Zvedl jsem telefon dřív, než se stačil pořádně rozezvučet. Venku bylo šero a kuchyň voněla kávou, kterou jsem si ani nestihl nalít. Tak brzy nikdo nevolá s dobrou zprávou. „Tady Šedivá z místního oddělení,” ozval se unavený ženský hlas.
„Máme pohřešovaného lesníka. Vrána. Nevrátil se ze srubu u Modravského potoka. Sněhuje po kolena a k srubu nevede jediná stopa.
Potřebujeme vás. ”
Chvíli jsem mlčel. Srub bez stop v čerstvém sněhu, v horách, v zimě. To se může stát, když vítr udělá své.
Jenže hlas Šedivé nezněl jako někdo, kdo volá kvůli vrtochu počasí. „Jedu,” odpověděl jsem. „Ale nikam mi to nehrňte, ať mi tam nic nerozšlapete. ”
Cesta na Šumavu byla bílá a úzká, lemovaná smrky, co se pod tíhou sněhu skláněly jako staří mlčenliví svědci.
S každým kilometrem se mi uklidňovaly ruce na volantu, ale hlava se rozbíhala. Co když se Vrána zranil a leží někde v závěji? Co když ho zavalil strom? A co když někdo chtěl, aby se ztratil?
U oddělení mě čekala Šedivá, drobná v tlusté bundě, oči červené od nevyspání. Vedle ní postával Hruška, chlap s rukama zvyklýma na práci venku. Vypadal, jako by mu sníh patřil, ale teď se v něm necítil doma. „Vrána šel včera odpoledne zkontrolovat krmelce a pak měl dojít ke srubu,” začala Šedivá.
„Je to starý lovecký srub, kus od cesty. Občas tam přespí. Jenže v noci se neozval a ráno se nikdo nedovolal. ”
„Rodina?
”
„Žije sám. Má sestru ve městě, ale ta ho vidí párkrát do roka. Jinak práce, les, občas hospoda. ”
Hruška si odkašlal.
„Vrána nebyl žádný blázen. Když se neozve, je průšvih. A ještě něco – poslední dobou byl dost podrážděný. ”
„Kvůli čemu?
”
„Mluvil o pytlácích a o lidech, co si tu dělají, co chtějí. Měl pocit, že ho někdo sleduje. Říkal jsem mu, ať s tím jde na policii. Smál se.
Prý policie řeší až následky. ”
Ta věta mě bodla. Ne kvůli urážce, ale proto, že na ní bývá kus pravdy. Vyjeli jsme společně.
Auto jsme nechali tam, kde končila sjízdná cesta. Sníh skřípal, dech se měnil v páru a les byl tak tichý, že jsem slyšel vlastní myšlenky, i když jsem o ně nestál. Když se mezi stromy objevil srub, působil na mě skoro uklidňujícím dojmem. Nízká stavba z tmavých klád, střecha poctivě zatížená sněhem, okna malá, aby v zimě netáhla.
Jenže to uklidnění trvalo sotva vteřinu. Okolí bylo nedotčené. Žádné stopy, žádná stopa od saní, žádný vyjetý žlábek od lyží. Jen hladká bílá plocha místy zvlněná větrem.
Před dveřmi nebyl ani otisk. Zastavil jsem se a cítil, jak se mi stáhne žaludek. Vrána buď nedošel, nebo došel způsobem, který nechápeme. A třetí možnost se mi vkrádala do hlavy jako studená voda do boty.
Někdo chtěl, aby to vypadalo, že nikdo nedošel. „Vidíte to? ” Šedivá mluvila tiše, jako by se bála rušit sníh. Přikývl jsem.
Pokud někdo zametl stopy, musel na to mít čas. Pokud někdo Vránu odtud odvedl, musel ho dostat přes sníh bez otisků. To už není náhoda, to je plán. Dřevo srubu bylo na dotek ledové.
Obešel jsem budovu pomalu, krok za krokem, a hlídal si, kam šlapu. U zadní stěny jsem si všiml, že pod sněhem cosi vyčnívá. Ohnul jsem se a odhrnul rukavicí pár centimetrů. Kousek lana, přimrzlý k zemi.
Necelý svazek, jen konec, jako kdyby ho někdo utrhl nebo rychle schoval. „To tu předtím nebylo,” řekl Hruška a v hlase mu přeskočila nervozita. „Vrána by nenechal lano jen tak válet. ”
Vrátili jsme se k dveřím.
Klika byla čistá, bez námrazy, což mě zarazilo víc, než jsem čekal. Vypadalo to, jako by se jí někdo dotýkal nedávno. Zkusil jsem opatrně. Dveře povolily, ne úplně, jen na šířku dlaně.
Vzduch uvnitř byl zatuchlý, ale ne starý. Spíš jako když někdo odejde ve spěchu a zavře za sebou. „Zůstaňte za mnou,” řekl jsem. Uvnitř byla tma, která se lepila na oči.
