Rózo, vylez okamžitě ven. Jestli ne, vlezu tam za tebou a vytáhnu tě za límec sama. Sevřená pěst dopadla těsně vedle okna linkového autobusu. Sklo se ani nezachvělo, přesto se několik cestujících odtáhlo, jako by mezi nimi a ženou na zastávce nebyla žádná ochranná vrstva.
Rosálie Marešová se neodtáhla. Byla už přitisknutá k opěradlu tak pevně, jak jen to šlo. Ramena měla vytažená k uším a prsty sevřené kolem popruhu cestovní tašky. K oknu se nepodívala ani jednou.
Horší než křik té statné ženy v křiklavých šatech byl pro ni drobný muž v montérkách umazaných od oleje. Přešlapoval vedle ní, samá kost a šlacha, a čekal na jedinou věc – až dostane pokyn. Naklonil se k ženě a něco tiše řekl. Odpovědí mu bylo podrážděné mávnutí ruky.
Pak se k němu žena otočila tak prudce, až muž instinktivně couvl. „A ty tu budeš stát jako sloup? Jdi pro ni. Přiveď tu nevděčnou holku ven.
“
Muž znehybněl jen na okamžik. Pak se narovnal a podíval ke dveřím autobusu. Rosálie ten pohyb zahlédla koutkem oka, sevření na popruhu tašky zesílilo. Řidič si toho všiml také.
Nečekal, až muž dojde k nástupním dveřím, stiskl tlačítko, dveře se zavřely a motor okamžitě zabral. Žena s mužem zůstali na obrubníku. Její ústa se dál pohybovala, pěst ještě jednou vyletěla vzhůru, ale slova už odnesl hluk motoru. Rosálie přesto zůstala strnulá.
Oči měla upřené na odraz ve skle a několik vteřin čekala na nemožné – že autobus zastaví, dveře se znovu otevřou a někdo jí oznámí, že útěk skončil dřív, než začal. Řidič zvedl oči k vnitřnímu zrcátku. Když se jejich pohledy setkaly, koutkem úst se pousmál a krátce na ni mrkl. Teprve tehdy Rosálie povolila prsty.
Na popruhu tašky po nich zůstaly světlé otisky. Několikrát zamrkala a úsměv mu opatrně vrátila. „Děkuju,“ naznačily její rty. Slyšet ji nemohl.
Přesto přikývl, jako by tu jedinou větu četl přímo z její tváře. Rosálie sklopila oči. Cizí člověk právě udělal něco, čeho se její vlastní příbuzní celé roky nedokázali dopustit. Nechal ji rozhodnout, kam pojede.
Pod chodidlem cítila roh cestovní tašky. Uvnitř měla doklady a úspory. Kdyby Milada s Ivanem stihli dveře autobusu, neztratila by jen spoj, ale i jediný plán, který si kdy připravila bez jejich svolení. Opřela hlavu o sedadlo a teprve pak se odvážila obrátit k oknu.
Za sklem ustupovala zastávka, potom domy, louky, pole a tmavé pásy lesa. Ten kraj znala od dětství a část z ní ho bude mít vždycky ráda. Jen v něm už nedokázala žít. Proto měla u nohou jedinou cestovní tašku a v kapse peníze, které schovávala po malých částkách celé roky.
Neodjížděla na návštěvu, utíkala. Kam přesně, to zatím neuměla říct ani sama sobě. Rosálie, Rozálko, Rózíno. Tak ji kdysi oslovovala maminka.
S Terezou Kalinovou žili samy v malé vesnici daleko od většího města. Rosálie vyrůstala v přesvědčení, že nic podstatného nechybí. Maminka byla vždycky nablízku, starala se o ni, četla jí, vařila, objímala ji před spaním. Asi do pěti let ji ani nenapadlo počítat, kolik babiček a dědečků mají jiné děti a kolik jich má ona.
Stejně samozřejmě tehdy přijímala i to, že doma není žádný tatínek. Teprve jiné děti jí daly najevo, že by to podle nich měla považovat za problém. Řekly jí, že je nemanželská a že žádného tátu nemá. Význam těch slov Rosálie neznala.
Tón ale poznala bezpečně. Děti se při nich pochechtávaly a ustupovaly od ní o krok, jako by na ní ulpělo něco, co se dá přenést dotykem. Domů si proto odnesla hlavně pocit, že je na ní cosi špatně, i když neuměla říct co. Domů přiběhla se slzami v očích a mezi vzlyky se maminky ptala, proč nemá otce a proč o ní děti mluví tak ošklivě.
Tereza jí beze slova přitáhla k sobě. Jednou rukou jí uhlazovala vlasy, druhou si přitiskla dceru k hrudi tak pevně, až Rosálie slyšela rychlý tlukot jejího srdce. Když se Tereza konečně nadechla k odpovědi, měla oči lesklé. „Nedávej na ně, moje holčičko.
Tátu máš. Jen jsme se rozešli ještě předtím, než ses narodila a on o tobě zatím neví. Jednou se ale potkáte. Pojedeme za ním do města, sveze tě autem, vezmeme tě na kolotoče a koupíme ti cukrovou vatu.
Uvidíš. “
Rosálie tehdy neslyšela, jak Tereza na posledním slově nepatrně zadrhla. Viděla jen maminku, která jí právě vrátila svět do pořádku. Tereza po té větě ještě chvíli hladila dceru po vlasech, ale sama se dívala někam přes její rameno.
Rosálie si ten pohled zapamatovala až zpětně, jako okamžik, kdy maminka věděla víc, než dokázala říct. Druhý den už stála venku mezi dětmi a se vší vážností jim oznámila, že její tatínek žije ve městě a že za ním s maminkou brzy pojedou. „A bude mě vozit autem,“ dodala s takovou jistotou, jako by v něm už mnohokrát seděla. Otcovo skutečné auto nikdy neviděla.
V hlavě měla dlouhý bílý vůz z nějakého filmu a bez zaváhání z něj udělala otcovo auto. Tvrdila, že je tak veliké, že by se do něj vešla půlka vesnice. Děti kolem ní ani nedutaly. Z několika kroků ji poslouchala i Bára Kopečková.
Koutky úst jí cukaly pobavením. Ještě téhož dne pak v malém obchodě vyprávěla, jakými pohádkami Tereza svou dceru krmí. „To dítě ti jednou pěkně ublíží,“ přisadila si prodavačka a další ženy jí přikyvovaly. „Měla by jí říct, jak to bylo.
Takhle si z něj udělá hrdinu a pak zjistí, že je to nějaký lump. “
Tereza se kdysi vrátila do domu po rodičích těhotná a nikdo nevěděl s kým. Jednou podobné řeči zaslechla na vlastní uši, když přišla do obchodu s Rosálií. Dítě význam narážek nechápalo.
Tereza však ano. Tváře jí zrudly, ale u regálu nic neřekla. Až když měla nákup v tašce a stála ve dveřích, zastavila se a ohlédla: „Pořád vám ležím v hlavě? Tak si tam klidně zůstaňte.
Co jsem prožila a s kým, je moje věc. Vy si hlídejte vlastní životy. “
Vzala Rosálii pevně za ruku a bez dalšího pohledu vyšla ven. Pro malou dívku tím bylo všechno vyřešené.
Maminka se nikoho nebála. Byla silná a jednou budou tři – ona, maminka a tatínek. A pak už nebude chybět vůbec nic. Dospělí věděli, že do otevřeného konfliktu s Terezou není radno chodit.
Nebyla to žena bez postavení. Na obecním úřadě měla na starost část majetkové a pozemkové agendy. Starosta Roman Pech znal její rodinu dlouhá léta. Když byl ještě kluk, učil ho Denis Pospíšil, Rozáliin dědeček.
Po Terezině návratu do vesnice počkal, až Rosálie trochu povyroste, a nabídl Tereze místo na úřadě. Rychle se ukázalo, že udělal dobře. Sousedé věděli, že není snadný terč, a také věděli, že kdyby ji někdo zahnal příliš daleko, Roman Pech se jí zastane. Rozálie těmto věcem nerozuměla a ani je nepotřebovala znát.
Zajímalo ji jediné – kdy už konečně pojedou za tatínkem do města. Tereza do města skutečně brzy odjela, ale bez dcery a ne za mužem, o kterém jí vyprávěla. Zamířila do nemocnice. Po návratu byla jiná.
Cestou domů skoro nemluvila. Od té doby plakala častěji, schovávala se s tím před dcerou. Rosálie začala chápat alespoň tolik, že maminku něco bolí, i když to není vidět. Držela se jí proto na každém kroku.
Brzy už Tereza neměla sílu chodit do práce. Neschopenka se protahovala a nakonec přišla další cesta do nemocnice. Před odjezdem přivinula Rosálii k sobě tak silně, že dívku zabolela žebra. Do vlasů jí šeptala, že ji miluje víc než cokoli na světě a že se zase vrátí, že to dobře dopadne.
Tentokrát se mýlila. Rosálie byla znovu u Romana a jeho ženy Andrey. Od malička jim říkala strejdo Romane a teto Andreo. Při poslední hospitalizaci uvedla Tereza Romana jako člověka, kterému nemocnice směla podat informace o jejím stavu.
Jednoho dne zazvonil telefon. Roman zvedl sluchátko. Nejdřív jen poslouchal, potom prudce vstal. „Prosím.
Jak se to stalo? “ Chvíli bylo ticho. „Náhlá komplikace, resuscitace nepomohla. Bože, ta malá.
Ne, nic vám nevyčítám. Řekněte mi, prosím, jaký je další postup. “
Rosálie zachytila hlavně dvě slova: převoz a maminka. V hrudi začalo cosi nepříjemně tlouct.
Věděla to dřív, než k ní kdokoli přišel. Roman se na ni nakonec podíval. Jeho obličej už odpověděl. Pak následoval pohřeb.
