Únorový mráz mi zařezával do tváří, když jsem vystupoval z auta před služebnou v Trutnově. Nebyl jsem ranní ptáče a představa, že budu muset vyrazit do hor, mě nijak zvlášť netěšila. Přesně kvůli tomu jsme ale byli povoláni my, ne jen horská služba. Stopy vedly směrem k polské hranici, ne dolů do údolí.
To bylo zvláštní. Kdo by se táhl do hor v takovém mrazu? A proč zrovna tudy? V kanceláři na nás čekala drobná žena s tmavými vlasy staženými do culíku.
Oči měla zarudlé od pláče. Jmenovala se Hana a pohřešovala svého manžela Tomáše. „Poslední dva měsíce byl trochu roztržitý,“ řekla, když jsem se zeptal, jestli se něco změnilo. „Často telefonoval, a když jsem vstoupila do místnosti, vždycky rychle zavěsil.
“
Zapsal jsem si to do poznámek. Pak jsem se zeptal na Tomášovu práci. „Začal často jezdit do Polska,“ odpověděla. Věděl Tomáš o nějakých skrytých nebo málo známých cestách na Sněžku, zvlášť těch, které vedou do Polska?
Hana nevěděla. Ale vzpomněla si, že jednou mluvil o nějakých starých dolech v oblasti Karpače. Když jsem se vrátil do kanceláře, čekal tam na mě Vašek s několika složkami. „Něco mi říká, že bychom se měli podívat do Polska,“ řekl a položil přede mě dokumenty.
Cesta do Karpače trvala asi hodinu. Inspektor Novak nás pak vzal do budovy, kde měl kancelář muž jménem Wojcik. Byl to podsaditý chlap s prořídlými vlasy a ostrým pohledem. „Víte, kdo je Tomáš?
“ zeptal jsem se ho. „Ne,“ odpověděl suše. „Ale slyšel jsem, že se v okolí pohybuje někdo, kdo shání vzácné minerály. “
Novak nám ukázal fotky z monitorovací kamery.
Na jedné z nich byl Tomáš. Stál před Wojcikovou kanceláří a v ruce držel něco, co vypadalo jako mapa. Cestou zpět do Trutnova jsme s Vaškem probírali, co jsme zjistili. Tomáš měl něco společného s Wojcikem, ale zatím jsme nevěděli co.
Když jsme se vrátili, čekal nás nečekaný vývoj. Haně někdo zavolal. Řekl jí, že jestli chce ještě někdy vidět svého manžela, má připravit padesát tisíc eur. „Tomáš mi říkal, že jezdí trénovat do hor,“ vzlykala.
„Neříkal nic o žádných penězích. “
O den později přišla další zpráva. Někdo jí poslal SMS: „Tomáš je naživu, ale nenadlouho. Pokud nepřineseš peníze, už ho neuvidíš.
“
Začali jsme skládat indicie dohromady. Tomášova častá cesta do Polska, tajné telefonáty, mapa starých dolů. Možná nebyl jen turista. Inspektor Novak nám poslal další informace.
V oblasti Karpače se pohybovala skupina zabývající se nelegální těžbou vzácných minerálů. Mohl být Tomáš do toho zapletený? Vašek přišel s nápadem prohledat Tomášův dům. Haně jsme vysvětlili, že jde o standardní postup.
Přikývla a vešla do pokoje. V jednom šuplíku jsme našli starou mapu Krkonoš. Na ní byla červeně zakroužkovaná místa u polské hranice. Pod mapou ležela fotografie Wojcika s neznámým mužem.
„Co to je? “ zeptal se Vašek a ukázal na zadní stranu fotografie. Bylo tam napsáno: „Těžba – 15. března – staré doly.
“
Když jsme se vrátili do služebny, čekala nás další zpráva. Někdo se vloupal do Tomášova domu a nechal tam výhrůžné video. Na něm byl Tomáš s roubíkem v puse a s pistolí u hlavy. „Přineste peníze, nebo ho už nikdy neuvidíte,“ řekl maskovaný hlas.
