Telefon mě vytáhl ze spánku dřív, než se káva v konvici stačila pořádně ohřát. V okně bylo šedo, takové ranní šero, které umí být klidné jen do chvíle, než vám někdo do ucha řekne slovo mrtvý. „Matěji, potřebujeme tě tady,“ ozval se Krofta. Poznal jsem ho hned.
Mluvil úsečně, ale v pozadí mu šustil vítr, což prozrazovalo, že už stojí venku. „Pravčická brána. Pod skálou leží průvodce. Vypadá to na pád.
Ale radši přijeď. “
To slovo se mi usadilo v žaludku jako kamínek. Znám ten pocit, kdy všechno na papíře sedí, jenom člověk uvnitř sebe slyší tiché vrzání, jako když se v zámku otáčí klíč, který tam nepatří. Cestou jsem si opakoval prostá fakta, abych se neztratil ve vlastních představách.
Národní park, brzy ráno, mlha, mokré stezky, průvodce, pád, návštěvníci, riziko. Rozum říkal nehoda, tělo pod skálou, zlomený vaz, pár škrábanců, hotovo. A přesto jsem držel volant pevněji, než bylo potřeba. Auto jsem nechal u Hřenska, kde se už probouzela první okna a mezi domy se válela nízká mlha.
Cesta k bráně byla tichá. Jenom kapky padaly z větví, jako by někdo na listy klepal prsty. Studený vzduch mi čistil hlavu, ale žaludek zůstával stažený. Tak to bývá.
Tělo si pamatuje případy, které hlava radši zapomněla. Krofta na mě čekal u odbočky, kde se stezka zužuje a člověk začne víc poslouchat les než vlastní kroky. Měl na sobě bundu s nápisem policie a tvář napnutou, jako by se snažil nevypadat unaveně. Vedle něj stála Jitka v zelené bundě správy parku.
V ruce svírala termosku, ale nepila, jenom ji držela, jako kdyby to byla poslední teplá věc na světě. „Tady,“ kývl Krofta a podal mi návleky. „Turistky to našly. Dvě ženské šly brzy.
Prý uviděly něco tmavého v mlze a myslely, že je to batoh. Pak se ukázalo, že je to člověk. “
Jitka si odkašlala. „Je to Bohdan.
“
To jméno mi nic neříkalo, ale způsob, jak ho vyslovila, byl jako krátký pád po schodech. Neříkáte tak jméno někoho cizího. „Znala jste ho dobře? “ zeptal jsem se.
„Dost,“ odpověděla. „Dělal průvodce roky. Uměl s lidma, uměl s lesem, nechodil tam, kam se nemá. Právě proto mi to nejde do hlavy.
“
Podíval jsem se na Kroftu. Ten pokrčil rameny, ale oči mu na okamžik uhnuly. „Je pod stěnou, kousek od zábradlí. Vypadá to, že sklouzl.
Šlápneš vedle, je to mokrý a už letíš. Ale ještě jsme s tím nehýbali. Čekáme na techniku. “
Došli jsme k místu, kde už byly natažené pásky a mlha se převalovala mezi balvany jako pomalá voda.
Pravčická brána se nad námi rýsovala jenom matně, obrovská a němá. Vždycky jsem měl rád, jak příroda dokáže člověka přimět ztišit hlas. Dneska to ticho tlačilo. Ležel na boku, trochu zkroucený, jako kdyby se snažil stočit do klubíčka.
Oblečení měl tmavé, turistické, žádná výstřednost. Na první pohled to opravdu vypadalo jako nešťastný pád. Kousek od něj ležela hůl opřená o kámen. Batoh byl vedle, zip napůl otevřený.
Tvář jsem viděl jen částečně, ale stačilo to. Ústa mírně pootevřená, oči zavřené, na čele šmouha od mokrého písku. Klekl jsem si do bezpečné vzdálenosti, abych nic nepoškodil. Dýchal jsem nosem pomalu.
V takových chvílích se mi v hlavě vždycky ozve stará věta, kterou mi kdysi řekl můj učitel. Nehledej vraždu, hledej pravdu. Jenže pravda někdy vypadá jako vražda a vražda se často tváří jako nehoda. „Kde přesně ho našli?
“ zeptal jsem se. Krofta ukázal na úsek stezky. „Tamhle stáli u zábradlí a koukali dolů. Zavolali hned.
“
Přes pásku jsem se podíval na okraj. Vlhký kámen, lišejník, bláto v tenké vrstvě. Stačí špatný krok, stačí chvilka nepozornosti. A přesto mi něco nesedělo.
Byly to boty. Ne jeho, ale okolí. Stezka byla rozbahněná, na kamenech se držela voda. Kdo sem ráno šel, musel mít na podrážkách alespoň trochu hlíny.
Bohdanovy boty však vypadaly podezřele čistě, ne úplně jako nové, ale bez čerstvého bahna, bez nalepených jehliček, jako by do toho mokra vůbec nevkročil. Nehýbal jsem se, jen jsem si ten detail uložil do hlavy. Opatrně jako když schováváte sirku do suché krabičky. Maličkost, říkal rozum.
Možná šel po kamenech. Možná uklouzl hned na začátku. Možná. Jenže žaludek se stáhl ještě víc.
„Toho si taky všímáš, co? “ zamumlala Jitka. Stála vedle mě a dívala se na boty. „On sem chodil denně.
Vždycky měl podrážky od hlíny. Vždycky. Smál se, že les si člověka označí, aby nespadnul. “
„Nesázejme na zvyky,“ řekl Krofta, ale znělo to spíš jako prosba, abychom se teď drželi jednoduché verze.
Z kapsy jsem vytáhl zápisník. Papír má jednu výhodu. Nezvyšuje hlas, jenom přijímá, co mu dáte. Zapsal jsem si: čisté boty, zip otevřený, hůl opřená.
„Kde jsou jeho věci? “ zeptal jsem se. „Doklady, telefon. “
„Zatím jsme to neprohledávali,“ odpověděl Krofta.
„Až technika. “
„Dobře,“ kývl jsem. „Kdo sem může takhle brzy? “
Jitka si promnula prsty, jako by je chtěla zahřát.
„Průvodci, zaměstnanci, obsluha z hospody nahoře, lidi z údržby a pak ti, co sem lezou mimo pravidla. Někdy kvůli fotce, někdy kvůli sázce a někdy kvůli věcem, které nechceš vědět. “
„Co tím myslíš? “ zeptal jsem se.
Jitka se podívala na Kroftu, jestli může. Ten jen mávl rukou. „Sem tam se tu najdou pašované cigarety, alkohol, drogy,“ řekla tiše. „Nic velkého, ale cesty tu jsou.
Bohdan to neměl rád. Říkal, že les není skladiště. “
Krofta si odplivl do strany. „To jsou řeči.
Bohdan byl průvodce, ne hrdina. “
„Hrdina nemusí být,“ řekl jsem a překvapilo mě, jak klidně to zní. Uvnitř jsem cítil tlak, ne vztek, spíš potřebu chránit pořádek světa, který se právě začal sypat. Zvuk kroků a tlumených hlasů nás přerušil.
Z mlhy se vynořila Soňa, technik s kufříky a foťákem. Vypadala stejně soustředěně jako vždycky. V těchto chvílích je na lidech nejhezčí profesionalita. Ne ta chladná, ale která drží svět pohromadě, když se ostatním třesou ruce.