Z celého dne se jí do paměti neuložilo skoro nic souvislého, jen matčina tvář. Tereza ležela nezvykle bledá, rysy měla ostřejší než dřív a oči zavřené. Ty zelené oči už se nikdy neotevřou. V Rosálii se tehdy usadil pocit, že svět je najednou příliš veliký a ona v něm nemá nikoho, kdo by jí patřil.
Nejdřív to vypadalo, že otázka, kde bude žít, má jednoduché řešení. Roman s Andreou chtěli požádat, aby Rosálie mohla zůstat u nich. Jenže sotva se začalo mluvit o dalším postupu, Roman vážně onemocněl. Asi měsíc po Terezině pohřbu zemřel na infarkt.
Andrea se potom rozhodla přestěhovat za dospělými dětmi do města. Při loučení Rosálii dlouho držela za ruce, plakala a znovu a znovu říkala, jak jí mrzí, že ji nemůže vzít s sebou. Její děti nechtěly převzít odpovědnost za dívku, kterou téměř neznaly. Rosálie tak skončila v dětském domově.
Pro dítě zvyklé na domácí ticho, matčinu ruku ve vlasech a vlastní postel to byl náraz do cizího světa. Na pokoji jich spalo šest a každý den měl přesný řád. Budíček, snídaně, škola, oběd, odpočinek, svačina, pobyt venku, večeře, večerka. Na papíře to trochu připomínalo školku.
Jen v jedné zásadní věci ne – ve školce dítě od rána ví, že pro ně někdo večer přijde. Rosálie už na nikoho čekat nemohla. Vychovatelky dělaly, co mohly. Hlídaly jídlo, oblečení, školu i hádky mezi dětmi.
Jen chvíle, kdy se někomu zastesklo bez zjevného důvodu, do žádné kolonky nepatřila. Nikdo se kvůli ní neposadil na kraj postele a nezeptal se, jestli nechce jen chvíli mlčet vedle někoho známého. Ani mezi dětmi nenašla rychle nikoho svého. Rosálie byla navíc drobná a neuměla se bránit, takže si ji některé děti začaly dobírat.
V noci si přitahovala peřinu až k obličeji a potichu plakala. Jednoho dne ji vychovatelka odvedla do kanceláře ředitelky. Tam se Rosálie dozvěděla, že se ozvala příbuzná její zemřelé maminky a nabídla, že se o ni postará. Stačilo jí jediné slovo – příbuzná – a v hlavě si z něj během několika vteřin postavila návrat k někomu, kdo ji bude znát.
Radost v ní vyskočila tak rychle, že pro opatrnost nezbylo místo. Když se jí ředitelka zeptala, zda by chtěla bydlet u tety Milady, okamžitě souhlasila. Poprvé se setkaly právě v ředitelně. Dveře se otevřely a dovnitř vešla mohutná žena s výrazně obarvenými zrzavými vlasy.
Zápětí už měla náruč do kořán. „Ty moje chudinko. Taková malá sirota. Už se neboj, teď budeme spolu.
Tvoje maminka se na nás někde zhora dívá a určitě je ráda. “
Znělo to konejšivě, skoro připraveně. Objetí trvalo o něco déle, než bylo Rosálii příjemné, ale dívka nechtěla první setkání pokazit. Když pak uslyšela, že se Milada Křížová s manželem Ivanem Šandou nastěhují právě do domu po Tereze, radost v ní ještě zesílila.
S nimi měly přijít i jejich dcery Blažena a Ludmila. Jedné bylo dvanáct, druhé čtrnáct. Rozálii to nijak neděsilo. Přece budou rodina.
V rodině se lidé mají rádi a pomáhají si. Milada byla Terezinou sestřenicí. Se svou rodinou žila v sousedním kraji, kde vedli hospodářství. Když úřad prověřoval, zda má Rosálie mezi příbuznými někoho, kdo by mohl převzít péči, dopátral se právě k Miladě.
Milada si věc doma probrala s Ivanem a souhlasila, že dívku přijmou. Při vyřizování mluvila rozumně. Rosálie by přece nemusela měnit prostředí, školu ani vesnici, kdyby se rodina přestěhovala za ní. Při jednom z rozhovorů se pracovník zeptal Rosálie, co by si přála ona.
Dívka odpověděla téměř dřív, než otázka dozněla. „Chci domů. “ Nikdo v té chvíli nemohl vědět, že pod slovem domů si představuje hlavně Terezin dům, ne lidi, kteří se do něj teprve nastěhují. Rosálie se tak vrátila pod střechu, pod níž žila s maminkou.
Jenže návrat domů neznamenal návrat k tomu, co znala. Její pokoj dostaly Blažena s Ludmilou. Ložnici zabrali Milada a Ivan. Pro Rosálii byl nejprve určen obývací pokoj.
První týdny rozkládala postel v místnosti, kterou musel každý projít. Brzy se ukázalo, že takové řešení vadí všem. Nakonec Ivan vyklidil malou komoru. Tereza v ní kdysi mívala zavařeniny a krabice.
Ivan do jedné stěny vyřízl malé okno, světlo jím přicházelo jen několik hodin denně. Z verandy přinesli starý rozkládací gauč, na zem přišel obnošený kobereček. Milada se zastavila ve dveřích, ruce založené na prsou. „Vidíš, vůbec to není špatné.
Máš svoje soukromí, Rózo. Vlastní pokoj. Co víc chceš? “
Z jejího jména se doma rychle stala tahle krátká forma, vyslovovaná většinou bez něhy.
Milada, Ivan i obě dcery se v Terezině domě usadili s překvapivou samozřejmostí. Zůstalo v něm téměř všechno zařízení. Nová rodina si s sebou přivezla jen to nejnutnější. „Nač vozit hromadu starých krámů, tady je zařízení dost,“ rozhodla Milada.
Zahradu však nechali původní jen krátce. Ze svého hospodářství potřebovali přestěhovat zvířata, nářadí a techniku. Několik jabloní a třešní šlo k zemi. Když první kmen zapraskal, Rosálie vyběhla na dvůr.
Pod jednou z těch jabloní jí Tereza v létě rozkládala deku a četla jí. Blažena s Ludmilou se jejím slzám smáli. „Aspoň bude čím topit. “ Zmizel i záhon s květinami, které tam Tereza pěstovala.
Milada tam nechala udělat výběh pro slepice, kachny a husy. V zadní části zahrady vyrostla velká garáž. Právě tam si Rosálie dřív hrávala s dětmi ze vsi, pod keřem měly schované krabičky s kamínky a dalšími poklady. Když přijel bagr kvůli základům garáže, všechno zmizelo pod rozrytou zeminou dřív, než je Rosálie stačila naposledy hledat.
Podobně mizel starý domov i uvnitř. Ticho vystřídal hluk. Někdo se s někým neustále dohadoval. Milada se hádala s Ivanem, dcery s matkou i mezi sebou.
Nejjednodušší ale bylo obrátit hlas proti Rosálii. „Rózo, co je to zase za nepořádek? Seber si věci a zmiz k sobě. “ O pár hodin později se ozvalo z jiné místnosti: „Rózo, nechoď sem pořád.
“ Blažena s Ludmilou rychle pochopily, že stačí zavolat: „Mami, ona mi zase vzala lak. “ Milada se objevila skoro okamžitě. „Kolikrát ti mám říkat, že na cizí věci se nesahá? “
Ivan na ni obvykle nekřičel, spíš vypadal, že na žádný další spor už nemá sílu.
Když se hlasitost v domě zvedla, jen unaveně vzdychl a očima ukázal ke komoře: „Běž radši tam, než se to ještě zhorší. “ Rosálie jeho nevyřčené radě rozuměla. Ve své malé místnosti dokázala aspoň na chvíli zavřít dveře před ostatními. Právě tam se vracela k mamince.
Tam plakala, když nikdo neviděl, a tam si rozkládala fotografie. Album zachránila potají. Milada ho s dalšími starými knihami odložila na hromadu věcí, které se měly vyhodit nebo spálit. Rosálie sedávala na gauči v komoře a listovala stránkami rodinného alba pořád dokola.
Na fotografiích byla Tereza stále zdravá, zelené oči svítily, na mnoha snímcích objímala Rosálii kolem ramen. Jednou si Rosálie všimla detailu, který znala zpaměti – malého znaménka na Terezině levém zápěstí, těsně pod palcem. Mělo nezvyklý tvar. Rosálie tvrdívala, že vypadá jako zahnutá čárka.
Tereza se tomu pokaždé zasmála. „Kdepak čárka? To je podkova. Podkova pro štěstí.
“ Pak vzala dceru za ruku a dotkla se stejného místa na jejím zápěstí. „Podívej, ty máš jednu taky. “ V albu zůstala i fotografie, na níž měly obě ruce položené vedle sebe a před objektivem vystavovaly dvě malé podkovy. Rosálie teď při pohledu na snímek myslela jen: žádná podkova Terezu neochránila.
Hrdlo se jí stáhlo. Zatímco se noví obyvatelé v domě zabydlovali stále pevněji, Rosálie se v jejich životě stávala něčím, co už prostě bylo na místě. Podobně jako stará skříň nebo stůl. Jedinou výjimkou byly dny, kdy Miladě přišla zpráva o chystané návštěvě úřadu.
Tehdy se celý dům na několik hodin proměnil. Rosálie putovala z komory zpátky do pokoje, který kdysi býval její. Na gauč se objevilo čisté povlečení, na polici několik knih a na židli šaty, které běžně nenosila. Těsně před příchodem pracovníků se Milada k Rosálii sklonila tak blízko, že dívka cítila její dech a vůni kávy.
„Žádné obličeje. Usměješ se, odpovíš slušně a řekneš, že spíš tady a že ti nic nechybí. “ Pak se odtáhla jen natolik, aby jí viděla přímo do očí. „Nebo bys radši chtěla zpátky do dětského domova?
