Víno vonělo tak těžce, až se mi zvedal žaludek. Ne proto, že bych víno neměl rád, ale protože se ten pach mísil s něčím, co do sklepa pod Pálavou nepatří – s kovovou příchutí krve a němým napětím lidí, kteří by nejraději byli kdekoli jinde. Šel jsem za světlem reflektorů, které kroužila technika u těla. Dubové sudy se nad námi tyčily jako kulisy, mezi nimi úzká chodba, na zemi popraskaný beton.
Uprostřed v kaluži temně rudého vína ležel Radek. Hlavu měl pod zvláštním úhlem, ruku nataženou k nejbližšímu sudu, jako by se ho snažil naposledy zachytit. „Viktore,“ oslovil mě mladý uniformovaný policista, který stál u schodů. „Tohle vypadá na nešťastný pád.
Šlápl vedle, bouchl se do hlavy, sud povolil, víno vyteklo. Rodina říká, že tu býval sám dlouho do noci. “
Přikývl jsem, ale nic jsem neřekl. Jmenuju se Viktor a dělám u kriminálky v Brně už dost dlouho na to, abych věděl, kolik nešťastných náhod se ve sklepě stane – a taky kolik z nich ve skutečnosti nešťastnou náhodou není.
Sklonil jsem se k tělu. Radek byl ve věku, kdy má člověk pocit, že má všechno před sebou i za sebou zároveň. Třicet, možná pětatřicet. Oblečený v pracovním, na rukou mozoly, na tváři vous, který měl být zřejmě pečlivě upravený, ale poslední dny ho zanedbával.
Na spánku rozšklebená rána, kolem zaschlá krev, která se mísila s vínem. „Co říká doktor? “ zeptal jsem se technika. „Pravděpodobně náraz do hrany schodu nebo sudu,“ odpověděl, aniž zvedl oči.
„Upadl, praštil se, ztratil vědomí. Utonutí ve víně bych vyloučil. Na to je ho málo. “
Znovu jsem přikývl.
Vypadalo to jednoduše, možná až moc jednoduše. Mikulov jsem znal. Kraj, kde se bílé domy tisknou k sobě a mezi nimi se vine vůně burčáku, smaženého sýra a dálky. Jako kluk jsem sem jezdil s tátou pro víno.
Pamatuju si, jak jsme šli do podobného sklepa. Táta se nadšeně bavil s vinařem a já se mezi sudy ztrácel, fascinovaný tou chladnou klenbou a šeptem dospělých. Tehdy jsem poprvé slyšel, že víno si pamatuje všechno. Slunce, déšť, ruce, které ho stáčely.
Dnes jsem si říkal, jestli si i tohle víno zapamatuje, že v něm někdo umřel. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Na schodech, po kterých se scházelo dolů, bylo staré zábradlí a nerovné stupně. Ale žádná krev, jen pár oděrek na betonu, jako by o něco někdo zavadil botou.
Kaluž vína začínala až tady mezi sudy. „Kdo ho našel? “ zeptal jsem se. „Jeho otec,“ odpověděl policista.
„Josef čeká nahoře. Je úplně mimo. Je tu i manželka Klára a pomocník z vinařství. Jmenuje se Marek.
Mám je držet odděleně, jak jsi říkal? “
To, že jsem to říkal, jsem si nepamatoval, ale byl to dobrý nápad. Někdy člověk dává pokyny už jen ze zvyku. Vrátil jsem se ke kaluži vína.
Světlo baterky se v ní lámalo jako v tmavém skle a tehdy jsem to uviděl. Uprostřed rozlité tekutiny, těsně vedle Radkovy natažené ruky, byl zřetelný otisk podrážky. Celý, ostrý, jako by tam někdo stoupl, když už víno bylo na zemi. „Vezmi to.
“ Kývl jsem na technika a ukázal na stopu. Zamračil se. „To bude jeho, ne? “
Podíval jsem se na Radkovy boty.
Byly to staré pracovní boty s hladší podrážkou, skoro slízanou roky chození po sklepě. Otisk v kaluži ale patřil botě s výrazným vzorem, hlubokými drážkami. Někdo tu stál poté, co sud praskl a víno vyteklo. A ten někdo teď nikde nebyl.
„Radek tu měl někoho s sebou,“ řekl jsem tiše, spíš sobě než ostatním. Cítil jsem, jak se ve mně cosi napjalo. Ten známý pocit, kdy se něco, co vypadá jako obyčejná nehoda, začne pod rukama měnit. Ne hned v jasnou vraždu.
To by bylo moc jednoduché. Spíš v záhadu, ve které něco nesedí, ale člověk ještě neví přesně co. Vyšel jsem po schodech nahoru. Vzduch byl teplejší a těžší.
Z kuchyně voněla cibule na sádle, ale nikdo nejedl. Za stolem seděl starší muž, ruce složené v klíně, oči zarudlé. To byl Josef. Vedle v rohu, zabalená ve svetru, seděla mladší žena Klára.
Vlasy měla stažené do culíku, ruce se jí třásly. „Jste Viktor? “ oslovil mě Josef bez pozdravu. Přikývl jsem a posadil se naproti němu.
Záměrně jsem nechal mezi námi trochu prostoru, aby měl kde dýchat. „Našel jste syna? “ zeptal jsem se. „Šel jsem dolů pro víno,“ odpověděl ochraptěle.
„Měl přijet známý. Volal jsem na Radka. Neodpovídal. Ležel tam v tom.
“ Hlas se mu zlomil. „V tom, co jsme dělali celý život. “
Klára zvedla hlavu. „Byl unavený,“ řekla rychle.
„Poslední týdny skoro nespal. Víno, sklizeň, účty. Říkal, že se mu motá hlava. Určitě jen uklouzl.