„Dobré ráno,“ řekla a kývla na mě. „Co máme? “
„Průvodce,“ odpověděl Krofta. „Pád.
“
Soňa se neptala dál. Jen si nasadila rukavice a začala dokumentovat pomalu, pečlivě, jako kdyby se snažila mlhu přimět k pravdě. Já jsem mezitím obešel místo tak, abych viděl terén. V mechu vedle kamene byly stopy.
Nezřetelné, ale byly tam jedny širší, turistické, a vedle nich tenčí, s hladší podrážkou, skoro bez vzorku. Městská bota. Ne na takovou stezku, ne do takového rána. Srdce mi poskočilo neradostí, spíš tím známým napětím, když se ukáže první nit.
„Krofto,“ zavolal jsem tiše. Přistoupil ke mně, a když uviděl, kam ukazuju, zvedl obočí. „To může být kdokoliv,“ zamumlal. „Může,“ souhlasil jsem, „ale je to další věc, která se do nehody nehodí.
Turisty v městských botách sem chodí, ale v takovou hodinu? A proč by stáli zrovna tady mimo hlavní stopu? “
Jitka se naklonila blíž. „Bohdan mi včera volal,“ řekla najednou, „večer.
Nezvedla jsem to. Byla jsem ve sprše. Pak jsem mu psala, ať zavolá znovu, ale už se neozval. “
„Co ti psal?
“ zeptal jsem se. „Jen jedno slovo,“ řekla. „Zítra. “
To slovo mi projelo hlavou jako studená jehla.
Zítra. Ne vysvětlení, ne prosba, ne vtip, jenom zítra. Jako by věděl, že něco přijde, ale nechtěl to říct do telefonu, nebo už neměl čas. Soňa mě zavolala k batohu.
V kapse bundy ukázala, aniž by cokoliv vytahovala bez záznamu. „Je tu něco, co by tě mohlo zajímat. “
V průhledném sáčku, který už připravila, ležel papírek, otrhaný okraj mapy, ručně načmáraná šipka a dvě písmena. US.
„Co to je? “ zeptal se Krofta. Jitka zbledla. „U Sokolího hnízda,“ vydechla.
„To je hospoda nahoře, ale Bohdan tam neměl dneska službu. “
Zvedl jsem oči k mlze, k obrysu brány, který se pomalu rýsoval, jak se světlo dralo mezi stromy. V takové chvíli se člověk přistihne, že chce, aby to byla nehoda. Ne proto, že by nehoda byla menší tragédie, ale proto, že nehoda nemá pach úmyslu.
Úmysl je nejhorší. Úmysl znamená, že někdo udělal krok, který nemusel. „Najdeme, kdo sem šel v městských botách,“ řekl jsem tiše, spíš sobě než ostatním. „Zjistíme, proč má Bohdan čisté podrážky a proč mu v batohu zůstala mapa s šipkou, ale jeho hlas už ne.
“
Krofta se nadechl, jako by chtěl něco namítnout, ale pak jen kývl. Jitka sevřela termosku tak pevně, až jí zbělely klouby. Soňa pokračovala v práci a mlha kolem nás pořád držela svoje tajemství. Když jsem se narovnal, zavibroval mi v kapse telefon.
Neznámé číslo, bez jména, bez představení, jenom krátká zpráva, která se na displeji rozzářila jako škrtnutá sirka v temnu. „Neřešte to, byla to náhoda. A dívejte se pod bránu, ne na bránu. “
Stál jsem pod pískovcem, kde ležel Bohdan, a poprvé za to ráno jsem ucítil, že se mi do krku tlačí suchý vzduch.
Někdo věděl, že tu jsem. Někdo věděl, co uvidím, a někdo chtěl, abych se díval jinam. Jenže já jsem se celý život naučil jednu věc. Když vám někdo řekne, kam se nemáte dívat, přesně tam začíná práce.
Zpráva z neznámého čísla mi ještě svítila v hlavě, i když jsem telefon zastrčil hluboko do kapsy. Neřešte to. Náhoda. A dívejte se pod bránu, ne na bránu.
Takové věty člověk buď zahodí jako hloupý žert, nebo si je nechá pod kůží a pak mu tam pálí, dokud z toho něco nevytáhne. Krofta se vrátil od Sony a otřel si ruce do kalhot, jako by chtěl setřást nejen vlhkost, ale i celou tuhle ranní mlhu. „Tak co, Matěji? “
„Někdo mi napsal,“ řekl jsem.
Neřekl jsem, kdo ani co přesně, jen jsem mu ukázal telefon. Krofta se zamračil, přečetl a hned zvedl oči do lesa, jako kdyby čekal, že uvidí pisatele stát mezi smrky. „To může být kdokoliv,“ zamručel. „Turista, blázen nebo někdo, kdo chce dělat důležitýho.
“
„Možná,“ kývl jsem, „ale to poslední sedí na dnešek až moc. “
Soňa mezitím dál fotila batoh a okolí. Jitka seděla opodál na kameni a dívala se do prázdna. Vypadala, jako by jí někdo vyměnil vnitřní hlas za ticho.
„V batohu byla šipka k Sokolímu hnízdu,“ připomněl jsem Croftovi. „Chci tam jít hned. A taky chci mluvit s těma dvěma ženskýma, co ho našli. “
Krofta si povzdechl, ale přikývl.
„Dobře, já zajistím, aby nám sem nikdo nelezl. A ty koukej, ať se ti nahoře neztratí jazyk. Hospoda umí být kluzká i bez deště. “
Dolů k místu, kde čekaly náhodné svědkyně, vedla stezka už o něco sušší, ale pořád se lepila na podrážky.
V duchu jsem se vracel k čistým botám mrtvého. Na tenhle druh bláta se nechodí, aniž by se člověk podepsal. Každý krok tu dělá otisk, i kdyby člověk nechtěl. Ženy seděly pod přístřeškem zabalené v bundách a mezi prsty mačkaly papírové kelímky s čajem.
Policista, který je hlídal, mi kývl a ustoupil stranou. Jedna z nich, tmavovlasá, se snažila držet rovně, ale ruce se jí třásly. Druhá, světlejší, měla oči zarudlé, a přesto se dívala kolem tak pozorně, až to působilo skoro vzdorovitě. „Jsem Matěj,“ řekl jsem a posadil se naproti nim.
„Potřebuju, abyste mi obě řekly, co se stalo, pomalu. Jak jste šly, kdy jste vyrazily a co jste viděly? “
„Já jsem Hana,“ vyhrkla tmavovlasá. „A tohle je Klára.
My jsme chtěly jít brzy, aby tam nebyl dav. Včera nám říkali, že když člověk vyrazí ještě za šera, je to nejhezčí. “
„Vyrazily jsme z Hřenska,“ doplnila Klára. Hlas měla pevnější, ale sedělo v něm cosi ostrého, co se mohlo kdykoliv zlomit.
„Šly jsme normálně po stezce, bylo mokro, klouzalo to, a pak u zábradlí jsme se zastavily,“ řekla Hana, „protože dole bylo něco tmavého. Myslela jsem, že je to batoh nebo kus plachty, a pak jsem viděla ruku. “
Nechal jsem je to říct. To nejhorší je někdy dát tomu tvar, aby to bylo skutečné.
„Všimly jste si někoho dalšího? “ zeptal jsem se. „Někoho, kdo šel před vámi nebo proti vám. “
Klára zaváhala.
„Potkaly jsme muže. “
„Kde? “ zeptal jsem se. „Asi tak kousek pod bránou,“ řekla.