“
Rosálie zavrtěla hlavou dřív, než Milada dořekla poslední slovo. Vzpomínka na domov ji stále děsila. Pracovníci tak viděli připravený obraz – učesanou Rosálii v čistých šatech, gauč vedle patrové postele a kolem ní knihy i hračky. Jedna pracovnice požádala, aby s Rosálií mohla několik minut mluvit bez Milady.
Dívka dostala příležitost říct, co se doma děje, ale hrozba dětského domova jí seděla v hlavě pevněji než otevřené dveře. Odpovídala krátce, tvrdila, že jí nic nechybí, a na otázku, zda se doma někoho bojí, zavrtěla hlavou. Pracovnice jí podala malý papírek s kontaktem a řekla, ať si ho schová. Rosálie ho nosila mezi stránkami sešitu, ale nikdy se neodvážila zavolat.
Sotva se za návštěvou zavřely dveře, čisté šaty i hračky zmizely do pytle na horní polici skříně. Rosálie se vrátila ke svému starému medvědovi a rozcuchané panence v komoře. Oba měli nejlepší léta za sebou, ale oba dostala od maminky. Medvěda k Vánocům, panenku k narozeninám.
Noví obyvatelé Terezina domu neunikli pozornosti vesnice. Jedni kroutili hlavou nad tím, co udělali se zahradou. Druzí naopak tvrdili, že konečně někdo využívá půdu rozumně. Miladina prudkost byla pro část sousedů nesnesitelná, jiní si raději dělali legraci z Ivana.
V jedné věci však většina vesnice Miladě přiznávala zásluhu – vzala k sobě osiřelé dítě, nenechala příbuznou v ústavní péči. A když se u jejich vrat začal prodávat čerstvý tvaroh, vejce a maso za přijatelné ceny, získala si domácnost další přízně. To, že Rosálie pobíhala po vsi v obnošených věcech a vlasy měla často jen ledabyle stažené, se do toho obrazu příliš nehodilo. „Vždyť o nic nejde.
Hlavní je, že nestrádá viditelně. Milada má celé hospodářství, kde by brala čas na copánky a mašle. “ Jednotlivě zněly ty věty rozumně. Dohromady vytvářely pohodlný důvod, proč se už dál neptat.
Teprve při prvním slavnostním zahájení školního roku se několik rodičů zarazilo. Dívka přišla v příliš velkých šatech, spravovaných na několika místech, a v botách s ošoupanou špičkou. Neuniklo to ani učitelkám. Vlastimila Janoušková, starší učitelka, která kdysi učila ve stejné škole jako Rozáliin dědeček, požádala Miladu, aby s ní na chvíli šla stranou.
„Neříkám, že dítě potřebuje drahé oblečení, ale první den ve škole si pamatuje skoro každý. Rosálie mohla mít čisté, slušné šaty a upravené vlasy. “
Milada na ni nechápavě hleděla. „Je snad špinavá?
“
„O špíně jsem nic neřekla. “
„Tak v čem je problém? Šaty jsou větší. Alespoň z nich za měsíc nevyroste.
My kupujeme věci tak, aby něco vydržely. Na parádu si nepotrpíme. “
„Vaše starší dcery jsou v jiném věku. Ale rozhlédněte se kolem sebe.
Je slavnostní den. Všechny děti sem přišly upravené. “
„Rosálie přišla oblečená úplně normálně,“ utnula ji Milada a už se otáčela pryč. Po dvou krocích se ještě zastavila.
„A do našich peněz vám nic není. Jestli má někdo pochybnosti, můžu doložit, kam jdou peníze spojené s péčí. “
Škola pak ještě několikrát upozornila úřad, že Rosálie nosí hlavně obnošené oblečení. Při kontrolách nechyběly účtenky ani čisté šaty.
Podivné bylo jen to, že po odchodu pracovníků pokaždé opět zmizely. Vlastimila si toho všimla také. Jednou se Rosálie zeptala: „A ty nové věci? “ Rosálie sklopila oči k rukávu.
To byla celá odpověď. Na Blaženě a Ludmile se naproti tomu nové věci objevovaly pravidelně a zůstávaly jim. Rok střídal rok. Roky v Miladině domácnosti nepřišly jako jeden velký zlom, skládaly se z podobných rán, stejných povinností a drobných ústupků.
Ve škole se Rosálii dařilo. Domácí úkoly si poctivě nosila do komory, rozkládala je na kolenou a plnila jeden po druhém. Nikomu nevyprávěla, jak vypadá její život doma. Časem pochopila, že stížnost sama o sobě nic nezmění.
Navíc se pořád držela jedné myšlenky – je přece doma. Ve své hlavě tomu domu nikdy nepřestala říkat maminčin dům. Jednou našla mezi papíry obálku s vlastním jménem a Terezinou adresou. Nerozuměla právním větám uvnitř, ale pochopila jediné – dům je napsaný na ni.
Obálku zase zavřela a vrátila na místo. Byla vlastníkem domu na papíře, a přesto nemohla rozhodnout ani o tom, kde bude spát. Vlastimila Janoušková jeden život pod Miladinými pravidly odmítala považovat za samozřejmý. Když bylo Rosálii osm let, oznámila Milada: „Už nejsi miminko.
Když tu žiješ s námi, taky přiložíš ruku k dílu. “ Po několika prudkých scénách přestala Rosálie odpor zkoušet nahlas. Když se ozvala, Miladin hlas obvykle stoupal, práce přibývala a celý dům věděl, že je zase nevděčná. Mlčení bývalo kratší cesta ke konci hádky.
Vlastimila se opakovaně obracela na úřad. Popisovala konkrétní věci – oblečení, únavu, práci po škole, strach dívky mluvit před příbuznými. Pracovníci si vyžádali informace ze školy, při návštěvách se pokoušeli s Rosálií mluvit bez příbuzných. Jenže dívka pokaždé zmenšila všechno, co se dělo.
Zjevné bezprostřední ohrožení nevyšlo najevo, takže nebyl důvod k okamžitému odebrání. Obavy však v záznamech zůstaly. Rosálie musela krmit drůbež. Nejhorší byly husy.
Bála se jich od chvíle, kdy ji houser poprvé bolestivě štípl do lýtka. Když k němu musela znovu, držela kbelík před sebou jako štít a měla slzy na krajíčku. Jakmile Milada zvedla hlas, Rosáliino tělo reagovalo dřív než hlava – ztuhla, nedokázala ze sebe dostat souvislou větu. Postupně si vytvořila vlastní způsob přežití: udělat úkol rychle, správně a bez řečí.
Začala předvídat věci dopředu, uklízet po ostatních, neptat se dvakrát. Ne proto, že by jí to připadalo správné, ale proto, že den bez Miladina křiku byl snesitelnější. Rosálie nechápala, proč stejné pravidlo neplatí pro Blaženu a Ludmilu. Když některá z nich nechtěla něco udělat, stačilo pokrčit rameny – „ať to udělá Róza“.
Milada to většinou přijala jako rozumné řešení. Když Ludmila dokončila školu a odjela studovat do města a o dva roky později ji následovala Blažena, nezbylo v domě skoro nic, co by se dalo přehodit na ně. Milada přidávala Rosálii další a další povinnosti. Dívka si někdy připadala jako někdo, koho si domácnost nechala jen proto, aby měl kdo pracovat.
Když jednou opatrně řekla, že ještě nemá hotové úkoly, Miladina tvář se během vteřiny změnila. „Pořád jen škola, škola, škola. Co z toho budeš mít? Potřebuješ umět pořádně pracovat.
Číst umíš, psát umíš. Doděláš základní školu a zůstaneš tady. Hospodářství je práce dost. “ V té době už Milada s Ivanem mluvili o rozšíření chovu jako o hotové věci.
Při představě, že má Rosálie strávit celý dospělý život na dvoře, se jí stáhl žaludek. Byla teprve v páté třídě a školu zvládala dobře. Vlastimila Janoušková ten obraz nepovažovala za obyčejnou venkovskou únavu ani tentokrát. Když se únava ve škole opakovala, obrátila se na úřad znovu.
Pracovnice si domluvila rozhovor s Rosálií mimo dům, ve škole. Ptala se na spaní, práci po vyučování, strach i na to, zda může doma odmítnout úkol, když se potřebuje učit. Rosálie několik odpovědí zadržela a jiné zlehčila. Představa, že jedinou alternativou je návrat do zařízení, v ní pořád fungovala jako brzda.
Vlastimila si pomáhala jinak. Když Rosálii potkala po škole, občas ji zastavila a pozvala na chvíli k sobě. V jejím bytě mohla dívka sedět, aniž by někdo kontroloval, zda právě pracuje. Vlastimila vyprávěla o Denisovi Pospíšilovi, o Renátě Černé i o Tereze.
Uvařila čaj, vytáhla domácí rybízovou marmeládu, namazali si chleba a prohlíželi staré fotografie. Jednou si Vlastimila všimla znaménka na Rozáliině zápěstí. „Tak podkova pořád drží,“ řekla s úsměvem. Rosálie sklopila oči k ruce.
„Maminka ji měla taky a moc štěstí jí nepřinesla. “
Vlastimila úsměv neztratila, jen zvážněla. „Když budeš všechno měřit jen tím, co se pokazilo, zůstaneš stát na místě. To, co se s tebou dělo, není návod na to, co musí být dál.
A kdyby tě Tereza teď viděla? Myslíš, že by chtěla, abys zůstala tam, kde ti někdo řekne, že už nic dalšího nepotřebuješ? Řekla by ti: nevzdávej to. Tak co vlastně chceš?
Má nějakou představu? “
Dívka chvíli sbírala odvahu vůbec ji vyslovit. „Mám. Chtěla bych studovat psychologii, pomáhat lidem, kteří nevědí, jak ven z něčeho, v čem uvízli.
“
Vlastimile se rozzářily oči. „To není jen sen, to je cíl. A cíl potřebuje přípravu. Když si teď udržíš předměty, které budeš potřebovat k maturitě a k přijímačkám, nebudeš později všechno dohánět najednou.
