Sjela jsem z hlavní třídy do boční ulice a Plzeň se najednou ztišila. Vjezd byl úzký a do tmy podloubí se vešel sotva jeden vůz. Dnes ráno Hana nešla do práce, nebere telefon. Vdechla jsem vlhký vzduch a vstoupila do domu.
Pan domácí mě zavedl ke dveřím do suterénu. Vstoupila jsem do sklepa a nechala oči zvyknout na tmu. Oldřich kývl do druhé uličky. Řekl, že do cizích věcí nekouká, ale já věděla, že se něco děje.
Vyšla jsem zpátky, abych ji potkala na schodišti. Hana si stěžovala, že někdy po půlnoci slyší rány, jako když někdo praští do železa. Oldřich stál ráno u dveří, koukal do dvora a byl bledý. Zamumlal něco o místnosti na uhlí a starém východu do dvora.
Vsunul klíč do zámku a otevřel. Ne proto, že bych mu nevěřila, ale proto, že se mi do hlavy drala nedůvěra jako studená voda. Pach uhlí a mokrého dřeva mě praštil do nosu. Zvedla jsem baterku a posvítila do rohu, kde byly opřené staré dveře.
Ne dveře do kóje, ale plné těžké. Starý východ do dvora, jak říkal Oldřich. Ale uvnitř byl nový, lesklý zámek, který nepatřil do tohohle sklepa. No tak Oldřich má klíče od všeho, řekla jsem si.
Ale majitelka si nepřeje, aby se lezlo lidem do bytů, a do bytu Hany už vůbec ne. Oldřich vsunul klíč do zámku a zkusil otočit. Když se vyměňuje vložka, dává se to do knihy oprav. Jenže klíč neseděl ani do druhého bytu.
Cestou do dvora se zvedl vítr a rozvířil drobné kapky mrholení. Oldřich sáhl do kapsy pro klíč, odemkl a otevřel. Výměna zámků stojí peníze a já už jsem do toho domu dala dost, řekl. Renata vydechla, jako by počítala do deseti.
Neptal se, co řekla, jen čekal, jestli mu to napíšu do čela. Pak jsem se otočila na kolegu u vchodu do dvora. Oldřich sebou trhl, jako by ho to slovo pohlídej udeřilo do spánku. Jitka stála opodál a tvářila se dotčeně, že se jí někdo plete do pořádku domu.
Připadala jsem si, jako bych vstoupila do hry, kde jsou pravidla napsaná tužkou a někdo má v kapse gumu. No, ta věta mi nesedla už na první poslech. Šli jsme do chodby k hlavnímu vchodu. „No vidíte, přepsalo se to,“ řekl.
Na schodech se ozvaly kroky a do chodby vešel pošťák. „Tohle mi ráno někdo podal přímo do ruky,“ řekl a podal mi obálku. Vzala jsem ji do ruky a papír si uložila do sáčku na důkazy. Schody do posledního patra byly úzké a vyšlapané.
Nebyl to bordel, spíš nouzový pořádek někoho, kdo nechce dát ostatním do ruky další důvod. Já v noci nelezu do sklepa, řekla jsem si. Jitka jednou řekla, ať jí Hana přestane lézt do schránky, a od té doby to začalo. A někdo do toho šahal.
Do toho příběhu se nejlíp hodí ten, kdo nemá nikoho, kdo by za něj křičel. Pak zazvonilo. Takové zvonění, které neprosí, ale vyžaduje. V zápětí hlas, který jsem už slyšela do telefonu.
Oldřich stál u dveří do dvora. Pak jí začali volat sem do domu. Říkali, že když nebude spolupracovat, vejde se k ní do bytu klidně i násilím. A že vědí, kdy chodí do práce, a že vědí, že má psa.
Bez klíče se nikdo nedostane do sklepních dveří, do kůlny, nikam. Hlavně ne do těch místností vzadu. Vrátili jsme se do sklepa. Z chodby se nesl mužský hlas, rozčilený a hrubý.
Do večera byly Jitka i Renata zadržené pro podezření z vydírání a pomoci k porušení domovní svobody. „Jen jste do toho zamotal i sebe a málem i Filipa. Toho kluka jsem do toho nechtěl,“ řekl Oldřich.
Hana odjela do bezpečí a pes jí ležel u nohou, konečně klidný.