Otevřel jsem dveře víc a pustil dovnitř úzký pruh světla. U stolu stála židle převržená na bok. Na lavici ležela čepice, na kamnech hrnek, na hladině zmrzlý tenký led. Popel v kamnech vypadal, že vyhasl před pár hodinami, ne před několika dny.
„To nevypadá na prázdný srub,” zašeptala Šedivá. „Ani na klidný odchod,” odpověděl jsem a přistoupil ke stolu. Na dřevě ležela mapa, ručně poznamenaná tužkou. V několika místech byly křížky, jeden z nich přímo u Modravského potoka.
Vedle mapy ležel sešit. Na posledních stránkách byly poznámky, ale část listů byla vytržená. Zůstaly jen třepivé okraje papíru jako rána, která se špatně hojí. Když někdo vytrhne stránky, něco tím sleduje.
Buď chce něco skrýt, nebo chce, aby to nenašel nikdo jiný než ten, kdo ví, kam se dívat. Hruška stál u okna a dýchal zhluboka, jako by mu chyběl vzduch. „Vrána tady měl vysílačku,” ukázala Šedivá na polici. „Volal by, kdyby mohl.
Vždycky volal. ”
Polici jsem prohlédl. Ležel tam jen prázdný obal, otevřený. Vysílačka nikde.
Stejně jako Vránovy boty a kabát. Ale na věšáku visela stará bunda. Menší velikost. Očividně ne jeho.
Měla roztržený rukáv a na límci zaschlou tmavou šmouhu. Nebyla to barva od kůry. „Koho sem Vrána pouštěl? ” zeptal jsem se.
Hruška zavrtěl hlavou. „Nikoho. Tvrdil, že sem chodí sám. Ten srub měl být jeho klid.
”
Vyšli jsme ven. Zamířil jsem k potoku, který tekl nedaleko. V zimě zní voda jinak, tlumeně, jako když někdo mluví přes zavřené dveře. Na okraji ledu jsem našel místo, kde byl sníh zvláštně propadlý.
Ne stopa, spíš otlačenina. A vedle ní drobný kousek zelené látky přimrzlý k ledu. Zvedl jsem ho pinzetou z kapsy a vložil do sáčku. Detaily občas drží celý příběh pohromadě.
Podíval jsem se proti proudu. Mezi stromy se táhla úzká mýtina a vítr tam kreslil do sněhu jemné pruhy. Žádné stopy, a přesto jsem měl pocit, že se tu něco pohnulo. „Co teď?
” zeptala se Šedivá. Slyšel jsem v jejím hlase otázku, kterou neřekla nahlas – jestli je Vrána ještě naživu. „Rozdělíme si to,” řekl jsem. „Vy zavoláte pátrací skupinu, ale ať se drží dál, dokud jim neřeknu.
Hruška zkusí zjistit, s kým se Vrána naposledy bavil. V hospodě, na správě lesa, kdekoli. A já se ještě jednou podívám do srubu. ”
Šedivá přikývla, ale než odešla, chytila mě za rukáv.
„Kokeši, myslíte, že ho někdo vzal? ”
Podíval jsem se na srub, na hladký sníh, na potok, který si šel svou cestou. „Nevím. Ale tohle nevypadá jako ztracení.
Tohle vypadá jako zmizení, které mělo být beze stop. ”
Vrátil jsem se ke dveřím srubu a na okamžik zavřel oči. V tu chvíli se zevnitř ozvalo slabé zapraskání. Jako když dřevo povolí pod tlakem, nebo jako když někdo nechtěně došlápne.
Stuhl jsem. Posunul jsem dveře o kousek víc. Z hlouby srubu se ozval krátký kovový zvuk, nejasný, ale zřetelný, jako když se něco odjistí. Ozvalo se to znovu, tentokrát blíž, jako když se o sebe dotknou dvě kovové věci, které neměly.
Vsunul jsem se dovnitř a přivřel za sebou dveře. Oči si zvykaly pomalu. Udělal jsem pár kroků ke kamnům, kde ještě před chvílí ležel hrnek s ledem, a zůstal stát. Zvuk nepřišel z hlouby, jak jsem si myslel.
Přišel od dveří. Podíval jsem se dolů a všiml si tenkého drátu vedeného od kliky ke stolu. Na jeho konci visela lžička opřená o plechový hrnek. Stačilo zavadit a všechno by spadlo.
Dětská past, ale účinná. Někdo si tu chtěl být jistý, že ho nikdo nepřekvapí. Drát jsem uvolnil a hrnek zachytil do dlaně dřív, než by cinknul. Prošel jsem srub ještě jednou, pomalu a systematicky.
Teď mi došlo, že mapa na desce stolu je možná jen návnada. Věci, které mají být nalezené, se nechávají na očích. Věci, které mají být nalezené jen někým, se schovávají. Šel jsem ke kamnům, protože kolem nich bylo nejvíc stop života.
Popel, pár třísek, prázdná krabička od sirek. A pak jsem to uviděl. Prkno podlahy, které nelícovalo s ostatními. Jen o chloupek výš, jako když si dřevo sedne špatně do drážky.