“ Pak vytáhla starý blok a na čistou stránku napsala tři věci: maturita, přijímačky, peníze. „Když tě někdo bude přesvědčovat, že je toho moc, rozdělíš si to. “ Rosálie si ten list schovala mezi učebnice. „Milada mě stejně nikam nepustí.
A i kdybych se na vysokou dostala, z čeho bych tam žila? Já nemám vůbec nic. “
„Jako mladý člověk bez rodičů můžeš mít nárok na sociální stipendium. Ale úplně bez vlastních peněz to půjde těžko.
Milada ti nedává kapesné? “
„Nikdy. Říká, že všechno, co dostane kvůli mně, zase utratí za mě. “
Vlastimila si prohlédla Rozáliinu mikinu i kalhoty.
„Na tobě je těch výdajů opravdu vidět hodně, hlavně podle toho, co po Blaženě a Ludmile zbyde. “ Rosálie koutkem úst naznačila úsměv a přikývla. „Jestli to se studiem myslíš vážně, začni si tvořit něco vlastního. Nemusí to být velké částky.
Hlavní je začít. “
„Jenže kde je vezmu? “
„Neříkám ti, že pár stovek všechno vyřeší. Nevyřeší, ale poprvé budeš mít něco, o čem rozhoduješ ty.
A když ti Milada řekne, že nemáš právo ani na drobné, můžeš se sama zeptat úřadu, jaká pravidla pro tvoji péči platí. Nemusíš vyhrožovat. Stačí vědět, že o tom nemusíš mluvit jen s Miladou. A kdybych ti měla říct, co si myslím úplně otevřeně – někdy bych vážně zvažovala, zda tam chceš zůstávat.
“
„Do dětského domova už nechci. Tam jsem byla sama ještě víc. “
„Dobře, tak odchod teď neřešíme. Začneme něčím menším, co zvládneš ustát.
Milada umí počítat velmi dobře. Několik stovek měsíčně pro ni bude menší problém než představa, že si sama půjdeš promluvit na úřad. “
Rosálie se tentokrát usmála doopravdy. „Tak jo, zkusím to.
“ Pak pohlédla na hodiny a prudce vstala. „Musím domů. Jestli zjistí, že se vracím pozdě, bude zle. “
„Co máš dnes za alibi?
“
„Knihovnu. “ Byla to jejich nenápadná dohoda. Školní důvod se dal použít pokaždé, když si Rosálie potřebovala ukrást hodinu klidu. Miladu zpoždění rozčilovalo, ale zároveň se škole raději příliš nepletla do cesty – čím méně kontaktu s učiteli, tím menší šance, že někdo začne klást otázky o domově.
Rosálie si o kapesné neřekla hned. Několik dní si v hlavě opakovala věty, které jí Vlastimila navrhla. Pak si jednou vybrala chvíli, kdy Milada nebyla rozčilená, a řekla, že by chtěla každý měsíc malou částku pro vlastní potřebu. Miládě se rozšířily nosní dírky.
„Takže ty mě teď budeš vydírat? “
Rosálie cítila, jak se jí do dlaní tlačí pot, ale donutila se zůstat stát. „Nevydírám tě. Jen ostatní děti mají nějaké kapesné.
Já si nemůžu sama koupit ani sešit navíc. “
Tentokrát se ozval Ivan, který u podobných sporů většinou mlčel. „Milado, pět set měsíčně nás opravdu nepoloží. V tom má pravdu.
“
Milada se zamračila a na několik vteřin ztichla. Nakonec kývla. Od následujícího měsíce dostávala Rosálie na začátku každého měsíce pět set korun. Asi dvě stě si nechávala na školní potřeby a drobné radosti.
Zbytek ukládala stranou. Nejdřív objevila uvolněné prkno nízko u podlahy v komoře, pod něj zasouvala složené bankovky. Později jí došlo, že kdyby někdo místnost uklízel důkladněji, přišla by o všechno. Za starou kůlnou proto vyhloubila malou jamku, do ní schovala zavařovací sklenici, peníze uvnitř několikrát zabalila proti vlhkosti a místo zamaskovala.
Představa, že sklenici někdo najde dřív než ona, ji děsila víc než samotné spoření. Přes zimu nechávala nové úspory pod prknem, jakmile zem změkla, přesunula je ven. Tak se měsíce měnily v roky. Rosálie navzdory Miladiným plánům ve studiu pokračovala a nakonec se dostala až do maturitního ročníku střední školy.
Milada mezitím získala pocit, že už dívku zná dokonale – že Rosálie sice ráda čte, ale až dojde na skutečné rozhodnutí, nikam neodejde. Hospodářství se rozšiřovalo, každý pár rukou měl cenu a nejvýhodnější byly ruce člověka, kterému se za práci nemusela vyplácet mzda. Ivan se k plánům své ženy většinou přidával mlčením. Rosálie si potají připravovala vlastní odchod.
Učila se při každé příležitosti. Když plela nebo nosila vodu, v duchu si opakovala látku. Večer se vracela k učebnicím v komoře. Maturitu zvládla výborně, patřila k nejlepším studentům své školy.
Když dostala výsledky, poprvé po dlouhé době cítila čistou hrdost. Radost však měla nepříjemný okraj – každý plán na odchod znamenal vědomí, že po letech poprvé udělá něco, o čem Milada nebude rozhodovat. Člověk, kterému by to chtěla říct jako první, už nežil. Vlastimila Janoušková na jaře zemřela.
Při slavnostním předávání maturitního vysvědčení se Rosálie automaticky podívala do hlediště, jako by tam Vlastimila ještě mohla sedět. Prázdné místo jí připomnělo, že tentokrát už nikdo další nebude hlídat, zda svůj plán opravdu dokončí. Milada si pro slavnostní den dala záležet na dojmu – koupila Rosálii hezké nové šaty, aby nikdo nemohl říct, že na dívce šetří. Jakmile ale oslava skončila a dveře domu se zavřely, slavnostní ohleduplnost zmizela.
„Tak volno skončilo. Od zítřka budeš fungovat naplno. V šest ráno ti chci dojení. “ Řekla to tónem, jakým se sděluje rozpis směn, ne návrh.
„Nebudeš se dál vést na našem krku. Co si odpracuješ, to budeš mít. “
Rosálie si v tu chvíli uvědomila, co přesně znamená následující ráno. Jestli zůstane, začne nový režim, ze kterého se už bude odcházet mnohem hůř.
Musí pryč. V komoře vytáhla tašku, kterou měla připravenou už delší dobu, a začala do ní bez hloubání skládat jen to nejnutnější. Přidala doklady, potom zašla na zahradu, vyzvedla z podzemí sklenici s úsporami a bankovky schovala až na dno zavazadla. Na telefonu nastavila budík na půl pátou a lehla si.
Tělo bylo unavené, hlava ne. Jakmile zavřela oči, začala znovu počítat peníze, spoje, vzdálenost k zastávce a všechno, co by se ráno mohlo pokazit. Usnula právě ve chvíli, kdy to vzdala. „Vypni to, zbláznila ses?
Proč ti ten krám zvoní takhle brzo? “
Miladin hlas se ozval současně s ostrým vyzváněním budíku. Rosálie po telefonu hmátla téměř naslepo, vypnula ho a zůstala sedět bez pohnutí. Poslouchala dům.
Po chvíli bylo zase ticho, jen Ivanovo chrápání z ložnice. Napočítala v duchu ještě několik minut. Teprve potom otevřela dveře komory a tiše prošla k umyvadlu. Opláchla si obličej, převlékla se a zkontrolovala čas.
Bylo krátce po páté. První ranní autobus do okresního města odjížděl krátce po šesté, odtud navazoval vlak. Spoje si zkontrolovala tolikrát, že je znala z paměti. Teď záleželo jen na jednom – nikdo ji nesmí vidět odcházet.
Na zastávce nemohla sedět příliš dlouho, nedaleko rostly husté keře, tam počká. Kdyby zůstala viditelně na lavičce, mohl by ji Ivan zahlédnout cestou. Rosálie proklouzla ze dvora bez rozloučení a zamířila k zastávce. Každý krok jí připadal příliš hlasitý.
Samozřejmě právě tehdy se proti ní objevil Max na kole. Byl o rok starší a už pracoval u jednoho z místních hospodářů. Když si všiml tašky, zpomalil. „Ahoj, Rózo.
Ty někam jedeš do města? “ Rosálie se nezastavila, jen pokrčila rameny a neurčitě přikývla. Max chvíli čekal, zda něco dodá. Když ne, zabral do pedálů.
Rosálie sledovala, jak mizí po silnici, pak se rychle protáhla ke křoví a ukryla tašku i sebe co nejhlouběji. Za několik minut kolem projela známá Dácia – za volantem seděl Ivan. Rosálie se ani nepohnula. Když konečně přijel autobus, dveře se syčivě otevřely.
Rosálie vyskočila z křoví, přeběhla několik metrů, nastoupila a koupila si jízdenku. Až když si sedla, dovolila si první hlubší nádech. V zápětí jí pohled sklouzl zpátky ven. Po silnici se řítila známá Dácia.
Ivan zabrzdil u zastávky tak prudce, až se auto zhouplo. Milada seděla vedle něj. Max se zřejmě někde zmínil, že viděl Rosálii s taškou. Rosálie se v sedadle sesunula níž.
Jedna ruka zůstala na popruhu tašky, druhá na telefonu v kapse. Poprvé jí napadlo, že kdyby řidič otevřel dveře, musela by nahlas říct, že vystoupit nechce. Milada zvedla oči k oknům a Rozálii našla během okamžiku. Její tvář se změnila.
Začala křičet tak hlasitě, že lidé na zastávce přestali mluvit. Rosálie se tiskla k opěradlu a ruce se jí chvěly tak, že je musela sevřít mezi koleny. V hlavě už viděla, jak se dveře otevřou, Milada vtrhne dovnitř a celý útěk skončí dřív, než začne. Řidič se však podíval na dívku, pak na dvojici venku a zřejmě si udělal vlastní závěr.
