Renata si dlouho myslela, že mezi ní a Lenkou už nikdy nemůže stát žádný muž. Ten slib kdysi vyslovily tak vážně, že v něm slyšely téměř úřední jistotu. Jenže slib drží nejpevněji ve dnech, kdy po člověku nikdo nic nechce. Teprve pokušení ukáže, jestli za ním stojí věrnost, nebo jen úleva z odpuštění.
Znaly se tak dlouho, že si ani nedovedly představit, kde končilo dětství a kde začínaly jejich dospělé životy. Patřily do nich školní lavice, první tajemství, půjčené šaty, ujeté autobusy, svatby, děti, rozvody i ticho kolem věcí, které přestaly bolet každý den, ale nikdy úplně nezmizely. Lenka si Renatu pamatovala od chvíle, kdy se uprostřed školního roku objevila v jejich třídě. Měla uhlazené vlasy, čistý svetr, velké zelené oči a tichý výraz, který u dětí spolehlivě budí podezření, že se ten druhý považuje za něco lepšího.
Jenže v Renatě nebyla žádná povýšenost. Byla jen nejistá. Nedovedla se přidat k žádné partě, neuměla se zasmát přesně ve chvíli, kdy se smáli ostatní, a každá poznámka spolužáků ji zasáhla tak viditelně, až to Lenku začalo dráždit. Ne na Renatě, ale na těch, kteří si její ticho pletli se slabostí.
Jednou o velké přestávce si Lenka sedla vedle ní, rozlomila rohlík se sýrem a polovinu jí položila na lavici. „Neřež je,“ řekla. „Dělají ramena, protože nic jiného neumí. “ Nebyl to slavnostní začátek přátelství, spíš drobný posun, kterého si člověk všimne až zpětně.
Chodily spolu domů, seděly vedle sebe ve třídě, začaly si volat. Za pár měsíců je ostatní brali jako dvojici, kterou nemá cenu rozdělovat. Skoro se nehádaly, až na jedinou věc, které Lenka po letech říkávala mladická hloupost. Tehdy Renatě přebrala kluka.
Jmenoval se Viktor a měl přesně ten druh sebevědomí, kvůli kterému šestnáctiletá holka snadno ztratí půdu pod nohama. Renata ho milovala tiše, vážně a bez obrany. Lenka o tom věděla. I tak si řekla, že tentokrát nebude ta, která zůstane stranou.
Vysvětlila si to jednoduše. Renata prý bude mít podobných kluků ještě dost, kdežto ona má jen jednu šanci. Opakovala si to tak často, až to přestalo znít jako výmluva. Když pravda vyšla najevo, Renata s Viktorem skončila a s Lenkou také.
Půl roku si neřekly ani slovo. Lenka byla chvíli hrdá, chvíli uražená a nakonec zoufale sama. Viktor se ještě nějakou dobu objevoval, nosil laciné růže od nádraží a posílal zprávy, které mohly patřit kterékoliv dívce v okolí. Pak zmizel stejně snadno, jako se objevil.
Nakonec přišla Lenka za Renatou sama. Prosila o odpuštění a přísahala, že už mezi ně nikdy nepustí žádného muže. Renata ji nechala domluvit, dlouho neřekla nic. Slyšela v hlavě všechny věty, které by měla říct, jenže žádná nebyla dost tvrdá a zároveň dost pravdivá.
Až potom Lenku objala. Ne proto, že by zapomněla, spíš proto, že se nedovedla úplně odříznout od člověka, kterého měla ráda od dětství. Lenka se vdávala první. Aleš byl pohledný, vtipný a nesl v sobě neklid, který na začátku připomíná dobrodružství a po čase spíš vyčerpání.
Manželství vydrželo sotva rok a půl. Rozvod byl hlučný, nepěkný a Lenka z něj odešla s pocitem, že jí svět něco dluží. Renata se do manželství nehrnula. Řekla ano až ve osmadvaceti, kdy se Lence rozpadalo druhé manželství.