Kleklo se mi k němu skoro samo. Vytáhl jsem z kapsy malý nůž, zasunul čepel do škvíry a opatrně páčil. Dřevo zasténalo. Prkno povolilo a já ho nadzvedl tak, aby neprasklo.
Z podlahy se vyvalil pach suché hlíny a starého papíru. V dutině ležela složená mapa zajištěná provázkem a vedle ní malý lístek přehnutý do úhledného čtverečku. Papír byl pomačkaný, jako by ho někdo svíral v dlani dlouho, až se rozhodl. Tahy tužky byly nepravidelné, místy se lámaly a jinde se zase zarývaly do papíru.
Písmo bylo mužské, hranaté. Na lístku stálo: „Jestli to čteš, už mi nevěřili. Vrátil jsem se, ale nemůžu ven. Jdi po stezce k lávce.
Neber nikoho, prosím. Jestli přijdeš pozdě, bude po mně. ”
V hrudi mi něco stuhlo. Volání o pomoc a zároveň návod, jak se dostat do potíží sám.
Mapu jsem rozvázal. Nebyla to ta, co ležela na stole. Tahle byla starší, papír zažloutlý, okraje měly drobné trhliny přelepené průhlednou páskou. V několika místech byla červenou tužkou vyznačená stezka, která se od srubu odpojovala a vedla lesem podél Modravského potoka k místu označenému jen křížkem.
U křížku bylo připsáno: lávka. Venku se ozval vzdálený hlas. Šedivá volala, jestli jsem v pořádku. Zastrčil jsem lístek i mapu zpátky do dutiny, jen na vteřinu, a pak jsem si to rozmyslel.
Vzal jsem je s sebou a prkno položil zpátky tak, aby sedělo co nejpřesněji. Vyšel jsem ven. Šedivá stála pár kroků od dveří, telefon u ucha, tvář napjatou. „Mluvíte s někým?
”
Zavrtěla hlavou. „Ne, signál tu padá. Všechno v pořádku? Slyšela jsem nějaký zvuk.
”
„Byl tam drát na hrnku,” řekl jsem. „Někdo si tam udělal hlídače. ”
Šedivá zbledla ještě víc. „Takže tam někdo byl.
”
„Někdo tam chtěl vědět, když někdo vejde,” upřesnil jsem. Chtěl jsem jí ukázat lístek hned, ale v hlavě mi zněla věta z papíru. Neber nikoho. Ať už to psal kdokoli, zkoušel mě oddělit od policie, od svědků, od ochrany.
Takové věty se nepíšou bez důvodu. Buď je člověk zoufalý, nebo někoho vodí za nos. „Na správě parku prý posílají někoho, kdo tu oblast zná,” řekla Šedivá. „Strážkyně už je na cestě.
”
„Dobře. Ať přijde sem. Pátrače zatím držte dál. ”
Strážkyně dorazila překvapivě rychle.
Objevila se mezi stromy jako tmavá postava na bílém pozadí, pohybovala se jistě, se sněžnicemi na nohou. Když přišla blíž, viděl jsem, že má tvář od větru sčervenalou a oči jasné, soustředěné. „Březinová,” představila se a podala mi ruku. Stisk měla pevný, klidný.
„Kokeš. Zmizel lesník. A tohle místo je divné i na Šumavu. ”
Březinová se krátce rozhlédla.
„Bez stop,” řekla, jako by to ochutnávala na jazyku. „Vítr tu umí leccos schovat, ale ne všechno. U potoka to bývá zrádné. Led zakryje, co je pod ním.
”
Vytáhl jsem mapu a lístek. Nechtěl jsem, ale musel jsem. Nešlo hrát sám, když nevím, kdo je proti mně a kdo vedle mě. Březinová si lístek vzala, přečetla ho a vrátila mi ho.
„To je buď Vrána, nebo někdo, kdo ho zná,” řekla tiše. „Lávka tady je jedna stará, skoro se nepoužívá. V mapách ji často ani nemají. ”
„Na téhle mapě je.
”
„Ta je stará. Mám podobnou doma. Táta ji nosil, když ještě hlídal revír. Lávka je asi půl hodiny odsud, když víš, kudy.
”
Šedivá udělala krok blíž. „Neber nikoho,” přečetla nahlas. „To je nesmysl. Tam přece nepůjde sám.
”
„Nepůjdu sám,” řekl jsem. „Ale někdo chce, abych šel bez vás. ”
Březinová se na mě podívala dlouze. „V takovém případě se chodí chytře.
Ne hrdinsky. ”
Z dálky se ozvalo zavrčení motorové pily. Zvuk se odrážel mezi kmeny, tlumený sněhem, ale přesto nepříjemně živý. Po chvíli ustal.
Z lesa se vynořil muž. Nesl pilu, na zádech svazek větví. Tvrdá tvář, strniště, oči, které skákaly sem a tam. Nervozita mu seděla na ramenou jako špatně uvázaný náklad.
„Šimáčku,” oslovila ho Březinová, a v jejím hlase bylo něco mezi varováním a únavou. „Co tady děláš? ”
Muž sebou cukl. „Já dřevo.
