Mami, můžeš mi přinést pivo, prosím? Mami! Copak jsi hluchá? Aha, takže teď už mě slyšíš.
Žádal jsem tě, abys mi přinesla pivo. Přesně takhle to vypadá pokaždé, když se mnou mluví můj syn a jeho žena. Žijeme spolu už pět let a oni mě nikdy pořádně nevnímali. Buď mě ignorují, nebo mě komandují, jako bych byla jejich služka.
Moje snacha Jean o mně před všemi mluví sprostě a můj syn Paul se ke mně chová, jako bych tu byla jen proto, abych po nich uklízela. Rozhodla jsem se je ignorovat. Otočila jsem se zpátky k televizi a předstírala, že je neslyším. Už mě nebaví, že si mě všimnou, jen když něco potřebují, a zbytek času jsem pro ně vzduch.
Po chvíli Jean popadla ovladač a vypnula pořad, na který jsem se dívala. Překvapilo mě to. Přistoupila ke mně blízko a zařvala mi přímo do ucha: Hej, tchyně, slyšíš mě? Ujisti se, že zítra Pau lovi připravíš oběd.
Její hlas zněl tak hlasitě, až mi zvonilo v uších. Nemohla jsem si pomoct a ušklíbla jsem se. Viděla mou reakci, zasmála se a odešla s mým synem z obýváku. Divila jsem se, proč nedokáže být trochu ohleduplnější.
Jsem přece matka jejího manžela a ona na mě každý den spoléhá. Ale soudě podle Paulova chování jsem pro ni byla jen služka. Ani jeden z nich se neomluvil. Nezajímalo je, jak se cítím.
Frustrovaná jsem poslala manželovi e-mail a rozhodla se odejít z domu. Jmenuji se Karen a letos mi bude dvaasedmdesát. Před pěti lety mě můj syn a jeho žena požádali, jestli by se ke mně nemohli nastěhovat. Tvrdili, že mají obavy z budoucnosti a chtějí ušetřit peníze.
Od té doby žijeme spolu jako dvě rodiny v jednom domě. Když budeš bydlet s námi, mami, budeš se cítit bezpečněji, říkal Paul tenkrát. Možná máš pravdu, odpověděla jsem. Můj manžel je workoholik.
V mládí založil vlastní firmu a i v třiaosmdesáti letech pořád tvrdě pracuje. Po synově odstěhování byl náš dům klidný, skoro tichý. Když jsem manželovi řekla, že se k nám Paul a Jean nastěhují, jen mávl rukou: Dělej si, co chceš. Tak jsem souhlasila.
Trochu jsem se nudila a doufala jsem, že život bude živější. Když se nastěhovali, rozdělily jsme si s Jean domácí práce. Jenže ona pořád opakovala, že ji práce na částečný úvazek čím dál víc vytěžuje. Nakonec jsem toho dělala víc a víc.
Když jsem ji požádala o pomoc, zdráhala se nebo byla zaneprázdněná svými věcmi. Přestala jsem žádat a dělala jsem všechno sama. Cítila jsem se nedoceněná. I při večeři jsme se skoro nebavili.
Asi jsem si na to zvykla, stejně jako na manželovu nepřítomnost. Jednou jsem jako obvykle připravovala večeři pro tři, když mi manžel napsal, že přijde z práce pozdě a večeři nepotřebuje. To nebylo nic neobvyklého. Horší bylo, co řekl syn s Jean.
Táta přijde pozdě, že jo? zeptal se Paul. Já taky nemám hlad, dodal. A jdu ven s kamarádkou, takže večeři nepotřebuju, řekla Jean.
Proč mi to říkáte? Už jsem všechno uvařila, namítla jsem. To je v pořádku. Zítra to dojíme, řekl Paul a oba se beze slova chystali odejít.
Mohli mi to říct dřív. Vypadalo to, že je nikdy nenapadlo brát na mě ohledy. Frustrace mi stoupla do krku, ale oni odešli bez omluvy. Seděla jsem v tichém obýváku a dívala se na jídlo, které přišlo vniveč.
Co to vlastně dělám? Při té představě jsem se cítila strašně unavená. Zabalila jsem ještě teplou večeři a uložila ji do lednice. Druhý den ráno, když jsem sešla dolů, se mi manžel omluvil za včerejšek.