Stiskl tlačítko, dveře se zavřely, motor zabral, autobus se pohnul. Milada zůstala za sklem, její ústa se dál pohybovala, ale slova už nebyla slyšet. Rosálie se ještě chvíli nedokázala uvolnit. Teprve teď jí docházelo, že scéna, která vypadala jako definitivní konec, se může stát přesným opakem – začátkem.
Po celou cestu se otáčela a kontrolovala silnici za autobusem. Čekala, že v dálce uvidí Dácii. Neobjevila se. Až později zavibroval telefon.
„Milado, ty nevděčnice, od nás už nic nečekej. Je ti osmnáct, tak se starej sama, když si myslíš, že jsi dospělá. “ Rosálie četla zprávu dvakrát. Pak se jí na tváři objevil slabý úsměv.
Od nich nic nečekala už dávno. Palec jí chvíli visel nad klávesnicí. Mohla odpovědět tvrdě, mohla napsat dlouhé vysvětlení, mohla poprvé vyjmenovat všechno, co v sobě celé roky držela. Místo toho obrazovku zamkla a telefon schovala.
Nechtěla si s sebou odvést další hádku. V duchu si řekla jen: děkuju, že jste mě tentokrát nedostali zpátky. V okresním městě všechno navázalo lépe, než čekala. Jízdenku na vlak koupila bez potíží a o hodinu později seděla u okna ve vagónu.
Tašku měla mezi nohama, doklady v bezpečné kapse, úspory schované na dně. Poprvé nikdo jiný neurčoval, kam jede. Do velkého města dorazila brzy ráno. Ulice před nádražím byly ještě poloprázdné.
Rosálie Marešová položila tašku vedle sebe a chvíli jen stála. Po letech v malé vesnici na ni město působilo téměř nepřiměřeně velké. Teprve teď ji přepadla první skutečná pochybnost. Co když útěk nebyl odvaha, ale chyba?
Vždyť byla plnoletá. Teoreticky mohla zůstat v Terezině domě, zamknout dveře komory a prostě odmítnout další rozkazy. Pak si vybavila Miladin hlas, Ivanovo mlčení a vlastní tělo, které se i v osmnácti letech při prvním křiku automaticky zvedlo ze židle. Plnoletost na papíře by sama od sebe nepřepsala pravidla domu.
Rosálie už nechtěla začínat dospělý život tím, že bude prosit o svolení k vlastní budoucnosti. K nádraží přijel první vhodný městský autobus. Rosálie si na jízdním řádu ověřila jméno zastávky, pro jistotu se zeptala řidiče, zda jede správně, a sedla si k oknu. K budově vysoké školy dorazila s velkým předstihem.
Studijní oddělení bylo ještě zavřené, tak si sedla na lavičku. Tašku přitiskla ke kotníkům a složku s dokumenty držela v klíně. Složku neotevřela ani jednou – obsah znala nazpaměť a právě proto se bála, že uvnitř přesto chybí jediný papír, kvůli němuž se celý útěk změní v cestu bez cíle. Jakmile se oddělení otevřelo, byla mezi prvními uvnitř.
Pracovnice zadala její údaje do počítače, porovnala dokumenty a pak si přisunula monitor blíž. „Přihláška je podaná v pořádku a výsledek přijímací zkoušky máte nad hranicí. Ale neberte to jako rozhodnutí. Dokud se přijímací řízení oficiálně neuzavře a nejsou splněné všechny podmínky, nesmím vám přijetí slíbit.
Teď hlavně doložte maturitní vysvědčení a hlídejte si elektronickou přihlášku. Přesný termín zápisu dostanete s oficiálním rozhodnutím. “
Rosálie si až tehdy uvědomila, že celou dobu zadržovala dech. Pokyn k doplnění dokumentů si zapsala hned na chodbě.
Pak se zeptala na ubytování. Pracovnice se na ni podívala déle. „Standardně ne. Běžná studentská místa se přidělují později.
Můžu vás poslat na správu kolejí – jestli mají mimořádnou možnost, řeknou vám ji tam. Jestli ne, budete muset hledat jiné přechodné řešení. “
O necelou hodinu později stála Rosálie před stolem Bronislavy Tiché, která měla na starost provoz koleje. Bronislava byla statná starší žena s unaveným výrazem a přímým pohledem.
Když Rosálie začala vysvětlovat svou situaci, Bronislava ji nepřerušila. „Podobné prosby slyším několikrát do týdne. Před zápisem vám nemůžu přidělit běžné studentské místo a ubytovat vás načerno někde ve skladu také nebudu. Kdyby se něco stalo, odpovídám za to já.
“
„Nemusí to být pokoj. Stačilo by cokoli na pár týdnů. Opravdu nejsem náročná. “
Bronislava si ji znovu prohlédla.
„A rodina? “
Rosálie sklopila zrak. „Nemám se teď kam vrátit. “ Bronislava se nezeptala proč.
Rosálie rychle využila ticho. „Kdybyste potřebovali pomoc, můžu pracovat. Úklid, chodby, okolí budovy, cokoli umím zabrat. “
Bronislava si povzdechla a několikrát poklepala prstem na desku stolu.
„Vy jste sem přijela studovat nebo zachraňovat kolej? Jestli mi slíbíte úplně všechno, první měsíc se zničíte a já budu řešit další problém. “ Rosálie nevěděla, zda je to vtip. Bronislavě ale změkl hlas.
„Člověk na venkovní úklid a drobnou údržbu poslední měsíce opakovaně nepřišel do práce. To musím řešit tak jako tak. Ale práci a ubytování nesmím míchat tak, že byste si postel odpracovávala. Jestli pro nás něco budete dělat, musí to mít normální pracovní pravidla a ubytování se musí řešit zvlášť.
“
Bronislava nakonec vytáhla několik papírů. V zadním traktu byl malý pokoj vedený pro krátkodobé provozní ubytování, teď prázdný. Musela ověřit souhlasy koleje a uzavřít s Rosálií krátkodobé ubytování zvlášť. Zvedla telefon, stručně vysvětlila situaci nadřízenému a několik minut jen poslouchala.
Během hovoru dvakrát řekla: „Ne, tohle jí slíbit nemůžu. “ Když zavěsila, ukázala prstem na Rosálii. „Na pár týdnů ano, ne déle. Práce vám žádné přednostní právo na pokoj nedává.
“
Rosálii se v obličeji objevila tak zjevná úleva, že Bronislava na okamžik sklopila oči k papírům. Byla zvyklá, že pomoc vypadá spíš jako člověk, který odmítne obejít pravidla a přesto hledá legální cestu dál. Pokoj pro krátkodobé provozní ubytování byl opravdu skromný – skládací postel, starší skřínka, police s čistým prádlem. Pro Rosálii byl i tenhle provizorní pokoj víc, než čekala.
Ne kvůli nábytku, ale kvůli tomu, že u dveří nebyl nikdo, kdo by rozhodoval, kdy smí dovnitř a kdy musí ven. Bronislava brzy poznala, že Rosálii není nutné honit ani kontrolovat. Dívka vstávala brzy, zametala okolí budovy, sbírala odpadky, čistila schodiště. Za část práce dostávala peníze.
Rozpočet se však začal stenčovat rychleji, než čekala – nejvíc mizelo za jídlo. Peníze, které roky schovávala ve sklenici za kůlnou, ubývaly po stokorunách. Přechodné týdny však zvládla až do konce. Přijetí na vysokou školu bylo potvrzené a pak přišel den, kdy mohla provozní pokoj opustit a nastěhovat se na kolej jako řádná studentka.
Bronislava jí při přidělování pomohla, aby dostala místo v jednom z lepších pokojů, které byly právě volné. V den převzetí klíče doběhla Rosálie ke kanceláři s několika minutami rezervy. Bronislava už držela desky a beze slova ukázala na hodiny. „Ještě pár minut a překládám vás na zítřek.
“
„Vím, zadní vchod byl ještě rozdělaný. Nechtěla jsem tam nechat špínu přes noc. “
Bronislava svraštila čelo, ale v očích měla spíš pobavení než hněv. „Právě proto vám něco řeknu, než začne škola naplno.
Musíte poznat, kdy je práce vaše a kdy už zachraňujete práci všech ostatních. Semestr nebude čekat, až dokončíte třetí úkol navíc. “
Rosálie přikývla. Ta věta ji zasáhla mnohem hlouběji, než Bronislava mohla tušit.
Celé dětství dostávala opačné poučení – odpočinek znamenal lenost, odmítnutá práce nevděk, starost o vlastní potřeby sobectví. A teď jí cizí žena naprosto samozřejmě vysvětlovala, že člověk může mít dost a že to není provinění. Bronislava natáhla ruku s klíčem. „A ještě něco.
Když se dostanete do potíží, přijdete dřív, než budete stát na chodbě se sbalenou taškou. Rozumíme si? “
Rosálie sevřela kov v dlani. „Ano.
“
„Tohle není slib pro mě. Je pro vás. Tak běžte. “
Rosálie stoupala do patra pomalu.
Klíč byl obyčejný, lehký a trochu odřený. Přesto ho svírala tak pevně, až jí hrany tlačily do kůže. Když ho poprvé zasunula do zámku, neotočila jím hned. Několik vteřin jen poslouchala ticho za dveřmi.
Nikdo uvnitř nečekal, aby jí řekl, co smí mít ve skříni. Poprvé měla dveře, o nichž nikdo z její rodiny nerozhodoval. A štěstí měla i na lidi za nimi. Helena Drápková a Stanislava Heřmanová nastupovaly stejně jako ona do prvního ročníku.
