Když jsem byl studentem medicíny v Edinburghu, setkal jsem se s mnoha podivnými lidmi. Ale jeden z nich ve mně zanechal tak silný a nepříjemný dojem, že na něj nedokážu zapomenout ani po letech. Byl to pan Smith, obyvatel patra nade mnou, o kterém jsem dlouho věděl jen to, že existuje. Jednoho večera zcela nečekaně vstoupil do mého pokoje a zeptal se mě, zda ovládám hebrejštinu natolik, abych mu pomohl s výslovností několika slov.
Byl jsem polichocen, že mi může být užitečný, a tak jsem souhlasil. Teprve když odešel, uvědomil jsem si, že jsem byl v přítomnosti neobyčejného člověka. Bylo v něm cosi chladného, vzdáleného a vzácného, co ve mně probudilo prudkou zvědavost a zároveň nepříjemné mrazení. Poprvé jsem si ho tehdy pořádně prohlédl.
Byl to muž nízké a zavalité postavy, asi pětačtyřicetiletý, s mohutnými rameny a neobyčejně jemnými prsty. Ten kontrast byl nápadný. Hlavu měl velkou a dlouhou, hlavu idealisty, ale s nápadně silnou čelistí a bradou. Vlasy jemné, rysy ostře vyryté, jako by je vyřezal ocelový nástroj.
Ale jeho oči – ty byly nejzvláštnější. Byly velké, proměnlivé, střídaly se v nich odstíny modři, zelena a neurčité šedi. Byly to nejzářivější oči, jaké jsem kdy u člověka viděl, a dodávaly jeho tváři téměř hrozivý výraz. Nedokázal jsem přesně říct, čím působil, ale jeho přítomnost mě vždy okamžitě postavila do pozoru, napnula mé nervy k nejvyšší ostražitosti.
Za celý život jsem se jen jednou setkal s člověkem, který ve mně vyvolával tak silný pocit nečistého tajemství. A to byl právě pan Smith. Čím se přes den zabýval, jsem nikdy nezjistil. Měl jsem za to, že spal, dokud nezapadlo slunce.
Nikdo ho ve dne nevídal na schodech ani neslyšel pohyb v jeho pokoji. Byl to tvor stínů, dávající přednost tmě před světlem. Naše bytná buď nic nevěděla, nebo nechtěla nic říct. Potom přišly změny.
Musel jsem se přestěhovat do skromnějších komnat pod střechou, přímo nad Smitův pokoj. Kolem jeho dveří jsem musel procházet pokaždé, když jsem šel nahoru. A právě tehdy začaly ty podivné noci. Jednou kolem druhé ráno, když jsem se vracel z porodu, zaslechl jsem za jeho dveřmi zvuk hlasu.
Do chodby pronikal i zvláštní nasládlý zápach podobný vůni kadidla. Zastavil jsem se, poslouchal. Hlasy byly zřetelné. Smitův převažoval, ale mluvil cizím jazykem, kterému jsem nerozuměl.
V pokoji chodili dva lidé. Jeden lehký a hbitý, druhý těžkopádný a neobratný. Zaslechl jsem rychlé kroky, které někdy končily klopýtnutím, i náhlé prudké pohyby, jež se s ranou zarazily o stěnu či nábytek. Začal se do mě vkrádat strach.
V mysli se mi zrodil popud zaklepat a zeptat se, zda nepotřebuje pomoc. Ale dřív, než jsem se k tomu odhodlal, ozval se těsně u mého ucha tichý šepot. Byl to Smithův hlas, a přece ne přes dveře – jako by stál přímo vedle mě. „Nemůžete mi nijak pomoci,“ řekl zřetelně.
„A uděláte nejlépe, když půjdete do svého pokoje. “
Dodnes se stydím za to, jakým tempem jsem vyběhl do posledního patra a s jak třesoucí se rukou jsem zapaloval svíčky a zatahoval závory. Tahle půlnoční epizoda ve mně zažehla ještě větší zvědavost ohledně mého spolunájemníka. Zároveň ho spojila s pocitem obavy a nedůvěry.