Promiň, řekl krátce. Náš rozhovor byl jako obvykle strohý. Ale když si všiml mého výrazu, zvedl obočí a zeptal se: Paul a jeho žena už večeřeli? Ne, prý nevečeřeli.
Šli ven. Všiml si večeře pro tři v lednici. Byla jsem ráda, že si konečně můžu popovídat, a vyprávěla jsem mu, co se stalo. Můj obvykle tichý manžel pozorně naslouchal.
Když jsem domluvila, jemně řekl: Nemusíš dělat všechno. Chování našeho syna je den ode dne horší, ale to neznamená, že by ses měla přetěžovat. Jeho slova ze mě sundala obrovskou tíhu. Uvědomila jsem si, že na sebe příliš tlačím.
Paul a Jean jsou dospělí lidé. Nemusím za ně dělat všechno. S tímhle vědomím se mi ulevilo. Možná se dnes zase opozdím, takže mi večeři nepřipravuj, řekl manžel.
Dobře, odpověděla jsem s úsměvem. S jeho slovy na mysli jsem se rozhodla, že to musí pochopit i syn s jeho ženou. Odpoledne se konečně probudili a v pyžamu přišli do obýváku. Co bude k obědu?
zeptal se Paul hned. Proč si neohřejete to, co zbylo od včerejška? Odpověděla jsem. Nejste přece malé děti, to zvládnete sami.
No tchyně, ty jsi ale postarala, zasmála se Jean. Paul se přidal: Copak to beze mě nezvládneš? Máš menopauzu nebo co? Jsem vyčerpaná, protože Jean vůbec nepomáhá s domácími pracemi, řekla jsem.
Jen se zasmáli, vrátili se do pokoje a po jídle neuklidili. Vůbec jim to nevadilo. Manžel přišel pozdě večer. Protože jsem pro něj nemusela vařit, koupila jsem si hotové jídlo v supermarketu.
Mami, co to jíš? Hotové jídlo? A co večeře? zeptal se Paul.
Já nevím, tchyně, co tě to napadlo? Zapomněla jsi na svou rodinu? dodala Jean uštěpačně. Rozhodla jsem se snachu ignorovat.
Paul si ale rychle vzal telefon a začal si stěžovat: Ty nepracuješ, mami. Měla by ses aspoň starat o domácnost. Myslela jsem si, že když mají dnes volno, mohli by si pro jednou připravit jídlo sami. Místo toho se rozhodli objednat si jídlo a řekli: Dej nám peníze, vrátíme ti je později.
Tím mi došla trpělivost. Pořád mluvili o tom, jak šetří. Já po nich nikdy nechtěla peníze na životní náklady a nikdy jsem je tím neobtěžovala. Ale že mě takhle využijí, to jsem nečekala.
Rozhodla jsem se je ignorovat a odmítla jsem pro ně cokoli udělat. Hej, mami, pivo! Paul se dožadoval. Jean nepřestávala trousit uštěpačné poznámky.
Paul se mnou mluvil, jako bych byla jejich spolubydlící. Otočila jsem se k nim zády a předstírala, že se dívám na televizi. Po chvíli to vypadalo, že to vzdali. Ale tenhle klid netrval dlouho.
Jean se ke mně připlížila zezadu, popadla ovladač a vypnula televizi. Polekaně jsem vzhlédla. Zakřičela mi přímo do ucha: Hej, tchyně, slyšíš mě? Ujisti se, že zítra Pau lovi připravíš oběd!
Její hlas byl tak hlasitý, že mě z toho bolely uši a škubla jsem sebou. Jean se mé reakci zasmála a odešla s Paulem z obýváku. Nevěřila jsem, že nedokáže projevit ani trochu zdvořilosti. Jsem přece matka jejího manžela a ona na mě pravidelně spoléhá.
Ale soudě podle Paulova postoje to vypadalo, že pro ně nejsem nic víc než služka. Ani jeden z nich se neomluvil za včerejší večeři. Zhluboka jsem si povzdechla, poslala manželovi SMS a rozhodla se odejít z domu. Druhý den brzy ráno jsem si sbalila věci a odešla, než se vzbudili.