Jedna mluvila rychle a smála se nahlas, druhá působila klidněji, ale suchou poznámkou dokázala pobavit celý pokoj. Při stěhování se kolem nich motali rodiče. Jedna maminka skládala oblečení do skříně a ptala se, zda má dcera dost ramínek. Druhá připomínala, kde jsou léky a jídlo na první dny.
Rosálie předstírala, že rovná svoje věci, aby nemusela sledovat jejich ruce a slyšet ten samozřejmý tón péče. Tereza jí v takových chvílích chyběla fyzicky. Pak začal semestr. Všechny tři byly na stejné fakultě a během několika týdnů se z náhodných spolubydlících staly blízké kamarádky.
Když se Helena se Stanislavou postupně dozvěděly, že Rosálie nemá rodiče a z domova odešla s jedinou taškou, neudělaly z toho výslech ani soucitnou poradu. Jednoho večera prostě Helena otevřela lednici a změnila pravidla. „Jíme dohromady. Když je něco v lednici a není na tom napsané jméno, můžeš si vzít.
“ Stanislava přikývla. „A žádné účetnictví po lžičkách. Příště vezmeš pečivo nebo mléko, tím je to vyřešené. “
Rosálie se na ně podívala způsobem, který obě okamžitě poznaly.
„A hlavně nezačni každý večer děkovat,“ dodala Stanislava. „Bylo by to nesnesitelné pro všechny zúčastněné. “
Společné jídlo však nevyřešilo její rozpočet ani stud. Když Helena se Stanislavou něco koupily navíc a mávly nad cenou rukou, Rosálie si ještě dlouho v duchu počítala, kolik by na to potřebovala směn.
Dostávala podporu, na kterou měla jako studentka nárok, a ještě nějaký čas si přivydělávala kolem koleje. Přesto jí peníze vycházely těsně. Brzy ale zjistila, že ještě vzácnější než peníze je čas a že se nedá schovat do sklenice na horší časy. Do kalendáře si začala zapisovat nejen výuku a směny, ale i hodiny, kdy nebude dělat nic.
První takové prázdné okénko sama třikrát přesunula, než pochopila, že odpočinek se dá zrušit stejně snadno jako vlastní potřeby v Miladině domě. Jednoho rána seděla nad poznámkami ještě za tmy. Hrnek čaje už dávno vystydl, stránky sešitu byly popsané tak drobným písmem, že mezi řádky nezůstával téměř žádný prostor. Čekal ji seminář, další hodiny výuky a odpoledne pomoc Bronislavě s úklidem.
Helena se probudila, několik vteřin ji pozorovala a pak si přetáhla peřinu přes hlavu. „Ty jsi vůbec spala? “ Zpod peřiny se ozvalo: „To nebyla otázka na ano nebo ne. Kolik?
“ Rosálie se tiše zasmála. „Dost na to, abych dneska rozeznala dveře od okna. “ Helena se posadila a podívala se na ni vážně. „Rózo, nikdo tu nerozdává medaile za nejrychlejší sebezničení.
“
Rosálie už měla na jazyku, že doma bývala únava normální. Pak se zarazila. Ta odpověď jí tentokrát zazněla v hlavě jinak. „Jsem zvyklá“ nebylo totéž jako „je to v pořádku“.
Poprvé mezi těmi dvěma větami ucítila rozdíl. Na semináři se to potvrdilo. Vyučující se zeptal na jednoduchou věc z textu, který Rosálie opravdu četla. Znalost tam byla, cítila ji někde těsně za čelem, ale několik dlouhých vteřin nedokázala sestavit odpověď.
Po hodině zůstala sedět, i když ostatní začali balit. Nedostala špatnou známku, vyučující přešel k dalšímu studentovi. Právě ta obyčejnost jí vyděsila. Člověk nemusí zkolabovat uprostřed chodby, aby mu život začal pomalu ujíždět.
Stačilo několik měsíců stejného tempa a škola, kvůli které utekla, mohla zmizet po malých nenápadných kouscích. Na cestě z fakulty jí přišla zpráva s prosbou, zda by ještě večer nepomohla u koleje. Palec jí zůstal nad odpovědí. Staré ano měla připravené dřív než vlastní rozhodnutí.
Tentokrát ho smazala a napsala, že nemůže. Odpoledne zašla za Bronislavou a řekla jí, že už nemůže brát další práci navíc. Při vyslovování té věty čekala výčitku. Bronislava jen přikývla.
„To jste mi měla říct už minulý týden. Proč bych se měla zlobit? “
„Protože chcete studovat na škole, kvůli které jste sem přijela? “ Rosálie se rozpačitě pousmála.
„Když to řeknete takhle, tak to konečně slyším bez cizího křiku kolem. “ Byla to drobná věc, ale pro Rosálii téměř nový druh rozhodnutí – sama stanovila hranici dřív, než jí k tomu přinutilo vyčerpání nebo cizí rozkaz. O něco později si na dveřích jedné restaurace všimla papíru s nabídkou práce. Chvíli před ním stála, pak vešla.
Za barem našla muže a zeptala se, zda ještě hledají obsluhu. Jmenoval se Prokop Klimeš a byl provozním restaurace. „Tady se člověk nedostane mezi hosty po půl hodině. Musíte znát menu, zvládnout plný sál a neztratit hlavu, když se něco pokazí.
Za učení stojí čas a já ho teď moc nemám. “
„Když mi dáte možnost se zaučit, zvládnu to. “
„To říká skoro každý. “ Nebyl hrubý, spíš už rozhovor považoval za uzavřený.
Krátkým pohybem hlavy jí ukázal ke dveřím. V tu chvíli přiběhla k Prokopovi jedna ze zaměstnankyň. „Ta paní z myčky končí. Prostě nepřijde.
Jestli bude večer plno, za chvíli nemáme do čeho dávat jídlo. “ Prokop zaklel pod nosem. Rosálie už měla ruku na dveřích. „Slečno, mytí nádobí.
Vzala byste to? “
„Ano,“ odpověděla tak rychle, že si teprve o vteřinu později uvědomila, že nezná ani odměnu, ani konec směny. Starý reflex – nejdřív dokázat, že zvládne práci, teprve potom se ptát, co za ni dostane. Než Prokop přinesl papíry, zastavila se a sama se zeptala na konec směny a možnost skloubit práci s výukou.
Vyslovit ty dvě otázky jí připadalo nezvykle těžké. Tentokrát se ale nezastavila. Posadili se a probrali směny, odměnu i základní podmínky dřív, než nabídku přijala definitivně. První večer jí kolegyně vysvětlila rozdíl mezi sebejistou větou „učím se rychle“ a schopností držet tempo, když se plná restaurace rozhodne jíst ve stejnou chvíli.
Talíře přibývaly rychleji, než je Rosálie dokázala třídit. Pára jí lepila vlasy k čelu, v gumových rukavicích se drželo takové horko, že si při každé pauze musela stahovat manžetu od zápěstí. „Nenech si zavřít tenhle roh,“ upozornila ji kolegyně. „Jakmile se z toho udělá hora, jsi hotová.
“ Za pár minut tam hora stála. Talíř sklouzl z mokrých prstů a jen těsně ho zachytila o hranu dřezu. „Hlavně dýchej. Jakmile začneš panikařit, hlava poběží rychleji než ruce a všechno se ti začne vracet.
“ Rosálie si v duchu srovnala kroky – zbytky, oplach, srovnat, spustit, vyložit, odnést a znovu. Po chvíli v chaosu našla pravidelnost. Na konci směny se Prokop šel podívat k myčce. Nechválil, zkontroloval odkládací plochu, koše, čisté sklenice i podlahu.
„Zítra přijdete zase. Nic víc. “ Pro ni to stačilo. Když šla pozdě večer zpátky na kolej, bolela ji záda, ale usmívala se.
Ty peníze si vydělala prací, kterou přijala sama. Nikdo jí nemohl říct, že jen splácí jídlo nebo postel. Hned druhý den si přinesla malý sešit. Psala si do něj postupy, názvy vybavení, pořadí práce a všechno, na co se nechtěla ptát dvakrát.
Kolegyně se jejím poznámkám smály, ne zlomyslně. Po několika týdnech už nováčkům ukazovala právě Rosálie, kam patří jednotlivé věci. Práci kolem koleje nakonec úplně pustila – vysoká škola, večerní směny a ranní úklid se nedaly dlouhodobě spojit, ani když byla ochotná spát málo. Bronislavu ztráta spolehlivé pomocnice mrzela, ale Rosálii nepřemlouvala.
Od té chvíle dostal každý všední den skoro stejnou kostru: výuka, směna v restauraci, kolej, spánek a další ráno znovu. Ne pokaždé však Rosálie dovolila, aby jí život sklouzl jen k povinnostem. S Helenou a Stanislavou se toulaly po městě, občas šly do kina, jindy si sedly do kavárny, probíraly spolužáky a nejčastěji se nakonec smály samy sobě. Pro ostatní to byly obyčejné studentské dny.
Pro Rosálii měli téměř slavnostní cenu. Zjistila, že se může smát nahlas uprostřed ulice, zastavit se jen proto, že jí něco zaujalo, a vracet se večer bez očekávání, že za ní každou chvíli zazní ostrý rozkaz. Hlas „Rózo“ zůstal ve vsi. Helena se Stanislavou jí někdy říkaly Rozálko a znělo to úplně jinak.
V jejich hlase nebyl ani výsměch, ani povel. Jednoho odpoledne šly všechny tři po ulici a vracely se k poslední přednášce. Helena nadhodila něco o mladém vyučujícím, Stanislava protočila oči a Rosálie se přidala s poznámkou. Všechny tři se rozesmály.
Rosálie se ještě smála, když málem narazila do ženy přicházející z opačné strany. Ludmila Kopecká. Poznaly se v jediném okamžiku. Ludmilin obličej ztvrdl.
„Tady se schováváš. A očividně se ti vede skvěle. Ani trochu se nestydíš. Utekla jsi od lidí, co tě celé roky živili, a teď si tady chodíš po kavárnách a směješ se.