Nechci, aby z toho byl skandál. “
To slovo vyslovila se zvláštní ostrostí. Skandál. V tak malém městě dokázal zničit člověku život, ať už byl živý nebo mrtvý.
„Kdo s ním dnes byl ve sklepě? “ zeptal jsem se. Klára zavrtěla hlavou. „Nikdo.
Marek odjel po obědě. Pak už tu byl Radek sám. “
„Máte ve sklepě kameru? “ pokračoval jsem, jako by šlo o běžnou formalitu.
Josef sebou trhl. „Měli jsme,“ zamumlal. „Pamatuju, jak ji syn montoval. Někdo nám před rokem ukradl pár kartonů, tak jsme ji dali nad schody, ale poslední týdny prý nefungovala.
“
Podíval jsem se na Kláru. Uhnula pohledem ke kuchyňské lince. „Proč nefungovala? “ zeptal jsem se.
„Nevím,“ řekla. „Radek říkal, že je rozbitá a že se to nevyplatí opravovat. “ Její odpověď byla rychlá, možná až moc. Zvedl jsem se a beze slova se vrátil ke schodům.
Na zdi nad nimi byla opravdu prázdná kotva po držáku. Z kabelu trčely dráty, jako by ho někdo nedávno vytrhl. Omítka byla čerstvě odštípaná, ještě světlá oproti zbytku zdi. „Pavle,“ zavolal jsem na mladého policistu.
„Zeptej se všech, kdy tu naposledy viděli kameru a kdo ji sundal. “
„Myslíš, že to s tím souvisí? “ zeptal se. „Myslím, že náhody mám rád jen ve sportce,“ odpověděl jsem a sám sobě tím připomněl tátu, který každou sobotu doufal ve výhru, která nikdy nepřišla.
Telefon v kapse mi zavibroval. Nadřízený. Chvíli jsem nechal zvonit, než jsem to vzal. „Co, Viktore?
“ ozvalo se. „Mám to chápat jako pád ze schodů, ať z toho neděláme větší věc, než je. Je to slušná rodina. Nechceme tady rozruch.
“
Podíval jsem se dolů do sklepa, kde technik jemně balil Radkovu hlavu do igelitu. Přemýšlel jsem o té ostré stopě v kaluži vína a o chybějící kameře. „Ještě nevím,“ odpověděl jsem, „ale něco mi tam nesedí. Budu potřebovat pitvu a pár hodin navíc.
“
Na druhém konci to chvíli mlčelo. „Dělej rychle,“ řekl pak hlas, který se snažil znít klidně. „Je vinobraní. Město je plné lidí.
Poslední, co potřebujeme, je pověst vraždy ve sklepě. “
Telefon utichl. Zůstal po něm jen zvláštní tlak, který tak dobře znám. Nepsané přání všech okolo, aby se ukázalo, že to byla jen nehoda, aby se život mohl vrátit do starých kolejí.
Jenže já jsem věděl, že pokud je někde skrytá lež, žádné staré koleje už nejsou. Vrátil jsem se ještě jednou k tělu. Sedl jsem si na bobek a zadíval se Radkovi do tváře. Vypadalo to, jako by byl překvapený, jako by to, co přišlo, opravdu nečekal.
Na prstech pravé ruky měl odřenou kůži, jako by o něco zavadil nebo se něčeho držel. Na zápěstí tenkou červenou rýhu, která se mi nelíbila. Ve sklepě bylo ticho, jen někde v dálce kapala od stropu voda. Sudy stály nehnutě, ale já měl najednou skoro dětský pocit, že mě sledují, že si pamatují víc, než se mi zatím chtělo vědět.
„Dobře,“ řekl jsem polohlasem. „Když sis tohle víno vybral jako místo, kde skončíš, tak ti aspoň dlužím zjistit, jak to doopravdy bylo. “
Vstal jsem a nadechl se chladného vzduchu sklepa. Věděl jsem, že se od této chvíle už nebudu umět spokojit s pohodlnou verzí, kterou všichni nabízeli.
A také jsem cítil, že tohle nebude jen případ o jedné zakrvácené podlaze. Něco v té rodině, v tom městě pod kopcem s bílým zámkem, bylo jinak, než se tvářilo. Ještě jsem netušil, kolik tajemství se mezi těmi sudy skrývá, ale už tehdy, v tom vínem provoněném tichu, jsem si uvnitř sebe tiše rozhodl, že půjdu proti proudu, i kdyby se přes mě valila celá Pálava. Protože jsou chvíle, kdy člověk prostě musí.
A já jsem měl pocit, že právě jedna taková začala. Když Radka odnesli, sklep najednou ztichl ještě víc. Zůstala po něm jen rozlitá kaluž a těžký pach, který se mi usadil v nose jako špatná vzpomínka. Vyšel jsem nahoru a poprosil Pavla, ať rodinu i zaměstnance posadí do různých místností.
Chtěl jsem je slyšet každého zvlášť, dokud jsou otřesení a nemají čas si sladit příběhy. Začal jsem s Markem. Seděl v malé místnosti u okna, ramena stažená, ruce od vína i hlíny. Kluk sotva po škole, spíš brigádník než vinař.
„Kdy jsi Radka viděl naposledy? “ zeptal jsem se. „Po obědě,“ odpověděl tiše. „Pomáhal jsem Olze stáčet víno z nerezových nádob.
Radek kontroloval sudy. Pak mi řekl, ať jedu domů, že zbytek zvládne sám. Vypadal unaveně, ale to vypadal poslední měsíc pořád. “
„Hádali se tu dneska někdo s někým?
“
Chvíli mlčel. „Tady je to poslední dobou samá hádka,“ vydechl. „Ráno se pohádal s tátou kvůli penězům a minulý týden s Matějem. Ten na něj řval, že jim potopí celé vinařství.
