Když mě nad ránem vytáhl telefon z neklidného spánku, nevěděl jsem, jestli zvonění slyším doopravdy, nebo se mi jen vplétá do snu. Za okny bubnoval déšť a pokoj každých pár vteřin ozářil vzdálený blesk. Volala Jitka z krajského operačního střediska. Mluvila rychleji než obvykle.
Pobočku Zemské banky v Javorové ulici přepadli tři ozbrojení muži. Jeden člen ostrahy byl těžce zraněný, pokladní skončila v bezvědomí a pachatelé odvezli několik milionů korun. Za necelou půl hodinu jsem stál před bankou. Déšť rozpíjel světla policejních vozů po mokré dlažbě a záchranáři právě nakládali raněného strážného.
Měl obvázanou hlavu, kyslíkovou masku a nehybnou ruku svěšenou podél těla. Ten pohled ve mně probudil vztek, který se při podobných případech snažím držet pod zámkem. Peníze se dají nahradit, lidské zdraví ne. V hale ležely střepy, převržené židle a rozsypané formuláře.
Na podlaze se táhla tmavá stopa krve. Technik Ota klečel u rozbité přepážky a pinzetou zvedal drobný úlomek černého plastu. Podle prvních svědků vtrhli lupiči dovnitř několik minut po otevření. Měli tmavé kombinézy, rukavice a hladké masky bez výrazu.
Jeden hlídal dveře, druhý srazil strážného pažbou pušky a třetí donutil vedoucího otevřít zabezpečenou část pokladny. "Věděli přesně, kam jít," řekl Ota. Ani jednou nezaváhali. „To byla první věc, která mi vadila.
Druhou představovalo načasování. Banka dostala předchozího večera mimořádnou dodávku hotovosti určenou pro výplaty několika podniků. Informaci znalo jen pár zaměstnanců a pracovníci přepravní služby. Lupiči navíc vyřadili poplašné zařízení dřív, než rozbili první dveře.
Nebyla to náhoda, ani zoufalý čin někoho, kdo potřeboval rychle splatit dluh. Někdo banku dlouho sledoval a znal její slabiny. Jitka mi ukázala záznam z kamery na protější lékárně. Obraz byl zrnitý, ale zachycoval šedou dodávku bez přední značky.
Vyjela z postranní ulice, zastavila u banky a po čtyřech minutách zmizela směrem k severnímu okraji města. Zadní část vozu byla promáčknutá a pravé světlo nesvítilo. Řidič zvolil ulici, ve které kvůli opravě vodovodu nefungovaly městské kamery. I to musel vědět.
Krátce popoledni našla hlídka dodávku v opuštěném kamenolomu. Pachatelé ji polili hořlavinou, ale prudký déšť oheň uhasil dřív, než zničil všechny stopy. V nákladovém prostoru zůstala ohořelá kukla, kus lana a bláto s jemnými světlými kamínky. Ota si vzal vzorky.
Na podlaze objevil také několik borových jehlic a rozdrcený list kapradiny. Samy o sobě neznamenaly nic, jenže v okolí kamenolomu rostly převážně břízy a nízké křoviny. Pak přišel první skutečný zlom. U čerpací stanice na severní silnici se našel svědek.
Řidič cisterny zahlédl šedou dodávku a za ní tmavé terénní auto. Obě vozidla podle něj odbočila na starou lesní cestu vedoucí k přehradě. Cesta končila u chatové osady Borový kout, kde jsem shodou okolností vlastnil malou chatu po dědovi. Jezdil jsem tam, když jsem potřeboval na pár hodin zapomenout na služební telefony a lidské neštěstí.
Tentokrát mě tam však čekala práce. Osadu tvořilo necelých čtyřicet chat roztroušených podél svažitého břehu. V létě tam bývalo živo, ale začátkem podzimu většina majitelů odjížděla jen na víkendy. Na samém konci nezpevněné cesty stála stará zelená chata, kterou na jaře koupil muž přistěhovaný ze zahraničí.
Jmenoval se Damian. Podle sousedů žil dlouhé roky v několika různých zemích, ale o minulosti nemluvil. Do osady přijel před třemi měsíci a téměř s nikým se nestýkal. Běla, majitelka vedlejší chaty, tvrdila, že spí přes den a pracuje v noci.
Radan ho několikrát viděl nosit z auta těžké kovové bedny. Jiní říkali, že si chatu opravuje a nechce být rušen. Nevěřím klepům, protože z osamělého člověka dokážou během jediného odpoledne udělat vraha. Přesto mě znepokojilo, že tmavé terénní auto odpovídající svědkovu popisu stálo celé léto právě před poslední chatou.
Do Borového koutu jsme s Jitkou dorazili ještě téhož dne. Déšť ustal, ale mezi stromy se držela mlha. Lesní cesta byla rozježděná a čerstvé stopy pneumatik se místy plnily vodou. Zastavili jsme u mé chaty, abychom nevzbudili zbytečnou pozornost.
