Podívala jsem se jí přímo do očí. Té mladé servírce, která si mě spletla s obyčejnou hostkou. Bylo jí něco přes dvacet, měla na sobě červené šaty a v ruce láhev vína, která vyžadovala alespoň dvacet minut dekantace. Ona o tom ale neměla tušení.
Když jsem se jí zeptala na ročník, vyhrla si a agresivně zakryla nevědomost. Pak udělala osudovou chybu. “Promiňte, ale vy tady nemáte co dělat,” řekla a použila jméno mého manžela jako služební průkaz. Pokusila se vyhodit hosta z restaurace, která existovala na mých penězích, mých nervech a dvaceti letech mé práce.
V tu chvíli jsem pochopila, že to není jen obyčejná arogance. Tohle byla mladá žena, která věřila, že má právo rozhodovat. A za tím stál někdo, kdo jí to dovolil. Sáhla jsem do kabelky a vytáhla telefon.
Naklonila jsem se dopředu, dívala se přímo do jejích třesoucích se zorniček a promluvila do mikrofonu rovným, děsivým tónem. “Tomáši, okamžitě sejděte do prvního patra. ”
Tereza ustoupila o půlkrok a bokem narazila do sousedního stolku. Její oči se rozšířily na maximum.
Ale to už bylo jedno. Ten večer jsem se rozhodla, že to dotáhnu do konce. Ráno jsem vstoupila do pracovny, kde na mě čekal Tomáš. Jeho tvář byla bledá, ale stále se snažil tvářit, že má navrch.
“Dnes ráno sis taky myslel, že nepřijedu do restaurace,” řekla jsem klidně. Položila jsem před něj dokumenty, které jsem připravila celou noc. Rozvodové papíry. “Nebudeš mít právo finančního podpisu nad sto tisíc korun.
Dveře do mého pokoje jsou pro tebe zavřené. ”
Klesl do křesla. Jeho výmluvy byly marné. Za dvacet let jsem vybudovala impérium, zatímco on si myslel, že to všechno patří jemu.
Dokonce měl tu drzost, aby si našel mladou milenku, která ho měla připravit o všechno. Ale nevěděl, že jsem to věděla už dávno. Každou schůzku, každý úsměv, každý krok jsem měla zdokumentovaný. Večer jsem seděla u okna a dívala se na karmínové nebe nad Prahou.
Tomáš mezitím balil své věci. Manažer restaurace mi volal, že Tereza dostala výpověď a nikde jinde ji nechtějí přijmout. Nic z toho mě ale netěšilo. Nebyla to pomsta.
Byla to spravedlnost. Pavel, náš řidič, se na mě podíval do zpětného zrcátka s údivem, když jsem řekla: “Pavel, odvezte mě do Pařížské. ” Ne do hotelu. Do advokátní kanceláře.
Jan Havel byl jediný právník, kterému jsem věřila. “Potřebuji, abys byl dnes v noci k dispozici,” řekla jsem mu do telefonu. “Můj člověk je volný do půlnoci. Zařiď, aby byl volný do rána.
”
Až když jsem si sundala zničenou halenku a hodila ji do koše, dovolila jsem si vydechnout. Byl to konec jedné éry. Ale začátek nové. Moje imperium zůstalo.
Jen už nebude mít žádného falešného partnera.