“
Zvedl jsem oči. „Jak to myslel? “
Marek si promnul čelo, jako by hledal odvahu. „Poslední dobou praskají sudy.
Ne jeden, ne dva. Tři šly za posledních čtrnáct dní. Olga říká, že to není normální. Ty sudy byly skoro nové, na splátky.
Když praskne sud, není to jen škoda dřeva, ale i vína. A víno tady znamená peníze. “
Vybavil se mi rozbitý sud dole ve sklepě a kaluž, ve které Radek ležel. „Myslíš, že ty sudy někdo ničí schválně?
“
Marek znejistěl. „To já nemůžu vědět, ale Olga říkala, že obruče musel někdo povolit. Prý to vypadá, jako když se s nimi kroutí páčidlem. Radek se na ni rozkřičel, ať o tom mlčí, že teď nepotřebují další problém.
“
„Víte tady o nějakých dluzích? “ položil jsem otázku, jako by šlo o cokoli jiného než o citlivou ránu. „Já do papírů nevidím,“ pokrčil rameny. „Ale jednou jsem zaslechl, jak Radek do telefonu prosí, že zaplatí do vinobraní, jen ať ještě počkají.
A minulý týden tu byl nějaký chlap v drahé bundě. Přijel tmavým autem. Seděli s Radkem v kanceláři a hádali se. Slyšel jsem jen, jak říká: ‚Když nezaplatíte, vezmeme si pozemek.
‘“
Poděkoval jsem mu a nechal ho sedět samotného. V hlavě se mi začínalo skládat něco, co rozhodně nevypadalo jako vinařský sen. Další přišel Matěj, mladší, upravený, na nose moderní brýle, na ruce hodinky, které se do zaprášeného dvora moc nehodily. Zatnul čelist sotva do sedla.
„Nemusíme dělat divadlo,“ začal dřív, než jsem se nadechl. „Vím, jak to vypadá. Bratr mrtvý ve sklepě, rodina v dluzích, ale já s tím nemám nic společného. “
„Já jen kladu otázky,“ řekl jsem klidně.
„Kde jsi byl odpoledne? “
„V Brně,“ odpověděl bez zaváhání. „Zařizoval jsem reklamní materiály, letáky na vinobraní. Můžete si to ověřit.
Volal jsem Radkovi kolem třetí, zvedl to. Nic zvláštního neříkal, jen že má práci ve sklepě. “
Poznamenal jsem si to. „Marek říká, že jste se s bratrem hádali kvůli vinařství.
“
Ušklíbl se. „My se hádáme od dětství. On chtěl všechno dělat postaru. Já po novu.
On koně a koňské pluhy. Já internet a etikety, které nejsou z minulého století. Jenže táta vždycky stál na jeho straně. Já jsem ten, co prý nerozumí vínu, jen číslům.
“
„A těm číslům teď rozumíš,“ nadhodil jsem. Podíval se na mě ostře. „Rozumím tomu, že jsme v háji. Banka už nám skoro nedýchá.
Doplácíme staré úvěry a do toho ty pokažené sudy. Každý sud, co praskne, je díra v rozpočtu. Když jsem navrhl, že prodáme jeden horní vinohrad, Radek málem vyskočil z kůže. Prý radši chcípne, než aby prodal metr půdy.
“
To slovo se mezi námi rozhostilo jako stín. „Měl někdo důvod Radkovi ublížit kvůli těm dluhům? “ zeptal jsem se. Matěj se zasmál krátce a bez radosti.
„Důvod by měl skoro každý, komu dlužíme. Ale jestli se ptáte na nás… “ Zarazil se, trochu zklopil oči. „Bratra jsem měl rád, i když bych mu občas nejradši jednu vlepil.
Ale zabít ho, to ne. Spíš bych zabil toho, kdo nám sem chodí škodit. “
„Míníš sudy? “ připomněl jsem.
„A nejen ty,“ přikývl. „Máme tu souseda. Čermák vede vinařství sto metrů odsud. Od té doby, co táta odmítl prodat kus pozemku, nás nenávidí.
Pomluvy, stížnosti na úřadech. A od té doby, co nám začaly praskat sudy, má večer na dvoře pořád víc a víc aut. Když jdeš kolem, směje se tak, že bys mu jednu natáhl. Jestli bych měl ukázat prstem na někoho, kdo má radost z našeho neštěstí, ukážu na něj.
“
Nechal jsem ho odejít. Věděl jsem, že si budu muset se sousedem promluvit, ale nejdřív mě zajímala sklepmistryně. Olga mě čekala dole na prahu sklepa, jako by cítila, že za ní přijdu. Šátkem měla stažené vlasy, ruce od tříštěného dřeva.
„Pojďte,“ kývla ke tmě. „Ukážu vám něco, co se vám nebude líbit. “
Vedla mě mezi sudy dozadu, tam, kde bylo chladněji a vzduch těžší. U jednoho sudu se zastavila a zvedla svítilnu.
„Vidíte,“ přejela prsty po kovové obruči. „Tohle se samo nepovolí. Někdo s tím musel lomcovat. A tady,“ ukázala na prasklinu, která vedla po délce dřeva, „to už jenom dodělalo své.
Tenhle sud jsme zaplatili minulý rok a není jediný. “
„Myslíte, že vám ho někdo poškodil schválně? “ zeptal jsem se. Olga zafuněla.
„Vinař potřebuje víno jako plíce vzduch. Nikdo normální si sud sám nezničí, a jestli mi někdo bude tvrdit, že je to náhoda, pošlu ho. “ Zarazila se a jen mávla rukou. „Radek se na mě zlobil, že o tom mluvím.
