Telefon zazvonil přesně ve chvíli, kdy jsem konečně usínal. Jedna hodina po půlnoci. Dispečink. Hlášení o rušení nočního klidu u hradu.
Vstal jsem a oblékl se, ani jsem manželce neřekl, kam jdu. Tohle byla rutina, ne výstraha. Cesta do kopce ke hradu byla v noci jiná. Ulice prázdné, lucerny rozházené světlo po dlažbě.
Vítr se opíral do tváře, jako by mě chtěl probrat. U brány na mě čekala Klára. Přidělili mi ji jako novou kolegyni. Mladá, zvědavá, příliš rychle se usmívala.
Vešli jsme dovnitř a zamířili do nádvoří, kde se podle hlášení někdo pohyboval. Našli jsme ji u spodní hradby. Tereza. Asi třicetiletá žena, tmavé vlasy stažené do culíku.
Na sobě měla středověký plášť, který jí visel nepatřičně přes ramena. Vypadala jako z toho dnešního průvodu, jenže teď tu stála sama, uprostřed noci, a mlčela. Klára se jí hned ptala, co tu dělá. Tereza jen podivně svírala rty a kroutila hlavou.
Řekla, že hledala svého přítele, že ji sem pozval. Jenže žádný pozvaný host nemá projít noční bránou. A už vůbec ne takhle oblečená. Vedl jsem ji do kanceláře.
Cestou jsem si všiml, že plášť je vpředu poněkud roztržený. Zeptal jsem se jí, co se stalo. Chvíli mlčela, pak řekla, že spadla. Jenže na dláždění nebyla žádná špína.
A špičky jejích bot byly čisté. To neodpovídalo. V kanceláři jsme jí nabídli čaj. Tereza se třásla, ale ne zimou.
Pořád dokola opakovala, že nechce žádné potíže, že jen hledala svého přítele. Když jsem se zeptal na jméno, řekla Tomáš. Klára se na mě podívala. To jméno jsme znali.
Tomáš byl náš vedoucí směny. O pár hodin později dorazila Jana. Byla to naše specialistka, drobná žena s pronikavým pohledem, která se do případu zakousla hned. Do místnosti vešly dvě dívky.
Dlouhé plavé vlasy, světlé oči upřené do prázdna. Byly to kolegyně z recepce. Jedna z nich – Zuzana – se začala ošívat, když spatřila plášť. Přiřkla jsem jim, ať nám pomůžou s výpovědí.
Ale něco na jejich pohledech bylo nepříjemné. Jako by se dívaly skrz mě. Zuzana se ke mně naklonila a zašeptala, že Tereza není zaměstnankyně. Že je to jen nějaká bláznivá fanynka, co pořád chodí k hradu.
Její slova mě píchla do uší. Strážný stál opřený o zeď, ruce v kapsách, oči zabořené do dlažby. V hlavě se mi to začalo skládat do podivného obrazu. Vzali jsme Terezu do prázdné místnosti s nízkým stropem.
Kdysi to možná byla zbrojnice. Posadili jsme ji na židli. Jana se jí začala klást otázky. Odkud jsi?
Proč máš ten plášť? S kým jsi mluvila? Tereza odpovídala rozpačitě. Řekla, že přišla z dolního města, že se ztratila a že ji někdo zavřel.
Potom Jana vytáhla fotky z dnešního průvodu. Tereza na jedné z nich stála stranou, mezi diváky. Jenže pak se objevila i jinde, blízko zadního vchodu. A na dalším snímku stála vedle Zuzany.
To už bylo příliš. Zeptal jsem se Terezy přímo. Znala tenhle hrad? Znala někoho z personálu?
Zavrtěla hlavou, ale oči měla zvláštně upřené k oknu. Klára sevřela kapesník, kousla se do rtu. Seděla mi do té legendy. Pak něco řekla: „Jestli chceš, napiš do zápisu své pochybnosti jako poznámku a předáme to státnímu zástupci.
“ Jenže já jsem měl jiný nápad. Vedoucí Tomáš nakoukl do dveří. Pronesl cosi o tom, že tu byla porada. Pak mě vzal stranou a řekl: „Když už jsme u toho, tady dole je taková zkratka z dolního nádvoří do technické místnosti vedle Strážnice.
“ Ukázal do stínu. „Byl kdysi podle řečí ještě jeden průchod někam k cisterně. “ Zapsal jsem si ho do hlavy. Něco mi říkalo, že to do sebe nezapadá.
Když jsme vyšli z archivu, Jana si strčila ruce do kapes. Byla to průvodkyně, co se do role ponořila až moc. Bylo tak snadné jí uvěřit, protože se nám všem hodila do příběhu. Měl jsem být nahoře v réžii, ale odběhl jsem si dolů do dílny.
Šroubovákem poklepával do plechové skříně. Zadíval jsem se mu do očí. „Kdybys do ní takhle vrazila, přehoupla by se tady, ne? “ zeptal jsem se zničehonic.
„Od dveří technické místnosti po tenhle výlez si šel 20 vteřin,“ oznámila. „Viděl jsem, jak do ní strkáš. “
Tereza ztuhla. Rty jí zbledly.
Pak se rozplakala. „Tak jsem ji narovnal, odtáhl ji víc do středu, aby to vypadalo jako čistý pád a vrátil se do režie. “
Přiznala se k tomu všemu. K tomu, že Terezu znala, že ji sem nalákala.
Chtěla, aby to vypadalo jako nehoda. Chtěla, aby Tereza zmizela. Zavřel jsem ji a zasunul do skříně, ale v hlavě jsem ji zavřít nedokázal. Nespokojí se s první tváří, která se hodí do příběhu.
Tereza mlčela a dívala se někam do tmy. Věděla jsem, že to není konec. Tohle byl jen začátek. Když jsem šel chodbou zpátky do kanceláře, Jana mě dohnala.
Vítr se opíral do hradby a na dlažbě už nebyla po krvi ani šmouha. Vítr se opřel do tváře. A já jsem do ní nešťastně strčila.
Děkuji za sledování až do úplného konce.