Horní patra byla pro mě po setmění jako začarovaná. Cítil jsem, že mě nějak využívá proti mé vůli, způsoby, jež přesahovaly mé chápání. Byl jsem tehdy pevně usazen v tom těžkopádném materialismu, který je u mediků obvyklý. Věděl jsem přece vše – jakákoli víra v něco za hranicí hmoty se mi jevila jako blouznění slabých myslí.
A právě tento stav ducha přidával na síle té znepokojující hrůzy, která se z patra pode mnou pomalu šířila. Jednoho večera, když jsem seděl u knihy, otevřely se dveře mého pokoje a vstoupil Smith. Nezdržoval se žádnými zdvořilostmi. Žádal, abych mu vyslovil a vysvětlil výslovnost několika hebrejských slov.
Když jsem mu vyhověl, zcela nečekaně se zeptal, zda náhodou nevlastním vzácný rabínský spis, který přesně jmenoval. Ještě víc mě udivilo, když beze slova přešel ke knihovně a vzal si ji z police, dřív než jsem stačil odpovědět. Evidentně přesně věděl, kde se nachází. Začal jsem se ho vyptávat, ale na všechny mé otázky měl jedinou odpověď.
Vždy zvedl oči od knihy, mírně pokýval a s vážností pronesl: „To je ovšem naprosto správná otázka. “ A to bylo vše. Toho večera u mě zůstal na nejvýš čtvrt hodiny. Pak rychle odešel dolů do svého pokoje s mou knihou v ruce.
Ale za několik minut se dveře znovu otevřely a Smith stál u mého křesla. Sklonil se k plameni mé lampy, pohlédl mi přímo do očí a tiše se zeptal: „Doufám, že vás v noci nic nevyrušuje? “
„Prosím? V noci?
Ne, alespoň o ničem nevím,“ zadrmolil jsem. „Jsem rád,“ odvětil vážně. „Ale pamatujte, kdyby se to někdy stalo, dejte mi ihned vědět. “
A odešel stejně tiše, jak přišel.
Zůstal jsem sedět a přemýšlel o něm. Nebyl šílený, spíše posedlý nějakým neškodným bludem. Podle knih, se kterými pracoval, jsem se domníval, že se to týká středověké magie nebo starých hebrejských mystických nauk. Slova, jejichž výslovnost po mně žádal, byla zřejmě takzvaná slova moci, o nichž se soudilo, že vyslovená s dostatečně silnou vůlí mohou vyvolat fyzické účinky.
Seděl jsem a přemýšlel o tom muži, o jeho způsobu života a o možných důsledcích jeho nebezpečných pokusů. Možná deset minut, možná půl hodiny. A pak jsem si najednou s jistotou uvědomil, že v pokoji se mnou někdo je. Stál blízko, přímo u mého křesla.
Napadlo mě, že se Smith zase vrátil, ale hned jsem věděl, že to není možné – dveře jsem měl přímo před sebou a ty se zcela jistě neotevřely. A přece tam někdo byl. Pohyboval se tiše, obcházel kolem mě, pozoroval mě. Byl tak blízko, že jsem skoro fyzicky cítil jeho přítomnost.
Zmocňovala se mě malátnost, ta nehybná neschopnost pohybu, která bývá předzvěstí skutečné hrůzy. Překonal jsem slabost a rychle vstal. Pozvedl jsem lampu, aby světlo dopadlo do všech koutů. Pokoj byl prázdný, úplně prázdný, alespoň pro oči.
Ale nervy mi říkaly, že přímo u mého lokte někdo stojí. Říkám někdo, protože pro to neznám lepší slovo. Pokud to byl tvor, nebyl to člověk. Tím jsem si jistý.
