Zapla jsem si kabelku a usmála jsem se na ně tak klidně, až jim to muselo být podezřelé. Venku řval půlnoční liják a já už neměla co ztratit. Moje macecha Abby mi právě přikázala, abych jela do města pro její zakázkové hedvábné šaty, zatímco otec dál probíral zisky s investorem. Artur, její rozmazlený syn, popadl klíče a vyrazil do bouře.
O pár hodin později přišla zpráva, že narazil v plné rychlosti do betonové bariéry. Mirenda, jeho matka, jen udeřila do stolu a vydechla úlevu. Žádné slzy. Toho večera jsem se vrátila do sídla naposledy.
Sbalila jsem pár vybledlých věcí do starého kufru, zatímco z obýváku dunělo šampaňské. Vyšla jsem do chladného vzduchu a poprvé po letech se mi ulevilo. Pak mi ale došlo, že otec po dvaceti letech od rozvodu pořád pronásleduje mou matku svým právním týmem. Pan Vens, náš rodinný právník, mi tiše předal dokumenty.
Moje matka tehdy nezhroutila – odstěhovala se do zámoří a vybudovala mezinárodní investiční impérium. A teď přišel její tah. Schránka před domem v Newport Beach se plnila právní korespondencí z vládních úřadů. Abby házela obsílky do koše a křičela do telefonu, že žádné daně platit nebude.
Jenže nevěděla, že obrovský firemní bankrot, který se chystá ji zničit, nemá žádnou moc nad majetkem už dávno převedeným do neodvolatelného svěřenského fondu. Skončili na ulici, v špinavé čtvrti plné kriminality. O několik týdnů později se dvě rozechvělé ženy bez domova dožadovaly vstupu do mého zabezpečeného areálu. Abby plakala do interkomu a prosila o úkryt před zimou.
Nechala jsem je čekat. Pak jsem dala pokyn ochrance, aby jí prostrčil mřížemi bílou obálku. Uvnitř byla jediná věc – a jakmile ji otevřela, pochopila, že tohle není pomoc. Byla to poslední rána, kterou si sama přivodila.
Otočila jsem se a zamkla dveře.