Prý teď není čas na podezírání. “
„Bál se,“ poznamenal jsem. „Bál,“ přikývla. „Byl to dobrý chlap, ale zadlužil se až po uši.
Jednou mi tady dole řekl, že jestli nezaplatí člověku z Břeclavy do svatého Martina, přijde o všechno. Ať se prý nedivím, když jednoho dne najdu sklep prázdný. Smál se u toho, ale oči měl jako někdo, kdo přešlapuje nad propastí. “
„Věděl o tom Josef?
“ zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou. „Starý má svou hrdost. Před ním Radek některé věci tajil.
Stejně jako před Klárou, ta by se z toho zhroutila. “
U Prahu jsem se ještě jednou rozhlédl po sudu, u kterého Radek ležel. „Olgo, mohla ta rána na zápěstí vzniknout o tenhle drát? “ ukázal jsem na vystouplý hák, na kterém visela hadice.
Přimhouřila oči. „Mohla. Když s sebou někdo trhne, může se za to zachytit. Ale jestli upadl jen tak, pak mi nesedí ten otisk v kaluži a taky ta chybějící kamera.
To se mi nelíbí ani trochu. “
Nahoře jsem si znovu sedl s Josefem. Vypadal starší než před hodinou. „Kolik dlužíte?
“ zeptal jsem se přímo. Už nebyl čas na kroužení kolem. Dlouho se díval na své ruce. „Dost na to, aby se mi o tom zdálo.
Banka, staré faktury za techniku, nová střecha na hale. Vinařina není romantika, Viktore. Je to lopota a papíry. A když přijde špatný rok, potáhneš to další tři roky za sebou jako kámen.
“
„Radek si bral ještě nějaké půjčky bez vašeho vědomí? “ zkusil jsem. Josef sebou trhl. „Proč se ptáte?
“
Odpověď přišla z vedlejší místnosti, kde jsem pak vyslechl Kláru. Seděla na židli, ruce pevně sevřené v klíně. „Podepsala jsem mu jednu smlouvu,“ přiznala po chvíli ticha. „Říkal, že je to jen malý úvěr na nové etikety a reklamu.
Nechtěl, aby to táta věděl. Kdyby zjistil, že si Radek bere půjčky na moje jméno, vyhodil by ho ze sklepa a nás oba z domu. “
Před domem se mezitím setmělo. Světla z města dole pod kopcem se třpytila jako rozsypané sklo.
Kousek dál za nízkou zdí svítila okna jiného sklepa. Lidé se smáli, zpívali, sklenice cinkaly. Nad vraty se v šeru rýsoval nápis, který jsem znal už z dětství. Vinařství Čermák.
Stál jsem tam a v hlavě se mi motaly dluhy, prasklé sudy, chybějící kamera, utajené smlouvy i staré křivdy mezi sousedy. Všichni tady měli důvod se bát o střechu nad hlavou a možná i důvod sáhnout dál, než by si za normálních okolností dovolili. Začínal jsem pochybovat, jestli hledám vraha, který chtěl zničit jednu rodinu, nebo někoho, kdo byl ochotný jít přes mrtvolu, aby ji naopak zachránil. V noci jsem skoro nespal.
V penzionu pod Svatým kopečkem bylo ticho. Jen vítr občas zahučel v okenici, ale v hlavě mi pořád šumělo víno, praskající sudy a hlas, který do telefonu říkal, ať to hlavně rychle uzavřeme. Když jsem konečně na chvíli usnul, zdál se mi sklep bez konce. Sudy se táhly do dálky jako tunel a mezi nimi stála kaluž, do které jsem pořád dokola vstupoval cizí botou.
Telefon mě probudil ještě za tmy. Na displeji svítilo jméno Pavel. „Viktore, promiň,“ ozval se hned. „Ale musíš sem.
Matěj je u nás na služebně. Říká, že se chce přiznat. “
Sedl jsem si na postel. „K čemu?
“
„K tomu. “ Odmlčel se. „Že zabil Radka. “
Cestou na služebnu jsem jel skoro sám.
Mikulov ještě spal. Jen z jednoho dvora se ozýval štěkot psa. Nad městem se rýsoval zámek bledý proti ranní obloze. Připadal mi najednou těžší, jako by se i on opíral o sklepy plné tajemství.
Matěj seděl ve výslechové místnosti, lokty na stole, ruce sevřené v pěst. Vypadal, jako by během jedné noci zestárl o deset let. Pod očima měl tmavé kruhy, vlasy rozcuchané, košili pomačkanou. „Chceš právníka?
“ zeptal jsem se, když jsem si sedl naproti. Zavrtěl hlavou. „Ne, jen to chci říct hned. “
Pavel zapnul nahrávání a pak se tiše stáhl ke zdi.
„Řekni mi tedy,“ začal jsem, „co se podle tebe stalo? “
Matěj se zhluboka nadechl, jako by se chystal skočit do studené vody. „Včera jsem nelhal,“ řekl. „Byl jsem v Brně, ale vrátil jsem se dřív, než jsem vám řekl.
Cestou zpátky jsem se zastavil u tiskárny. Ti lidi tam to můžou dosvědčit. Do sklepa jsem dorazil někdy před čtvrtou. “
„Proč jsi to zamlčel?
“ přerušil jsem ho. Pokrčil rameny. „Bál jsem se. Věděl jsem, jak to bude vypadat, a měl jsem proč.
“ Zhluboka se nadechl. „Sešli jsme se dole. Radek byl u toho sudu, co praskl. Hádali jsme se, zase kvůli penězům, kvůli vinohradu.
Řekl jsem, že bez prodeje pozemku skončíme. On mi řekl, že radši skončí on sám. “ Odmlčel se a zadíval se na stůl. „Strčil jsem do něj jen tak v hádce.
