Po skončení světové války jsme se s Andersonem rozhodli, že projdeme Skotsko pěšky. Jednoho pozdního odpoledne nás cesta zavedla do malebné vesničky, unavené, vyprahlé a žíznivé. V hospodě se Anderson hned dal do řeči se starým Sandyem MacGrederem, který nám u piva vyprávěl o nedalekém hradě Bloodmantonu. Podle jeho slov byl hrad prokletý, obývaný kvílejícími duchy a snad i samotným ďáblem.
Než se kdosi odvážil tam v noci zůstat, nikdo živý se nevrátil. . IA Anderson, pobavený povídačkou, se na mě pod stolem kopl do holeně a začal starce vyptávat na podrobnosti. Sandy si nenechal chodit nic připomínat.
Před dávnými lety hrad patřil siru Malcolmovi Bloodovi, tyranovi, jehož poddaní nenáviděli, zatímco jeho mladou ženu, laskavou Lady Helen, všichni milovali. Lady Helen byla k sňatku s krutým, o třicet let starším mužem donucena svým otcem, aby splatil dluhy. Manželství bez lásky ji pomalu užíralo a po roce z ní byl pouhý stín. Když do vesnice přišel nový mladý kněz, začalo se šeptat o tom, že to je onen student teologie, k němuž Lady Helen kdysi chovala city.
Její chování bylo bez poskvrny, dokud se jednou nepřihodilo neštěstí: Lady Helen zachvátila závrať přímo v přítomnosti kněze, který ji zachytil v náručí. Právě v tu chvíli do místnosti vstoupil sir Malcolm a spatřil ženu v cizích pažích. Bez slova se otočil a odkráčel. Druhého dne poslal ženu k jejímu otci a sám se na měsíc ztratil.
Po návratu přivedl s sebou cizí dělníky a nechal hrad v naprostém utajení přestavět. Pak uspořádal velkolepou hostinu na oslavu znovuotevření hradu. Kolem půlnoci se hosté divili, kam zmizeli Lady Helen a mladý kněz. Lard se znovu objevil bledý a vyčerpaný.
Žena ani kněz už nebyli nikdy spatřeni. Služebnictvo šeptalo o ženském výkřiku, který zazněl z Pánovy komnaty, o karmínové skvrně na koberci a o stříbrném poháru se zaschlou krví. Druhého dne postihla Larda mrtvice. Než stačil zemřít, přivedli jeho synovce a dědice sira Erika.
Starý pán mu stačil vyzradit, kde najde olověnou rakev, do níž má být uložen, a hrobku u kaplové věže, kde má být pochován bez obřadu. Sotva dořekl poslední slova, z kaple se rozezněl zvon odbíjející jedenáctou hodinu a vzduch proťal pronikavý ženský výkřik. V tu chvíli Lard vydechl naposledy. Rakev však při spouštění do hrobky s třeskem zmizela,a když hrobku znovu otevřeli, byla prázdná.
Vyděšení dělníci i sluhové opustili hrad a už se nikdo neodvážil se k němu vrátit. Sandy dopil pátý korbel a varoval nás, abychom si u hradu raději nepostavili stan. Anderson však hořel nadšením. Chtěl v prokletém hradě strávit noc.
A já, hlupák, jsem souhlasil. . . Dojeli jsme k hradu Sandyho vozíkem a vystoupili u pramene naproti padacímu mostu.
Sandy s námi odmítl jít dál a varoval nás, že jsou nepřátelé, které kulky nepřemohou. Pak odjel. Anderson navrhl, abychom nespali pod stanem, nýbrž přímo v hradě. Přece jsme si nejdříve usmažili večeři, ačkoli se obloha zatáhla a hrozila bouře.
Vešli jsme dovnitř a vybrali si pánovu ložnici, kde jsme rozdělali oheň. Zatímco jsem připravoval jídlo, vyšel Anderson na nádvoří pro dřevo. Než se vrátil, uběhlo pětadvacet minut. Vyšel jsem ho hledat, ale hrad byl prázdný.
Prošel jsem všechny místnosti, bašty i ochozy, volal jeho jméno, ale odpovídala mi jen ozvěna. Když mě bouře zastihla na hradbě hlavní věže, promokl jsem na kůži a vrátil se do ložnice. Anderson tam nebyl. Jídlo bylo spálené na škvarek.