„Šel dolů. Měl tmavou bundu, kapuci a boty. “
Hana se na ni otočila. „Já si žádných bot nevšimla.
“
„Já jo,“ trvala na svém Klára. „Bylo mi divný, že má hladkou podrážku jako do města. Na kamenech mu to klouzalo a jednou se chytil zábradlí. “
Srdce mi poskočilo, ale navenek jsem zůstal klidný.
„Viděly jste mu do obličeje? “
„Ne,“ řekla Hana rychle. „Byla mlha a on se díval dolů. Jenom zamumlal, že je to dneska hnusný.
“
„A šel odkud? “ zeptal jsem se. Klára se zamračila, jako by to znovu skládala. „Zhora od brány.
“
„To není možný,“ vyhrkla Hana. „My jsme tam byly první, aspoň si to myslím. Neviděly jsme nikoho před námi. “
„To, že jste nikoho neviděly, ještě neznamená, že tam nikdo nebyl,“ řekl jsem tiše.
„Vzpomínejte. Slyšely jste něco? Hlas, kroky, spadlý kámen. “
Hana zavrtěla hlavou.
„Jenom ptáci a voda. A pak jsem začala křičet. “
Klára si přitáhla ruce blíž k tělu. „Byl cítit kouř.
“
„Kouř? “ zopakoval jsem. „Takovej ten štiplavej,“ řekla. „Jak když někdo potají kouří.
Nevím, ale na stezce nikdo nebyl. “
Poděkoval jsem jim a dal pokyn policistovi, aby je odvezl dolů a zapsal kontakty. Když odcházely, Hana se ještě jednou otočila a zašeptala skoro pro sebe. „On tam neležel jako člověk, co spadl.
Ležel jako člověk, co ho někdo položil. “
Ta věta se mi přilepila na paty a šla se mnou nahoru. Sokolí hnízdo sedělo na kraji lesa jako dům, který má vždycky něco schovaného ve sklepě. V tuhle hodinu tu nebyl žádný dav, jen pár stolů venku, mokré lavice a vlajky přilepené k tyčím.
Uvnitř to vonělo kávou a smaženým tukem, i když bylo ještě brzy. Dveře zaskřípaly tak, že bych to poznal i po slepu. Za pultem stála žena s vlasy staženými do uzlu. Když mě uviděla, ruce jí na okamžik stuhly, ale hned se vzpamatovala.
„Co si dáte? “
„Nic,“ řekl jsem. „Jsem od policie. Potřebuju mluvit s obsluhou a s tím, kdo tu dneska ráno byl.
“
Žena si mě přeměřila. „Já jsem Milena. Dneska mám službu já a kuchař, a hosti, zatím jen dva. Sedí u okna.
“ Ukázala nenápadně do rohu. Tam seděl pár, muž a žena, a nad mapou se hádali šeptem, jako by se báli vyrušit les. „Nejdřív vy,“ řekl jsem a položil na pult svůj zápisník. „Znáte průvodce jménem Bohdan?
“
Milena na okamžik sklopila oči. „Znám. Chodil sem jako všichni. “
„Byl tu včera večer?
“ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděla rychle. Příliš rychle. „Včera jsem tu nebyla, ale střídala mě Lenka a ta říkala, že byl klid.
“
„Kde je Lenka? “ zeptal jsem se. Milena pokrčila rameny. „Má volno, bydlí dole.
Jestli chcete, dám vám adresu. “
„Chci,“ řekl jsem. „A ještě něco. Byl tu dneska ráno?
“
„Ne,“ řekla znovu, a pak dodala: „Aspoň jsem ho neviděla. “ Ta věta byla jako přiznání, které se snaží tvářit jako nic. Z kuchyně vyšel muž v zástěře, silné paže, tvář zarudlou od tepla plotny. Otřel si ruce a zamračil se, když uviděl cizího u pultu.
„Co se děje? “
„Jsem Matěj,“ představil jsem se znovu. „Potřebuju pár informací. “
„Vy jste Radek,“ řekl kuchař.
„A jestli se ptáte na toho průvodce, tak vám řeknu rovnou, že sem v noci nikdo nelezl. Zavřeno je zavřeno. “
„Já se ptám na ráno,“ řekl jsem. „Viděl jste někoho jít kolem ještě za šera?
“
Radek se ušklíbl. „Viděl jsem chlapa. Šel po stezce dolů. Kapuce, tichý kroky.
Nezastavil se. A kdyby se zastavil, slyšel bych to. Tady slyšíte i myš. “
„V kolik?
“ zeptal jsem se. „To nevím,“ zavrčel. „Když jsem přišel, bylo ještě šero jako vždycky. “
Milena do toho vstoupila hlasem o trochu tišším.
„Radku, neříkej blbosti. Ty ses zdržel doma, protože ti nejel autobus. Přišel jsi pozdě. “
Radek stuhl.
„Nepřišel jsem pozdě. “
„Přišel,“ trvala na svém Milena. „Volal jsi mi a byl jsi naštvanej. “
Stál jsem mezi nimi a cítil, jak se pravda rozpadá na dvě verze.
Obě tvrdé a obě možná v něčem lživé. Nešlo jen o čas, šlo o to, kdo chce co zakrýt. „Dobře,“ řekl jsem, „vezmeme to jinak. Stal se tu v posledních dnech nějaký spor o peníze, o práci?
“
Milena sevřela pult. „Tady se hádají lidi pořád. Turisti se hádají o to, kudy jít, a my se hádáme o to, kdo má víc práce. Nic zvláštního.
“
Radek si odfrkl. „Byl tu jeden průvodce, co si myslel, že je pán les, že bude rozdávat rozumy a lidi ho budou poslouchat. “
„Mluvíte o Bohdanovi? “ zeptal jsem se.
Radek se nadechl, jako by chtěl říct ne, ale nakonec jen pokrčil rameny. „Jestli myslíte jeho, tak jo. Jednou se tu chytil s chlapama, co sem nosí věci do skladu. Řval, že mu to smrdí, že to není čistý a že to řekne správě parku.
“
„Komu to řekne? “ zeptal jsem se. „Komukoliv,“ zavrčel Radek. „Hlavně aby byl středem.
“
Milena se na něj ostře podívala. „Neříkej to tak. Bohdan nebyl špatnej, jen tvrdohlavej. “
„A měl dluhy?
“ zeptal jsem se přímo. Milena cukla pohledem ke dveřím, jako by čekala, že je někdo poslouchá. „Nevím. “
„Já taky nevím,“ řekl Radek.
„A je mi to jedno. “
Za jejich slovy jsem ale cítil, že vědí víc. Jen se bojí, že když to pustí ven, rozbije se něco, z čeho žijí. V takových místech je hospoda víc než hospoda.
Je to dohoda, kdo bude mlčet. Přešel jsem k oknu za hosty. Pár zvedl hlavy a zmlkl. „Promiňte,“ řekl jsem, „pár otázek.
Šli jste dneska k bráně? “
Muž přikývl. „Chtěli jsme vyrazit brzy, ale zaspali jsme. “
Žena ho šťouchla do boku.
„Nezaspali. Ty ses zase nimral v batohu. “
„Viděli jste někoho jít ze stezky dolů ještě než jste vyšli? “ zeptal jsem se.
Muž se zamyslel. „Viděl jsem jednoho chlapa. Vypadal jak místní. Šel rychle, skoro běžel.