Nečekal jsem, že spadne. Jenže on couvl, zakopl o práh u těch posledních schodů a praštil se hlavou o sud. Spadl na zem. Sud povolil, víno se vyvalilo, všude to teklo a on…
“ Hlas se mu zadrhl. „On už se nehýbal. “
Nechal jsem ho chvíli mlčet. „Volal jsi někomu?
“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Zpanikařil jsem. Stál jsem tam u dveří a koukal, jak se ta kaluž zvětšuje. A pak jsem utekl.
Nasedl jsem do auta a jel zpátky do Brna, abych měl, jak se tomu říká, krytí. Ale celou noc jsem na to myslel. Ráno jsem to už nevydržel. “
Pozorně jsem ho sledoval.
Popisoval to klidně, skoro až příliš, jako někdo, kdo si děj přehrál tolikrát, až se zbavil nejhorších emocí. Jenže v jeho slovech bylo několik trnů, které se mi okamžitě zaryly do paměti. „Zakopl o práh u schodů,“ zopakoval jsem. „Jsi si jistý?
“
„Ano,“ přikývl. „Byl jsem o dva stupně výš. On couval. Viděl jsem, jak se mu podvrtla noha.
“
Před očima se mi vybavila čistá linie schodů. Žádná krev, žádné víno, jen pár šmouh od bot. „Kde přesně ležel, když dopadl? “ zeptal jsem se.
Matěj se zarazil. „Tady,“ naznačil rukou do prázdna u toho sudu. „Hlavu měl směrem ke zdi, nohy k uličce. “
Jenže Radek ležel hlavou k uličce, ruka natažená k sudu.
To jsem věděl jistě. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho viděl poprvé a jak jsem o tom přemýšlel dlouho do noci. „Stoupl jsi do té kaluže? “ položil jsem další otázku.
„Ne,“ odpověděl bez rozmýšlení. „Držel jsem se vzadu u dveří. Nechtěl jsem se umazat. Bylo mi z toho zle.
“
V hlavě se mi objevil ostrý otisk podrážky uprostřed vína, ten, který rozhodně nepatřil Radkovi. A teď mi Matěj tvrdil, že zůstal stát u dveří. „Ukaž mi boty,“ požádal jsem ho. Podíval se nechápavě, ale poslechl.
Vytáhl nohu zpod stolu. Měl lehké tenisky, podrážka skoro hladká. Vzor úplně jiný, než byl ten dole ve sklepě. Měl jsem chuť hned zavolat technika a nechat to potvrdit.
Ale už teď jsem cítil, že se ocitám v nepříjemném sevření. Výslech skončil. Matěje odvedli do cely. V kanceláři jsem si nalil kávu, ale jen jsem ji převaloval na jazyku.
Telefon se ozval dřív, než vystydla. „Slyšel jsem, že se nám ten mladý přiznal,“ zazněl ve sluchátku hlas nadřízeného. „Výborně. Máš to rychleji, než jsem čekal.
“
„Jeho přiznání nesedí k tomu, co jsme našli dole ve sklepě,“ řekl jsem pomalu. „Popisuje pád u schodů, ale tam není ani kapka krve. Tvrdí, že nestoupil do vína. Přitom v kaluži je jasná stopa cizí boty.
A ještě jedna věc. “
„Viktore,“ skočil mi do řeči. „Máme mrtvého v dluzích a bratra, který se hádal kvůli penězům a teď říká, že do něj strčil. Tohle bere státní zástupce všema deseti.
Máme doznání, rodina to nějak přijme, město se uklidní. Nepotřebujeme z toho udělat drama na celé vinobraní. “
Díval jsem se z okna na probouzející se město. Lidé spěchali do práce.
Nikdo neměl tušení, že pár ulic od nich se rozhoduje, jestli pravda zvítězí nad pohodlím. „A co ta chybějící kamera? “ namítl jsem. „Co praskající sudy?
Co dluhy u lidí, které ani neznáme jménem? “
„To jsou kulisy, Viktore,“ povzdechl si. „Život není písanka. Vždycky tam budou čáry, co úplně nesedí.
Máš doznání, drž se ho, sepiš to a přijď v pondělí s hotovým spisem. “
Zavěsil dřív, než jsem stihl odpovědět. Zůstal jsem sedět, telefon těžký v ruce. Cítil jsem, jak se ve mně perou dvě síly.
Jedna unavená, která šeptala, že bude jednodušší nechat věci být, vzít přiznání, podepsat protokol, vrátit se do Brna a zapomenout. A druhá tvrdohlavá, která se ozvala už včera ve sklepě, když jsem uviděl stopu v kaluži. Ta druhá mi teď říkala, že Matěj možná lže. Ne proto, že by byl vrah, ale proto, že chce někoho chránit nebo něco schovat.
K večeru se Mikulov znovu rozzářil světly vináren. Ulice voněly grilovaným masem a burčákem. Lidé se smáli, zpívali, jako by žádná smrt neexistovala. Já jsem místo toho zamířil znovu ke sklepu.
Klíče měl u sebe Pavel, ale ten už jel domů. Musel jsem zazvonit na dvoře, otevřela Olga. Podívala se na mě, jako by to čekala. „Potřebuju ještě jednou dolů,“ řekl jsem.
„Sám. Je to důležité. “
Chvíli mlčela, pak sáhla pro svazek klíčů. „Radek by byl rád, kdyby to někdo nenechal jen tak,“ zamumlala.
„Dejte si pozor, tady dole není všechno, jak se zdá. “
Scházel jsem po schodech s baterkou v ruce, bez techniků, bez pásky, bez toho ruchu, který odvedl pozornost. Sklep byl najednou jiný, těžší, hlubší, skoro jako živý. Vrátil jsem se k místu, kde Radek ležel.