Zůstal jsem sám v rozlehlém, zatuchlém hradě a v hlavě se mi honily Sandyho řeči o duchy. Snažil jsem se uvažovat chladně a odmítat pověry, když jsem v tom spatřil pohyb mezi závěsy Pánova lůžka. Pak se ozvalo šourání po podlaze. A poté lidský, hluboký, vzlikavý povzdech, který mi ochladil krev v žilách.
Popadl jsem krbové kleště a prohledal místnost, ale nenašel nic. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že to byly krysi. Když jsem si před spaním natahoval hodinky, všiml jsem si, že je za minutu jedenáct. Přesně o půlnoci to přišlo: chvějící se, krev tuhnoucí výkřik, napůl sten, napůl jeot, následovaný tlumenými nářky a prudkými ranami na stěny i strop.
Oheň pohasl a já zůstal v naprosté temnotě. Bylo to, jako by mě obepnula neviditelná pouta. Stál jsem přimrazený k místu, neschopen pohnout prstem. Děs mě svíral tak, že jsem sotva dýchal.
Pak se přede mnou zableskly tisíce jisker a já ztratil vědomí. Když jsem procitl, bylo svítání. Zvuky zmizely. Rozhodl jsem se znovu rozdělat oheň a pokračovat v pátrání po Andersonovi.
Když jsem stál zády k ohni, zaslechl jsem slabé kovové ťukání. Zpozornil jsem. Byly to morseovky. Vyklepávaly slova: „Pomoc.
Jsem uvězněn. “ Anderson žije! Rychle jsem vystopoval zvuk ke stěně obložené dřevem. udeřil jsem do ní pohrabáčem,až povolila.
Za ní se otevřela temná komora. Uvnitř ležel Anderson v polomrákotném stavu se zlomenou nohou. A vedle něj dvě kostry. Jedna ležela natažená na úzkém loži, druhá přes ni přehozená.
Než jsem stihl cokoli říci, zaslechl jsem venku rachot. Byl to Sandy s čerstvými vejci. Slíbil,že dojede pro lékaře,a dal mi láhev whisky. Anderson se po doušku trochu vzpamatoval a vyprávěl mi, co se stalo.
Když šel pro dřevo, vzpomněl si na hrobku a rozhodl se ji prohlédnout. Vstoupil do kaple, nadzvedl těžké víko hrobka a slezl dovnitř. Vtom víko s rachotem zapadlo, podlaha se otevřela a on se zřítil po skluznici dolů. Dopadl na nohu, která se mu podlomila, a ztratil vědomí.
Když se probral, byl uvězněn v malé místnosti. Tři stěny byly z kamene, čtvrtá z oceli. Na konci skluznice stála olověná rakev. Anderson se k ní doplazil a na jejím povrchu našel vyškrábaný vzkaz.
Byl to příběh Lady Helen. Patřila k němu rezavá dýka, kterou si zraněný přítel přinesl s sebou. Podle vyrytých slov ji manžel v noci hostiny povolal do své komnaty. V ruce držel stříbrný pohár a přikázal jí, aby připila na zdraví mladého kněze.
Když se napila, s hrůzou zjistila, že to není víno, ale čerstvá krev. V tajné komoře ležel mladý kněz s podřezaným zápěstím, z něhož krev odkapávala do nádoby. Lard ji strčil do komory k mrtvému milenci a nechal ji tam zemřít. Každý večer, když zvon odbíjel jedenáctou, propadala záchvatům pláče.
Čtvrté noci slyšela manželovo blouznění a jeho rozkazy synovci. Když volala o pomoc, všichni v panice prchli. Nazítří do komory sklouzla rakev s jeho tělem. Věděla, že je hrad opuštěn.
Zoufalá a bez naděje vzala dýku a vyryla svůj příběh do rakve, aby pravda nezanikla. Poté, co jí došly zásoby, odevzdala svou duši Bohu. Anderson domluvil. Sandy se vrátil s doktorem, který Andersonovi ošetřil zlomeninu.
Společně jsme jej převezli do vesnice. Zpráva o hrůzném objevu se roznesla široko daleko. O měsíc později jsme odpluli zpět do Spojených států. Dnes sedím v newyorském bytě a přede mnou na stole leží rezavá dýka s drahokamy na rukojeti.
Tichý svědek strašlivého tajemství hradu Bloodmanton. . . .
. . . .
. . . .
.
