Déšť se toho večera v Brně lepil na sklo služebního auta jako studený popel. Seděl jsem za volantem a chvíli jen poslouchal stěrače. Jmenuji se Jáchim, ale u policie mi málokdo řekne jinak než „ráno“. Nevadí mi to.
Vrána je pták, který si všimne lesklé věci v blátě, a já jsem se naučil, že právě takové drobnosti rozhodnou, jestli člověk najde pravdu, nebo jen pohodlné vysvětlení. Telefon zazvonil ve chvíli, kdy jsem se chystal odjet domů. Na displeji svítilo jméno Hynek. Nevolal by kvůli ztracené peněžence.
„Jsi ještě ve městě? “ zeptal se bez pozdravu. „Sedím v autě. Co se stalo?
“
„Na hlavním nádraží stojí rychlík z Břeclavy. Průvodčí našla jeden vagón prázdný. Úplně prázdný. Jenže podle jízdenek v něm sedělo nejmíň osm lidí.
“
Pustil jsem stěrače rychleji. „Vystoupili. “
„To si mysleli taky. Jenže žádný z nich neprošel dveřmi do ostatních vozů, aspoň podle svědků.
A ve vagónu jsou stopy zápasu. Rozbitá skleněná výplň, krev na stolku, opuštěný kufr. Vlak stojí na třetím nástupišti. Lidé jsou nervózní a dopravce tlačí, aby se pokračovalo.
“
„Ať netlačí,“ řekl jsem. „Vlak nikam nepojede. “
Hynek ztišil hlas. „Ještě něco.
Průvodčí tvrdí, že když do toho vagónu vstoupila, bylo tam ticho. Ne běžné ticho. Prý jako kdyby se tam zastavil vzduch. “
Už jsem startoval.
Přiznávám, že mi po zádech přeběhl mráz. Jsem zvyklý na krev, na lež, na vyděšené tváře, ale na prázdná místa si člověk nezvykne nikdy. Nádraží vonělo mokrými kabáty, starým kovem a kávou z automatu. Na třetím nástupišti už blikala modrá světla.
Rychlík z Břeclavy stál pod lampami jako dlouhé unavené zvíře špinavé od deště. Hynek na mě čekal u druhého vozu. Byl vysoký, hubený a měl ve zvyku kousat si vnitřní stranu tváře, když přemýšlel. „Kde je průvodčí?
“
„Uvnitř. Jmenuje se Radana. Drží se, ale třesou se jí ruce. “
„Kdo první volal policii?
“
„Ona. Nejdřív to hlásila výpravčím, potom nám. Strojvedoucí je v kabině. Jmenuje se Bohdan.
Tvrdí, že cesta z Břeclavy do Brna proběhla bez mimořádnosti. Žádné náhlé brzdění, žádné otevřené dveře. Jen malé zpoždění kvůli výluce u Podivína. “
„A vagón?
“
Hynek ukázal dopředu. „Šestý za lokomotivou. Oddělili jsme ho, ale ještě jsme uvnitř moc nechodili. Čekali jsme na tebe a na techniky.
“
Přikývl jsem. První pohled na místo je někdy čistší než všechno, co přijde potom. Každá podrážka navíc, každý dotyk rukavice může změnit větu, kterou nám místo činu šeptá. Do vlaku jsem nastoupil po mokrých schůdcích.
Vůz voněl běžně. Látkové sedačky, přetopený vzduch, směs svačin a lidské únavy. Cestující v sousedním vagónu seděli namačkaní u oken a snažili se tvářit, že se nedívají. Jedna starší žena svírala růženec.
Mladík v červené bundě pořád opakoval, že potřebuje stihnout poslední autobus. Radana stála u spojovacích dveří mezi vozy. Bylo jí kolem čtyřiceti, ale služba na železnici člověku přidá roky do očí. Měla krátké tmavé vlasy, promočený lem saka a na krku píšťalku.
Když mě uviděla, narovnala se, jako by nechtěla dovolit strachu, aby měl navrch. „Vy jste od policie? “
„Ano, říkejte mi ráno. Vy jste Radana?
“
Přikývla. „Já jsem ten vagón našla. “
„Povězte mi to od začátku. Pomalu.
Nic není zbytečné. “
Polkla. „Vyjeli jsme z Břeclavy s malým zpožděním. Všechno vypadalo normálně.
V šestém voze seděli lidé. Kontrolovala jsem je krátce po odjezdu. Pamatuju si mladou maminku s klukem, pána s kufrem, dvě studentky, ženu v zeleném kabátě a ještě jednoho muže u okna. Měl šedý kufr.