“
„Měl kapuci? “ zeptal jsem se. „Ne,“ řekl muž. „Měl čepici a nesl něco přes rameno.
“
„Co? “ zeptal jsem se. „Nevím,“ řekl. „Vypadalo to jako smotaný lano nebo hadr.
“
Žena přimhouřila oči. „Já myslím, že to byla bunda, něco tmavého. “
Další otisk, který nikam nevedl. Jiný člověk, jiný předmět, jiné ráno.
A přesto to všechno ukazovalo stejným směrem. Někdo se tam nahoře pohyboval dřív, než přišly dvě ženy, co našly tělo, a někdo se pohyboval tak, aby po sobě nechal co nejmíň. Když jsem vyšel ven, mlha už trochu řídla, ale les pořád držel tajemství. U zábradlí stála žena v zelené uniformě správy parku s vysílačkou u ramene.
Postava rovná, vlasy krátké, pohled, který se umí dívat dlouho bez mrknutí. „Vy jste Matěj? “ zeptala se. „Jo,“ kývl jsem.
„Šturmová,“ představila se. „Krofta mi volal, že se tu děje průšvih, a já vám chci něco ukázat. “
Neptala se, jestli mám čas. U lidí, co hlídají les, se čas neměří hodinami, ale tím, jestli stopa ještě drží.
Šli jsme kousek stranou mimo hlavní proud. „Tudy se normálně nechodí,“ řekla Šturmová. „Je to zavřený, ale lidi si našli zkratku, a někdo tudy šel dneska. Nejednou.
“
Zastavila u místa, kde byl pískovec odřený do světlé barvy, jako kdyby ho někdo drhl. V mechu byly vymačkané stopy rozjeté doširoka a u kořene smrku ležel ulomený kus větve, ještě svěže zelený. „Tohle je čerstvý,“ řekla Šturmová. „Včera tu nic nebylo.
Chodím tudy, když kontroluju zábradlí. Dneska ráno jsem to našla a hned jsem věděla, že to sem nepatří. “
Klekl jsem si a přiblížil obličej ke stopám. V mokru se dalo číst víc než v suchu, jenže zároveň se to rychle mazalo.
Byly tu otisky turistických bot, hluboké a těžké, a mezi nimi hladká stopa, kratší, jako by se někdo smýkal. „Někdo táhl něco těžkýho,“ řekl jsem. Šturmová přikývla. „Nebo někoho.
“
Podíval jsem se dál. Stopy vedly k výčnělku, kde už byl jen kámen. Tam se najednou ztrácely. Žádná hlína, žádné jehličí, nic, co by se dalo sebrat do sáčku.
Kámen člověka nepodrží jako papír. Kámen si nechá všechno pro sebe. „A pod bránou? “ zeptal jsem se a vzpomněl si na tu zprávu.
„Dá se tam dostat odsud? “
„Dá,“ řekla Šturmová. „A když se jde opatrně, tak vás z hlavní stezky nikdo neuvidí. Jenže musíte vědět, jak na to.
Turista se tam bojí. Místní ne. “
Zvedl jsem se a setřel si bláto z rukavic. „Kdo z místních sem chodí v městských botách?
“
Šturmová se na mě podívala tak, že jsem skoro slyšel, jak si v hlavě řadí jména. „Ti, co nemají rádi, když se o nich mluví,“ řekla nakonec, „a ti, co si myslí, že pravidla jsou pro návštěvníky. “
„Bohdan se s někým hádal o peníze? “ zeptal jsem se.
„Párkrát,“ odpověděla. „Kdysi byl spor o průvodcování. Některým lidem vadilo, že vodí skupiny jinam, než by si přáli, že nevede turisty vždycky sem nahoru na jídlo a pití. Peníze, vždycky peníze.
“
Zadíval jsem se zpátky směrem k hospodě. Vypadala neškodně, skoro útulně, a přesto jsem měl pocit, že pod její střechou někdo počítá víc než účty. „A dluh? “ zeptal jsem se tiše.
„Měl Bohdan dluh? “
Šturmová zaváhala. To zaváhání bylo výmluvnější než slova. „Slyšela jsem něco,“ řekla nakonec, „ale ne ode mě a ne nahlas.
Prý si půjčil. Prý to neřekl ani doma, a prý se to mělo vyrovnat už dávno. “
„Od koho? “ naléhal jsem.
„To nevím,“ řekla. „A kdybych to věděla, stejně vám to neřeknu bez důkazu, protože tady, když někoho označíte, už to z něj nesmyjete. “
Rozuměl jsem jí. Les odpustí, lidi ne.
Vrátili jsme se k hospodě. Jakmile jsme došli k lavičkám, všiml jsem si, že mi z kapsy bundy vykukuje kousek papíru. Nebyl můj. Rozhlédl jsem se.
Nikdo si mě nevšímal, nebo to aspoň dobře hrál. Vytáhl jsem papírek a opatrně ho rozložil. Byl to útržek z účtenky, na rubu tužkou napsaná jediná věta. „Nechte bránu bránou.
Bohdan dlužil za starý průvodce a někdo mu to přišel spočítat. “ Pod tím byla připsaná ještě dvě slova. „Zeptejte se Lenky. “
Papír mě studil v prstech, jako by ho někdo namočil do potoka.
Šturmová si všimla, že jsem stuhl. „Co je? “
„Někdo mi to dal,“ řekl jsem a otočil útržek tak, aby ho viděla. Šturmová se zamračila.
„Já to nebyla. “
„To jsem si nemyslel,“ řekl jsem. V krku jsem měl sucho. Ne strachem, spíš tím pocitem, že se kruh pomalu uzavírá a já stojím uvnitř.
Dávný spor o peníze, zamlčený dluh, čerstvě poškozená stezka a muž v hladkých botách, který se ztrácí v mlze. Otisky všude, ale žádná cesta, která by vedla přímo k viníkovi. Zastrčil jsem lístek do sáčku na důkazy, co jsem nosil v batohu, a podíval se na hospodu, jako by se mi právě změnila před očima. Už to nebylo jen místo pro turisty.
Byla to křižovatka, kde se potkávají hladové zájmy a tichá pravidla. „Najdu Lenku,“ řekl jsem Šturmové, „a zjistím, co znamená ten dluh. Protože jestli Bohdan někde něco tajil, tak to možná nebyla jeho chyba. Možná to byla jeho poslední možnost.
“
Šturmová přikývla, ale v očích jí zůstala ostražitost. „Jen si dejte pozor, Matěji. V lese je nejhorší chvíle ta, kdy máte pocit, že už jste skoro doma, protože právě tehdy uděláte krok vedle. “
Podíval jsem se směrem k bráně, která se v dálce rýsovala jako otevřená čelist skály.
Pod bránu, ne na bránu, znělo mi v hlavě. A já najednou věděl, že dnešní den nebude o tom, kdo uklouzl. Bude o tom, kdo komu počítal dluhy a proč někdo potřeboval, aby Bohdan už nic neřekl. Dolů do Hřenska jsem šel rychleji, než by se na mokré stezce mělo.
Ne proto, že bych spěchal na odpovědi. Spěchal jsem před vlastními myšlenkami, které se mi lepily na záda, stejně jako bláto na boty. Útržek účtenky v sáčku na důkazy mi v kapse šustil při každém kroku a připomínal mi, že někdo stojí tak blízko, až mi může strčit vzkaz do ruky, aniž bych si toho všiml. Croftovi jsem zavolal hned za první zatáčkou.