A k jejímu údivu si nevybrala nikoho, kdo by na první pohled oslňoval. Milan Dvořák byl elektrikář ve výrobním areálu na kraji města. Měl pevné ruce, klidný hlas a výraz člověka, který by se nejraději omluvil i parketám. Během svatební hostiny se Lenka naklonila k nevěstě a ztlumila hlas.
„Reni, ty se snad zbláznila? Podívej se na jeho tátu. Za dvacet let bude Milanova kopie. Vážně sis nemohla najít nikoho na úrovni?
“ Renata pohlédla k parketu, kde se Milanův otec nemotorně snažil vést svou ženu ve valčíku. „Milan mě miluje,“ odpověděla tiše, „a ne obrázek toho, jak bych vedle něj měla vypadat. “ Lenka protočila oči a nechala to být. Nemohla tehdy tušit, že se jí ta věta jednou vrátí tak tvrdě, že před ní nebude mít kam uhnout.
Po dvanácti letech Renata pořád věřila, že měla štěstí. S Milanem měli dvě děti, Elišku a Vojtu. Bydleli ve starším, ale prostorném bytě v panelovém domě, který jim zůstal po Milanových rodičích. Jejich život nebyl ničím výjimečný.
Ráno svačiny, práce, školní úkoly, nákup, v sobotu prádlo, v neděli návštěva u rodičů. Právě v tom byla Renatina jistota a možná i její štěstí. Lenka měla život úplně jiný. Prudší, lesklejší, dražší.
Mívala auta, která voněla novou kůží, fotografie z hotelových teras u moře, večírky a muže, kteří uměli při prvním setkání působit jako splněný sen. Jenže šťastná se necítila ani jednou. Po druhém rozvodu žila nějaký čas sama, zkoušela budovat kariéru a porodila syna, jak říkávala, pro sebe. „Nebudu si přece brát nějakého elektrikáře jako ty,“ říkávala Renatě s úsměvem, který měl znít lehce, ale skoro vždycky bodl.
Když jí bylo přes pětatřicet, začala se bát. Ne nahlas. Navenek byla pořád upravená, vtipná a sebevědomá. Jenže ráno v koupelně si všímala prvních vrásek a toho, že makeup už neschová všechno, co dřív schovat nemusel.
Začala chodit na společenské akce, do barů, na firemní večírky a dobročinné dražby, o kterých se mluvilo hlavně proto, že se tam dal potkat někdo důležitý. Právě tam poznala Radomíra. Byl výrazně starší, skoro plešatý, ale měl peníze, vliv a schopnost otevřít dveře, před nimiž Lenka do té doby jen postávala. S Renatou se tehdy vídala méně.
Jednak nebyl čas, jednak se Lenka nerada vracela do kuchyně v paneláku, kde voněla cibulka a děti nechávaly na stole pastelky. Po čtyřech letech se však Radomírův svět zlomil stejně snadno jako všechny předchozí. Jednoho večera stála Lenka u Renatiných dveří s rozmazanou řasenkou a pod vůní luxusního parfému ostrým pachem koňaku. „On mě podvedl,“ vydechla, sotva Renata otevřela.
Za pár dní mu odpustila. Nepomohlo to. Žena, se kterou ji podvedl, byla mladší, drzejší a ochotná bojovat o svůj podíl mnohem bezohledněji. Radomír jí nechal auto, slušnou částku na účtu a chatu v rekreační osadě u Slap, protože Lenka náhle prohlásila, že jí táhne příroda.
Po rozchodu upadla do podivné zkleslosti. Syna nechala u rodičů, zavřela se na chatě a s nikým se nechtěla vidět. Na zprávy odpovídala jedním slovem, často nebrala telefon vůbec. Renata napřed čekala, pak se začala bát.
V jednom z těch horkých dní nakoupila tašku jídla, léky, ovoce, jogurty a čerstvé rohlíky a vydala se za ní. K rekreační osadě dojela autobusem a zbytek cesty šla pěšky. Když mezi stromy zahlédla střechu Lenčiny chaty, zpomalila. U branky stálo auto, které znala až příliš dobře.