Ten tam zůstal. “
„Mluvila jste s nimi? “
„Jen běžně. Jízdenky.
Dobrý večer, prosím. Kluk se ptal, jestli uvidí tunel. Řekla jsem mu, že na téhle trase ne. Smál se.
“
Radana se podívala ke dveřím a hlas se jí zlomil. „Když jsem se po kontrole vracela, ten vůz byl zavřený, nezamčený, jen dveře šly ztuha. Vešla jsem dovnitř a bylo tam…“
Odmlčela se. „Ticho,“ doplnil jsem.
„Ano, ale ne jenom, že nikdo nemluvil. V ostatních vozech slyšíte koleje, topení, lidi, tašky, všechno. Tam nebylo nic. Jako když si dáte hlavu pod vodu a všichni byli pryč.
“
„Viděla jste někoho odcházet? “
„Ne. “
„Mohl někdo vystoupit na cestě? “
„Nestavěli jsme mezi Břeclaví a Brnem pro nástup a výstup.
Jen jsme zpomalili u výluky. Dveře by nešly otevřít za jízdy bez poplachu a já bych to viděla na panelu. “
V jejích očích jsem zahlédl něco důležitého. Ne vinu, spíš urážku, jako by jí někdo zradil na místě, které znala lépe než vlastní kuchyň.
„Půjdete se mnou? “ zeptal jsem se. Zbledla, ale kývla. „Ano.
“
Natáhl jsem si rukavice. Hynek zůstal za mnou. Dveře do šestého vozu měly na gumovém těsnění šmouhu, která vypadala jako mastný otisk dlaně. Nevyslovil jsem to nahlas, jen jsem si to uložil.
Otevřel jsem. Vůz byl osvětlený, ale světlo se zdálo slabší než jinde. Chodbička se táhla dopředu, prázdná a rovná. Vzduch byl skutečně podivně nehybný.
Žádný průvan, žádné hučení ventilace, jen vzdálený tlukot deště na střeše, tak slabý, jako by přicházel z jiného vlaku. Udělali jsme pár kroků. Podrážkou mi tiše zapraskalo sklo. „Tady,“ zašeptala Radana, ačkoli nebyl důvod šeptat.
Ve třetím kupé byly dveře odsunuté do kořán. Záclonka visela napůl utržená. Na stolku ležela převržená plastová lahev. Voda z ní stekla na podlahu a utvořila špinavou mapu.
Jedna sedačka měla rozříznutý potah. Na opěrce byl hnědočervený šmouh. Zatím malý, ale dost výrazný, aby člověku sevřel žaludek. Na zemi ležel šedý kufr.
Nebyl otevřený. Jen u držadla měl odřeninu, jako by ho někdo táhl silou po kovové hraně. Vedle kufru se válel dětský sešit s obrázkem vlaku. Lokomotiva byla nakreslená křivě, ale s radostí.
Z komína jí stoupala modrá oblaka, ačkoli moderní lokomotivy už dávno takhle nekouří. V pravém rohu bylo neohrabaně napsané jméno Tobiáš. V tu chvíli se ve mně něco pohnulo. Měl jsem synovce podobného věku.
Člověk si při vyšetřování nesmí pouštět cizí děti příliš blízko k srdci, jinak se mu rozklepou ruce. Jenže kdyby je nepustil vůbec, stal by se z něj úředník smrti. Na nic nesahejte, řekl jsem zbytečně. Radana stála ve dveřích jako přibitá.
Na skle okna byl otisk prstů rozmazaný směrem dolů. Nouzové kladívko chybělo. Držák zůstal prázdný. Okno ale rozbité nebylo.
Pod stolkem se leskla kovová sponka do vlasů. Na sedadle u okna ležel papírový kelímek s čajem, ještě ne úplně studený. „Kdy jste to našla? “
„Asi před třemi minutami.
“
„A předtím jste tu byla kdy? “
„Po odjezdu z Břeclavy. Mohlo to být deset minut po, možná dvanáct. “
„Takže se to stalo mezi Břeclaví a Brnem.
Muselo. “
Neměl jsem rád slovo „muselo“. Často zavírá dveře, které by měly zůstat otevřené. Hynek se sklonil k podlaze v chodbičce.
„Tady jsou šmouhy jako od bot, které uklouzly. “
Přidřepl jsem si. Na šedém linoleu se křížily tmavé stopy. Některé patřily podrážkám.
Jiné vypadaly jako táhnutí paty. Nevedly ale k vnějším dveřím, jak bych čekal. Směřovaly ke spojovacím dveřím do dalšího vozu, odkud jsme přišli. Jenže tam seděli cestující a nikdo neviděl osm lidí projít.