Když jsem dorazila do nedalekého obchodního hotelu, v telefonu mi bzučely zprávy od Paula. Probudil se a podle všeho měli doma pěkný zmatek. Telefon mi zaplavily stížnosti: Co to děláš? Říkal jsem ti, že potřebuju oběd!
Jean poslala posměšnou SMS: Bloudíš tu a zapomínáš na své povinnosti. Zdálo se, že je trápí jen to, že jsem jim nepřipravila snídani. To mě trochu rozesmálo. Paul mi volal během polední pauzy.
Rozhodla jsem se, že je čas si s ním promluvit. Konečně jsi to zvedla. Mami, kde sakra jsi a co děláš? Jeho hlas zněl netrpělivě.
To ti do ničeho není. Vždyť jsi nám ani nepřipravila jídlo. Kde jsi? Paule, ty nejsi dítě.
Umíš si přece připravit vlastní jídlo, odpověděla jsem podrážděně. Když se tolik namáhal připravit byť jedno jídlo, měl by mi projevit trochu uznání. K mému překvapení řekl něco nečekaného: Platím náklady na bydlení, takže potřebuju, abys dělala domácí práce. Životní náklady?
O čem to mluvíš? Nic takového jsem nikdy nedostala, řekla jsem zmateně. Proč ne? Měl by ti je dávat každý měsíc.
Tak nelži, Paul trval na svém a obvinil mě ze lži. Pravda je taková, že můj manžel hradí všechny jejich životní náklady, včetně jídla. Paul mi to i po opakovaném vysvětlení odmítal uvěřit. V pozadí jsem slyšela Jean, jak říká: Asi si jen hraješ na hloupou a utrácíš za sebe.
Nemohla jsem v hovoru pokračovat. Nevím, o čem mluvíš, a nějakou dobu se domů vracet nehodlám, řekla jsem. Proč ne? Co máme dělat pro jídlo?
Paulův hlas zněl zoufale. Přijďte na to sami. Zavěsila jsem a znovu si pořádně povzdechla. Proč si i po všem myslí, že se neprovinili?
A vůbec jsem nechápala, o čem Paul mluvil, když se zmiňoval o životních nákladech. Asi týden po mém odchodu se situace zlepšila. Manžel, který mě přišel zkontrolovat, zřejmě mluvil s Paulem a Jean. Jejich textovky byly najednou uctivější a poddajnější.
Přemýšlela jsem, co se stalo, když přišla manželova zpráva: Paul a Jean se chtějí omluvit. Jestli se na to cítíš, přijď prosím domů. Díky manželově promluvě to konečně pochopili. Odpověděla jsem mu, připravila se a rozhodla se, že ten den pojedu domů.
Když jsem dorazila, Paul a Jean čekali u vchodu. Tváře měli bledé a vyčerpané. Zdálo se, že je manželova přednáška dost rozrušila. Posadili jsme se a chtěla jsem slyšet, co se za ten týden stalo.
Říkala jsi, že chceš ušetřit, tak jsem nic neříkala. Vlastně se na nás kvůli tomu táta dost zlobil, vysvětlil Paul. Zdálo se, že můj syn otce ohledně svého příspěvku na výdaje domácnosti zmátl. Domníval se, že jsem lhala a vykreslila jsem ho jako padoucha.
Když mu ale manžel vysvětlil realitu mého nabitého programu a ukázal mu naši domácí knihu, Paul se uklidnil. Jean ale pořád opakovala, že ti dává peníze. Co se tedy stalo s vašimi životními náklady? zeptala jsem se a cítila jsem se zrazená.
Paul z pohledu určitě platil. Musel být zmatený, že se peníze ke mně nedostávají. Zdálo se, že manžel Jeana konfrontoval a přiměl ji k přiznání. Jean nejprve předstírala nevědomost.
Když ji ale můj muž zatlačil do kouta, nakonec se ke všemu přiznala. Byla jsem zděšená. Po telefonu mě obviňovala z rozhazování peněz, ale ukázalo se, že mluvila jen o sobě, řekla jsem a cítila jsem se zrazená. Jean se začala vymlouvat: Ale život s tchánovci může být dusivý.