Chtěl jsem být sám, ale už dávno jsem se naučil, že samota v takových dnech není hrdinství, jenom pohodlná chyba. „Jedu s tebou,“ řekl Krofta bez řečí. „A Matěji, drž se faktů. Tady lidi neradi, když se jim rozjíždí lavina.
“
„Já taky ne,“ odpověděl jsem. „Jenže lavina se neptá. “
Lenka bydlela v nízkém domě u potoka nad malým krámkem se suvenýry. V okně visel vybledlý záclonový vzor, jako kdyby se tu čas zastavil a odmítl se posunout dál.
Zaklepal jsem. Chvíli nic. Pak kroky, zámek, dveře se otevřely na řetízek. Lenka měla tvář unavenou, ale upravenou.
Ten typ únavy, kterou člověk přetírá péčí, aby nikdo neviděl, kolik toho v noci přemýšlel. „Co chcete? “ vydechla. „Potřebujeme s vámi mluvit,“ řekl Krofta.
Ukázal průkaz tak, aby jí nezůstal dlouho před očima. „Kvůli Bohdanovi. “
Řetízek se pomalu uvolnil. Lenka nás pustila dovnitř, jako by se bála, že jí sousedi uvidí a domyslí si zbytek.
V bytě bylo teplo a vonělo to po čaji a něčem sladkém, co se nepovedlo vyvětrat. „Já nic nevím,“ řekla hned, než jsme si stačili sednout. „V hospodě se pořád mluví. To, co se povídá, není pravda.
“
„V hospodě se mluví tak, aby se člověk vyhnul pravdě,“ řekl jsem. „A teď mi stačí i malý kousek. Včera večer jste měla službu. “
Lenka sklopila oči k hrnku.
„Měla. A byl klid. “
„Byl tam Bohdan? “ zeptal se Krofta.
„Chvilku,“ přiznala. „Dal si čaj a pak šel. “
„S kým mluvil? “ zeptal jsem se.
Lenka si prohlédla nehty, jako by tam hledala odpověď. „S nikým. Pozdravil a šel. “
„Lenko,“ oslovil jsem ji měkčeji, než jsem se cítil.
„Našli jsme v jeho batohu mapu se šipkou k hospodě a někdo nám vzkázal, ať se ptáme vás. Jestli teď zalžete, nepomůžete klidu. Jenom posunete problém na dalšího. “
Chvíli bylo ticho.
Pak se nadechla a hlas jí zhrubnul. „Dobře. Nebyl klid. “
Krofta stuhl, ale mlčel.
„Přišel Tichý,“ řekla Lenka. To jméno vyslovila opatrně, skoro jako by je nechtěla pustit do místnosti. „Ne sám. Měl s sebou dva chlapy.
Slušně oblečený, voňavý, žádný křik. Jen ten jeho způsob, jak se usmívá, když něco myslí vážně. “
„Podnikatel,“ řekl Krofta, spíš konstatování než otázka. Lenka přikývla.
„Tady všude prsty. Penzion, dopravu, prý i nějaké dohody se skupinama. Tvrdí, že dělá pro lidi. Možná jo.
Jenomže když mu někdo překáží, tak se začne mluvit o tom, co je nejlepší pro klid. “
„A Bohdan mu překážel? “ zeptal jsem se. Lenka se kousla do rtu.
„Bohdan se ptal, proč se po zavírací době nosí věci do skladu a proč některé skupiny chodí zakázanou zkratkou, aby se vyhnuly kontrole. Říkal, že to nahlásí, že les není jejich dvorek. “
„Tichý mu vyhrožoval? “ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekla Lenka rychle. „Vůbec ne. Byl slušný. Řekl, že Bohdan je dobrý člověk a že mu nechce komplikovat život.
A pak dodal, že by bylo škoda, kdyby se z něj stal problém pro všechny. Kvůli klidu. Pořád to opakoval. Kvůli klidu.
“
V duchu jsem si tu větu poskládal. Lhaní ve jménu klidu. Ne křik, ne rány, jenom uhlazená věta, která lidem dovolí dívat se jinam. „Byla tam ještě někdo?
“ zeptal jsem se. Lenka zaváhala, a právě to zaváhání mi řeklo, že ano. „Byla tam Alena,“ přiznala nakonec. „Ta fotografka.
Chodí sem ráno, když je mlha. Zná Bohdana. Občas jí ukázal místo, kde se dobře fotí. Včera se stavila pro kávu do termosky.
“
„Viděla ten rozhovor? “ zeptal se Krofta. „Viděla,“ řekla Lenka. „A dělala, že nevidí, protože je chytrá.
A protože tady, když chcete dělat svoji práci, tak občas děláte, že jste neslyšeli. “
Podíval jsem se na Kroftu. V jeho tváři bylo něco mezi únavou a vztekem. Ne kvůli vraždě, kvůli tomu, jak snadno se dá pravda obalit slušností.
„Bohdan měl telefon? “ zeptal jsem se. Lenka přikývla. „Měl ho v ruce, položil ho na stůl.
Myslela jsem, že píše někomu zprávu. A pak, když Tichý odešel, Bohdan ten telefon rychle schoval a podíval se na mě tak, jako když člověk nese něco, co nechce nikomu předat. “
„Něco? “ zeptal jsem se.
„Jenže zítra,“ vydechla Lenka a pohled jí na okamžik ucukl stranou. „Ať jsem zítra opatrná. Já jsem se mu smála, že zítra bude taky pršet. Tak co?
A on se nesmál. “
Krofta si odkašlal. „Proč jste nám to neřekla hned? “
Lenka sevřela hrnek oběma rukama.
„Protože tady lidi chtějí žít, ne vyšetřovat. Když řeknu jméno Tichý, zítra mi někdo nedoveze zboží nebo mi zavře pusu, tak že budu ráda, když budu mít práci. A Alena, ta je hodná. Ona nechce nikomu ublížit, jenom si fotí a nechce, aby jí někdo tahal po úřadech.
Všichni tady trochu lžeme. Ne proto, že jsme zlí, ale protože máme strach, že když se to rozjede, semele to i nás. “
Zvedl jsem se. „Potřebuju s Alenou mluvit.
“
Lenka mi podala lístek s adresou ateliéru. Byl na něm její rukopis, drobný, úhledný, jako by se i písmena snažila nikoho neurazit. Alenu jsem našel u řeky, kde se voda lámala o kameny a dělala zvuk, který umí člověka uklidnit, i když se mu uvnitř všechno tříští. Měla na krku fotoaparát, v ruce termosku a na nohách boty, které sem úplně nepatřily.
Čisté, s hladší podrážkou. Nevyčítal jsem jí to. Jen jsem si to zapsal očima. „Vy jste Matěj,“ řekla.
Nebyla to otázka. „Lenka volala. “
„Řekla vám proč? “ zeptal jsem se.
Alena se pousmála, ale v tom úsměvu bylo napětí. „Protože jste začali šťourat. “
„Protože někdo zemřel,“ opravil jsem ji. „A protože mám stopy městských bot u místa, kde leželo tělo.
“
Alena se podívala na své boty a pak zpátky na mě. „Já byla ráno u brány kvůli fotkám. Mlha je tam nejhezčí brzy. “
„Viděla jste Bohdana?
“ zeptal jsem se. „Ne,“ řekla hned, příliš hladce. Jako naučená věta. „Ale no tak,“ řekl jsem klidně.
„Včera jste byla u Sokolího hnízda. Viděla jste rozhovor mezi Bohdanem a Tichým. “
Zavřela oči, jako by jí bolela hlava. „Ano, viděla.