“
Rosálin smích zmizel. „Ahoj, Ludmilo. “ Helena se Stanislavou si vyměnily krátký pohled a bez domlouvání ustoupily o několik kroků. Ludmila pokračovala, jako by na pozdrav nečekala.
„Máma s Ivanem se doma můžou sedřít. Máš vůbec představu, kolik do tebe dali? “
Rosálie zvedla dlaň. „Stačí.
“ Řekla to tiše, ale Ludmila se opravdu zarazila. „Nebudu poslouchat, že jsem vám něco dlužná. Bydleli jste v domě mojí mámy. Já spala v komoře.
Oblečení jsem nosila po vás. Z peněz určených na moji péči jsem skoro nic neviděla. Od dětství jsem pracovala na zahradě i ve chlévě. Kdykoli jsem se ozvala, Milada mi připomněla dětský domov.
Jestli tomu říkáš péče, máme každá jiné měřítko. Ty i Blažena jste svoje povinnosti nechávaly na mně, kdykoli se vám to hodilo. Tak mi teď nevykládej, kolik jste do mě dali. “
Ludmila se ušklíbla.
„Ve městě ti narostlo sebevědomí, tak si ho užij. Až zjistíš, kolik stojí normální život, ještě se vrátíš a budeš prosit mámu s Ivanem, ať tě vezmou domů. “
Rosálie se na ni několik vteřin dívala. „Jestli se tam jednou vrátím, tak ne proto, abych někoho prosila.
Vrátím se do domu svojí mámy. “
Ludmilin výraz se změnil okamžitě. Barva jí na chvíli zmizela z tváře a o půl kroku ustoupila, než se ovládla. Pak se prudce otočila a odešla.
Rosálie ji sledovala, dokud nezmizela v davu. Ta půlvteřina, kdy Ludmile zmizela barva z tváře, řekla víc než celý předchozí spor. Nebyl v něm jen vztek. Na okamžik vypadal jako strach člověka, který slyšel nahlas větu, o níž se doma mluvilo jen za zavřenými dveřmi.
Doma o domě mluvili a zřejmě ne jako o něčem, co by Rosálii chtěli jednou samozřejmě předat. Helena se Stanislavou se přiblížily až ve chvíli, kdy Ludmila zmizela. „Rodinné setkání? “ zeptala se Helena opatrně.
Rosálie se hořce pousmála. „Něco takového. Mohla jsem bez něj klidně žít. “ Helena rozhodně mávla rukou.
„Tak zpátky k důležitějším problémům. Kde jsme skončily? “ Stanislava se zasmála a po několika krocích se přidala i Rosálie. Dlouhé roky sama sobě opakovala, že nikoho nemá.
Teď jí napadlo, že to už není pravda. Vedle ní šly dvě ženy, které od ní nic nepotřebovaly a přesto poznaly, kdy má být člověk ponechán chvíli v tichu a kdy je lepší ho zatáhnout zpátky do hovoru. Uběhly dva roky. Město už nebylo cizí.
Rosálie znala cestu na fakultu, věděla, který spoj jí ujede, když se výuka protáhne, a v restauraci se pohybovala bez zaváhání. Ve škole měla dobré výsledky a v práci patřila mezi lidi, na něž se dalo spolehnout. Vedení restaurace si toho všímalo. Prokop Klimeš také.
Jeho nabídky však postupně přestaly znít jako běžné kolegiální návrhy. „Kdybych chtěl, můžu ti zařídit lepší místo. Uděláš školení a půjdeš do obsluhy. Tam jsou jiné peníze.
“ Při těch větách se k ní stavěl o krok blíž, než bylo nutné, a nechával mezi nabídkou a jejím jménem nepříjemně dlouhé ticho. Rosálie nemusela hádat, co od ní čeká na oplátku. Odmítala bez vysvětlování. Takový obchod ji nezajímal.
Restaurace patřila k dražším podnikům. Rosálie zůstávala většinu času v zázemí, až do večera, kdy se všechno sešlo najednou. Podnik byl plný a jedna servírka si při rychlém otočení vyvrtla kotník tak, že se na nohu nedokázala postavit. Rosálie několik minut sledovala, jak se sál dostává na hranici chaosu.
Pak si otřela mokré ruce do zástěry a zamířila přímo za majitelem, Přemyslem Mikuláškem. „Pane Mikulášku, můžu dnes pomoct v obsluze? Jsem tady dlouho. Menu znám skoro celé, znám značení stolů.
Myčku dnes zvládne Alžběta. “
Přemysl si promnul čelo a ještě jednou se podíval do plného sálu. „Dobře, dneska ano. Jestli dnešek zvládnete, můžeme se bavit o trvalém převedení do obsluhy.
Jestli ne, vrátíte se k původní práci a nebudu to brát jako trest. Ale u hostů nemám prostor na dlouhé zaučování. Když si nebudete jistá, zavoláte zkušenější kolegyni. Nehádejte.
“
Teprve když se otočila, všimla si Prokopa opřeného o kus zdi. Jeho výraz byl chladný. Rosálii došlo proč – měsíce jí naznačoval, že každý krok dopředu musí vést přes něj. Teď dostala příležitost přímo od majitele a Prokop v tom nebyl prostředníkem.
Právě to mezi nimi změnilo víc než samotná nová pozice. Celý večer pracovala s dvojnásobnou opatrností. Prokop se ale tentokrát držel zpátky. Rosálie směnu zvládla.
Při příští už nastoupila mezi obsluhu. Nová práce byla náročnější, ale také lépe placená. Co neznala, zapisovala si, a když si nebyla jistá, raději se zeptala dvakrát, než aby improvizovala před hostem. Prokop její postup nesl špatně.
Brzy začaly drobné překážky. První vážnější přišla v podobě rozpisu – Rosálie našla svoje jméno u ranní směny v den, kdy měla povinný seminář. Termín byl v jejím rozvrhu dlouho dopředu a Prokop ho měl v přehledu dostupnosti. Šla za ním okamžitě.
„V ten den ráno nemůžu. Mám povinný seminář. “ Prokop dál listoval papíry. „Rozpis je hotový.
To je tvoje věc. Ty jsi chtěla dělat servírku. “ Vyslovil to klidně a právě to bylo na celé výměně nejhorší. Rosálie začala obcházet kolegyně.
Jedna měla lékaře, druhá si volno domluvila týdny dopředu, třetí byla ochotná ranní směnu vzít, pokud za ni Rosálie převezme jiný večer. Rosálie souhlasila. Když Prokopovi oznámila výměnu, koutky úst mu klesly. „Tak sis to vyřešila.
“ „Ano, směna bude obsazená. Jen vám říkám, kdo za mě přijde. “
Od té chvíle si každý nově vyvěšený rozpis fotila hned po zveřejnění. Původní snímky si nechávala v jedné složce v telefonu.
Ne proto, aby čekala na další konflikt, ale aby v něm jednou nemusela začínat větou „možná si to pamatuju špatně“. Fotografie se brzy ukázaly jako užitečné. Když se směna změnila podruhé, ukázala snímek kolegyni. „Je tam rozdíl, že jo?
“ „Je. “ Rosálie vydechla nosem. Tentokrát nešla dělat scénu, sehnala výměnu a směnu pokryla. Ale v hlavě se něco posunulo – začala si nechávat podklady a ptát se dřív, než přijme cizí verzi událostí.
Začala se každý týden připravovat s rezervou. Učení si rozdělovala dopředu, oblečení do práce vozila s sebou do školy. Byla unavenější, ale současně závisela méně na jeho momentálním rozhodnutí. A čím méně na něm závisela, tím zřetelněji dával najevo, že mu to vadí.
Jednou zopakoval stejný trik s ranní směnou, jindy jí přidělil stoly, o nichž se mezi personálem vědělo, že bývají problematické. Rosálie pokaždé hledala řešení. U hostů se učila nevstupovat do jejich podráždění, ale zároveň nepřebírat ponižující tón jako něco, co si musí nechat líbit. Časem zjistila, že i obtížní hosté většinou zvolní, když proti nim nestojí ani podřízený strach, ani stejně hlasitý odpor, ale klidná hranice.
Jednou jí Prokop přidělil stůl, kterému se ostatní vyhýbali. Seděli u něj dva muži a žena, nespokojenost začali rozdávat ještě dřív, než se posadili. Při cestě ke kuchyni zahlédla Prokopa u baru. Měl ruce založené na prsou.
Nesledoval hosty, sledoval ji. Jeden z mužů zavolal: „Slečno, říkal jsem bez omáčky. “ Rosálie se vrátila ke stolu. „Ano, pane, objednávku jsem zadala bez omáčky.
“ Muž ukázal na tenkou stopu dresinku na okraji talíře. Rosálii se zalily tváře horkem. Před několika lety by začala překotně vysvětlovat, že objednávku zadala správně, že dresink není omáčka a že chyba nevznikla u ní. Touha dokázat vlastní nevinu by jí přebrala celou situaci.
Tentokrát si nechala jednu vteřinu na nádech. „Rozumím. Talíř vám vyměníme. “
V kuchyni zjistila, že objednávku zadala správně – chyba vznikla při výdeji.
Nechala připravit správnou porci a vrátila se. „Tady je nový talíř. Tohle je přesně podle vaší objednávky. “ Muž se už nadechoval k další poznámce, ale žena sedící vedle něj ho předběhla.
„Nech toho, slečna to opravila. “ Poprvé za celý večer se na Rosálii někdo z jejich stolu podíval bez povýšeného výrazu. Když trojice odešla, Prokop čekal u průchodu do zázemí. „Měla jsi kliku.
“ „S čím? “ „Že nešli za majitelem. “ Rosálie položila prázdný tác. „Objednávku jsem zadala správně.
Talíře se zaměnily při výdeji a já jsem hostovi hned přinesla nový. “ Prokop zatnul čelist. „Ty máš na všechno připravenou odpověď. “ „Nemám.