S jeho přítomností se pojil dojem obrovské síly. Dodnes si živě vybavuji tu děsivou hrůzu, když jsem pochopil, že se nacházím poblíž neviditelné bytosti, která by mě mohla rozdrtit tak snadno jako já mouchu a která vidí každý můj pohyb, zatímco sama zůstává neviditelná. A co bylo nejhorší – cítil jsem, že ta bytost zůstává poblíž z určitého důvodu a že ten důvod se týká mého života. Brzy jsem vnímal, jak mě opouští síla, jako ze mne pomalu odtékala životní energie.
Srdce mi bilo nepravidelně, sláblo. Každým okamžikem jsem cítil větší ochablost, jako by mi cosi vysávalo vůli i dech. V tom se v dálce rozlehl strašlivý rámus. Dveře se s rachotem otevřely a zazněl hlas – lidský hlas, který mocně volal jazykem, jemuž jsem nerozuměl.
Byl to Smith, volající po schodech vzhůru. Sotva promluvil, cítil jsem, že se ze mne něco stahuje, jako když se prudce vzdálí proud vzduchu. Něco velkého mi prolétlo kolem ramene a tlak na srdci náhle povolil. Vzduch se zklidnil a já byl opět sám.
S třesoucíma se rukama jsem postavil lampu zpět na stůl. Co se stalo, nevím. Vím jen, že jsem zůstal naživu a že se síla do mého těla vracela stejně rychle, jako z něj předtím odcházela. V zrcadle jsem byl bledý, oči matné, puls slabý a nepravidelný.
Ale to všechno bylo nic proti pocitu, který mě zachvátil – že jsem jen o vlásek unikl skutečné, strašlivé zkáze. Mou nejvýraznější emocí po tomto zážitku byl hněv, rozhořčení nad sebou samým, že jsem mohl ztratit sebekontrolu natolik, abych podlehl tak směšnému klamu. Ale ta námitka mi přinesla jen pramalou útěchu, neboť byla pouze protestem rozumu, zatímco všechno ostatní v mé bytosti se bouřilo proti jeho závěrům. Jenže tím to neskončilo.
K ránu, někdy kolem třetí, mě probudil zvláštní šelest v pokoji. Následovala rána, jako by někdo smetl všechny knihy z mé police na podlahu. Tentokrát jsem se nebál. Nahlas jsem zaklel a vstal, abych rozsvítil svíci.
A právě v prvním záblesku plamínku jsem spatřil stín – tmavě šedý, beztvarý, s náznakem lidské hlavy. Rychle sklouzl po stěně naproti mně a zmizel ve tmě u dveří. V mžiku jsem popadl svíčku a skočil za ním. Ale sotva jsem udělal dva kroky, zakopl jsem o něco tvrdého.
Když jsem se sehnul, zjistil jsem, že na koberci leží všechny knihy z mé jazykové police. Pokoj byl prázdný – ani kout, ani kus nábytku nenabízel místo, kam by se kdokoli mohl ukrýt. A přece bylo zřejmé, že pád knih měl zcela hmotnou příčinu. Nějaká síla je skutečně shodila.
V tu chvíli se mi vybavila Smithova podivná otázka, zda mě někdy v noci něco nevyrušuje, a jeho naléhavé doporučení, abych mu dal hned vědět. Stál jsem tam bledý a roztřesený a uvědomil si, že přiznat mu, že mě obtěžují příliš živé noční můry, by bylo nemožné. Raději bych snesl sto takových návštěv, než bych s ním o nich mluvil. V tom někdo zaklepal na dveře tak prudce, že mi vyskočila ruka a kapka horkého vosku mi spadla na prsty.
„Pusťte mě dovnitř,“ ozval se Smithův hlas. Odemkl jsem. Stál tam oblečený, bledý až do průsvitnosti, jako by jeho kůže sama vyzařovala světlo. Oči měl neobyčejně jasné.