“
„Slyšela jste něco? “ zeptal jsem se. „Slyšela jsem slovo dluh,“ přiznala. „A slyšela jsem, jak Tichý říká, že nechce problémy, že to chce vyřešit klidně.
Bohdan mu odpověděl, že klid není to samé co pravda. “
Ta věta mi sedla do hrudi, protože přesně to jsem cítil od rána, jen jsem to neuměl říct. „Proč jste mi nejdřív řekla, že jste nic neviděla? “ zeptal jsem se.
Alena si stiskla termosku. „Protože kdybych řekla pravdu, strčíte mě mezi ty lidi a oni mě sežerou. Já nejsem bojovník, já jenom fotím a snažím se tady být nenápadná. “
„Nenápadnost někdy zabíjí,“ řekl Krofta, který se držel stranou, ale teď vystoupil.
Alena se na něj podívala a v očích měla slzy, které si nedovolila pustit. „Tichý vám někdy pomohl? “ zeptal jsem se. „Půjčil mi peníze na vybavení,“ řekla potichu.
„Nedal mi je zadarmo. Půjčil, a já mu to splácím. Nechci být jeho, ale když vám někdo podá ruku, v malém místě se to pamatuje. “
„Bohdan měl taky půjčku?
“ zeptal jsem se. Alena přikývla. „Nevím od koho. Jen jsem slyšela, že to má u Tichého a že se to mělo dávno uzavřít.
Bohdan byl hrdý. Takové věci se u něj držely pod zámkem. “
„Říkáte mi to teď, protože chcete pomoct, nebo protože chcete mít čistý svědomí? “ zeptal jsem se.
Chvíli mlčela. „Protože Bohdan byl slušný a protože Tichý je taky slušný. Jenomže slušnost je někdy kabát, pod kterým se schová ledacos, a já už nechci dělat, že nic nevidím. “
To byla první věta, která zněla skutečně.
Tichého jsme zastihli v penzionu na kraji obce. Dřevo na fasádě bylo čerstvě natřené, květiny v truhlících srovnané, jako by i příroda musela stát v pozoru. Uvítal nás muž v košili bez jediné vrásky, s hlasem měkkým a přesným. Podal nám ruce tak, aby to vypadalo přátelsky a nepovinně.
„Je mi to líto,“ řekl. „Bohdan byl místní tvář. Lidi ho měli rádi. “
„Vy taky?
“ zeptal se Krofta. Tichý se usmál. „Respektoval jsem ho. Měl svoje názory.
Já to beru. “
Posadili jsme se do malého salonku. Tichý nám nalil kávu, aniž by se ptal. Jako člověk, který rozhoduje drobnosti, aby nemusel přiznávat ty velké.
„Včera jste byl v Sokolím hnízdě,“ řekl jsem. Tichý přikývl. „Zastavil jsem se. Řešil jsem dodávku.
Nic mimořádného. “
„Mluvil jste s Bohdanem? “ řekl jsem. „Ano,“ přiznal.
„Pohádali jsme se. Ne, on byl rozrušený. Já jsem ho uklidňoval. “
„Kvůli klidu,“ řekl jsem a schválně to zopakoval.
Tichý se na okamžik zarazil, pak se znovu usmál. „Klid je důležitý. Máme tady turisty, rodiny. Když se začne šířit panika, poškodí to všechny, nejen mě.
“
„Bohdan měl u vás dluh? “ zeptal se Krofta. Tichý si založil ruce. „Nějaké peníze jsem mu kdysi půjčil.
Nic dramatického. Chtěl pomoct, aby mohl vyrovnat věci doma. Splácel. Bylo to mezi námi a byla to dohoda, ne pouta.
“
„Mluvil o tom, že něco nahlásí? “ zeptal jsem se. „Mluvil o lese, o pravdě, o čistotě,“ odpověděl Tichý. „On měl rád velká slova.
Já mu říkal, že svět je složitější a že když chce změny, má jít oficiální cestou, ne dělat ramena z hospody. “
„Kde jste byl dneska ráno? “ zeptal jsem se. Tichý se ani nepohnul.
„Doma. Spal jsem. Můžete se zeptat personálu. “
Podíval jsem se na jeho boty.
Byly čisté. To ještě nic neznamenalo. Čisté boty dnes měl kde kdo. Jenže u něj působily jako součást pečlivě postaveného obrazu.
Jako kdyby se i bláto bálo přiblížit. „Máte rád pořádek,“ řekl jsem. „Pořádek drží věci pohromadě,“ odpověděl. Cítil jsem, jak se mi do hlavy vkrádá nedůvěra.
Ne ta rychlá, která se opírá o hrubé znaky. Ta pomalá, která roste právě z toho, jak jsou lidé slušní, z toho, jak všechno sedí až příliš. Když jsme vyšli ven, zazvonil mi telefon. „Soňa.
“
„Našli jsme jeho telefon,“ řekla bez úvodu. „Byl zastrčený v podšívce batohu a je tam záznam. “
„Jaký záznam? “ zeptal jsem se.
„Zvukový,“ řekla. „Krátký, ale měl bys to slyšet. “
Vrátili jsme se na provizorní základnu u stezky. Soňa měla telefon v průhledném sáčku, ruce v rukavicích, tvář napjatou soustředěním.
Krofta stál vedle, ramena stuhlá, jako by čekal ránu, i když žádná nepřichází. „Pustím to na hlasitý poslech,“ řekla Soňa. „Jen jednou. “
Z malého reproduktoru se ozval šum, dech, kroky po kamení.
Pak Bohdanův hlas, přidušený, ale jasný. „Když mi budete říkat o klidu ještě jednou, tak to dám ven. Mám to nahraný. “
Následoval jiný mužský hlas, klidný, skoro laskavý.
Poznal jsem ho okamžitě, i když jsem se tomu bránil. „Bohdane, nedělej to. Ne kvůli mně, kvůli nim. Lidi to neunesou.
“
Pak ženský hlas, tichý, roztřesený. „Prosím, přestaňte. Tady to nemá smysl. “
A pak náhlé šoupnutí, jako když se někdo opře do těla, a Bohdanovo krátké překvapené nadechnutí.
Zvuk se přerušil. Nikdo z nás chvíli nemluvil. V lese bylo najednou slyšet i vzdálené kapky, jako by se příroda rozhodla nepřekrývat to, co právě zaznělo. „To je Tichý,“ řekl Krofta nakonec.
Neznělo to jako vítězství, spíš jako nechtěné potvrzení. „A ta ženská? “ zeptal jsem se. Soňa pokrčila rameny.
„Může to být kdokoliv. Záznam je krátký. “
Zvedl jsem oči. Jitka stála opodál a dívala se k bráně, jako by jí bolelo otočit se k nám.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že v tom záznamu nebyla jen hrozba. Byla tam prosba. A prosba se neříká, když je člověku všechno jedno. „Zajistíme to,“ řekl Krofta.
„Soňo, zapečetit hned. “
Soňa přikývla, vložila telefon i se sáčkem do větší obálky a začala lepit pásku. Přistoupil jsem blíž, abych to viděl. Ne proto, že bych jí nevěřil, ale proto, že dnešek mě učil nevěřit ničemu automaticky.
V tom okamžiku zazvonila Jitce vysílačka. Trhla sebou, jako by ji někdo chytil za rameno. „Jdu na chvíli stranou,“ řekla a odešla o pár kroků dál. Krofta ukázal na mapu a začal něco řešit s policistou, který právě dorazil.