Registrační značka seděla. Drobný škrábanec na zadním blatníku také. Bylo to Milanovo auto. Renata zůstala stát u plotu.
Napadlo ji jediné přijatelné vysvětlení. Milan ji chtěl překvapit, dojet pro ni a odvézt ji domů. Jenže o její cestě nevěděl. Vytrhla mobil z kabelky.
Žádné zmeškané volání, žádná zpráva. Za plotem se pohnula záclona. Nebyl to prudký pohyb, spíš nepatrné zachvění látky. Ale Renatě připadalo, jako by ji někdo položil dlaň na záda a tiše postrčil blíž k pravdě.
Branka zůstala pootevřená. Renata vstoupila dovnitř tak tiše, až se za vlastní opatrnost zastyděla. Pod oknem se zastavila. Zvedla se na špičky a uvnitř uviděla Milanův profil.
Ucouvla tak prudce, až se ramenem otřela o omítku. „Co říkáš na moje království? “ ozval se zevnitř Lenčin veselý hlas. „Je to tu vážně pěkné,“ odvětil Milan.
„Ten vzduch je skvělý. “ „Tak co, najedl ses? Můžeme se pustit do toho, kvůli čemu jsi přijel? “ Lenka se zasmála lehce, spokojeně, bez jediné stopy ostychu.
Renatě přeběhl po zádech chlad, i když kolem ní stál dusný letní vzduch. V jediné vteřině se jí v hlavě otevřelo příliš mnoho obrazů. Milanova ruka na cizích zádech, Lenčin úsměv, děti u domácího stolu a dávný slib, který kdysi obě vyslovily s dětskou vírou, že přísaha umí zkrotit budoucnost. Stačilo udělat krok zpátky a předstírat, že tady nikdy nebyla.
Jenže v té představě bylo něco ponižujícího. Horší než bolest byla role člověka, kterému mají ostatní dávkovat pravdu po kapkách. Sebrala tašky, obešla dům a vstoupila dovnitř tak prudce, že dveře narazily do zdi. „Ahoj, Leni,“ zavolala hlasem, který jí ani trochu nepatřil.
„Jsem tady. “ Lenka překvapení stáhla z tváře rychle, jen ne dost rychle. „Všechno je v pohodě,“ řekla. „To ráda slyším.
Jen se zeptám, nestojí venku Milanovo auto, nebo jsem se spletla? “ Lenka se narovnala. „A ano, Milan je tady. Chtěli jsme ti připravit překvapení k narozeninám a ty jsi nám to pokazila.
“ Z kuchyně konečně vyšel Milan. Působil bledší, než si Renata přála vidět. Domů jeli spolu. Mlčeli skoro celou cestu.
Teprve když zaparkovali před domem, Milan tiše řekl: „Špatně to vyšlo, promiň. “ Renata se na něj nepodívala. „Za co? “ Neodvětil.
Zakázala si o tom přemýšlet. Jenže za týden Lenka překvapení opravdu uspořádala. Zařídila výjížďku na koních a piknik kousek za městem. Děti byly nadšené, Milan se smál, Lenka se chovala dokonale a Renata se držela téhle skutečnosti jako zábradlí nad propastí.
Léto přešlo do podzimu. Pak Lence našli nádor v prsu. Lékaři mluvili opatrně, ale ne beznadějně. Operace dopadla dobře.
Renata za ní chodila do nemocnice, nosila jí vodu, čisté prádlo a domácí vývar v termosce. Tělo se hojilo. Lenka ne. Začala tvrdit, že už o ni nikdo nebude stát, že není celá, že není žena tak, jak byla dřív.
Renata jí trpělivě opakovala, že po podobných operacích ženy dál žijí, milují, smějí se a chodí po světě bez toho, aby jim kdokoli směl měřit hodnotu podle jizvy. Nic nepomáhalo. Jednoho dne ke konci zimy přišla Lenka k Renatě domů. Dlouho hleděla do stolu, pak pozvedla pohled.