Nebo to tvrdili. „Uzavřete i sousední vozy,“ řekl jsem Hynkovi. „Nikdo neodejde, dokud s ním nepromluvíme. A zavolej Anežku, ať spěchá.
Potřebujeme otisky, krev, všechno. “
Hynek odešel vyřídit příkazy. Zůstal jsem s Radanou v prázdném voze. Všiml jsem si, že pořád hledí na dětský sešit.
„Znáte toho kluka? “ zeptal jsem se. „Ne, jen si ho pamatuju. Měl čepici s liškou.
Maminka mu utírala nos kapesníkem a omlouvala se, že pořád mluví. Řekla jsem jí, že ve vlaku je lepší slyšet dítě než hádku opilců. “
„To byla dobrá odpověď. “
Radana se smutně usmála.
„Já mám děti ráda. Sama žádné nemám. Služby jsou všelijaké a život taky. “
Otevřel jsem kufr až po příjezdu techniků, ale nejdřív jsem si ho prohlédl zvenčí.
Byl obyčejný, šedý, se dvěma nálepkami z dřívějších cest. Na jedné byl obrázek vinného sklepa, na druhé slunce nad Pálavou. Zámek nebyl poškozený. Kdyby šlo o loupež, proč by tu kufr zůstal?
A proč by zmizeli lidé, ale jejich věci zůstaly? V dalším kupé jsme našli pletenou šálu, načatý rohlík zabalený v ubrousku a dámskou rukavici. V posledním kupé visel na háčku zelený kabát. Radana zalapala po dechu.
„To je ten kabát té ženy. “
„Jste si jistá? “
„Ano. Měla k němu žlutou brož.
Podívejte. “
Brož tam opravdu byla. Malý smaltovaný pták s roztaženými křídly. Zelený kabát bez majitelky působil hůř než krev.
Krev aspoň říká, že tělo existovalo. Opuštěné oblečení se ptá, kam se poděl člověk. Prošel jsem celý vůz až na konec. Vnější dveře byly zavřené.
Plomba na nouzovém otevření vypadala neporušeně, ale u krytu jsem si všiml jemného škrábance, čerstvého, světlého. Kdyby někdo otevřel dveře za jízdy, musel by zanechat víc stop. Kdyby cestující přelezli do jiného vozu, někdo by si jich všiml. Kdyby se schovali, už bychom je slyšeli dýchat.
Jenže vůz byl bez jediného dechu. Když dorazila Anežka, přinesla s sebou klid, který jsem jí vždycky záviděl. Byla drobná, měla světlé vlasy stažené do uzlu a mluvila tak tiše, že se i rozčilení lidé přestali hádat, aby ji slyšeli. Rozložila vybavení a začala fotografovat každou stopu.
„Tohle není velké množství krve,“ řekla po chvíli. „Někdo se mohl říznout nebo dostat ránu do nosu. “
„Takže zápas, ale nutně smrtelný. “
„Zatím bych neříkala ani zápas.
Může to být rvačka, panika, nehoda. Ale ten potah je proříznutý ostrým předmětem. Nůž možná. “
„Nůž možná,“ opakoval jsem.
„A co tohle? “
Ukázal jsem jí otisk dlaně na gumovém těsnění dveří. Anežka ho porovnala s otisky, které už nasnímala. „Tyhle patří někomu jinému.
Tenhle je větší. Ruka muže, který měl na dlani olej nebo mastnotu. “
„Strojvedoucí? “
„Možná.
Nebo někdo, kdo se pohyboval kolem techniky. “
Otevřel jsem kufr. Nebyly v něm žádné bomby ani zbraně. Byly tam pečlivě složené věci.
Dospělý kabát, který neseděl na žádného z mužů, o kterých jsme zatím mluvili. Dětská čepice s liškou. Tři páry brýlí. Léky na předpis, které patřily různým lidem.
Hromada jízdenek, ale všechny na stejné jméno. Na moje jméno. Uvnitř kufru byla obálka. Uvnitř obálky byly doklady.
Občanský průkaz se jménem, které jsem nikdy neviděl, ale s fotografií, která byla moje. Tady se případ přestal podobat běžné kriminalitě. Tady začal vonět jako past, do které mě někdo chtěl nalákat. „To není náhoda,“ řekla tiše Anežka.
„Ne,“ odpověděl jsem. „To je pozvánka. “
Radana stála ve dveřích kupé jako socha. Sledovala, jak vytahuji z kufru cizí doklady, a na tváři se jí střídaly zmatek a hrůza.
„Tomu nerozumím. To snad není možné. Vy jste…“
„Nejsem,“ přerušil jsem ji rychle. „Nikdy jsem tyhle doklady neviděl.
