Po Andrejově smrti si snacha Věra odvezla věci do města a se tchánem se stýkala co nejméně. Stařec sedával sám v domě, díval se do tmy za oknem a v hlavě se mu točila stále tatáž myšlenka. Vůně kouře z pece vsáklá do stěn, jezero, které se při západu slunce barvilo do růžova jako akvarel – to všechno už dávno přitahovalo lidi, kteří to chtěli koupit, pronajmout nebo pomoci dát do pořádku. Jednou přijel do vesnice tmavě modrým autem s městskými značkami Artěm.
Zastavil u obchodu, vešel dovnitř a začal vyptávat na starý dům u jezera. Pak se objevil znovu, tentokrát s nabídkou, že pomůže opravit plot, který se na jižní straně naklonil. Stěpan Michajlovič ho vyslechl, přikývl a recept na opravu si pečlivě zastrčil do kapsy. Když Artěm přijel potřetí, stařec mu řekl přímo do očí, že si ho pamatuje, a přikázal mu, aby už nechodil.
Artěm se uvolnil, pokrčil rameny a odešel. Děda si všechny tři návštěvy zapsal do sešitu – data, okolnosti, každý detail. Zápisky složil do plechové krabice od sušenek, té samé, kterou kdysi přivezla jeho žena Zina s nakresleným kohoutem na víku. Krabici zabalil do starého hadru a uložil do pece za litinovou klapku, na místo, kam nikdo nepoleze, pokud o něm neví.
Vložit lístek do závěti bylo riskantní – ale nechat to jen tak taky nešlo. Zina byla už dva roky po smrti. Když byla nemocná, nosila jí bylinkový nálev cikánka Mara, která žila na kraji vesnice víc než dvacet let. Nikdy nevstoupila do domu, jen nechávala hrnek na verandě.
Po Zinině smrti se Mara přestala objevovat. Až jednou, den po pohřbu, přišla ráno s důchodem a zastavila se ve dveřích. Věra se na ni podívala – a cikánka se jí dívala přímo do očí. “Až se vrátíš do domu, otevři pec a manželovi nic neříkej,” řekla tiše a odešla.
Věra se vrátila domů až k večeru. Posadila se na stoličku u okna, tu samou, na které děda sedával po ránu, když se ohřívala konvice. Dlouho hleděla do tmy, pak vstala, došla k peci a posunula litinovou klapku. Černý jícen topeniště hleděl do místnosti jako otevřená ústa.
Uvnitř ležela plechová krabice od sušenek s nakresleným kohoutem. Uvnitř byl sešit. Děda do něj zapsal nejen tři návštěvy Artěma, ale i něco mnohem důležitějšího – doložku k závěti. Kdyby se dům prodal do pěti let, všechny peníze z prodeje by přešly do charitativního fondu.
A pak tam byly další záznamy. Částky – deset tisíc, patnáct, někdy dvacet pět. Samy o sobě nepoutaly pozornost, ale za dva roky se nasbíralo skoro dvě stě tisíc rublů. Věra seděla v kuchyni, dívala se na obrazovku notebooku a cítila, jak se jí hněv zvedá do krku jako horká vlna.
Na účtu visel dluh sto dvacet tisíc. Přesně tolik, kolik si půjčila od Artěma na nové auto. Artěm – ten hodný chlapec z města, který jí nabídl pomoc, když byla v pasti. Který jí půjčil peníze s úsměvem a s tím svým klidným, lehce zastřeným hlasem.
Věra položila telefon na noční stolek, odešla do kuchyně, sedla si na stoličku a opřela si čelo o studenou stěnu lednice. Proseděla tak až do rána. Ráno přišla zpráva: “Tak si přijedu za dvacet minut. ” Artěm chtěl vybrat své peníze.
Na jaře se Věra natrvalo přestěhovala do dědova domu. Přešla na práci na dálku, nechala město za sebou. Chodívala k jezeru a sedávala na břehu až do západu slunce. Dům u jezera už neprodala.
Ale každou noc, než šla spát, otevřela pec a podívala se na prázdné místo za litinovou klapkou – jako by tam pořád ještě něco mělo být.