„Dej mi ho. “ Renata si nejdřív myslela, že špatně slyšela. „Koho? “ „Milana.
Dej mi Milana. “ Ta věta nezazněla jako výkřik zoufalé ženy. Zazněla skoro úředně, jako žádost, o které si Lenka myslela, že jí stačí podat správným tónem. „Ty mluvíš o mém manželovi?
O otci mých dětí? “ „Ty jsi vždycky měla štěstí. Milan je hodný, spolehlivý a mě už nikdo takovou, jaká jsem, chtít nebude. “ „On není věc.
“ „Já vím. Proto tě prosím, abys ho pustila. “
Renata položila dlaně na hrnek. Čaj už dávno vystydl.
„Proč si myslíš, že by s tebou chtěl být? “ Lenka vtáhla vzduch a v tom nádechu bylo něco, co Renatu donutilo zpozornět. „Co se mezi vámi stalo? “ Lenka odvrátila pohled.
„Po Radomírovi jsem byla úplně na dně. Nehledala jsem ho. Prostě se to tak sešlo. Milan byl blízko.
“ Renata si uvědomila, že nedýchá. „To nebylo překvapení k narozeninám. “ „Ne, nebylo. Ale já toho pak litovala, přísahám.
Doufala jsem, že se to nikdy nedozvíš. Jenže teď je všechno jinak. Potřebuju někoho, kdo mě unese. “
„Zeptej se jeho,“ řekla Renata po chvíli.
„Jestli je to pro tebe tak důležité, zeptej se Milana. Já ho nikomu nepředávám. “ Vstala od stolu a odešla do koupelny. Zamkla za sebou.
Oči měla suché, to jí překvapilo nejvíc. Pak se ozval Milanův hlas. „Reni, jsi tam? Co se mezi vámi stalo?
“ Když neodpověděla, zacloumal klikou. Odemkla. Milan měl skutečný, nehraný strach. „To, co řekla Lenka, je pravda?
“ Milan sklopil oči. „Nevím, jak se to stalo. Přísahám, nechtěl jsem. Ona na mě tlačila, psala mi, volala.
Chtěl jsem to ukončit. “ „A teď chce pokračovat zase. Přišla mě požádat, abych jí tě dala. “ Milanovi stvrdla tvář.
„Odpust mi, prosím. Byla to chyba. Největší chyba mého života. “ „Kdyby to byla cizí žena, možná bych to jednou dokázala pochopit jinak.
Ale Lenka… Ty vůbec netušíš, co jsi mi vzal. “ „Odejdi. Teď tě nemůžu vidět.
“
Ráno vzala Renata děti a odjela k mámě. Nedělala kolem toho žádné velké gesto. Do cestovní tašky dala jen pár věcí, školní potřeby, nabíječky, léky a Eliščina sluchátka, bez kterých dcera nedovedla usnout. Milan stál mezi dveřmi ložnice a chodby, neoholený, bledý.
„Reni, nedělej to takhle. Aspoň si o tom promluvme. “ „Teď nemůžu. “ „A kdy?
“ „Až budu vědět, co vlastně říct. “ Děti seděly u kuchyňské linky a tvářily se uraženě. „Mami, my tam budeme jak dlouho? “ zeptala se Eliška.
„Pár dní, možná trochu déle. Potřebuju si něco srovnat v hlavě. “
U mámy je čekala roztažená pohovka, čisté povlečení a hrnec kuřecího vývaru. Maminka se na nic neptala.
Jen Renatu objala o vteřinu déle, než bylo běžné. „Řekneš mi, co se stalo? “ zeptala se po chvíli tiše. Renata zavrtěla hlavou.
„Ještě ne. “ „Dobře. Žádné vyptávání, žádné rady. “ Právě proto se Renatě na okamžik stáhlo hrdlo.
