Ten podzimní den nad Lomnicí vypadal neškodně. Šedá obloha slibovala déšť, ale ještě držela. Já taky. Patnáct let jako detektiv mě naučilo, že náhody neexistují.
Přesto jsem tomu málem uvěřil, když mě zavolali k mrtvému meteorologovi. Václav Bouřka ležel na podlaze své stanice na kopci. Vedle něj rozbitý barometr, v ruce žádná zbraň, v těle žádná rána. Vypadalo to jako nehoda.
Jenže na stole stál hrnek s vyleptaným nápisem: *Nejlepší otec*. A pod ním fotografie ženy, kterou jsem znal z jiného spisu. Klára. Klára byla sestrou muže, který před měsícem zmizel beze stopy.
Její výpověď mi tehdy přišla upřímná. Teď ale seděla naproti mně a tvrdila, že otce svého dítěte nikdy neměla. Lhala. Další stopa vedla do továrny Josefa Kapky.
Z jeho pozemku vedly hadice přímo do potoka. Kapka se usmíval, mluvil o moderních technologiích a přečištěné vodě. Jenže voda v potoce pěnila a smrděla. A když jsem v noci prohledával jeho areál, našel jsem v prasklině zdi vodotěsný váček s flash diskem.
Data na něm mluvila jasně. Kapka platil Bouřku za to, aby manipuloval s měřeními dešťových srážek. Když se Bouřka rozhodl s tím jít na policii, Kapka ho umlčel. A Klára?
Ta věděla víc, než přiznala. Suchý, správce stanice, se mi postavil do cesty. „Nech to být, Marku. Tohle táhne výš, než si myslíš.
”
„Kolik tě stálo mlčet? ” zeptal jsem se. Neodpověděl. Jen vytáhl zbraň, kterou jsem mu předtím zabavil.
Nebo jsem si to aspoň myslel. V tu chvíli jsem pochopil, že tahle hra nemá vítěze. Jen přeživší.
A já jsem se rozhodl, že přežiju.
