Věděla, že vstoupit do toho sálu v barvách, které jí zakázali, je šílenství. Ale když Artur stiskl její dlaň, Eleonora pochopila, že už nemá co ztratit. Ta modrá, jako letní nebe, jakou měla kdysi…

Dřevěné podlahy starého domu, leštěné do vysokého lesku, odrážely jen stín její postavy, když procházela prázdnými pokoji. Eleonora si stáhla vlasy do přísného drdolu, který zdůrazňoval vysoké čelo a úzké rysy její tváře. Její oči, tmavé jako uhlíky, měly schopnost proniknout do nejhlubších zákoutí duše a odhalit ty nejkřehčí body.

Společnost, která ji obklopovala, byla jako temná, bezedná propast, do níž padala pomalu a nevyhnutelně.