Když jsem vystoupil, ucítil jsem mokrou kůru, kouř z komínů a cosi ostrého, co mi připomínalo spálenou pryš. Běla nás zahlédla z verandy. Byla to drobná důchodkyně s bystrýma očima a pamětí, kterou by jí záviděl nejeden zapisovatel. Sotva jsme vešli, postavila před nás konvici čaje a bez pobízení spustila.
V noci před loupeží ji probudil motor. Podívala se z okna a spatřila u Damianovy chaty dvě auta. Jedno bylo jeho terénní, druhé zakrývala plachta. Kolem čtvrté ráno obě odjela.
Terénní vůz se vrátil krátce před polednem, ale řídil ho prý jiný muž. "Jak jste to poznala? " zeptal jsem se. „Damian je vysoký a při chůzi trochu šetří levou nohu.
Tenhle byl menší, vyběhl z auta a hned zalezl dovnitř. „Běla dodala, že od poslední chaty později stoupal kouř, ne z komína, nýbrž z ohniště za kůnou. Když se šla podívat blíž, zaslechla hádku. Rozuměla jen několika českým slovům.
Jeden hlas opakoval, že něco mělo být jinak, druhý požadoval klíče. Potom praskla větev a hlasy utichly. Běla se polekala a vrátila se domů. Poprvé během vyprávění se jí roztřásly ruce.
Požádal jsem jí, aby nic nepodnikala a Damianovi se vyhýbala. Přikývla, ale poznal jsem, že jí zákaz dlouho nevydrží. Zvědavost považovala za občanskou povinnost. Nechtěl jsem jí děsit.
Přesto jsem musel mluvit důrazně. Lupič, který udeřil strážného tak silně, že mu roztříštil spánkovou kost, se nezastaví před výhrůžkou osamělé ženě. Běla konečně zvážněla a zamkla dveře ještě než jsme sešli z verandy. K poslední chatě jsme pokračovali pěšky.
Na cestě ležely světlé kamínky podobné těm z dodávky. Nebyl to důkaz, protože stejný štěrk mohl ulpět na desítkách aut, ale kapradiny a borovice rostly kolem nás v hustých pásech. U dřevěné brány stál terénní vůz. Pravý bok měl čerstvě umytý, zatímco zbytek karoserie pokrývala špína.
Zadní kolo bylo stále mokré a ve vzorku pneumatiky ulpěl tenký proužek červené látky. Jitka si ho nenápadně vyfotila. Já zazvonil. Dlouho se nic nedělo.
Pak se za dveřmi ozval pomalý krok a cvaknutí zámku. Damian byl vyšší, než jsem čekal. Měl krátké tmavé vlasy, propadlé tváře a levou ruku obvázanou od zápěstí k lokti. Díval se klidně, téměř lhostejně, ale na čele se mu leskl pod.
Z domu za ním vanul pach dezinfekce a spáleniny. Představil jsem se jako vyšetřovatel a zeptal se, zda si můžeme promluvit. Na okamžik sevřel čelist, potom ustoupil a pustil nás do malé kuchyně. Uvnitř panoval překvapivý pořádek.
Na stole stál hrnek s nedopitým čajem. Vedle něj mapa okolí přehrady. Několik míst bylo označeno tužkou. Banka, kamenolom a příjezdová cesta do osady mezi nimi nebyly, ale čára na mapě vedla podél starého odvodňovacího tunelu, který ústil nedaleko severní silnice.
Damian tvrdil, že předchozí noc neopustil chatu. Zranění na ruce si prý způsobil při opravě střechy. Když jsem se zeptal na dvě vozidla, podíval se k oknu. Řekl, že žádnou návštěvu neměl a sousedé si vymýšlejí.
Mluvil česky dobře, jen občas hledal správný tvar slova. Jeho hlas zněl pevně, avšak palcem si neustále přejížděl po hraně stolu. „Vaše auto dnes někdo řídil,„ zeptala se Jitka. „Ne, a proč jste umyl jen pravou stranu?
„Damian se poprvé viditelně zarazil. Tvrdil, že bok postříkalo bláto a on neměl čas dokončit mytí. Vysvětlení bylo možné, ale nepůsobilo pravdivě. Z vedlejší místnosti se náhle ozvala tupá rána.
Damian okamžitě vstal a postavil se mezi nás a dveře. Řekl, že spadlo poleno. V chatě však nebyl krb ani kamna na dřevo. Topil elektrickým přímotopem, který hučel pod oknem.
Neměli jsme povolení k prohlídce a samotné podezření nestačilo. Požádal jsem alespoň o možnost podívat se na vůz. Damian odmítl. Prohlásil, že zná svá práva a jeho zdvořilost se proměnila v chlad.
Když jsem se zvedal, všiml jsem si pod skříňkou drobného kovového válečku. Vypadal jako část nábojnice, ale než jsem si ho mohl prohlédnout lépe, Damian posunul botu a zakryl ho. Venku se už stmívalo. Jitka byla přesvědčená, že v zadní místnosti někdo je.