Soňa si položila obálku na skládací stolek, aby dopsala štítek. Jen na vteřinu, možná na dvě. Vteřiny jsou někdy nejdražší měna. Když štítek dopsala a sáhla po obálce, ruka jí sjela po prázdném místě.
„To není možný,“ vydechla. „Co? “ otočil se Krofta. Soňa zvedla oči.
„Ten telefon. Ta obálka byla tady. Teď není. “
Podíval jsem se na stolek, na zem, na okolí.
Nikdo neutíkal, nikdo nekřičel. Všichni vypadali slušně, normálně, jako lidé, kteří by přece nic neukradli. A právě to mě vyděsilo nejvíc. „Zavřít prostor,“ řekl Krofta ostře.
„Nikdo nikam. “
Soňa stála strnule, ruce stále v rukavicích, jako by se bála, že když se pohne, zlomí se jí realita. Jitka se otočila, vysílačku stále u ucha, a v její tváři se mihlo něco, co mohlo být překvapení nebo úleva, nebo jenom dobře nacvičený klid. V hlavě mi znovu zazněla ta ranní zpráva.
Dívejte se pod bránu, ne na bránu. Teď mi připadalo, že to platí i pro lidi. Dívat se pod slušnost, ne na slušnost. „Matěji,“ řekl Krofta tiše, jen pro mě.
„Jestli to někdo vzal tady, tak je to někdo, kdo ví přesně, co dělá. “
Přikývl jsem. V kapse jsem cítil vlastní telefon a napadlo mě, jak snadné je zmizet, když člověk nechce být vidět, jak snadné je schovat důkaz a zároveň se tvářit jako ten, kdo pomáhá. Telefon oběti s klíčovým záznamem byl pryč, a s ním i poslední jednoduchá cesta k pravdě.
Zůstala jen mlha, pár stop v blátě a slušní lidé, kteří se naučili lhát tak jemně, aby to vypadalo jako ohleduplnost. Krofta nechal prostor uzavřít tak rychle, až to vypadalo, že pásky vyrostly ze země. Policisté se rozestavili, lidi ztichli a mlha kolem nás najednou nepůsobila tajemně, jenom nepříjemně cizí. Soňa opakovala, kde přesně obálku položila, a její hlas se třepil zlostí, která neměla kam jít.
„Nikdo se nehýbal,“ procedil Krofta. „Tak mi to někdo vysvětlete. “
Nevysvětlil to nikdo. V takové chvíli si člověk uvědomí, jak snadné je hrát klid.
Stačí držet ruce u těla a dívat se jinam. Prohlídka byla rychlá a zároveň pomalá. Rychlá ve slovech, pomalá v pohybech, protože každý krok mohl něco zničit. Otočili jsme kameny u stolku, prošli jsme okolí, prohledali koš.
Nic. Obálka s telefonem, ještě před chvílí zalepená páskou, zmizela jako kapka v písku. Jitka stála stranou, pořád s vysílačkou u ramene, a tvářila se, že řeší práci. Když jí Krofta řekl, ať odloží vysílačku a postaví se do řady, udělala to bez řečí.
Jen se jí na krku pohnula žíla, jako když člověk polkne něco tvrdého. V hlavě mi běžela jedna drobnost, kterou jsem si do té chvíle nepřipouštěl. Když Soňa záznam pouštěla, viděl jsem telefon na okamžik ležet v obálce jako otevřené okno do rána, kdy Bohdan naposledy dýchal. A já, možná ze zvyku, možná z intuice, jsem si ten zvuk pustil do vlastního telefonu.
Ne kvůli senzaci, kvůli pojistce. Věci, které mají sílu změnit život, bývají překvapivě křehké. Krofta se ke mně naklonil. „Máš něco?
“
Podíval jsem se mu do očí a chvíli váhal. Nechtěl jsem, aby se to změnilo v hon na čarodějnice, ale taky jsem nechtěl, aby se pravda stala jenom šumem, který někdo přehluší. „Mám kopii toho, co jsme slyšeli,“ řekl jsem tiše. „Nahrál jsem to, než to zmizelo.
“
Krofta na mě chvíli hleděl, pak krátce přikývl. „Dobře. To si nech a nikomu o tom neříkej, dokud nebudu vědět, kdo se tady právě snaží zamést stopu. “
Rozhlédl jsem se po lidech.
Soňa bledá vztekem, Šturmová napjatá jako struna, pár policistů, co chtěli hlavně jasný rozkaz. A Jitka, která se dívala někam do lesa, ale oči měla příliš soustředěné, aby opravdu viděla stromy. „Matěji,“ oslovila mě najednou, jako by si vybrala okamžik, kdy to nejvíc bolí. „Můžeme mluvit o samotě?
“
Krofta zvedl obočí, ale nic neřekl. Jen mi pohledem naznačil opatrnost. Přikývl jsem a šel s ní pár kroků stranou, tam kde se stezka láme a pískovec vytváří nízkou stěnu. Mlha se trhala a mezi větvemi probleskovalo světlo, které už nebylo ranní, ale pořád nepůsobilo lidsky.
„Ty si myslíš, že jsem to vzala? “ řekla Jitka bez úvodu. „Já si myslím, že jsi dneska unavená jinak než ostatní,“ odpověděl jsem, „a že se tě ta nahrávka týká víc, než je zdravé. “
Zasmála se krátce, bez radosti.
„Všechno se tady týká všech. Tak to chodí. “
„Na záznamu byl ženský hlas,“ řekl jsem klidně. „Prosila, ať přestanou, a potom něco šouplo.
Ty ses dneska ráno tvářila, že Bohdan je jen kolega, ale z tvých očí bylo poznat, že to byl člověk, kterého jsi znala tak, že tě jeho smrt bolí i ve chvíli, kdy se snažíš dýchat normálně. “
Jitka sevřela ruce do pěstí, až jí zbělely klouby. „Neříkej mi, jak se cítím. “
„Dobře,“ řekl jsem.
„Tak mi řekni ty, co se stalo. “
Ztichla. Vydržel jsem to ticho s ní, aniž bych ji tlačil. V takových rozhovorech se věci nevymlátí ven silou.
Síla vyrobí další lež, jen pevnější. „Já nechtěla, aby umřel,“ vydechla nakonec. Bylo to řečeno tak tiše, až jsem se musel naklonit, abych to opravdu slyšel. „Nikdo to nechtěl.
“
Ta věta mi proběhla tělem jako studená voda. „Kdo je nikdo? “
Jitka zavřela oči. „Tichý a já.
“
Nezvedl jsem hlas. „Začni od začátku. “
Opřela se ramenem o pískovec a na chvíli vypadala, jako by ji ta skála držela při životě. „Bohdan na něco přišel.
Na tu zkratku, na ty věci, co se nosí do skladu po zavíračce. Nešlo jen o cigarety. Byly tam i léky, co neměly být bez předpisu, a peníze, co se nedaní. Já o tom věděla.
Ne o všem, ale věděla jsem dost, aby mi bylo zle. “
„Proč jsi to kryla? “ zeptal jsem se. Otevřela oči a podívala se na mě.
„Protože mi Tichý před lety pomohl. Když byla máma nemocná, sháněl doktory, vozil ji. A pak mi jednou řekl, že když se budu ptát moc nahlas, bude z toho ostuda, která nás všechny semele. Říkal, že chrání klid.