Mám povolení. Jen jsem slyšel auta, tak jsem šel kouknout. ”
„A motorovou pilu jsi slyšel taky? ” zeptal jsem se.
Šimáček se na mě podíval. „Pilu mám já. Dělám, co mám. S tím srubem nemám nic.
”
„Nikdo se neptal, jestli máš něco se srubem. Jen se ptám, proč jsi tak blízko místa, kde se ztratil člověk. ”
Šimáček polkl. Všiml jsem si na jeho rukávu zelené látky takového odstínu, jaký jsem zvedl u ledu.
„Já nic nevím,” řekl. „Vrána byl poslední dobou divný. Myslel si, že ho někdo sleduje. Varoval jsem ho, ať se uklidní.
Člověk se pak bojí i vlastního stínu. ”
„Kdy jsi ho viděl naposledy? ” zeptala se Šedivá. Šimáček pokrčil rameny.
„V hospodě před pár dny. Nechci do toho být zataženej. ”
Březinová se k němu přiblížila. „Šimáčku, jestli něco víš, řekni to.
Tohle už není o povolení na dřevo. ”
On se na ni podíval skoro prosebně. „Březinová, já fakt nic nevím. Jen se tu poslední dobou dějou věci.
V noci světla. Lidi, co sem nepatří. Budou si myslet, že blbnu. ”
Ta věta by mi skoro zněla věrohodně, kdyby ji neřekl člověk, který se při ní rozhlíží, jestli ho někdo neposlouchá.
„Kdo jsou ti lidi? ” zeptal jsem se. Šimáček si olízl rty. „Nevím a nechci to vědět.
Já mám rodinu. ” Pak zvedl bradu, jako by mu došlo, že se právě přiznal k tomu, že něco viděl. „Prostě držte se dál od té lávky. Tam je blbý místo.
Led, proud, závěje. Člověk tam zapadne a nikdo ho nenajde. ”
Stuhl jsem. „O lávce jsi slyšel od koho?
”
Šimáček zrudl. „Já jen říkám obecně. V lese jsou lávky všude. ”
„Nejsou,” řekla Březinová tiše.
V tu chvíli mi došlo, že Šimáček se bojí. Ne nás. Někoho jiného. A že Březinová ho zná líp, než by se mi líbilo.
„Šimáčku,” řekl jsem pomalu. „Když teď odejdeš a zítra se najde tělo, budeš s tím žít ty. ”
„Já nechci žádný tělo,” vydechl. Pak se otočil a udělal pár kroků pryč.
Ještě se jednou ohlédl. „Nevěřte nikomu. Tady se to točí. ” A zmizel mezi stromy tak rychle, až to vypadalo, že se bojí vlastního stínu, o kterém mluvil.
Březinová se dívala směrem, kudy odešel, sevřela čelist a pak se otočila ke mně. „Jestli míříš k lávce, půjdu s tebou. ”
Šedivá okamžitě zavrtěla hlavou. „To nepřipadá v úvahu.
Půjdeme všichni a zavoláme posily. ”
Podíval jsem se na lístek v kapse, jako by mě pálil přes látku. Neber nikoho. Volání o pomoc, nebo past.
Šimáček, který o lávce věděl víc, než měl. Březinová, která znala Šimáčka i lávku. A Šedivá, která chtěla posily. Správně.
Jenže správné věci někdy přicházejí pozdě. „Půjdeme,” řekl jsem nakonec. „Ale po svém. Šedivá zůstane v kontaktu s oddělením, ať jsou připraveni vyrazit.
Březinová půjde se mnou k lávce. Ne proto, že věřím lístku, ale protože to místo zná. A já chci mít oči někoho, kdo pozná, co je v tomhle lese normální a co ne. ”
Šedivá se nadechla k protestu, ale pak jen sykla vzteky a vytáhla telefon.
„Jestli se vám něco stane, bude to taky na mě,” dokončil jsem. Nebylo to fér, ale byla to pravda. Vyrazili jsme. Sníh pod sněžnicemi tiše křupal a potok někde vlevo šeptal svou studenou řečí.
Po pár minutách jsem se ohlédl. Srub už byl jen tmavý flek mezi stromy a vedle něj drobná postava Šedivé, která zvedala ruku, aby nás ještě jednou zastavila, pak ji zase spustila. „Znala jsi Vránu? ” zeptal jsem se Březinové.
„Znala. Byl tvrdohlavý. Uměl být nepříjemný, ale měl dobrý nos na průšvih. ”
„A Šimáček?
”
Březinová chvíli mlčela. „Šimáček je slabý. Ne zlý. Slabý.
A slabí lidé dělají věci, které by sami o sobě neudělali. ”
Ta věta mi vlezla pod kůži. V hlavě se mi ozvala otázka, kterou jsem si nechtěl položit, protože už jednou se mi na podobné zlomil případ. Kdo tu vlastně tahá za provázky?
A komu mám věřit, když každý kolem mě má důvod něco zamlčet? Vítr se zvedl a nad potokem se převalil závoj ledových krystalků. Březinová zpomalila a ukázala dopředu. Mezi stromy se rýsoval tmavý pruh jako jizva v bílém.
