„Pojď už do toho welness,“ řekla jsem do telefonu a v tu chvíli mi došlo, že dvacet let manželství zabralo míň místa než rehabilitační pomůcky mojí tchýně. Richard mi vsunul do dlaně nějaký papír a já si všimla, že se mu třese ruka. „Přijď zítra dopoledne do mé kanceláře,“ řekl a odešel. Nechala jsem se zaměstnat péčí o Blanku, ženu, která poslední tři roky potřebovala mou pomoc, ačkoli mě nikdy nepřestala podezírat z každé chyby.
Večer jsem v malé kavárně u nádraží zadala do vyhledávače jméno dodavatele z účtenky, kterou mi nechal. Na obrazovce se objevilo oznámení o platbě 87 000 korun za apartmá, jídlo a wellness v Luhačovicích. A pak esemeska, kterou si Richard poslal, když Blanka umírala: „Richarde, pojď už do welness. “ Seděla jsem nad tmavou hladinou kávy a dvacet let viny se ve mně obrátilo v něco ostrého.
Druhý den ráno jsem vstoupila do jeho kanceláře s účtenkou v ruce. „Ty jsi poslala moje soukromé emaily do firmy? “ vykřikl. „Ne,“ řekla jsem klidně.
„Ale vím o Luhačovicích. A vím, kdo tam s tebou byl. “ Filip u stolu ztuhl. Richard zíral do papíru, pak najednou popadl stránku s převody a rozběhl se do Blančina pokoje, jako by tam po dvaceti letech konečně hledal důvod.
Slyšela jsem, jak vytahuje zásuvky z komody. „Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš,“ křikl, ale jeho hlas se lámal. Večer jsem si do poznámek napsala tři body. První: byt.
Druhý: peníze. Třetí: pravda. Vrátila jsem se do svého bytu, vytáhla jsem kufr a začala balit. Druhý den ráno přišel do kanceláře právník Jaroslav a položil před Richarda návrh dohody.
„Nemůžete mě po dvaceti letech jen tak odstavit,“ řekl Richard, ale podepsal to. Jaroslav ale listiny nezasunul hned do aktovky. „Do té doby si můžete text ještě přečíst,“ řekl a nechal je na stole. O několik dní později jsem nastoupila do vlaku se stejným kufrem.
Domy stoupaly do svahů, vítr setřásal kapky z větví. V Mariánských Lázních jsem vystoupila, ale k domu, kde jsme bydleli, jsem nešla. Urnu s Blančiným popelem jsem tam přivezla až později, tentokrát ne do domu plného lží. Večer jsem si vzala do dlaně malou rukavičku, kterou mi Blanka kdysi nechala, a zapálila svíčku.
Dvacet let nebylo prázdných. Ale teď jsem konečně věděla, že jsem nežila jen pro ně. Ráno jsem složila dopis, uložila ho do zásuvky a řekla si: „Musím do práce. “ Ale ještě předtím jsem otevřela telefon a vyhledala číslo na banku.
Věděla jsem přesně, na co se mám zeptat.