Jen si hlídám, co jsem opravdu udělala a co ne. “ Teprve v šatně si všimla, že jí ruce stále lehce vibrují. Klid, který ukazovala venku, nebyl totéž co klid uvnitř. Jen už nedovolovala, aby o jejím jednání rozhodoval člověk, který v ní strach vyvolal.
Byla to dovednost, kterou si jako dítě nemohla dovolit – brát strach jako informaci, ne jako příkaz. Při další směně si jeden z pravidelných hostů přímo řekl, že chce obsluhu od Rosálie. Prokop to slyšel a neozval se. Postupně přibývali hosté, kteří si její jméno pamatovali.
Jednou se k ní Prokop naklonil tak blízko, že jeho hlas slyšela jen ona. „Moc si na to nezvykej. Dlouho tady stejně nebudeš. “ Rosálie zavřela oči na zlomek vteřiny a unaveně vydechla.
Helena si toho všimla dřív než ona sama. Jednou pozdě v noci seděly na koleji. Stanislava už spala, Rosálie měla před sebou skripta a mezi odstavci neustále rozsvěcela displej telefonu. Helena chvíli mlčky sledovala její ruku.
„Zase koukáš na rozpis. “ „Jen kontroluju, jestli se něco nezměnilo. “ „Kontrolovala sis ho před pěti minutami. “ Rosálie položila telefon displejem dolů.
„Prokop má poslední dobou svoje nápady. “ Helena se opřela o polštář. „Jsou to opravdu nápady, nebo tě trestá za to, že jsi ho odmítla? “ Rosálie zvedla oči.
Otázka byla nepříjemná právě svou přesností. Celé týdny si pomáhala slovem náhoda, protože se s ním dalo pracovat líp než s myšlenkou, že její nadřízený cíleně znepříjemňuje směny. „Nic mi přímo neudělal. “ „Nemusí tě uhodit, aby se choval špatně.
Já ti neříkám, ať zítra odejdeš. Jen si sama sobě nemlž to, co se děje. Když začneš pochybovat o vlastní paměti, přesně tomu vyhovuje. “
Rosálie se opřela do židle.
„Fotím si každý rozpis. Když něco přepisuje, mám původní verzi. A kdyby zašel dál, půjdu za majitelem. Nechci, aby první člověk, který se ozve, byl Prokop, a já pak jen vysvětlovala, proč jsem mlčela.
“ Když to vyslovila, poprvé slyšela vlastní plán jako něco konkrétního. Fotografie, svědci, hranice, za níž půjde za majitelem. Strach tím nezmizel, ale dostal tvar, se kterým se dalo pracovat. Helena přikývla.
„Dobře, tak tohle už zní jako plán. A teď studuj. Jestli kvůli tomu člověku vyletíš ze školy, přijdu do restaurace a budu ho strašit osobně. “ Rosálie se rozesmála.
Napětí z místnosti na chvíli zmizelo. Následujících několik týdnů bylo téměř klidných. Prokop utrousil poznámku nebo jí přidělil méně příjemný úkol, ale nic, co by nemohla zvládnout. Hosté ji chválili a majitel se na provozní poradě zmínil, že se v obsluze osvědčila.
Rosálie postupně přestala čekat konflikt za každou směnou, tělo si odvykalo být neustále ve střehu. Jednou si po směně uvědomila, že na Prokopa celý večer skoro nepomyslela. Považovala to za vítězství. Nebyla méně opatrná, jen už při každém otevření dveří nehledala první známku útoku.
A právě v té době přišel problém, který vypadal nejdřív jako obyčejná závada. Do večerní směny nastupovala nezvykle spokojená – ve škole získala důležitý zápočet. V šatně se rychle převlékla do uniformy a nazula černé boty na nízkém podpatku. Když se narovnala, levá noha jí připadala nejistá, jako by pod ní podlaha o zlomek uhnula.
Podpatek nepatrně povolil. Rosálie se podívala na spoj patku zblízka, ale neviděla příčinu. V tu chvíli vrazil do zázemí Prokop. „Kde jsi?
V sále se čeká. Jdi k oknu, důležitý host – kávu čeká už teď. “ „Počkejte, s levou botou je něco. “ „Tak se hni.
“
Rosálie už nestihla vysvětlit, že s botou není něco v pořádku. Muž u okna byl Mikuláš Liška, který vybudoval velkou stavební firmu. Nebyl to starý muž, vždycky působil upraveně, mluvil klidně a k obsluze se nechoval jako k součásti nábytku. Rosálie došla ke stolu.
„Dobrý večer. Už jste si vybral? “ „Ano, dám si vaši specialitu. A před jídlem bych prosil americano.
“ S každým dalším krokem cítila, že levý podpatek drží hůř. Neměla náhradní pracovní boty. Rozhodla se, že po donesení kávy se přezuje do tenisek, i kdyby jí Prokop udělal scénu. Káva už byla hotová a šálek stál na podnose.
Na několik vteřin zaváhala – k hostovu stolu to bylo pár kroků, zatímco návrat do zázemí by znamenal nechat objednávku stát. Rozhodla se, že nejdřív donese šálek a hned potom se přezuje. Došla ke stolu Mikuláše Lišky a natáhla ruku. Podpatek praskl přesně ve chvíli, kdy natahovala podnos nad stůl.
Levá noha se jí prudce podlomila v kotníku. Tělo hledalo oporu, která už nebyla. Podnos se naklonil, šálek sjel a horká káva se rozlila přes desku stolu, zasáhla ubrus a část rukávu Mikulášova saka. „Ježíši, promiňte,“ vyhrla Rosálie.
Majitel byl u stolu během okamžiku. „Pane Liško, jste v pořádku? Všechno zařídíme. “ Pak se prudce otočil k Rosálii.
„Co se stalo? “ Rosálie stála s tvářemi rozpálenými studem a srdcem až v krku. Podpatek visel na botě jen za úzký kus materiálu. Zblízka bylo vidět, že spoj nevypadá jako obyčejně vytržený.
Rosálie si ten detail zapamatovala ne proto, že by už tehdy pomyslela na úmysl, ale proto, že podrážka a podpatek vypadaly jinak, než čekala po obyčejném prasknutí. Majitel se snažil situaci zachránit omluvami, ale Mikuláš ho neposlouchal. Díval se na Rozáliinu levou ruku. Při pádu se jí rukáv uniformy vyhrnul a odkryl zápěstí.
Znaménko ve tvaru malé podkovy. Mikuláš pomalu zvedl dlaň, ne prudce, jen dost na to, aby majitel uprostřed věty zmlkl. „Jak se jmenovala vaše maminka? “ zeptal se.
Rosálii ta otázka zasáhla tak nečekaně, že na okamžik zapomněla i na botu. „Tereza Kalinová. Jak to víte? “ Mikuláš znovu pohlédl na znaménko.
„Měla úplně stejné tady. Říkala mu podkova. Nikdy jsem takové znaménko u nikoho jiného neviděl. “ Rosálii připadalo, že se okolní zvuky vzdálily.
„Jak se má? Kde Tereza žije? “ Rosálie polkla. „Maminka je už dlouho mrtvá.
“ Mikulášovi zmizela barva z obličeje. „Musíme si promluvit. Jen ne tady. “ Pak se podíval na její zlomenou botu.
„A podle toho, co vidím, stejně nemůžete normálně pokračovat ve směně. “
Majitel se rychle vložil do hovoru. „Samozřejmě, že může. Rosálie tu zůstane a my všechno…“ Mikuláš se k němu otočil.
„O tom, co udělá, rozhodne ona. “ V šatně si Rosálie sundala pracovní boty a nazula tenisky. Kotník byl citlivý, ale neotékal. Zlomenou botu zabalila do tašky místo toho, aby ji vyhodila.
Na ulici se Mikuláš rozhlédl. „Najdeme si někde místo, kde nám nebude majitel stát za zády. Jen tuhle část města moc neznám. “ Rosálie ukázala směrem za roh.
„Je tam malé bistro s grilem. Chodím tam občas. “ Mikuláš ukázal k drahému autu zaparkovanému u chodníku. Rosálie zůstala na chodníku a ani o krok se k autu nepřiblížila.
„Je to za rohem. Půjdeme pěšky. “ Mikuláš se zarazil. Mohla působit nezdvořile, věděla to a tentokrát jí to nevadilo.
Do auta s mužem, kterého poznala před několika minutami, prostě nenastoupí. „A pokud jste mi chtěl říct jen jednu věc, můžeme zůstat i tady. “ Mikuláš si promnul čelo. „Kdyby šlo o jednu větu, byl bych rád.
Máte pravdu. Do auta k cizímu člověku se nenastupuje jen proto, že má drahé auto a umí vyslovit správné jméno. Ukažte cestu. “
Objednali si jídlo a našli stůl v klidnějším koutě.
Mikuláš chvíli hledal začátek, který by nezněl jako obhajoba. Pak sáhl po telefonu. „Asi bude jednodušší, když vám nejdřív něco ukážu. “ Našel fotografii starého papírového snímku a otočil displej k Rosálii.
Nejprve několikrát přejel prstem přes galerii tam a zpátky, jako by se potřeboval ujistit, že ukáže správný snímek. Na fotografii byla Tereza. Mladá, krásná a živá. Vedle ní stál mladý Mikuláš Liška.
Rosálii se zastavil nádech. Okamžitě vytáhla vlastní telefon a ukázala mu snímek Terezy s malou Rosálií mezi květinami před domem. Mikuláš se na fotografii díval dlouho. „Pořád tomu nemůžu uvěřit, že Tereza už není.
“ Hlas měl najednou hrubší. „Myslel jsem na ni celé roky. Jednou jsem ji dokonce chtěl hledat. Pak jsem si řekl, že už má nejspíš rodinu, vlastní život, a že nemám právo po tolika letech přijít a všechno rozvířit.
“