„Tamhle. To je ta stará stezka. A někde za ohybem je lávka. ”
Vsunul jsem ruku do kapsy a nahmatal lístek.
Udělal jsem další krok a v tu chvíli jsem v závěji u smrku zahlédl cosi tmavého, sotva vyčnívajícího zpod sněhu. Ne stopu, spíš okraj něčeho, co tam někdo schoval narychlo. Březinová si toho všimla taky. Zabořil jsem rukavice do závěje a odhrnoval sníh po vrstvách.
Opatrně, jako bych se bál, že pod ním najdu něco, co se nedá vzít zpátky do nevinné podoby. Když jsem ho uvolnil, ucítil jsem pod prsty hladký plast. Byl to průhledný sáček se zipem, ztvrdlý mrazem. Uvnitř ležel telefon.
Černý, obyčejný, s popraskaným rohem a tenkou vrstvičkou ledu na skle. Březinová si dřepla vedle mě. „Tohle tu není náhodou. ”
„Vypadá to, že to někdo schoval.
” Sáček byl zastrčený tak, aby nebyl vidět, ale zároveň ne tak hluboko, aby ho nešlo najít. Jako vzkaz pro někoho, kdo ví, kam sáhnout. Otočil jsem telefon v dlani. Tlačítka nereagovala, ale to jsem čekal.
Mráz si bere elektroniku rychle. Důležitější byl detail, který mě udeřil, až když jsem si všiml otvoru na boku. Chyběla karta do telefonu. Někdo ji vyndal.
Cestou zpátky k místu, kde měla Šedivá provizorní zázemí, jsme se drželi pod stromy. Šedivá stála u auta a mluvila s někým do telefonu, ale signál jí to trhal na kusy. Když mě uviděla se sáčkem v ruce, okamžitě zavěsila. „Co to je?
” zeptala se a její hlas byl až příliš pevný. „Telefon. Schovaný ve sněhu. Našli jsme ho u stezky k lávce.
A někdo z něj vyndal kartu. ”
Šedivá sevřela čelist. „To už není ztracení. To je práce.
” Otočila se na mladšího policistu. „Dej to do auta, ať to nezmrzne ještě víc. Zavolám technikům, ať mi zjistí záznamy ze sítě. Jestli se ten telefon aspoň jednou přihlásil, uvidíme, kde a kdy.
”
Březinová si odkašlala. „A co lávka? ”
Šedivá se na ni podívala, jako by jí to slovo píchlo do ucha. „Pořád tam půjdeme.
Ale už ne jen my dva a náhoda. ”
Nevěděl jsem, jestli mě uklidňuje nebo rozčiluje, že má pravdu. Posila je dobrá věc. Jenže posila taky dělá hluk, nechává stopy a dává protivníkovi čas stáhnout se do tmy.
Vydali jsme se zpátky k potoku, tentokrát pomaleji a s větším rozestupem. Lávka se objevila za ohybem, jak říkala Březinová. Stará, úzká, z prken, která pamatují časy, kdy tu lidi chodili víc pěšky než autem. Jedno zábradlí bylo ulomené a pod ním se potok sápal mezi kameny, nezamrzlý úplně, jen přikrytý tenkou krustou.
„Tady,” ukázala Březinová na okraj břehu. Sníh byl propadlý, jako když pod ním něco povolí. Když jsem si klekl a přejel po něm prsty, ucítil jsem ledový škraloup a pod ním dutinu. „Někdo tady stál.
A možná ne sám. ”
Šedivá se rozhlédla. „Žádné boty, žádná krev. ” Byla to věta, která měla přinést úlevu, ale zněla spíš jako výčitka.
Na druhé straně lávky se ve sněhu leskl kousek lana. Ten samý druh, jaký jsem našel u srubu. Nevedlo nikam. Bylo přetržené.
V tu chvíli mi došlo, že někdo tu možná počítal s tím, že se budeme dívat na stopy ve sněhu, a mezitím nám bude unikat to, co se dá schovat do kapsy, do vody, do ticha. Zůstali jsme u lávky ještě chvíli, ale mráz už začal lézt pod oblečení jako hladová myš. Šedivá rozhodla, že se stáhneme k oddělení a necháme místo přes noc hlídat z dálky. Souhlasil jsem, i když se mi to v žaludku kousalo.
Odkládání je někdy rozumné. A někdy je to jen hezčí slovo pro to, že nestíháš. Na oddělení bylo teplo, které mi připadalo skoro nepatřičné. Šedivá předala telefon technikovi, co dorazil z města.
„Bez karty se z něj moc nedostane,” zamručel. „Ale můžeme zjistit, jestli se přihlásil do sítě. To jde i bez ní. ”
Hruška dorazil později s promrzlým obličejem.
Přinesl dvě věty z hospody a jednu polopravdu od někoho, kdo prý nic neví. A pak se mi svěřil: „Já mu volal. Opakovaně. A nic.
Ani vyzvánění. Jen ticho, a pak to spadlo. Jako když voláte do prázdna. ”
Možná byl mimo signál, řekl jsem, ale sám jsem tomu nevěřil.
