Galina Ivanovna rozvinula zmačkaný list papíru, popsaný uspěchaným nerovným rukopisem. Stála v kanceláři dětského domova, kde kdysi bývalo veselo, ale teď stěny vybledly do beztvaré béžové. V ruce držela dopis, který jí před chvílí předal ředitel. Psal se v něm vzkaz od Artěma.
Chlapec stál vedle ní, mlčel, díval se do podlahy. Neplakal. Jen mu cukal koutek úst. „Artěme, proč jsi to udělal?
“ zeptala se tiše. „Nechtěl jsem,“ řekl. „Nechtěl jsem nikomu ublížit. “
Galina Ivanovna si povzdechla.
Až moc dobře znala ten pohled. Viděla ho u mnoha dětí, které sem přivezli. Ale u Artěma to bylo jiné. Od té doby, co sem přišel, se nikomu nepodařilo prorazit jeho zeď.
Artěm přišel do dětského domova, když mu bylo devět. Jeho matka zemřela, otec byl ve vězení. O příbuzné se nikdo nepřihlásil. První měsíce byly nejtěžší.
Vychovatelé se ho snažili probrat, vtáhnout do her, ale on zůstával uzavřený. V noci tiše plakal do polštáře, aby to nikdo neslyšel. Do dětského domova vozili dobrodinci dárky. Stavebnice, autíčka, knížky.
Artěm si jich nevšímal. Seděl u okna a sledoval, jak se venku stmívá. Až jednou přišel muž se šedivými vlasy a brýlemi. Jmenoval se Viktor Petrovič.
„Ahoj, jmenuji se Viktor,“ řekl. „Nechceš se podívat, jak funguje kolo? “
Artěm neodpověděl, ale očima sledoval, jak Viktor otáčí pedálem. Druhý den přišel znovu.
A pak zase. Chlapec konečně promluvil. Začali si povídat o mechanismech, o autech, o tom, jak se věci skládají dohromady. Viktor Petrovič ho vodil do parku, opravoval s ním kolo, ukazoval mu, jak fungují hodiny.
Poprvé po měsících Artěm usnul bez pláče. Vychovatelé si všimli změny. „Vidím, jak se zase uzavírá do sebe, když Viktor nepřijde,“ řekla jednou jedna z nich. Pak se ale něco stalo.
Viktor Petrovič přestal chodit. Artěm na něj čekal, díval se z okna, ale marně. Za měsíc ho vrátili do dětského domova. Nikdy se nedozvěděl proč.
Jen mu řekli, že to Viktor nezvládl, že si vzal to, co potřeboval. Po návratu byl Artěm ještě uzavřenější. Přestal mluvit skoro úplně. Vychovatelé si toho všimli, ale nevěděli si s tím rady.
Až za pár let přišel do dětského domova muž, který mu změnil život. Viktor Petrovič Samarin přišel v březnu, když bylo Artěmovi čtrnáct. Byl to vyšetřovatel, který se zajímal o osudy dětí z dětských domovů. Ale tentokrát to nebylo kvůli práci.
Přišel kvůli Artěmovi. „Chci ti něco říct,“ řekl a posadil se vedle něj. „Vím, že jsem ti slíbil, že tě budu navštěvovat. A pak jsem přestal.
“
Artěm mlčel. „Nebyla to moje volba,“ pokračoval Viktor. „Musel jsem odjet. Měl jsem problémy, o kterých jsem ti tehdy nemohl říct.
Ale teď můžu. “
„A proč bych ti měl věřit? “ zeptal se Artěm. „Protože jsem ti slíbil, že tu budu, když to budeš potřebovat.
A já jsem tady. “
Artěm se na něj dlouze díval. Pak kývl a řekl: „Dobře. “
Od té doby se začali vídat pravidelně.
Viktor jezdil do dětského domova každý týden. Bral ho ven, povídali si, opravovali kolo, chodili do parku. Artěm se pomalu otevíral. Vychovatelé si všimli, že je klidnější.
Dokonce se začal smát. Pak přišla další rána. Viktor Petrovič vážně onemocněl. Přestal chodit.