Inspektor Novak nám řekl, že do Polska jede i policejní tým. Chtěl, abychom šli s nimi. V Karpači jsme se setkali s novým svědkem. Byl to starý muž, který pracoval v dolech celý život.
Řekl nám, že Wojcik najímal lidi na těžbu, ale někteří se už nevrátili. „Co se jim stalo? “ zeptal jsem se. „Nechodili jen na povrch,“ zamumlal a ukázal na starý důlní vchod.
„Někdy šli dolů, až do samotného středu země. “
V tu chvíli mi došlo, že to možná nebyla jen metafora. Co když šli doslova hlouběji, než kdokoli tušil? PŘÍŠTÍHO DNE JSME SE VRÁTILI do Karpače.
Inspektor Novak nás vzal k místu, kde Tomáš naposledy volal. Bylo to u vchodu do starého dolu. V tu chvíli zazvonil Novakovi telefon. Poslouchal, zatvářil se vážně a otočil se k nám.
„Našli jsme tělo,“ řekl. „Je to muž, střelná rána do hlavy. Možná několik dní mrtvý. “
Srdce mi bušilo.
Byl to Tomáš? A pokud ano, kdo ho zabil? Notovaný snímek z kamer ukázal, že Tomáš vstoupil do dolu sám. Za pár minut ho následovaly dvě postavy.
„Musíme dovnitř,“ řekl jsem. Vašek přikývl. Novak svolil, že půjdeme jako doprovod. Hlavní vstup do starých Wolframových dolů byl zrezivělý, ale dveře byly otevřené.
S baterkami v ruce jsme vstoupili do temnoty. Chodba se svažovala stále hlouběji do útrob země. Vzduch byl studený a zatuchlý. Po asi půl kilometru se rozdělila do tří směrů.
Na stěně byly čerstvé stopy – někdo tudy prošel nedávno. „Tudy,“ řekl Novak a ukázal doprava. Šli jsme asi deset minut, když jsme zaslechli hlasy. Byly tlumené, ale jasné.
Jeden patřil muži, druhý ženě. „Řekl jsi, že zařídíš peníze! “ křičel muž. „Nemůžu je sehnat tak rychle!
“ odpověděla žena. Zrychlili jsme. Na konci chodby bylo světlo. Přišli jsme k velké jeskyni, kde stála improvizovaná kancelář.
Za stolem seděla žena – Wojciková. Naproti ní stál Tomáš s pouty na rukou. „Vy? “ vydechl jsem, když jsem ji poznal.
Wojciková se otočila a v ruce držela pistoli. „Tys neměl přijít,“ řekla chladně. „Kde je Wojcik? “ zeptal jsem se.
„Mrtvý,“ odpověděla. „Zabila jsem ho, když mě chtěl podvést. “
Tomáš se pokusil vstát, ale jeden z mužů ho srazil k zemi. Následoval zápas, během kterého padlo několik výstřelů do stropu jeskyně.
V tu chvíli se do prostoru vřítil inspektor Novak s dalšími policisty přivolanými Kazimierzem. Wojciková nestihla zareagovat. Byla zatčena během pár vteřin. Tomáš byl volný, ale otřesený.
Když jsme ho vysvobodili, jen opakoval: „Já jsem jim nechtěl pomáhat. Měli moji rodinu. “
Později jsme zjistili, že Wojciková řídila celou síť pašování vzácných minerálů. Wojcik byl jen jejím spojkou.
Tomáš byl unesen, protože se dozvěděl o jejich činnosti. „Kdo byli ti kupci? “ zeptal se Novak. Tomáš zavrtěl hlavou.
„Nevím. Jen jsem slyšel, že je to někdo z velkých firem. “
Neměli jsme všechny odpovědi. Ale hlavní bylo, že Tomáš byl naživu a jeho žena už nemusela poslouchat výhrůžky.
Vracel jsem se do Trutnova s pocitem, že ne vždycky je všechno tak, jak se na první pohled zdá. Někdy je pravda ukrytá v místech, kam se bojíme nahlédnout.