Mimo signál může být člověk. Telefon si obvykle aspoň povzdechne. Když se Šedivá vrátila z kanceláře, měla v ruce několik papírů a v obličeji ten výraz, který znamená, že něco do sebe zapadlo, ale ne tak, jak by si přála. „Záznamy přišly.
Ten telefon byl vedený na jméno Rostislav. V síti se naposledy přihlásil u Modravského potoka, přesně v místě, kde jste našli propadlý sníh. Krátce před setměním. ”
„Takže tam byl,” řekl Hruška a hlas se mu zlomil.
Šedivá zavrtěla hlavou. „Telefon tam byl. To je rozdíl. A teď to divné.
Žádné odchozí volání, žádná zpráva. Nic. Jen krátké přihlášení a konec. A když mu Hruška volal, neproběhlo ani vyzvánění, jako by ten telefon ani nebyl připravený přijímat.
”
„Někdo ho zapnul jen na chvíli,” řekl jsem. „Nebo ho zapnul a hned zase vypnul,” doplnila Šedivá. „A karta je pryč. Jako by někdo chtěl, aby to vypadalo, že byl u potoka, ale zároveň, aby se z toho nedalo nic vytáhnout.
”
Hruška se opřel o zeď. „To nedává smysl. ”
„Dává. Jen se nám ten smysl nelíbí.
”
Večer se rozpadl do tmy. Březinová odešla domů, ale předtím se na mě zastavila. „Jestli půjdeš v noci ven, řekni to aspoň někomu. ”
„Nepůjdu,” zalhal jsem.
Poznala, že lžu, ale nic neřekla. V noci jsem nemohl spát. Měl jsem před očima lávku, propadlý sníh a telefon v sáčku, který čekal jako návnada. V hlavě mi znělo Hruškovo „ani vyzvánění”.
Telefon, co nikdy nezvonil. To nebyla porucha. To byla volba. Vzal jsem bundu, baterku a vyšel ven.
Neřekl jsem to Šedivé. Nechtěl jsem posily. Ne proto, že bych se chtěl předvádět, ale protože jsem měl pocit, že někdo počítá s tím, že budeme chodit ve skupině. Došel jsem ke kraji lesa a zastavil se.
Šumava v noci není černá, spíš tmavomodrá, plná stínů, které se hýbou, i když stojí. Sníh odrážel zbytky světla a mezi kmeny se dalo vidět dál, než je člověku příjemné. Šel jsem směrem k potoku pomalu, tak abych slyšel, co se děje kolem. Zastavil jsem se u místa, kde jsme našli propadlý sníh.
Klekl jsem si a přejel po okraji. Sníh byl tvrdší, zmrzlý, jako by tu někdo šlapal před časem a pak to znovu zatuhlo. A vedle toho, u smrkového kořene, jsem našel drobný odštěpek. Kousek zelené látky.
Stejný odstín, jaký jsem už jednou zvedl z ledu. Byl natržený násilím. V tom okamžiku se za mnou ozvalo prasknutí. Nebyl to zvuk větve ve větru.
Byl to zvuk váhy, těžkého kroku, který se snažil být tichý, ale les mu to nedovolil. Otočil jsem se prudce a posvítil mezi stromy. Kužel světla sklouzl po kmenech, po sněhu, po nízkých větvích. A na okamžik jsem ji zahlédl.
Postavu, nezřetelnou, spíš načrtnutou ve tmě, jak couvá za strom. Byla vysoká, v tmavé bundě, kapuci staženou hluboko. „Stůj! ” vyštěkl jsem a rozběhl se.
Sníh pod botami křupal hlasitěji, než by bylo rozumné. Postava se dala do pohybu a zmizela mezi stromy směrem od potoka. Běžel jsem za ní, ale v lese v noci není honička jako na cestě. Každý kmen je roh, každý stín je možnost zmizet.
Zaslechl jsem ještě jedno prasknutí, pak šustění, jako když někdo sklouzne do závěje a hned se zvedne. Posvítil jsem doprava, doleva. Nic. Jen černé ticho a můj dech, který zněl moc nahlas.
Vrátil jsem se pomalu zpátky k potoku. Místo, kde jsem klečel, bylo rozšlapané. Kousek dál ve sněhu zůstal otisk, který nevypadal jako moje bota. Byl delší, užší.
A vedle něj stopa, jako někdo na okamžik zaváhal, otočil se a pak se rozhodl běžet. Stál jsem tam s baterkou v ruce a s kusem zelené látky v kapse. Poprvé od rána mě přepadl čistý strach. Ne ten, co člověka drží ostrého.
Ten, co mu napovídá, že se dívá na stopy až ve chvíli, kdy už někdo dávno prošel. Že jsem o krok pozadu. A že ten krok může být přesně ten, který rozhoduje, jestli se Rostislav ještě dá najít živý. Zhasl jsem baterku, abych aspoň na chvíli splynul s tmou, a poslouchal.