Artěm čekal, ale Viktor nejevil známky života. Začal se o něj bát. Jeden z vychovatelů mu řekl, že Viktor je v nemocnici. Artěm se rozhodl, že za ním půjde, i kdyby to mělo všechno ohrozit.
Jednoho dne se vypařil z dětského domova. Druhý den se vrátil, ale byl jiný. Řekl vychovatelům, že našel Viktora, že mu pomohl. Všichni si všimli, že má modřiny.
Ale nikdo se neodvážil zeptat. Pak přišel dopis. Galina Ivanovna ho držela v ruce a nevěřila vlastním očím. Psal se v něm vzkaz od Artěma, že už nikdy nikomu neublíží.
A že děkuje za všechno. Galina Ivanovna se zamyslela. Pak se rozhodla, že musí něco udělat. Zavolala Viktorovi, který se mezitím zotavil.
Řekla mu, že Artěm potřebuje pomoc. Viktor přijel hned druhý den. Setkal se s Artěmem v parku. „Věděl jsem, že to uděláš,“ řekl.
„Věděl jsem, že mě najdeš. “
„Nemohl jsem jinak,“ řekl Artěm. „Nemohl jsem nechat někoho, kdo mi pomohl, aby umřel. “
Viktor se usmál.
„Tak to má být. Pojď, mám pro tebe nabídku. “
Viktor Petrovič vzal Artěma k sobě domů. Řekl, že je to dočasné, dokud se Artěm nepostaví na nohy.
Ale Artěm věděl, že je to víc než to. Poprvé po dlouhé době měl pocit, že má domov. Viktor mu našel školu, pomáhal mu s učením. Artěm se učil dobře, měl samé jedničky.
Začal se těšit na každý den. Ale pak přišla další rána. Jednoho dne k nim přišla žena, která se představila jako Artěmova sestřenice. Řekla, že chce, aby se Artěm vrátil do rodiny.
Artěm se na ni podíval a řekl: „Nepamatuji si tě. Nikdy jsem tě neviděl. “
Žena začala křičet, že má právo ho vzít. Viktor jí řekl, aby odešla.
Pak se obrátil na Artěma: „Neboj se, já to vyřeším. “
Ale vyřešit to nebylo snadné. Sestřenice podala žádost k soudu. Tvrdila, že Artěm by měl žít s ní, že má právo.
Viktor se rval s úřady. Artěm byl nervózní. „Co když mě vezme? “ zeptal se jednou.
„Nevezme,“ řekl Viktor pevně. „Já to nedovolím. “
Soud dopadl dobře. Soudkyně dala za pravdu Viktorovi.
Artěm zůstal u něj. Ale sestřenice se nevzdala. Začala jim vyhrožovat. „Jestli mi ho nedáte, bude litovat,“ řekla jednou do telefonu.
Viktor to nahlásil policii. Ale nic se nedělo. Sestřenice dál posílala výhrůžné dopisy. Jednou v noci někdo rozbil okno v jejich domě.
Artěm se probudil a lekl se. „To není náhoda,“ řekl Viktor. „Musíme na to jít chytře. “
Viktor měl v práci přístup k dokumentům.
Zjistil, že sestřenice má dluhy, že je spojená s podivnými lidmi. Měl podezření, že to není náhoda, že se o Artěma zajímá až po smrti jeho matky, která zanechala nějaký majetek. „Jde jí o peníze,“ řekl Viktor. „Ne o tebe.
“
Artěmovi se ulevilo, že to není kvůli němu, ale zároveň měl strach. „Co budeme dělat? “
„Neboj. Já mám plán.
“
Viktor začal shromažďovat důkazy. Zjistil, že sestřenice podvodně přepsala na sebe část pozemků, které patřily Artěmově matce. Začal si psát deník, kam si zapisoval všechno, co se dělo. Artěm mu pomáhal.
Jednoho dne přišel dopis od sestřenice, kde stálo: „Vzdát se, nebo budeš litovat. “ Viktor si ho nechal jako důkaz. Ale pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Viktor Petrovič byl nalezen mrtev ve svém bytě.