Člověk nikdy nevydrží křik snadněji než laskavé mlčení. Lenku ze svého života odstřihla hned ten den. Nezvedala jí telefon, neodpovídala na zprávy. Nakonec její číslo zablokovala.
Udělala to bez dramatu, se zvláštním prázdným klidem, jako když člověk vypne sporák, protože už dávno není co zachraňovat. S Milanem to tak jednoduché nebylo. Volal každý den, psal zprávy, ve kterých se omlouval, prosil, vysvětloval a zase prosil. Po několika dnech se objevil u její mámy.
Renata stála za záclonou a vnímala, jak se jí třesou prsty. Milan nepůsobil jako muž, který něco vyhrál. Působil ztraceně a právě to jí bolelo možná nejvíc. Kdyby byl cynický, bylo by snazší nenávidět ho.
Jenže on se trápil. A Renata pořád ještě milovala člověka, kterým pro ni býval. Po nějaké době souhlasila, že se s ním sejde. V kavárně u zastávky, kam chodili cizí lidé a kde se dalo v nejhorším případě vstát a odejít.
„Vím, že jsem to pokazil. Vím, že na to neexistuje omluva, ale prosím tě, zkusme to kvůli dětem, kvůli nám, kvůli všemu, co jsme spolu měli. “ Renata si najednou připustila, jak unavená je z rozhodování. Každý kolem ní něco chtěl.
Lenka chtěla jejího muže. Milan chtěl šanci. Děti chtěly domov. A ona sama chtěla na jeden jediný den nebýt ženou, která musí vybrat správnou podobu budoucnosti.
Začali se vídat opatrně, nepravidelně, skoro neohrabaně. Milan byl pozorný, opatrný, nevtíravý. Renata viděla, že se opravdu snaží, jenže její srdce se nechovalo podle rozumného plánu. Když se Milan usmál, vzpomněla si na muže, který se jí kdysi zdál nejbezpečnějším místem na světě.
Hned zároveň se ale objevil obraz Lenčiny náušnice a jeho sklopené oči. I tak se po měsíci vrátila domů. Děti z toho měly radost. Milan byl šťastný tak nápadně, až to Renatu zraňovalo.
„Děkuju, že jsi zpátky,“ řekl jednou. Renata krájela cibuli a musela se soustředit, aby se neřízla. „Ještě nic neslibuju. “ „Já vím.
“
Navenek se život pomalu vracel do starých kolejí. Přes den Renata někdy dokázala nemyslet na nic z toho, co se stalo. Večer to bylo horší. Ležela vedle svého muže a snažila se dýchat pravidelně.
Někdy se jí chtělo natáhnout ruku a dotknout se ho jako dřív. Jindy měla pocit, že mezi nimi leží cizí žena, i když v pokoji byli jen oni dva. Všechno se zlomilo v den, kdy děti odjížděly na letní tábor. Renata stála na parkovišti u školy, dokud poslední autobus nezmizel za rohem.
Dva a půl týdne jen s Milanem. Dva a půl týdne večerů, kdy nebude možné schovat se za dětské úkoly a vyprané prádlo. Cestou k tramvaji ji zastavil hlas. „Takže teď budeš dělat, že se neznáme.
“ Lenka stála několik metrů od ní. Od jejich posledního rozhovoru uplynuly tři a půl měsíce, ale Lenka za tu dobu viditelně zestárla o několik let. Byla hubenější, pod make-upem prosvítala únava. „A co ty?
Jak se máš doma? “ „Normálně. “ „Takže jsi s Milanem pořád? “ Renata neodpověděla.
Lenka se pousmála. „Nečekala jsem, že mu odpustíš tak snadno. “ „To není tvoje věc. “ „Jenže on toho litoval i přede mnou.
Skoro plakal, když mě vyhazoval z vašeho bytu. “ Renata stuhla. „Co jsi řekla? “ „Ty to nevíš?
Když jsi utekla k mámě, myslela jsem si, že mám konečně šanci. Tak jsem mu to šla vysvětlit. “ „Vysvětlit? “ „Bylo to u vás doma.
