Dům byl ponořen do té zrádné tichosti, která předchází bouřím. Nebo si to Jan alespoň myslel. Stál v předsíni, pořád ještě v kabátě, a držel v ruce krabičku léků, kterou našel v manželčině tašce. Vedle ní ležela fotka.
Ne jeho fotka. Ne fotka jejich dětí. Fotka cizího muže. Ze všech sil se snažil ovládnout, ale krev mu stoupala do hlavy.
Slyšel je, jak se smějí v obývacím pokoji. Jeho ženu. Její matku. Jeho vlastní děti.
A ten cizí hlas, který do toho smíchu nepatřil. Vešel dovnitř a svět se zastavil. Helena seděla na pohovce, opřená o rameno muže, kterého nikdy v životě neviděl. Vedle ní seděla její matka, paní Marta, s úsměvem, jaký si Jan nikdy nedokázal získat.
Jejich tváře přešly z euforie do hrůzy během zlomku vteřiny. Přesně v ten okamžik, kdy pochopily, co drží v ruce. „Co to děláš? ” zeptal se Jan hlasem, který se mu chvěl vztekem.
Helena mlčela. Jen se dívala dolů, do chodby vedoucí k dětským pokojům, jako by tam hledala záchranu. Na druhém konci pohovky bušil malý Kuba do polštářů zaťatými pěstmi. Jan stiskl sklenici tak silně, že mu málem praskla v dlani.
Obraz Heleny, jak leží vedle toho muže, se mu vracel do mysli znovu a znovu. Kuba hodil dřevěnou hračku, která zasáhla paní Martu do holeně. Stařena zasyčela, ale to už Jan neslyšel. „Zmlkněte!
” zahřměl a otevřenou dlaní udeřil do zárubně dveří. Místnost ztichla. Jenom malý Tomáš, kterému ještě nebyly ani dva roky, plakal v Helenině náručí. „Pojďme do obývacího pokoje,” řekla Helena tiše, obešla Jana a zamířila zpátky tam, odkud přišla.
Cizí muž se zvedl. Ne jako zaměstnanec, který byl přistižen při činu. Ne jako vetřelec. Kráčel k Janovi jako expert, který vstupuje do katastrofické zóny.
Natáhl ruku k dítěti, které se k němu chtělo natáhnout, a malý Tomáš zabořil obličej do Helenina krku. „To je ono,” řekl muž. „Ne,” řekla paní Marta s pohrdáním v hlase a přerušila ten okamžik. „Jděte do kuchyně.
Hned. ”
Jan se ani nepohnul. Jenom sledoval, jak se Helena konečně odvážila zvednout oči. V jejím pohledu nebyla vina.
Bylo v něm něco mnohem horšího. Vzdor. „Řekni mi, kdo to je,” řekl Jan. Helena se nadechla.
Podívala se na něj přímo, bez mrknutí, a řekla větu, která mu roztříštila celý svět. „Je to Tomášův otec. ”
Jan ustoupil o krok. Pak o další.
Narazil zády na zeď a sklouzl po ní dolů, až se ocitl na zemi. Sledoval, jak Helena bere děti do náruče, a muž, který měl být dávno pryč, mu podává ruku, jako by mu nabízel pomoc. Paní Marta se postavila. Vytáhla z kapsy telefon, něco na něm ukazovala, ale Jan už nevnímal slova.
Slyšel jenom útržky. „Důkazy. ” „Právník. ” „Péče o děti.
”
„Boží spravedlnost právě vstoupila do haly,” zašeptala stařena a vyšla do noci, aniž by se ohlédla. Jan zůstal sedět na zemi uprostřed rozbitého domova. Nad ním stála Helena, pořád ještě držela děti, a vedle ní stál cizí muž, který se tvářil, jako by sem patřil. „Takže nepůjdu do vězení?
” zeptala se Helena tiše. Jan pomalu vstal. Oprášil si oblek za padesát tisíc korun, který měl být na konferenci ve Frankfurtu. Podíval se na muže, na svou ženu, na děti, které miloval víc než cokoli na světě.
„Ne,” řekl. „Ale tohle ještě nekončí. ”
Odešel do chodby a vytáhl telefon. Číslo, které volal, nebylo číslo právníka.
Bylo to číslo soukromého detektiva.