Než jsem se nadál, přistoupil ke mně tak blízko, že jsem cítil jeho dech. „Měl jste mě zavolat hned,“ řekl tiše a upřel na mě ty své oči, že jsem nedokázal uhnout pohledem. Zamumlal jsem něco o zlém snu, ale on to přešel bez povšimnutí. Jeho zrak se stočil ke knihovně, k té samé polici, odkud knihy popadaly.
Stál jsem nehnutě, neschopen odtrhnout pohled. V hlavě mi blesklo: Proč je vzhůru a oblečen ve tři ráno? Jak mohl vědět, že se v mém pokoji něco přihodilo? „Vaše výjimečná životní síla,“ řekl po chvíli tiše.
„To je to, co působí tyto potíže. To je ten pravý magnet. Ale pokud to bude pokračovat, jeden z nás bude muset odejít. “
Nemohl jsem promluvit.
Jen jsem zíral a čekal, co udělá dál. V zápětí mě požádal, abych mu slíbil, že ho příště zavolám dřív. A pak začal přecházet po pokoji, vydávaje podivné zvuky a dělaje pohyby rukama, jako by cosi odháněl. Když došel ke dveřím, zmizel a já je za ním okamžitě zamkl.
Po této noci se všechno blížilo k vrcholu. Asi za čtrnáct dní jsem se vracel domů kolem třetí ráno z jednoho porodu. Byl jsem duchem ještě pohroužen v myšlenkách na případ a prošel kolem Smithových dveří, aniž mi přišel na mysl. Na chodbě svítila plynová lampa, ale jen slabě, takže schodiště zalévaly hluboké stíny.
Dům byl tichý jako hrob a jediné, co narušovalo ticho, byl vítr. Právě jsem dosáhl svého patra, když jsem se prudce zarazil. Těsně vedle mě v prostoru zazněl hlas. Tentýž hlas, který jsem už jednou slyšel.
Zdálo se mi, že volá o pomoc. V příštím okamžiku jsem se vzchopil. Rozhodl jsem se to ignorovat a přesvědčoval jsem se, že šlo jen o vrzání prken nebo o hukot větru. Ale sotva jsem došel ke stolu, kde stály svíce, ozval se znovu jasně a zřetelně: „Pomozte, pomozte!
“ A současně jsem ucítil, jak se mi někdo dotkl ruky – pevně, prsty, které mě sevřely. Nevím, co mě k tomu popohnalo, snad instinkt, ale rozběhl jsem se po schodech dolů s pocitem, že mám za patami všechny přízraky světa. Když jsem dorazil ke Smithovým dveřím, zastavil jsem se, těžce dýchaje. Vzpomněl jsem si na jeho výzvu, že ho mám v případě nouze zavolat, a vrazil jsem do dveří celou svou vahou.
Povolily. Pokoj byl plný těžkého dusivého kouře, který se zvolna vlnil. Nejdřív jsem rozeznával jen stíny, obrovské a nejasné, pohybující se v mlze. Postupně jsem zpozoroval, že veškeré světlo pochází z červené lampy na krbové římse a že místnost je téměř prázdná.
Koberec byl smotaný v rohu. Na holých prknech se černalo veliké kruhové znamení nakreslené jakousi látkou, která slabě žhnula a doutnala. I kolem kruhu se v pravidelných rozestupech rýsovaly podivné znaky, rovněž světélkující. V první chvíli jsem měl dojem, že je místnost plná lidí, ale záhy mi došlo, že to, co vidím, nejsou lidé.
Byly to bytosti živé a vnímající – o tom nepochybuji – ale nejsem schopen uvěřit, že měly cokoli společného s lidským životem, tělesným či duchovním. Jejich podoba se ztrácela dřív, než ji oko stačilo postihnout. A přece jsem věděl, že jsou tam kolem mě, že jsou z téhož rodu jako ta, která mě navštívila v mém pokoji. Jenže teď jich bylo mnoho a jejich blízkost byla nesnesitelná.
Třásl jsem se a pot mi stékal z čela. Obcházeli mě, těsně, aniž se mě dotkli. Kroužili, vířili, šuměli nade mnou i kolem mě jako vítr, jenž se chystá promluvit. Přece jsem nerozeznal jediné slovo a byl jsem za to vděčný.