Jiná postel zrovna po ruce nebyla. “ Renata vnímala, jak se jí do tváří žene krev. „Lžeš. “ „Proč bych lhala?
Zeptej se svého manžela. “
Do práce dorazila skoro klidná. Celý den se pohybovala mezi tabulkami a fakturami jako člověk, který funguje podle návodu. Jenže pod tím vším běžela jediná věta.
Jestli je to pravda, je konec. Domů přijela dřív než Milan. Vešla do ložnice. Nehledala nic konkrétního.
Důkaz, možná něco, co by potvrdilo Lenčinu lež. Vytahovala prostěradla, povlaky, ručníky. Kontrolovala rohy, švy. Milan ji našel u otevřené skříně.
„Co se děje? “ „Snažím se pochopit, čím jsem si zasloužila, že se můj život proměnil v tohle. Dnes jsem potkala Lenku. Říkala, že jste spolu byli tady v našem bytě.
“ „Ne, ne. Ona je schopná říct cokoli. Chce ti ublížit. “ „Takže se nic nestalo.
“ „Nic takového. Ať to dokáže. “ Ta věta nezněla jako nevina. Zněla jako člověk, který doufá, že důkaz neexistuje.
V rohu povlaku ucítila tvrdý drobný předmět. Vsunula ruku dovnitř a vytáhla náušnici. Malou, zelenkavě lesklou, se zapínáním, které se Lence vždycky špatně nasazovalo. Renata ty náušnice znala dokonale.
Sama jí je dala k narozeninám minulý rok. „Tady máš důkaz. “ Hodila ji Milanovi k nohám. „Proč jsi mě podvedl znovu?
“ Milan prudce nasál vzduch. „Nevím. Byl jsem zoufalý. Ty jsi odešla, děti byly pryč.
Měl jsem pocit, že jsem o všechno přišel. A pak přišla ona. “ „Co mám s tvou lítostí dělat? Povleču ji s sebou do postele, dám ji dětem k večeři?
“ „Představ si opačnou situaci. Kdybych já spala s jedním z tvých přátel u nás doma, dokázal bys se mnou dál žít? “ Vyděšeně se na ni podíval. „Nikdy bys to nepřijal.
“ Vzala kabelku. „Nedělej rozhodnutí ve vzteku. “ Renata se zastavila s rukou na klice. „To je právě ono.
Já nejsem ve vzteku. “ Pak vyšla ven. Noc strávila u mámy. V práci se objevila s pocitem, že vypadá mnohem hůř, než by si přála.
Sotva došla ke stolu, kolegyně Šárka se na ni vrhla. „Renato, nemáš náhodou někoho, kdo by se mnou mohl zítra letět k moři? Moje sestra si zlomila nohu. Měli jsme zítra ráno letět do Bulharska.
Last minute. Hotelový pokoj pro dvě. Všechno zaplacené. A nic se nevrací.
“ Renata pomalu položila kabelku na židli. „Na kolik dní? “ „Na osm. Jen osm.
“ „Vím, kdo pojede. “ Šárka zpozorněla. „Vážně? Kdo?
“ „Já. “ Šárka na ni několik vteřin zírala. „A Milan? Děti?
“ „Děti jsou na táboře a Milan… “ Nedopověděla. Šárka ji znala dost dlouho na to, aby pochopila, že otázka skončila u hranice, za kterou se zatím nesmí. „Dobře.
Tak já zavolám do cestovky a nahlásím změnu jména. “ Renata přikývla. „Děkuju. “ „Za co?
Ty zachraňuješ mě. “ Renata pohlédla na monitor. „Ne, myslím, že dneska jsi ty zachránila mě. “
Večer se musela vrátit ještě jednou domů.
Ne kvůli Milanovi, kvůli kufru, dokladům, plavkám a všem těm malým předmětům, bez nichž člověk zjistí až na letišti, že statečnost je hezká, ale bez kartáčku na zuby nepraktická. Milan stál u okna. „Kam jedeš? “ „Na pár dní pryč.