Beton byl už téměř suchý, jen v prasklinách se držely tmavé čáry. Postavil jsem se k sudu a snažil se představit si scénu tak, jak ji popsal Matěj. Pád od schodů, úder o hranu, sud povolí, víno se vylije. Něco mi na tom nesedělo.
Kdyby sud praskl tak prudce, muselo by být víno i na schodech. Tam ale technik našel jen pár kapek, které spíš vyšlapal někdo později. Rozsvítil jsem baterku víc a pomalu přejížděl po zemi kolem sudů. Mezi nimi byla úzká ulička, po stranách starý beton, a pak jsem to uviděl.
Těsně u zdi, za jedním menším sudem, který byl přistrčený víc než ostatní, se něco lesklo. Odtáhl jsem sud o pár centimetrů. Skřípavý zvuk dřeva se rozlehl sklepem. V zemi byl malý kovový kruh, skoro v rovině s betonem.
Starý výpustný otvor, jaký jsem viděl jen v hodně starých sklepech. Když se za něj vzal hákem, dal se vyšroubovat a víno mohlo odtéct pryč. Klekl jsem si a přejel po něm prstem. Kov byl drsný.
V rýhách zaschlá tmavá hmota. Posvítil jsem si zblízka. Čekal jsem vínovou, ale barva byla podivně hnědá, skoro až rezavá. Víno takhle nestárne.
Víno usychá do fialova. Tohle vypadalo jinak. Vytáhl jsem kapesník a trochu té zaschlé vrstvy setřel. Na kapesníku se rozmazala tmavá šmouha, která pod světlem baterky nabrala rudý nádech.
Přiblížil jsem si ji k nosu. Mezi těžkou vůní starého vína byl cítit slabý, ale nezaměnitelný pach. Železo. Krev.
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem. Najednou jsem si uvědomil, že beton kolem výpusti je mírně tmavší, jako by tudy kdysi něco prosáklo. Jestli tady leželo tělo, jestli se tu mísila krev s vínem, stačilo otevřít tenhle otvor a většinu všeho spláchnout pryč. Zůstaly by jen stopy v prasklinách, pár kapek, něco v rýhách kovu.
A pak by stačilo přenést tělo o pár kroků dál k sudu, který praskl až později, nebo ho někdo praskl sám, aby to vypadalo jako nehoda. Posadil jsem se na bobek a opřel se zády o chladný sud. Hlava mi hučela. Matějova slova, otcův zlomený hlas, Olžina podezření, chybějící kamera, praskající sudy.
Teď k tomu přibyl ještě starý výpustný otvor, o kterém mi zatím nikdo neřekl ani slovo. Bylo mi jasné, že tohle už k jednoduchému pádu ze schodů nebo k bratrovu náhodnému strčení nesedí vůbec. Někdo tady dole věděl přesně, co dělá. Věděl, kudy víno odtéká, kde se dá co schovat, jak se dá sklep přestavět tak, aby smrt vypadala jako nešťastná náhoda.
Zhasl jsem baterku a na chvíli zavřel oči. Tlak na to, abych případ uzavřel, se náhle střetl s tíhou betonové podlahy, která mi ležela pod rukama. Cítil jsem, že jestli to teď nechám být, už si nikdy nebudu moct stoupnout před žádné tělo ve sklepě, aniž bych si nevzpomněl na tenhle kovový kruh ve zdi. „Promiň, Matěji,“ zašeptal jsem do tmy, „ale tvoje přiznání mi nestačí.
“
Vstal jsem a ještě jednou se podíval na výpusť. Ten nenápadný otvor mi připadal jako ústa, která toho viděla víc než všichni živí dohromady. A mně bylo jasné, že až o něm řeknu nadřízenému, nebude mít radost. Jenže někdy si člověk nemůže vybírat, kolika lidem zkazí den.
Někdy si může vybrat jen to, jestli se podívá pravdě do očí. A ten večer ve sklepě pod Mikulovem jsem se poprvé doopravdy bál, co v nich uvidím. Ráno jsem stál u okna služebny a pozoroval, jak se nad Mikulovem zvedá mlha. V kapse jsem mačkal kapesník se zaschlou šmouhou z výpusti.
Ještě než jsem stihl kávu dopít, vešel Pavel. „Volal jsem technikům,“ řekl bez okolků. „Našli v tom kovovém otvoru stopy krve. Lidské, a nejen staré.
Část je čerstvá, smíchaná s vínem. “
Položil jsem hrnek. „A nad výpustí? “ zeptal jsem se.
„Našel se otěr, jako když se o hranu praští hlava. Přikývl. Doktor potvrzuje, že ta rána na spánku klidně mohla vzniknout o takový kov. “
Vzal jsem si spis a šel do vedlejší kanceláře, kde čekal nadřízený na telefonu.
Vyslechl mě dokonce. Ani jednou mě nepřerušil. To nebylo dobré znamení. „Takže mi chceš říct,“ ozvalo se po chvíli, „že přiznání bratra nestačí, protože ti nesedí rozlitá flaška a nějaký starý špunt v podlaze.
“
„Chci říct,“ odpověděl jsem, „že Radek nejspíš neumřel u toho prasklého sudu, že někdo nejdřív uklidil krev do výpusti a teprve potom naaranžoval pád, a že Matěj lže, aby to vzal na sebe. “
Na druhém konci to zasyčelo. „Jestli tohle otevřeme, vylezou z toho dluhy, lichváři, možná i sousedi. Půjde z toho bahno, do kterého spadnou všichni.
O to ti jde? “
Díval jsem se na vlastní odraz v zaprášeném skle. „Jde mi o to, že když necháme v bahně pravdu, někdo další v něm jednou skončí po krk. Nech mi ještě pár dní.