Policie řekla, že to byla nehoda, že upadl ze schodů. Ale Artěm nevěřil. Věděl, že Viktor byl opatrný. A věděl, že s tím má sestřenice něco společného.
Artěm se rozhodl, že přijde na to, co se stalo. Začal pátrat na vlastní pěst. Procházel Viktorovy věci, hledal vzkazy, mluvil s lidmi, kteří ho znali. Ale nikdo nevěděl nic užitečného.
Pak si vzpomněl na to, co mu Viktor říkával: „Když nevíš co dál, podívej se do archivů. “ Artěm se vydal do archivu okresního soudu. Byla to zaprášená místnost v suterénu staré budovy. Kartonové krabice s spisy.
Artěm hledal vše, co souviselo s jeho matkou a sestřenicí. Jedna z krabic obsahovala spis o pozemcích. Artěm ho prolistoval a zadrhl se. Na jedné z listin byl podpis jeho matky, ale ten podpis vypadal podezřele.
Vedle byl podpis sestřenice. Artěm si všiml, že oba podpisy vypadají jako by je psala stejná ruka. Artěm vzal listinu do laboratoře na expertízu. Výsledek ho šokoval.
Podpis jeho matky byl zfalšovaný. Sestřenice ho podepsala sama. Artěm se vrátil do archivu a začal hledat víc. Našel svědectví sousedů, kteří říkali, že sestřenice často navštěvovala jeho matku před její smrtí.
A že měla problém s alkoholem. Artěm se dozvěděl, že jeho matka zemřela na předávkování léky. Policie to tehdy uzavřela jako nehodu. Artěm dal dohromady vše.
Sestřenice zfalšovala podpis, přepsala na sebe majetek, a možná i pomohla jeho matce zemřít. A teď zabila Viktora, který na to přišel. Artěm neměl důkazy, jen podezření. Ale věděl, že musí jednat.
Napsal dopis na policii, kde vše popsala. Přiložil kopie dokumentů a podpisu. Poslal to na adresu vyšetřovatele, který se zabýval Viktorovou smrtí. Pak čekal.
Uplynul týden, dva. Nic se nedělo. Začal pochybovat, jestli to nevyhodili. Ale pak se ozval telefon.
Byl to vyšetřovatel. „Pane Samarinová? “ řekl. „Tady vyšetřovatel Smirnov.
Přijďte se stavit. Máme tu vaše materiály. “
Artěm se dostavil. Vyšetřovatel mu řekl, že jeho dopis je velmi zajímavý, že zahájili vyšetřování.
„Ale potřebujeme víc důkazů,“ řekl. „Máte něco dalšího? “
Artěm mu předal deník Viktora, kde si zapisoval podezření. A pak mu řekl o svém nálezu v archivu.
Vyšetřovatel přikývl. „Dobře. Zajistíme to. “
Sestřenice byla předvolána k výslechu.
Popřela všechno. Ale Artěm mezitím našel svědka, který viděl, jak sestřenice v den Viktorovy smrti navštívila jeho byt. Byl to soused, který si pamatoval, že slyšel hádku. Soused souhlasil, že vypoví.
Sestřenice byla obviněna z vraždy Viktora a z podvodu. Soud ji poslal do vězení. Artěm se vrátil do Viktorova bytu. Stál uprostřed pokoje, kde bydlel.
Rozhlížel se. Na stole ležela Viktorova fotka. Artěm ji vzal a podržel. „Děkuji,“ řekl tiše.
„Za všechno. “
Pak se otočil a odešel. Věděl, že už není sám. Viktor mu dal naději.
A Artěm tu naději předal dál. O pár let později se Artěm stal právníkem, který pomáhal dětem z dětských domovů. Často chodil do dětského domova, kde kdysi žil. A jednoho dne tam potkal chlapce, který seděl u okna a díval se do dálky.
Artěm k němu přistoupil. „Ahoj, jmenuji se Artěm,“ řekl. „Nechceš si povídat?
“