“ „Kam? “ „K moři. “ „Ty ses zbláznila? “ „Možná, ale zítra letím.
“ „S kým? “ „Se Šárkou. “ „A já se to dozvím takhle. “ „Ty ses mě také neptal, než jsi přivedl Lenku do naší ložnice.
“ Milan sebou trhl, jako by ji vykřikla. „Já ti to vysvětlím. “ „Neříkej, že tě dotlačila. Jestli to řekneš, budu si tě vážit ještě míň.
“ „Ty se chceš mstít? “ „Ne. Chci odjet. Pomsta by byla, kdybych ti chtěla ublížit.
Já se jen snažím někam dojít, aniž bych se znovu rozpadla v téhle chodbě. “
Vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře. Výtah nejel. Kufr snášela po schodech.
V polovině cesty se jí kolečko zachytilo o hranu schodu a ona musela zastavit, opřít se o zábradlí a zhluboka dýchat. Nebylo to hrdinské, bylo to neohrabané, těžké a trochu směšné. A právě proto skutečné. U mámy snědla několik lžic vývaru jen proto, aby ji nezranila odmítnutím.
Večer dorazilo potvrzení z cestovky. Jméno bylo opravené, letenka platila. Zítřek se stal skutečností. Milan mezitím napsal ještě několikrát.
Poslední zpráva byla nejkratší. Nedělej to. Renata položila mobil displejem dolů. Poprvé za celý den se jí chtělo plakat.
Ne kvůli němu, kvůli tomu, kolik síly stálo neudělat nic, co by jí vrátilo zpátky. Druhý den dopoledne stála Renata na balkónu hotelového pokoje a dívala se přes nízké střechy k moři. Tohle moře stálo před ní beze slova, široké a cizí. A právě proto jí připadalo bezpečné.
Nikdo tu od ní nic nechtěl. Nemusela vařit, nemusela odpovídat na Milanovy zprávy, nemusela se tvářit statečně před dětmi. Mohla jen stát, dýchat a poslouchat, jak se Šárka za zavřenými dveřmi koupelny hádá se zipem kosmetické taštičky. „Je to krásné,“ řekla Renata.
„Mám pocit, že jsem u moře nebyla sto let. “ „Takže děkuješ. “ „Děkuju. “ „Co se mezi vámi stalo?
Pohádala ses s Milanem? “ Renata se znovu podívala k moři. „Ne. Jen ne hned.
Nechci tím začít první den. “ Šárka chvíli mlčela. Pak sáhla do tašky a vytáhla láhev sektu. „Tak první den nezačneme rozvodem ani pohledem do propasti.
Začneme civilizovaně. “ Renata nevěřícně zamrkala. „Teď? Vždyť je dopoledne.
“ „Na dovolené se hodiny počítají jinak. Důležité je, že jsme přiletěli, nikdo nám neztratil kufry a já našla vývrtku. “ „Na sekt nepotřebuješ vývrtku. “ „Vidíš, už se mi zlepšuje den.
“ Renata se zasmála. Byl to zvláštní zvuk. Vyšel z ní tak nečekaně, že se sama lekla. Ten první den byl jednoduchý způsobem, který Renatě připadal skoro podezřelý.
Šárka dokázala během jedné hodiny navázat rozhovor s důchodci z Ostravy, s mladou dvojicí od Brna i s číšníkem. Renata se většinou jen usmívala. Šarčina schopnost vyplnit prostor slovy jí připadala jako ochranný deštník. Kdyby bylo ticho, musela by myslet.
A ona si ten den slíbila, že myslet nebude. Jenže večer, když seděli v malé restauraci u promenády, ticho si ji stejně našlo. Šárka přestala mluvit. „Tak ven s tím.
Ne jako kolegyni, jako člověku, který s tebou má osm dní společnou koupelnu. “ Renata sevřela stopku sklenky. Neřekla všechno z ničeho nic. Musela se k tomu dostávat po kouskách.
Napřed řekla, že jí Milan podved