A já jsem tomu chtěla věřit. “
„A Bohdan? “ zeptal jsem se. „Bohdan věřil pravdě,“ řekla hořce.
„Včera mi volal, chtěl se sejít. Napsal mi jen ‚zítra‘, protože se bál, že ho někdo poslouchá. A já jsem mu to nezvedla. To je moje první lež.
Ta, co vypadá nevině. Sprcha, únava. Zítra zavolám. Jenže zítra někdy nepřijde.
“
Polkla. „Dneska ráno jsme se sešli u brány. Bohdan chtěl, abych šla s ním na správu parku a řekla všechno. A já jsem se bála.
Nejen o sebe, o mámu, o práci, o to, že z Hřenska bude v novinách zase špína. A pak přišel Tichý. Nevím, odkud se dozvěděl, že se sejdeme, ale věděl to. “
„Takže ten záznam,“ řekl jsem.
„Bohdan si to nahrával. “
Přikývla. „Chtěl důkaz. Tichý mu říkal, ať nedělá problémy, že to zničí lidi.
A já jsem prosila, ať přestanou. Bohdan se otočil, že jde pryč. Tichý mu sáhl po telefonu. Bohdan ucukl a já jsem ho chytila za rukáv, jenom aby nešel.
Jenom aby počkal, aby se to dalo nějak vyřešit. “
Hlas se jí zlomil. „Podklouzlo mu to. Ne na stezce, na tom hladkém kameni bokem.
Spadl dozadu, narazil na hranu. Bylo to rychlé a hloupé. Ne rána pěstí, ne kopanec, jenom špatný pohyb, špatný strach, špatná snaha všechno udržet pohromadě. “
Viděl jsem to v její tváři.
Ten okamžik, který se nedá vrátit ani tisícem omluv. „Byl mrtvý hned? “ zavrtěla hlavou. Slzy jí konečně stekly.
„Nevím. Byla jsem jak ve snu. Tichý klekl k němu, sáhl mu na krk, a pak řekl, že jestli to praskne, zničí to všechny, že to musíme udělat jako pád. Já jsem řekla ne, a on mi řekl, že už je pozdě na ne.
“
Zhluboka se nadechla, jako by polykala kámen. „Vzal lano, co nosí kvůli zásobám. Přetáhli jsme ho tam, kde ho našli. Čistili jsme boty, protože byly od té zkratky, od místa, kam se nemá.
Tichý říkal, že boty by všechno prozradily. Já jsem mu pomáhala. Já. “
„A pak poslal tu zprávu, co jsi dostal, aby tě odvedl jinam.
A když se našel telefon, věděl, že jsme skončili. “
„A obálku jsi vzala ty,“ řekl jsem. Přikývla bez odporu. „Vzala.
Schovala. Řekl mi, že když to zmizí, všechno se uklidní. Ale já už vím, že klid z krádeže je jenom další hluk, který přijde později. Nemůžu spát.
Když zavřu oči, vidím ho, jak leží, a slyším, jak jsem řekla prosím. A pak už nic. “
Nechal jsem chvíli ticho a pak jsem řekl to jediné, co mi připadalo v tu chvíli správné. „Jitko, vrátíš to a řekneš to nahlas.
Ne proto, že tě chci zlomit, ale protože čím déle to budeš držet v sobě, tím víc lidí to semele. Bohdanovu rodinu, lidi v parku i tebe. Pravda nebude milá, ale může být čistá. “
Podívala se na mě zarudlýma očima.
„Ty mě chceš poslat do vězení. “
„Já tě chci dostat z toho bahna, ve kterém už stejně stojíš,“ odpověděl jsem. „Trest přijde. To je na soudu.
Ale spolupráce může zabránit dalšímu zlu a můžeš aspoň napravit škody. Vrátit důkaz, říct Bohdanově rodině pravdu, umožnit, aby se přestalo lhát za klid. Jestli chceš udělat první dobrý krok, udělej ho teď. “
Sáhla do kapsy bundy a vytáhla zalepenou obálku.
Páska byla pomačkaná, jako když ji někdo drží v dlani příliš dlouho. Podala mi ji oběma rukama. „Já půjdu za Kroftou,“ řekl jsem, „a ty půjdeš se mnou. Ne sama.
Ne už. “
Krofta nás viděl přicházet a jeho obličej se napjal. Když jsem mu podal obálku, nedíval se na ni, díval se na Jitku. „Je to pravda?
“
Jitka přikývla. „Ano. A chci to říct celé. “
Pak to šlo rychle, ale ne bez bolesti.
Soňa převzala obálku a tentokrát ji držela v ruce, dokud nebyla zapsaná, zajištěná a uložená tak, že by jí musel ukrást celý les. Krofta zavolal posily a oznámil zadržení Tichého pro podezření z podílu na smrti a zmaření vyšetřování. A když se policisté vydali do penzionu, nebylo v tom triumfu nic, jenom úleva, že se aspoň něco zastavilo. Tichý se bránil přesně tak, jak jsem čekal.
Slušně. Mluvil o nešťastné náhodě, o hysterii, o tom, že chtěl zabránit skandálu. Dokonce řekl, že Jitka je přecitlivělá a že si to vymyslela, aby zachránila sebe. Jenže pak jsme pustili můj záznam a jeho hlas se poprvé zlomil.
Ne do křiku, ale do prázdna. Slušnost mu spadla z ramen a zůstal jen člověk, který si myslel, že krátká lež může spravit svět. Když odváželi Tichého, díval se na mě přes rám dveří auta a v očích měl otázku, kterou neřekl nahlas. Proč jsi to nenechal být?
A já jsem mu ji v duchu zodpověděl: protože když to necháte být, stane se z toho zvyk. Večer jsem šel s Kroftou k místu pod bránou, kde ještě ráno ležel Bohdan. Pískovec nad námi se barvil do zlata a mlha už byla pryč. Les vypadal zase krásně, skoro nevině.
Přitom pod tím kamenem se dneska odkryla pravda, která nebyla ani krásná, ani nevinná. „Byla to náhoda,“ řekl Krofta tiše. „Byla to náhoda z tlaku,“ odpověděl jsem. „Náhoda z vydírání, ze strachu a z těch malých lží, které se tváří jako ohleduplnost.
“
Krofta si povzdechl. „Myslíš, že kdyby Jitka promluvila dřív? “
„Možná by Bohdan žil,“ řekl jsem. „A možná by se aspoň nestalo to další, že ho přetáhli, že ho položili, že ho přepsali na nehodu.
Krátká lež pro ochranu jen prodlouží ruce zlu. A včasná pravda někdy zachrání víc než trest. Ne tím, že odpustí, ale tím, že zastaví řetěz. “
Stáli jsme chvíli mlčky.
V dálce se ozvalo zakrákání a šustění listí. Všechno pokračovalo, jak příroda umí. Jen člověk si nese následky dál. Když jsem pak sestupoval do Hřenska, měl jsem v hlavě Bohdanův hlas z té nahrávky, který říkal, že klid není to samé co pravda.
Ten rozdíl je malý, dokud se nic neděje, ale když se něco zlomí, poznáte ho podle toho, kolik ticha najednou stojí život. A já jsem si slíbil, že až mi příště někdo řekne „neřešte to kvůli klidu“, budu se dívat pod bránu, pod slova a pod slušnost. Protože pravda, i když bolí, je někdy jediná cesta, jak se z lesa vrátit domů, aniž by člověk ztratil sám sebe.
