Tajila to do poslední chvíle. I když jí v břiše rostla malá Ana, chodila dál do práce, usmívala se na kolegy a večer se zavírala v koupelně, aby nikdo neslyšel, jak pláče. Sergej byl hodný, příliš hodný. Ptal se, jestli je nemocná, nosil jí čaj, ale ona jen vrtěla hlavou.
Neuměla mu říct, že dítě není jeho. Vlastně ani pořádně nevěděla, čí je. Byla to noc v Moskvě, tři skleničky vína a ráno, které si nepamatovala. Tvář toho muže se jí vybavovala jenom v záblescích.
A když o čtyři měsíce později nastoupil do její kanceláře nový kolega Maxim, věděla to hned. Ty oči. Přesně ty samé šedé oči, které viděla v zrcadle, když držela malou Anu. Maxim byl deset let mladší, čerstvě po škole, a koukal na ni, jako by ji odněkud znal.
Ona mu podávala složky, vysvětlovala mu smlouvy, a přitom se jí třásly ruce. Řekl jí, že se jmenuje Maxim a že se do města přestěhoval z Petrohradu. Že hledá byt. Že je sám.
Jelena se usmála a pod stolem zatnula pěst. Nemohla mu to říct. Nemohla přijít do kanceláře a oznámit, že počala dítě s ním, i když se ani jednou nelíbali. Jenže on začal být všude.
U kávovaru. Na poradách. V jídelně. Pořád se jí dotýkal ramene, když jí něco vysvětloval, a ona couvala jako zraněné zvíře.
Jednou šla pozdě večer domů a on šel za ní. „Jelena, počkej,