Les mlčel, ale já jsem měl jistotu, která se nedala dokázat, a přesto byla hmatatelná jako led v dlani. Někdo mě tu dnes v noci slyšel běžet. A někdo si tím potvrdil, že jsem se chytil na háček. A pak mi to došlo.
Háček, na který jsem se chytil, není lístek ani telefon. Jsem to já. Moje nedočkavost, moje potřeba být první na místě. Zhluboka jsem se nadechl a přinutil se zpomalit.
Když člověk v lese začne honit stíny, brzo se sám stane stínem. Vrátil jsem se k okraji propadlého sněhu a posvítil si jen krátce. Pod křupavou krustou byl měkčí sníh a pod ním cosi jako rošt z větví. Opatrně jsem ho odhrnul.
Mezi větvemi se leskl drát, napnutý a přimrzlý. A kousek dál v zemi úzká díra. Nebyla to náhoda ani stará jáma po kořenech. Byla to past zakrytá tak, aby se do ní člověk propadl stejně snadno jako zvěř.
Na okamžik mi bylo zle. Ne z děsu, ale z poznání, jak málo stačí. Jeden krok mimo stezku, jedna vteřina nepozornosti. A z člověka je bezejmenná skvrna pod sněhem.
Kousek od pasti jsem si všiml nepravidelného proužku, kde sníh vypadal jinak, jako by pod ním vedlo něco tvrdého. Ne stopa, spíš linie. Šel jsem po ní opatrně s baterkou nízko u země. Vedla od lávky do stráně mezi smrky, kde se sníh držel ve vrstvách jako peřina.
Pak jsem to uviděl. Závěj, která nebyla závějí, ale něčím, co se snažilo vypadat jako závěj. Sníh byl navršený příliš pravidelně a mezi krystalky prosvítal šedý beton. Klekl jsem si, odhrnul rukavicemi sníh a nahmatal hranu.
Vchod do starého krytu, skoro zasypaný. „Vráno,” zavolal jsem a hned jsem toho litoval. Hlas v noci zní jako výstřel. Neozvalo se nic.
Jen potok a můj dech. Už jsem chtěl vstát, když jsem zaslechl slabé ťuknutí. Jako když někdo nehtem zkusí, jestli je dřevo opravdu dřevo. Pak ještě jednou.
A potom tiché zachroptění, které nebylo zvukem lesa. Odhrnoval jsem sníh rychleji, ale pořád tak, aby se vchod nesypal úplně. Betonová šachta klesala dolů a po stranách byla námraza, jak tam teplý dech narážel na mráz. „Držte se,” řekl jsem do tmy.
„Jsem tady. ”
Z hlouby přišel slabý hlas, rozbitý zimou. „Kdo? Kdo jste?
”
„Kokeš. Přišel jsem pro vás. ”
Chvíli bylo ticho. „Nechoďte dolů.
Je to kluzký. Já jsem spadl. ”
Zhluboka jsem se nadechl, vytáhl telefon a zavolal Šedivé. Signál škobrtal, ale chytil se.
„Mám ho. Je v krytu nad potokem, kousek od lávky. Potřebuju lano a někoho, kdo umí s lidmi, co jsou na pokraji zmrznutí. A přiveďte Březinovou, ať to tu zná.
”
Šedivá na druhém konci stichla na krátkou vteřinu. „Jdeme,” řekla. A v tom jediném slově bylo všechno, co jsem od ní potřeboval slyšet. Čekání trvalo věčnost, i když to muselo být jen pár minut.
Seděl jsem u vchodu do krytu, zády ke smrku, baterku vypnutou, abych neplýtval. Mluvil jsem dolů, pořád dokola, aby tam člověk nezůstal sám ve tmě. „Co se stalo? ” zeptal jsem se nakonec.
Z hlouby se ozval tichý smích bez radosti. „Past. Ne na lidi, na zvěř. Našel jsem ji už dřív.
Chtěl jsem důkaz. A šlápl jsem vedle. Drát mi vzal nohu. Do srubu jsem dolezl, zatopil jsem, ale pak někdo přišel.
”
V tu chvíli mi cvaklo víc věcí najednou. Drát u dveří, vytržené stránky, cizí bunda. Někdo, kdo nechtěl, aby se vědělo, co je u lávky. „Viděl jste ho?
”
„Jen stín. Bál jsem se, že se bude ptát. Tak jsem šel sem. Tenhle kryt jsem znal z dřívějška.
Jenže se to sesulo. Zasypalo mi vchod. A pak už byla jen tma. ”
Když dorazila Šedivá s Březinovou a dvěma chlapy z pátrání, bylo to jako nádech po dlouhém ponoření.
Přinesli lano, deku, termosku s teplým čajem a nosítka. Březinová si u vchodu do krytu lehla na břicho a zavolala dolů. „Vráno, tady Březinová. Slyšíš mě?
”
„Slyším. ”
„Tak poslouchej. Přivážeme tě a vytáhneme. Nebudeš dělat hrdinu.
Jen nám řekneš, jestli tě něco bolí tak, že omdlíš. ”
„Všechno bolí,” vydechl Vrána. A v tom byla zvláštní úleva. Člověk, který si dovolí říct pravdu, ještě nevzdal život.
