Představte si, že vás cizí, umírající stařena požádá, abyste za rok přišli k jejím starým hodinám, které se samy otevřou jen jednou za 366 dní. Uvnitř bude ukryta její závěť. A váš úkol? Přijít v…

Vrátili jsme se z dovolené v Bretani, z vesničky Podhoét, ukryté v zeleném údolí. Bylo to loni, kdy jsme tam náhodou objevili ten kouzelný kraj a prožili dobrodružství, které by Lady Molly jistě označila za čistě soukromou záležitost, přestože dokonale ukázalo její schopnost číst v lidech. Bydlely jsme v malém klášteře u kostelíka a brzy se s námi skamarádil místní farář. S lítostí nad našimi kacířskými dušemi nám vyprávěl o své farnosti, nejčastěji o jisté Angličance, slečně Angele de Geneville.

Ta žena byla podivínská a bohatá, zdědila po strýci obrovskou továrnu na doutníky a miliony liber. Kdysi prý prožila tragickou lásku, kvůli které prodala všechno v Jersey, nechala se naturalizovat ve Francii a koupila si nádherný zámek Porthuet. Žila tam v ústraní se svou sestrou, ovdovělou markýzou de Terhoven, a jejím synem Amédem, který dělal jen dluhy. Jednoho dne k nám farář přiběhl celý bez dechu.

Slečna de Geneville byla prý nemocná, téměř ochrnutá, a zoufale si přála setkat se s nějakou Angličankou. Poslala pro Lady Molly. Ta sice váhala, ale nakonec souhlasila, že s farářem na zámek půjde. Když vstoupili do pokoje nemocné, seděla tam kromě slečny i její sestra a synovec.

Slečna Angela, žlutá jako vosk, s jednou rukou bezvládnou v klíně, přivítala Lady Molly téměř srdečně a okamžitě ji zadržela pevným stiskem. Pak se obrátila k synovci a začala ho obviňovat, že padělal její podpis na směnkách a že ho čeká trestanecká kolonie. Mladý muž zbledl a sestra se pokusila zasáhnout, ale stařena byla neoblomná. Přinutila synovce, aby pod diktátem napsal doznání k padělání částky 100 000 franků, a pak požádala faráře i Lady Molly, aby jeho podpis dosvědčili.

Pak je oba požádala o slavnostní slib. „Musíte mi slíbit, že za 364 dní, 20. září příštího roku, budete zde v tuto hodinu, až se dvířka hodin samy otevřou,“ řekla a ukázala na staré rodinné hodiny v koutě. „Uvnitř je moje poslední vůle.

Natáhnete je, vyjmete listiny a předáte je mému právníkovi. Kdo se k nim pokusí dostat dřív, poškodí stroj. A pokud se někdo pokusí zabránit vám, nebo hodiny rozbije, pošle právník to doznání státnímu zástupci. “

Lady Molly i farář přísahali.

Celý rok jsme se k záležitosti nevraceli. Na jaře přišla zpráva, že slečna de Geneville zemřela. 19. září jsme dorazili do Porthuetu, abychom splnili poslední vůli.

Lady Molly byla nemocná a unavená z práce. Když jsme došli na faru, hospodyně nám řekla, že je farář vážně nemocný a byl převezen do nemocnice v Brestu. Už to byl zlý náznak. V klášteře nám dali pokoje, které spolu nesousedily, oddělené pokojem nějaké nemocné hostky.

Cítila jsem, že už tu nejsme mezi přáteli. Lady Molly byla zneklidněná. Než jsem odešla, zašeptala mi: „Terhovenovi už jednají. Když ti nabídnou úplatek, přijmi ho a dělej, co chtějí.

Jsme sledovány. “

Sotva jsem vyšla na chodbu, chytila mě za ruku nějaká starší žena v ošumělém plášti. Byla to sama markýza de Terhoven. „Vy jste chudá, že?

“ řekla dychtivě. „Chtěla byste si vydělat 50 000 franků? Dokážete zítra zabránit své paní, aby byla na zámku před jednou hodinou? “

Vzpomněla jsem si na rozkaz Lady Molly a s povzdechem jsem souhlasila, že jí dám uspávací prostředek.

Markýza byla spokojená. „Můj syn bude v pokoji s hodinami,“ řekla. „Až se otevřou, natáhne je a dá vám peníze. Pan farář je nemocný, takže nebude překážet.

“ V očích se jí zablesklo krutým triumfem. Příští ráno Lady Molly předstírala, že je zcela vysílená, a zašeptala: „Dělej, co chtějí. Vysvětlím to později. “ Oblékla jsem si část jejích šatů, přes tvář závoj a vydala se na zámek.

Markýza mě přivítala a poslala mě s Amédem do pokoje s hodinami. Stály tam, staré a monumentální, s tichým, důstojným tikotem. Amédé byl celý nervózní, svíral a uvolňoval prsty. Čekali jsme.

Minuty ubíhaly. Vtom mě zezadu chytily silné paže a kolem úst mi omotali šátek. „Jen pro mou ochranu, má drahá,“ zašeptal Amédé. „Za deset minut budete mít peníze v kapse.

Zákon už starou bláznivku z její závěti neokrade, jakmile ji zničím. “

Zůstala jsem nehybná, jak mi bylo přikázáno. Sledovala jsem ciferník. Tři, pět, deset minut.

Pak se mezi mohutnými dveřmi objevila tenoučká tmavá linka. Dvířka se pomalu otevřela. Místo pod závažími ležel papír volně, přímo u dveří. Vypadl k mým nohám.

Amédé se po něm vrhl jako hladová šelma. Ale v ruce držel jen krátký list se svým vlastním podpisem – to doznání k padělání, které tehdy napsal. Slečna de Geneville byla lstivější, než si mysleli. Sehrála na ně mystifikaci.

Hodiny byly prázdné. Neřekla jsem ani slovo. Amédé mě mlčky a zkrušeně doprovodil dolů. V hale stál právník zesnulé, Maitr Vendom, a s ním Lady Molly.

Markýza nikde. Lady Molly se na mě spokojeně usmála. „Měla jsi být klidná, Mary,“ řekla, když jsme vyšly ven. „Závěť byla u právníka celou dobu.

Jen jsme nechali Terhovenovy, aby si mysleli, že je v hodinách. Farář předstíral nemoc, aby nemusel hrát tu komedii. Slečna de Geneville mi dala klíč od hodin a já jsem ji přesvědčila, aby závěť poslala pryč. Její poslední vůle odkazuje všechno chudým z Porthuetu.

Terhovenovi dostanou jen rentu a zpět své doznání. “

Vyčítavě jsem se na ni podívala. „Vy jste to věděla od začátku? “

„Byl to slib, Mary.

Nemohla jsem ti to říct,“ odpověděla jemně. Pak se zasmála. „Ale vidíš, ani v soukromém životě jsem si neodpočinula. Těch deset minut, co jsi stála u těch hodin, bylo nejnapínavějších v mém životě.

“

A měla pravdu. I když to nebyla profesní záležitost, její intuice a důvtip byly silnější než všechna chamtivost a vychytralost těch lidí.