Až do teď. “
„Kdo by si dělal srandu z něčeho takového? “
„Někdo, kdo nechce, abychom hledali pravdu. Někdo, kdo chce, abychom se dívali špatným směrem.
“
V tu chvíli zapípala Anežčina vysílačka. Ozval se Hynek. „V tom vagónu je něco, co musíte vidět. Hned.
“
Sešli jsme dolů z vlaku. Hynek nás vedl podél soupravy, kolem kol s rezavými šmouhami, kolem tlumených světel, až k jednomu z podvozků. Klekl si a posvítil baterkou do prostoru mezi nápravami. „Tam dole.
“
Podíval jsem se. V úzkém prostoru mezi kovovými částmi podvozku bylo cosi připevněného. Připomínalo to pouzdro, ale bylo to vyrobené z kovu a tmavé hmoty, která vypadala jako stará pryž. Nebylo to součástí vlaku.
Bylo to tam přiděláno dodatečně. Úhledně a pečlivě. Někdo věděl, co dělá. „Co to je?
“ zeptala se Radana. „Nevím,“ odpověděl jsem. „Ale někdo to tam upevnil před jízdou nebo během ní. “
Anežka se sklonila a posvítila si.
„Vypadá to jako pouzdro na něco malého. Možná na zbraň. Možná na něco jiného. “
„Otevřeme to tady?
“
„Ne. Odstraníme to a otevřeme v dílně. Bezpečně. “
Vyndali jsme pouzdro z úkrytu pod podvozkem.
Bylo těžší, než vypadalo. Zabalili jsme ho do ochranné fólie a uložili do bedny, kterou přivezla Anežka. „Máme tu ještě problém,“ řekl Hynek tiše. „Radana říkala, že v tom kupé byly dvě studentky.
Podle jízdenek, které jsme našli v kufru, se ale nejmenovaly tak, jak tvrdily na začátku. “
„Jak to? “
„Jedna z nich použila jméno, které patří ženě, jež zemřela před dvěma lety. Druhá má jízdenku na jméno chlapce, který podle záznamů nikdy neexistoval.
“
„Takže všechny doklady ve vlaku byly falešné? “
„Vypadá to tak. Kromě těch vašich. “
Někdo si dal záležet, aby nás zmátl.
A hlavně, aby zmátl mě. Vytáhl jsem z kapsy poznámkový blok a zapsal si jedinou větu, která mi dávala smysl: „Všichni cestující ve voze číslo šest jeli pod cizími jmény. Až na mě. “
Neřekl jsem to nahlas, ale napadlo mě, že to možná nebyla náhoda.
Možná to byl klíč k celému případu. Ale kdo by znal moje jméno dost dlouho dopředu na to, aby ho použil jako návnadu? Vyšel jsem ven z vlaku a podíval se na oblohu nad Brnem. Začínalo svítat.
Dlouhá řada vagonů stála tiše jako spící zvíře. Ale v tom spícím zvířeti se ukrývalo něco, co jsme ještě nepochopili. „Zavolejte všem, kteří bydleli v tom kupé,“ řekl jsem. „A hlavně zjistěte, jestli letěl někdo další se stejným jménem jako mám já v dokladech.
Tohle není případ o tom, kdo zmizel. Tohle je případ o tom, kdo se vydával za někoho jiného. “
Radana se tiše zeptala: „A co ti lidé? Co když nejsou ztracení?
Co když utekli proto, že se báli? “
„Pak je naším úkolem zjistit, před kým utekli,“ odpověděl jsem. „A hlavně proč použili moje jméno. “
V kapse se mi ozvala krátká rádiová zpráva.
„Pane,“ ozval se hlas jednoho z mladších kolegů, „v kanceláři vedoucího stanice je něco, co byste měl vidět. Je to adresované vám. “
Vedoucí nádraží nám dal k dispozici malou kancelář v boční budově. Na stole ležela obálka.
Byla čistá, bez známky, jen s mým jménem napsaným úhledným písmem. Otevřel jsem ji a vytáhl jediný list papíru. Byl na něm vytištěn krátký text: „Nezajímejte se o to, kdo zmizel. Zajímejte se o to, kdo přibyl.
Odpověď je v soupravě. Najděte ji dřív, než ji najdou oni. “
Pod textem byla nakreslená jednoduchá značka: kruh přeškrtnutý jednou čarou. „Co to znamená?
“ zeptal se Hynek. „Nevím přesně,“ odpověděl jsem. „Ale značka připomíná staré označení pro uzavřenou kolej. Možná nám chce říct, že hledáme na špatném místě.