Vytáhli jsme ho pomalu. Byl lehčí, než jsem čekal. A to nebylo dobré znamení. Pravou nohu měl staženou provizorním obvazem z kusu látky, možná z vlastní košile.
Přesto, když ho zabalili do deky, pokusil se posadit. „Telefon,” zašeptal. „Kde je můj telefon? ”
Podíval jsem se na Šedivou a ona hned pochopila.
„Našli jsme ho,” řekla opatrně. „Schovaný ve sněhu. Bez karty. ”
Vrána zavřel oči.
„To tu je. Někdo se bál víc než já. A kvůli tomu jsem tu ležel jako zvíře. ”
Na oddělení ho rovnou předali záchranářům.
Když ho odnášeli, chytil mě na okamžik za rukáv. Stisk byl slabý, ale zřetelný. „Nechte to nerozšlapat,” vydechl. „Není to vražda.
Je to strach. ”
Ta věta mi zůstala v hlavě, i když za ním zaklaply dveře sanitky. Ráno jsme se vrátili k lávce. Už ne v noci, už ne potichu, ale pořád s respektem.
Březinová našla ještě dvě podobně zakryté pasti, chytře udělané, aby se v nich zvěř zlomila nebo udusila. Nehledali jsme dlouho. Jakmile víte, co hledat, les vám to začne ukazovat sám. Šedivá mlčela, dokud jsme všechny dráty nesmotali a nezabalili.
Pak řekla: „Tohle je nelegální a nebezpečné. Někdo za to ponese odpovědnost. ”
Neodporoval jsem. Jen jsem si vzpomněl na stín, který přede mnou v noci couvl za strom, a na Šimáčkův hlas, když říkal, že má rodinu.
Ještě ten den jsme ho našli. Ne v lese, ale doma, v dílně za domem. Seděl na stoličce a v ruce držel kus drátu, jako by ho neuměl odložit. Když uviděl Šedivou, zbledl.
„Já jsem ho nechtěl zabít,” vyhrkl dřív, než se ho kdo na něco zeptal. „Přísahám, že ne. ”
Šedivá se na něj podívala tvrdě, ale ne zle. „Začni od začátku.
A nelži, protože dneska už na lži skoro umřel člověk. ”
Šimáček si promnul obličej. „Dal jsem to tam kvůli masu. Nejsem svatý.
Jednou to vyšlo, pak zase nic. A pak jsem našel u lávky krev a telefon. Měl jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Kartu jsem vyndal, aby se to nedalo najít u mě.
Hloupý, já vím. A telefon jsem schoval jako špinavou věc pod koberec. Jenže koberec byl sníh. ”
„A srub?
” zeptal jsem se. Šimáček sklopil oči. „Šel jsem tam, protože jsem si myslel, že Vrána to ví. Chtěl jsem zjistit, co napsal.
Našel jsem sešit. Bylo tam pár věcí o stopách a o podezření. Vytrhl jsem to. Ne kvůli němu.
Kvůli sobě. A drát u dveří… to jsem dal, protože jsem čekal, že přijdete. Chtěl jsem vědět, kdy.
Byl jsem zbabělec. ”
V tu chvíli jsem čekal, že Šedivá vybuchne. Jenže ona se nadechla a hlas jí změkkl o jediný odstín. „Kdybys přišel hned, když jsi našel krev, nemuseli jsme ho tahat z krytu skoro zmrzlého.
Takhle jednoduché to je. Jeden strach navíc a máš na rukou víc, než uneseš. ”
Šimáčkovi se rozklepala brada. „Já jsem chtěl, aby to zmizelo.
”
„V lese nic nezmizí,” řekla Březinová tiše. „Jen se to na chvíli schová. ”
Nešlo to zamést pod stůl. Pasti se musely ohlásit správě a Šimáček dostal, co mu náleželo.
Pokutu, zákaz, dohled. Ale nebyl z toho hon, při kterém by se celý kraj krmil cizí hanbou. Nebyla potřeba dělat z něj netvora, když stačilo, aby konečně přestal lhát. Když jsem pak jel domů, zastavil jsem u Modravského potoka.
Voda tekla dál, jako by si z naší paniky nic nedělala. Stál jsem chvíli u břehu a poslouchal. Ticho lesa najednou nebylo hrozivé. Bylo jen tím, čím vždycky je.
Prostorem, ve kterém se všechno ozve, pokud člověk opravdu poslouchá. Vrána přežil, protože se nevzdal a protože pomoc nakonec přišla včas. Šimáček si z jedné malé nepravosti udělal velký průšvih jenom tím, že se bál říct pravdu. A já jsem si odnesl staré nepohodlné ponaučení, které se člověku v práci pořád vrací: Strach a mlčení umí z malých chyb udělat díru tak hlubokou, že v ní člověk zůstane sám potmě.
Pravda je někdy bolestivá, ale aspoň je to světlo, které ukáže cestu ven. A v tomhle lese u Modravského potoka to světlo zachránilo život.