Každá z těch bytostí měla jakýsi vibrující střed, který kolem sebe roztočil vír. Když se některý z těch vírů dotkl mého těla, cítil jsem, jak mi z té části těla uniká síla – jako by z nervů někdo vysával život a zanechával je bezvládné a mrtvé. Tehdy jsem poprvé uviděl Smita. Tiskl se ke zdi po mé pravici.
Jeho tvář byla zkřivená hrůzou, ale v napjatých čelistech bylo cosi zadržovaného, pevného. Stál jako člověk, který i ve chvíli největšího ohrožení ví, že ještě neprohrál. „Pomozte mi rychle zpátky do kruhu,“ zasípal přes dýmy. Nevěděl jsem, co činím, ale skočil jsem k němu a chytil ho za paže.
Všechna jeho váha se shoupala proti mně a společnými silami jsme se sunuli zpět ke kruhu. V tom se na nás snesla vlna tlaku – dusivá, drtící síla, jako by výbuch sevřeného větru. Náraz nás srazil ke stěně. Bylo jasné, že ta moc nás chce od kruhu odehnat.
S vypětím všech sil, promočeni potem, jsme se k němu konečně doplazili. V tu chvíli jsem cítil, jak mě cosi vyrvalo ze Smithových rukou. Zvedlo mě a zatočilo mnou, jako by mě uchopilo kolo obrovského stroje. Udeřil jsem o stěnu a skutálel se k zemi zcela bez dechu.
Smith však už stál uprostřed kruhu. Zvedal se. Jeho postava se napřimovala, vypjal ramena, zvedl hlavu a na tváři se mu místo hrůzy objevil výraz naprostého velení. Rozhlédl se a jeho hlas se rozechvěl.
Zpočátku tichý, pak sílící, rostl, až nabyl téže mohutnosti, jakou měl tehdy, když mě volal po schodech. Byl to zvláštní vibrující zvuk, spíš jako tón nástroje než lidský hlas. A jak sílil, vzduch v místnosti se začal měnit. Šumění a víření se přetvářelo v dlouhé táhlé dunění podobné hlubokým tónům varhanních pedálů.
Pohyb ve vzduchu slábl, až docela ustal. Šeptání utichalo. Světélka v kruhu zesilovala, až jejich záře dopadla na Smithovu tvář – bělavou, přesto plnou života. Pomocí svého hlasu, za nímž stála nepochybná znalost okultních zákonů zvuku, ovládl a skrotil síly, které se vymkly z jejich sféry.
Místnost se utišila. Ulevilo se mi. Cítil jsem, že je po všem, že zvítězil. Ale sotva jsem si to pomyslel, Smith s výkřikem vyskočil z kruhu a vrhl se proti prázdnému prostoru.
Než jsem se stačil nadechnout, narazil s tlumenou ranou na cosi neviditelného, pevného, a v zápětí zápasil s těžkou neviditelnou bytostí. Pokoj se otřásal jejich bojem. Zápas trval snad minutu, dvě. Smith náhle zvedl paže a vykřikl.
V téže chvíli se vzduchem rozlehl pronikavý nelidský výkřik a něco kolem nás prolétlo s hukotem jako hejno velkých ptáků. Okna se zachvěla v rámech. Pak ticho. Smith se ke mně obrátil.
Jeho tvář byla křídově bílá, ale klidná. „Bože, kdybyste nepřišel… Odklonil jste proud. Přerušil ho. Zachránil jste mi život,“ zašeptal.
Už si nepamatuji, jak jsem se dostal zpět do svého pokoje. Jen vím, že jsem zůstal vzhůru až do rána se dvěma hořícími svícemi. A hned po východu slunce jsem bytné oznámil, že se do týdne odstěhuji.
Smith mi můj rabínský spis nikdy nevrátil a já už ho nikdy nespatřil.