Jestli nic nenajdu, můžeš to zavřít, jak chceš. “
Ticho se protáhlo, pak si hlas povzdechl. „Dobře, ale budeš si to pamatovat, a rodina taky. “
První, za kým jsem šel, byla Olga.
Seděla sama v prázdné kuchyni. Před sebou hrnek čaje, který už dávno vychladl. Pod očima kruhy, ruce popraskané od vody a líhu. „Potřebuju se vrátit ke včerejšku,“ řekl jsem a posadil se naproti ní.
„Ke chvíli, kdy jsi Radka viděla naposledy živého. “
„To už jsme si říkali. “ Bránila se. „Byl ve sklepě, já u nerezu.
Pak jsem šla domů. “
Vytáhl jsem fotku výpusti a položil ji mezi nás. „Tuhle díru ve zdi jsi mi neukázala,“ řekl jsem mírně. „A přitom ji znáš nejlíp.
Kolik let tudy pouštíš víno, když se něco pokazí? “
Olga strnula. Oči jí sjely na fotku, pak na moje prsty, které ji držely. Ještě chvíli se snažila dýchat klidně, pak se jí hruď zvedla prudčeji.
„Myslela jsem, že je zasypaná,“ zamumlala. „Že ji Josef před lety zalil. “
„Není,“ odpověděl jsem. „A v rýhách byl Radkův konec.
Krev, která se mu vsákla mezi beton. Někdo tam dole věděl, kde ten otvor je, a taky věděl, že nad ním žádná kamera nevidí. “
Trhla sebou, jako bych jí uhodil. „Tu kameru sundal Matěj, vyhrožoval.
Já ne. “
„Věřím ti,“ řekl jsem tiše, „ale ty víš, co se stalo předtím, než ji sundal. A vím ještě jednu věc, Olgo. “ Vytáhl jsem z tašky fotku otisku podrážky.
„Tyhle boty jsou tvoje. “
Podívala se a tváře jí zbělely. „Jak včera jsi je měla u dveří,“ připomněl jsem. „Pracovní, hluboký vzor.
Technik je porovnal s otiskem v kaluži. Matěj tam nestál. Ty ano. “
Dlouho mlčela.
Hleděla skrz mě, jako by viděla sklep, ne kuchyni. Když promluvila, byl to jiný hlas. Unavený, cizí. „Přišla jsem za ním odpoledne,“ začala.
„Byl zase opilý. Myslela jsem, že z toho venku nic nepoznají, ale ve sklepě byl cítit jak sud po sudu. Když pil, byl jiný. Hlasitý, vzteklý, ale zároveň se pořád omlouval.
“
Viděl jsem před sebou Radka s lahví v ruce a vzpomněl jsem si na tátu, jak kdysi v sobotu večer mával sklenicí a sliboval, že od pondělí už ne. „Řekla jsem mu, že to tak dál nejde,“ pokračovala Olga. „Že když bude pít a podepisovat papíry, skončíme všichni pod mostem. Odpověděl, že už pod mostem jsme.
Jen si to nechceme přiznat. Začal po mně házet klíče od sudu. Křičel, že mu nerozumím. “ Hlas se jí zachvěl.
„Vzala jsem mu z ruky další láhev. Chtěla jsem ji dát stranou. Chytil mě za zápěstí. Nebylo to poprvé, ale tentokrát se mě snažil dotlačit ke zdi.
Nikdy mě neuhodil, ale viděla jsem v očích něco, co mě vyděsilo. “
Ztichla, přejela si dlaní po krku, jako by tam pořád cítila jeho prsty. „Strčila jsem do něj,“ zašeptala. „Není to hezké slovo, ale jinak to nejde říct.
Nebyl to žádný velký úder. Chtěla jsem jen, aby povolil. Jenže on zakopl o hadici, zatočil se a narazil spánkem přímo na tu kovovou výpusť. Ten zvuk, na ten už nikdy nezapomenu.
“
V kuchyni bylo najednou slyšet jen její trhaný dech a venku tlumený smích z dvora sousedů. „Spadl,“ hlesla. „Ležel tam a tekla z něj krev. Mísila se s vínem, které předtím stáčel.
Všechno bylo červené. Volala jsem na něj. Třásla s ním, ale jen mu cukala ruka a pak se přestal hýbat. “ Po tvářích jí stékaly slzy, ale neotírala je.
„Zkoušela jsem telefon, ale místo záchranky jsem vytočila Matěje. Ani nevím proč. Byl pro mě vždycky ten, kdo věci zařídí. Přijel rychle.
Když viděl Radka, zbledl, řekl, že záchranka je pozdě, a začal se dívat po sklepě jako po šachovnici. “
Dokončil jsem její větu v duchu, ale nic jsem neřekl. „Řekl, že tohle nesmí vypadat jako to, co to je,“ šeptala Olga. „Že když se lidi dozví, že se Radek zabil opilý při hádce, banka nám zavře kohoutek, sousedi sežerou naši pověst a Josef to už nikdy nevstane.
Že když to bude nehoda u sudu, všechno se uklidní. “ Podívala se na mě prosebnýma očima. „Nechtěla jsem ho poslouchat, ale když jsem si představila, jak jdu nahoru za Klárou a říkám jí, že její muž umřel kvůli flašce a vlastnímu vzteku, zasekla jsem se. Místo, aby mě poučovalo svědomí, začal mi v hlavě běžet seznam faktur.
“
Před očima se mi vybavily ty prasklé sudy, vytržená kamera, o které nikdo nevěděl, a Matějovo rychlé přiznání. Najednou to do sebe zapadalo. „Otevřeli jste výpusť,“ potvrdil jsem tiše. „Ano,“ přikývla.
