Do začátku oslavy zbývaly skoro dvě hodiny. Lenka si ještě jednou prošla text, který měla říct k výročí. Krátký, pevný, o tom, že manželství je závazek. Přesně takový, jaký s Radkem měla.
Pak jí zazvonil telefon. Vzala to bez přemýšlení. „Přijeď do kadeřnictví hned,“ řekla Markéta a položila to. Lenka se podívala na hodiny.
Radek čekal v restauraci. Ale Markéta nebyla typ, co volá kvůli maličkosti. Cesta přes centrum trvala necelých dvacet minut. Markéta stála ve dveřích a ukázala na stůl.
„Lenko, posaď se. “
Na stole ležela složka, špinavá od toneru. Lenka otevřela kryt a vytáhla pomačkaný list. Ušpinila si prst, otřela ho do papírového ubrousku.
„Co to je? “ zeptala se. „Přepis nahrávky,“ řekla Markéta tiše. „Vašeho manžela.
S Růženou. “
Lenka četla první řádky. Hlas se jí třásl, ale nevěnovala tomu pozornost. Průvan pohnul dveřmi do skladu.
„To není možné,“ řekla. „Je,“ řekla Markéta. „Je to tam celé. Plán, termíny, i to, co s tebou udělá.
“
Lenka dočetla a položila list. Ruce se jí chvěly, ale pevně je položila do klína. „Řekni mi všechno,“ řekla. Markéta jí vysvětlila, co Radek plánuje.
Byt, který Lenka zdědila, měl být prodán. Peníze měly jít na nový společný dům, ale pod Radkovým jménem. Lenka měla podepsat souhlas ještě před výročím. A Růžena, jeho teta z právního oddělení, měla dohlédnout, aby to prošlo.
„Proč by to dělal? “ zeptala se Lenka. „Neptej se mě na to,“ řekla Markéta. „Ale máš dvě hodiny do začátku oslavy.
“
Lenka si vzala složku a odešla. Cestou domů zastavila na benzínce, koupila si kávu, kterou ani neochutnala, a seděla dlouho v autě. Pak zajela do jejich bytu. Radek tam nebyl.
Na stole našla jeho poznámky, kalendář, a v šuplíku leták nové advokátní kanceláře. Na zadní straně bylo Růženino číslo. Lenka se posadila do křesla a rozložila přepis. Do prvního sloupce zapsala jeho plán.
Do druhého sloupce to, co měla udělat ona. Listiny rozdělila do hromádek. Pak šla do ložnice. Otevřela skříň a vytáhla tmavomodré šaty, které nosila na jednání do banky i na pohřeb své tety.
Sundala je z ramínka, pověsila na dveře a začala žehlit. Žehlička klouzala po látce, dokud nebyla tkanina úplně hladká. Do uší si dala malé stříbrné náušnice po mamince. Do kabelky vložila přepis i poznámky.
Pak vytáhla starou fotografii, kde stála s Radkem na schodech radnice. Podívala se na ni a vrátila ji do šuplíku. Než odešla, zavolala Markétě. „Všechno mám,“ řekla.
„Drž se,“ řekla Markéta. „A pamatuj: mluv jen o tom, co víš. “
Cesta do restaurace měla trvat asi dvacet minut. Lenka jela pomalu, ale v rukou držela volant pevně.
Před restaurací zaparkovala, podívala se na sebe do zpětného zrcátka, narovnala límec šatů a vystoupila. Uvnitř už seděla rodina. Otec, matka, bratr. Na čestném místě seděla Růžena, radková teta.
Radek stál u stolu a objednával šampaňské. Když uviděl Lenku, usmál se a natáhl ruce. „Konečně,“ řekl. „Myslel jsem, že tě něco zdrželo.
“
„Já vím,“ řekla Lenka. „Promiň. “
Posadila se ke stolu. Objednal si večeři, ale nemohla jíst.
Radek si objednal steak a vyprávěl o práci, o tom, jak měl náročný týden. Lenka poslouchala, přikyvovala, pila vodu. Když se jí zeptal, jestli je všechno v pořádku, řekla, že ano. Po hlavním chodu přišel personál s dortem.
Na dortu stálo zlatým písmem: „Deset let“. Všichni tleskali. Radek vstal a přistoupil k Lenče. „Miláčku,“ řekl, „těch deset let s tebou bych vyměnil za cokoli.
“
Pak položil na stůl obálku. Rodina ztichla. „Mám pro tebe dárek,“ řekl. Lenka vzala obálku, ale neotevřela ji.
„Počkej,“ řekla. „Nejdřív bych ti chtěla něco přečíst. “
Vytáhla z kabelky přepis. Rozložila ho na stole.
Radek se usmál, ale v očích měl něco, co Lenka znala. Nejistotu. „Co to čteš? “ zeptala se jeho matka.
„To je přepis nahrávky,“ řekla Lenka. „Kde Radek s tetou probírají, jak mi vezmou byt. “
Růžena zbledla. Radek se zasmál, ale smích mu umřel v krku.
„To je nesmysl,“ řekl. „Je to tady,“ řekla Lenka. „Přesně tvoje slova. “
Přečetla jednu větu.
„Až podepíše souhlas, prodáme to okamžitě. Nebude mít kam jít. “
U stolu zavládlo ticho. Lenka položila papír, vzala kabelku a postavila se.
„Nechápu, o čem mluvíš,“ řekl Radek, ale v hlase už nebyla jistota. „Já ano,“ řekla Lenka. „A ty taky. “
Odešla ze sálu bez jediného slova.
Venku zaparkovala auto a dlouho seděla. Pak nastartovala, ale nejela domů. Jela k advokátce, kterou jí doporučila Markéta. „Mám důkazy,“ řekla jí.
„A chci rozvod. “
Advokátka prošla papíry, přikývla a řekla: „Dobře. Máte připravené výpovědi svědků? “
„Mám nahrávku,“ řekla Lenka.
„A mám i svědky. “
Pak sáhla do kabelky a vytáhla malý diktafon, který měla po celou dobu zapnutý. „Tady je všechno,“ řekla. O týden později podala žádost o rozvod.
Radek se jí snažil dovolat, psal jí zprávy, přišel k bytu, ale Lenka mu neotevřela. Poslala mu jen krátkou odpověď: „Všechno nejdůležitější je u mého právníka. “
O měsíc později se soud konal. Radek přišel sám, bez Růženy.
Lenka předložila nahrávku. Soudce ji přehrál. Radek seděl s hlavou sklopenou a neřekl nic. Lenka odešla ze soudní síně a v kapse svírala klíče od svého bytu.
Ten byt jí zůstal. Byl její. A nový život, o kterém Radek snil, se nikdy nestal. O několik měsíců později seděla Lenka v kavárně.
Před ní leželo nové pověření od klienta. Pila kávu, dívala se z okna a cítila, jak se jí ulevilo. Život nebyl dokonalý, ale byl její. Vzala telefon a napsala Markétě krátkou zprávu: „Děkuju.
Bez tebe bych to nezvládla. “
Markéta odpověděla: „Nemáš zač. Ale hlavně: že jsi to zvládla ty. “
Lenka se usmála, zvedla hrnek a dopila kávu.
Pak vytáhla sešit, otevřela ho na první stránce a začala psát. Už žádné plány pro manžela. Jen plány pro sebe.
