Sedím ve svém bytě, který jsem si před třemi lety koupila na hypotéku, a zírám na email z personálního oddělení. Chtějí, abych na dva roky odjela pracovat do evropské pobočky. Dva roky je dlouhá doba. Byt nemůžu nechat prázdný, hypotéka se sama nezaplatí.
Napadlo mě ho pronajmout, a tak jsem zavolala právníkovi Michalovi, který mi pomáhal už při koupi. Poradil mi, jak na to – řádná smlouva, přiznání daní, schovávat účtenky. Jenže byt potřeboval opravy, a tak jsem najala partu řemeslníků. Všechno vypadalo nadějně, dokud se do toho nevložila rodina.
Moje máma mi hned volala, že má nápad. „Nelo, proč bys pronajímala cizím lidem? Lenka s Kubou shání bydlení. Pronajmi jim to.
“ Lenka je moje sestra. S Kubou mají malou holčičku a hromadu dluhů. Nechtěla jsem do toho jít, ale máma tlačila a já jsem podlehla. Řekla jsem si, že je to rodina, že to snad půjde.
Domluvili jsme se na nájmu, který pokryje hypotéku, a já jsem se odstěhovala do Sářina pokoje pro hosty. Sára je moje nejlepší kamarádka, jediná, která mě varovala. „Nenech se jimi vmanipulovat,“ říkala. Měla pravdu.
První měsíc platili. Pak přišla omluva. „Měsíc se prostě posuneme, ne? “ Druhý měsíc už neplatili vůbec.
Když jsem jim zavolala, Lenka se rozčilila, že na mě nemyslí na rodinu. Chtěla jsem je nechat bydlet dál, ale potřebovala jsem peníze na hypotéku. Začala jsem mluvit o tom, že byt prodám. To byla chyba.
Máma mě pozvala na večeři. Byla tam celá rodina. „Nelo, prodáš byt a necháš Lenku s Kubou na ulici? “ říkala máma.
Lenka seděla naproti mně a tvářila se, jako bych jim chtěla vzít všechno. „Neničíme ti byt, jenom bydlíme,“ řekla. „A ty bys chtěla, abychom platili nájem jako cizí lidi? “ Najednou jsem byla ta zlá.
Já, která jsem jim dala střechu nad hlavou, jsem byla ta, co ničí rodinu. O týden později jsem jela do bytu zkontrolovat rekonstrukci. Když jsem otevřela dveře, zastavilo se mi srdce. Stěny byly zašlé, odřené, na podlaze skvrny od vína.
V kuchyni chyběla skříňka. Koupelna vypadala jako po záplavě. Zavolala jsem policii. „Musíte si sbalit věci a do hodiny odejít,“ řekl strážník.
Když viděl, jak Lenka brečí, jenom si odfrkl. Měla jsem z toho pocit, že jsem ta krutá, a přitom to byl můj byt. Moje práce, moje peníze, moje hypotéka. Balením jejich věcí jsem strávila dvě hodiny.
Nikdo z rodiny mi nezavolal. Máma se mnou odmítala mluvit. Odešla jsem s tím, že jsem ztratila sestru, švagra, neteř, a málem i mámu. Ale aspoň mám svůj byt zpátky.
Za týden odlétám do Evropy. Pronajmu ho přes agenturu, cizím lidem. Téhle lekci už rozumím – rodina umí zranit nejvíc, zvlášť když jí dáte klíče od svého života.