A všichni mě zvali. Takže žertuju. Kvůli tomu si myslíš, že je v pořádku zpronevěřit naše životní náklady? A ještě si ze mě udělala hlupáka, vložil se do hovoru Paul a jeho hlas byl plný frustrace.
Cože? Ty se taky chováš povýšeně? bránila se Jean. Ve chvíli, kdy se oba začali hádat a odklánět od tématu, si manžel hlasitě odkašlal.
Paul a Jean zaskočeni jeho náhlým přerušením okamžitě zmlkli. Vypadali vyděšeně. Nemohla jsem si pomoct, jejich reakce mě rozesmála. Vypadali jako děti přistižené při zlobení.
Výmluvy, výmluvy. Nechte těch keců. Nejdřív by ses měla upřímně omluvit mámě, řekl můj muž. Je mi to líto.
Omlouvám se, řekli oba a sklonili hlavy. Paul se ale pořád snažil ospravedlnit: Dával jsem si pozor, protože to byl můj domov. Měl jsem hodně práce v práci a doma jsem si chtěl jen odpočinout. A co matka, kterou její velký syn a jeho žena brali jako samozřejmost?
A vysmívali se jí dokonce i u ní doma? Manželova slova prořízla synovy výmluvy a zanechala ho beze slov. Jsem zděšená ze svého syna, který navzdory svému věku stále spoléhá na rodiče, a z Jean, která toho využila ke zpronevěře peněz, pokračoval manžel pevným hlasem. Mami, je mi to líto.
Vidíš? Omlouvám se ti, řekl Paul a snažil se to napravit. Myslíš, že omluva všechno napraví? Prosím, zamysli se trochu nad sebou, odpověděla jsem rozhodně.
Ti dva si mysleli, že skloněním hlavy přede mnou se všechno hladce vyřeší. Byli z mých slov rozladění a pořád se vymlouvali. Já jsem ale jejich plán prohlédla a zavrtěla hlavou. Ať už přispíváte na živobytí nebo ne, nemůžu takový postoj přehlédnout.
Musíte se naučit být vděčnější, řekl manžel pevně. Ale copak se nebojíš i o svou budoucnost, tchyně? vložil se do toho Paul. Ano, jsem plná obav, že se budu muset spolehnout na lidi, jako jsi ty.
Jak s námi můžeš takhle mluvit? Jsi rozfofrovala naše výdaje na bydlení, dodal Jean obranně. Nemůžu si dovolit, aby se mnou někdo jako vy bydlel déle, prohlásila jsem pevně a umlčela je svou rozhodností. Museli se ještě jednou poučit, jak neslušně se chovali, když spolu žili jako pár.
Později se nám podařilo dosáhnout toho, že se odstěhovali. V následujících dnech začala Jean občas chodit k nám domů, aby se ode mě naučila domácím pracím. Neustále si stěžovala, jak Paul nehne ani prstem, aby pomohl s nějakou prací, protože se před svými kolegy vždycky předváděl. Předpokládala jsem, že si nemůže stěžovat nikomu jinému.
Teď už chápu, jak moc jsem na tebe spoléhala, Karen, přiznala Jean. Máš tu drzost mě obviňovat z hluchoty a rozhazování peněz? poznamenala jsem a cítila jsem se ospravedlněná. Jean, která už s námi nemohla žít a kvůli zneužívání finančních prostředků se potýkala s finančními omezeními, si horlivě stěžovala na svůj nynější strohý život.
Když jsem ji ale poslouchala, nemohla jsem se ubránit pocitu, že prostě čelí následkům svých činů. Co se týče Paula, začal čas od času nosit domů chutné občerstvení jako dárek. Zřejmě se snažil vynahradit svou předchozí bezohlednost. I když se občas zmiňoval o svém minulém chování, oceňovala jsem jeho snahu.
Věděla jsem, že není zrovna nejvýraznější, ale jeho gesta měla váhu. Během jednoho z našich rozhovorů se mnou manžel promluvil: Díky za tvou tvrdou práci, zlato. Vážím si toho. Hmm, jsem ráda, že si s manželem můžu zase takhle povídat, pomyslela jsem si a cítila jsem vděčnost za klid, který se vrátil do našeho života.
Navzdory problémům, kterým jsme čelili, jsem zjistila, že vedu klidnější a šťastnější život než dřív.