Možná nám chce říct, že to, co hledáme, pořád ještě jede. “
Venku začal pršet další déšť. Vrátil jsem se k vlaku a prošel celou soupravu. Prohlédl jsem každý vagón, každé kupé, každou skulinu.
Až v posledním voze, který byl určený pro zavazadla a náklad, jsem objevil dveře do malého oddílu, který podle původní dokumentace vůbec neměl existovat. Byly nenápadné, kryté posuvnou stěnou. Otevřel jsem je a uvnitř našel další pouzdro. Tentokrát ale nebyly uvnitř doklady.
Byl tam jen malý diktafon a jedna fotografie. Na fotografii byla žena, kterou jsem nikdy neviděl, ale podle kterého jméno bylo v dokladech, které jsem našel v kufru. Na druhé straně fotky bylo napsáno:
„Tohle je ona. Ta, která ví, co se stalo.
Ale už to nikdy nikomu nepoví. Pokud chcete vědět, co bylo ve voze číslo šest, najděte si mě. Ale nečekejte, že budete první. “
Stiskl jsem tlačítko na diktafonu.
Ze šumu se ozval hlas ženy, mladý, unavený, ale zřetelný:
„Nejdřív jsem si myslela, že je to jen hloupý vtip. Pak jsme zjistili, že všechny jízdenky jsou na stejné jméno. A že nikdo z nás není ten, kým jsme si mysleli, že jsme. Ten vlak nikdy neměl jet.
Měl jen zmizet. Ale já jsem to přežila. A oni to vědí. “
Nahrávka skončila.
Díval jsem se na mokrou plochu nádraží a uvědomil jsem si, že to není případ o zmizelých lidech. Ani o falešných dokladech. Je to případ o tom, jak někdo použil vlak jako past. A já jsem byl návnadou.
Vrátil jsem se za ostatními a řekl: „Zavolejte všem, kteří letěli s námi ve voze číslo šest. Všem, kdo přežili. Potřebuju vědět, kdo jim dal ty jízdenky. A hlavně zjistěte, kdo ví, že jsem tu byl té noci.
“
Radana se na mě podívala. „Myslíte, že tohle všechno mělo být o vás? “
„Myslím, že to mělo být o tom, abych tomu uvěřil,“ odpověděl jsem. „Ale jestli je to pravda, pak je ten vlak jen kulisy.
Někdo mi tím chce něco říct. A já musím zjistit co, dřív než to dojde až k mým dveřím. “
Déšť zesílil. Nádraží bylo tiché, jen kolejnice se leskly jako dlouhé stopy.
A já jsem věděl, že to ještě není konec. Případ prázdného vagónu se začal měnit. Z případu zmizelých lidí se stal případ o tom, kdo si hraje s pravdou. Měl jsem v ruce jméno ženy z fotky, měl jsem adresu na zadní straně.
Měl jsem diktafon s jejím hlasem. A měl jsem podezření, že odpověď není ve vlaku, ale v tom, kdo mi ten vlak poslal. Seděl jsem v kanceláři vedoucího stanice, dokud nesvitlo. Papíry, fotky, jízdenky.
Všude stejné jméno. Moje jméno. Někdo chtěl, abych se cítil jako součást případu. Možná proto, že jsem byl.
Ale ještě jsem nevěděl jak. Ráno jsem zavolal Anežce. „Zjistila jsi něco? “
„Jen jedno,“ řekla tiše.
„Ten vlak, který měl jet do Brna, byl podle plánu zrušen už před třemi týdny. Nikdo ho neměl stavět do té soupravy. Nikdo ho neměl vypravit. “
„A přesto jel.
“
„A přesto jel. Někdo ho poslal schválně. S prázdnými vagóny. Jen s vámi uvnitř.
“
Zavřel jsem oči. Teď to dávalo smysl. Vlak nebyl únos. Vlak byl vzkaz.
A já jsem byl ten vzkaz. „Zjisti, kdo objednal ten vlak,“ řekl jsem. „A hlavně zjisti, jestli v tom nemá prsty někdo z mých lidí. “
Venku začalo pršet znovu.
A já jsem věděl, že to, co přijde, bude teprve začátek. Když jsem vyšel z kanceláře, na parapetu ležela další obálka. Bez známky, jen s mým jménem. Uvnitř byl jen jeden řádek:
„Máš pravdu.
Vlak byl pro tebe. Ale to nejdůležitější jsi ještě nenašel. “
Déšť zesílil. Nádraží se pomalu probouzelo.
Ale já jsem věděl, že to ještě není konec. Děkuji za pozornost. Tak zas někdy příště.
M.