„Matěj vzal hák, odšrouboval ten starý kus železa, víno s krví začalo mizet. Já mezitím omývala podlahu hadicí. Pak jsme Radka přenesli k sudu, o který se dřív opíral. Matěj vzal páčidlo, povolil obruče a sud načal.
Stačilo pár ran a trámy povolily. Víno vyteklo přesně tam, kde měl ležet. Jenže jedna moje stopa zůstala. Na to jsme nemysleli.
“ Odmlčela se a dodala skoro neslyšně. „Kameru Matěj vyrval, když jsem se šla umýt. Řekl, že nepřipustí, aby na nás jednou někdo koukal z nějaké obrazovky. Věřila jsem mu.
Chtěla jsem věřit, že tím Radka aspoň po smrti chráníme. “
Dlouho jsem mlčel. V koutku kuchyně tikaly hodiny, které jsem předtím ani nevnímal. „Víš, že jsi ho nezabila schválně,“ řekl jsem nakonec.
„Ale víš i to, že jsi ho nechtěla zvednout ze dna, jen ho udržet pod hladinou, aby to nikdo neviděl. “
Přikývla. „Vím. A vím, že nám to neodpustí ani Josef, ani soud.
“
Večer jsme seděli všichni v jedné místnosti. Josef, Klára, Matěj, Olga, já. A ticho, které bylo hustší než kouř. Matěj už věděl, že jeho hrdinské přiznání nikomu nepomůže.
Seděl shrbený, jako by mu někdo vzal kostru. „Takže,“ začal Josef chraplavě, „můj syn umřel opilý ve sklepě, protože neuměl přestat pít. Druhé dítě mi lhalo do očí, aby to zakrylo. A vy?
“ Podíval se na Olgu. „Jste ta poslední, kdo na něj sáhl. “
Nebyla v tom jen zloba. Byla tam i zoufalost člověka, který teprve teď vidí, že celá stavba stojí na mokrém písku.
„Josefe,“ ozvala se najednou Klára. „Neumřel jen proto, že pil. Umřel proto, že jsme o tomhle všichni mlčeli. Ty sis naléval každý večer a říkal, že vinař bez sklenky není chlap.
Já jsem mu věřila, když tvrdil, že má pití pod kontrolou. A Matěj se radši honil za etiketami, aby nemusel koukat na to, co se děje dole ve sklepě. “ Podívala se na mě, jako by hledala oporu, ale já jí dát nemohl. Museli si to říct sami.
„V naší rodině se pilo místo toho, aby se mluvilo,“ pokračovala. „Každou starost jsme polili vínem a doufali, že se rozpustí. Dluhy, hádky, strach, všechno šlo přes hrdlo, ne přes pusu. A tohle je výsledek.
“
Josef si přikryl tvář dlaněmi. Po chvíli je zase sundal. „Viktore,“ oslovil mě. „Co s námi bude?
“
„O tom rozhodne soud,“ odpověděl jsem. „Olga a Matěj se přiznali. Váš syn spadl při hádce, ne vraždě z chladné kalkulace. Ale to, co jste všichni dělali potom, bylo vědomé.
Uklidili jste pravdu, jako se uklízí rozlité víno. “
Nikdo nenamítal. Bylo to poprvé od začátku případu, kdy jsem necítil odpor, jen úlevu, že už se nemusí hrát žádné role. Když jsem odjížděl z Mikulova, vinobraní stále běželo.
Lidé pili, zpívali, objímali se, sklepy voněly hrozny, ulice smaženým sýrem. Kdyby někdo přijel jen na tenhle víkend, myslel by si, že víno je jen radost. Zastavil jsem na kraji města a vystoupil. Pod kopcem se leskla světla, jako když se na hladině rozlije pozdní sběr.
Vzpomněl jsem si na všechny, které jsem kdy viděl ležet na zemi s překvapeným výrazem ve tváři. Na tátu, jak jednou usnul s hlavou na stole a já poprvé pochopil, že pití umí brát víc než veselou náladu. Došlo mi, že kdybych v tom sklepě hledal jen toho, kdo strčil, spokojil bych se s Matějovým přiznáním. Měl motiv, měl strach, měl vůli obětovat se za ostatní.
Jenže za tím jedním strčením stála léta mlčení, studu a dluhů, které se ukládaly jako kaly na dně sudu. Kdybych se jich nedotkl, zůstali by tam dál a jednou by se zvířili znovu. Uvědomil jsem si, že detektivní práce není jen o tom najít pachatele a odškrtnout kolonku. Je to jako s vínem.
Když se staráš jen o etiketu a ne o to, co je uvnitř, začnou se chyby opakovat. V jiných rodinách, v jiných sklepích, s jinými jmény. Stejný příběh, jiná láhev. Nasedl jsem zpátky do auta.
Před odjezdem jsem ještě jednou pohlédl na město, které se tvářilo veseleji, než bylo. Věděl jsem, že pro tuhle rodinu bude další rok těžký. Soudy, novinové články, šeptanda u sousedů. Ale taky jsem věděl, že už nebudou muset žít s prázdnou lahví schovanou ve sklepě a tvrdit, že je plná.
Pravda nezachránila Radka. Nevrátila čas zpátky, nezahladila ránu na spánku, ani otisk boty v kaluži. Ale vystoupila na povrch jako poslední kapka na dně prázdné lahve, které si někdo konečně všiml. A já jsem si v tichu cesty zpátky do Brna slíbil, že příště se nebudu ptát jen na to, kdo to udělal, ale i na to, proč se to vůbec mohlo stát.
Protože jinak se budou sklepy pod kopci dál plnit nejen vínem, ale i věcmi, o kterých se nemluví. A ty dokážou zabíjet stejně spolehlivě jako kovová hrana v šeru mezi sudy.