Já si tím jistý nebyl. Rána mohla pocházet z kůlny nebo z půdy. Jenže Damianova reakce byla příliš rychlá. Rozhodli jsme se chatu nenápadně sledovat a požádat soudce o příkaz k prohlídce.
Nechtěl jsem zasáhnout ukvapeně. Pokud patřil k lupičům, mohl být ozbrojený. Pokud byl nevinný, jediná chyba by ho proti nám na dobro obrátila. Cestou zpět jsme našli za kůlnou čerstvě zasypané ohniště.
Leželo mimo oplocený pozemek, takže jsme se k němu mohli přiblížit. Mezi mokrým popelem se zachoval kus roztaveného plastu a ohořelý proužek látky stejné červené barvy, jakou jsme viděli v pneumatice. Ota později po telefonu řekl, že může jít o část přepravního vaku používaného bankou. Bez rozboru to ale potvrdit nedokázal.
Nejvíc mě znepokojila jiná věc. V hlíně u ohniště byly tři různé otisky bot. Jedny patřily zřejmě Damianovi, druhé člověku s malou nohou a třetí někomu, kdo výrazně došlapoval na špičku. Pachatelé z banky byli tři.
Šoda byla nápadná, skoro až příliš dokonalá. Zkušenost mě naučila, že případy, které se ochotně skládají sami, často skrývají past. Vrátili jsme se do mé chaty a zřídili tam provizorní pozorovací místo. Jitka kontrolovala údaje o vozidle, zatímco já procházel Damianovu minulost.
Chata byla koupena za hotové prostřednictvím správce majetku. Damian měl povolení k pobytu, ale v posledních letech měnil adresy mezi několika evropskými zeměmi. Nikde nebyl odsouzen. Před pěti lety však pracoval jako řidič bezpečnostní přepravní služby, která převážela peníze mezi bankami.
Ta informace mi sevřela žaludek. Člověk s podobnou praxí mohl znát zabezpečení, způsob balení hotovosti i čas převozu. Současně to stále nebyl důkaz. Jitka mezitím zjistila, že terénní vůzl před dvěma týdny zachycen poblíž banky.
Za volantem seděl Damian. Kamera ho zaznamenala třikrát vždy na večer, kdy zaměstnanci uzavírali pokladny. Když mi ukázala snímky, už jsem jen těžko hledal nevinné vysvětlení. Krátce před půlnocí v poslední chatě zhasla světla.
Mlha zhoustla a osada se ponořila do těcha. Seděl jsem u okna s dalekohledem a cítil, jak se mi do zad opírá chlad. Myslel jsem na zraněného strážného a na pokladní, která se stále neprobrala. Přál jsem si jednat, ale vyšetřování není hon za pocitem spravedlnosti.
Každý krok musí stát na skutečnostech. Jinak se pravda rozpadne u prvního výslechu. Pak se mezi stromy objevila slabá záře. Někdo otevřel zadní dveře Damianovy chaty a vyšel ven s baterkou zakrytou kusem látky.
Postava byla menší než Damian. Přes rameno nesla dlouhou tašku a zamířila k břehu přehrady. O několik vteřin později vyšel Damian. Kulhal víc než odpoledne, rozhlížel se a v ruce držel předmět připomínající pistoli.
Jitka sáhla po telefonu, aby přivolala hlídku. V tom se z mého zamčeného přístřešku ozvalo skřípnutí. Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy se dveře pootevřely a uvnitř se pohnul stín. Někdo se k nám dostal zezadu, aniž bychom ho slyšeli.
Zvedl jsem zbraň a vyzval neznámého, aby vyšel ven. Místo odpovědi, cosi těžkého dopadlo na podlahu a mezi prkny se ke mně dokutálel svazek bankovek potřísněný krví. Svazek se zastavil o nohu stolu. Na horní bankovce zasychala hnědočervená skvrna a kolem papírové pásky se táhl otisk prstů.
Stín v přístřešku se přikrčil za policií. Jitka ustoupila k oknu a zavolala posily, zatímco já namířil do tmy. „Policie, vidíte s rukama nad hlavou. „Odpovědí bylo prudké zapraskání.
Neznámý vyrazil uvolněné prkno v zadní stěně a protáhl se otvorem. Rozběhl jsem se za ním. Zahlédl jsem jen tmavou bundu, čepici a překvapivě drobnou postavu. Prchal mezi chatami, jako osadu znal.
U plotu se otočil a hodil po mně kovový předmět. Narazil do rámu dveří a s řinčením dopadl na zem. Byl to krátký páčicí nástroj. Vyběhl jsem ven.
Mlha pohlcovala světlo baterky a mokré větve mě šlehaly do obličeje. Neznámý přeskočil příkop, seběhl k cestě a zmizel za řadou jalovců. Když jsem dorazil na stejné místo, zaslechl jsem motor. Nebyl to zvuk auta.
Od přehrady se ozývalo tlumené vrčení malého člunu. Jitka mě doběhla o několik vteřin později. Damian ani druhá postava už u jeho chaty nestály. Zadní dveře zůstaly otevřené a ve tmě se pohupovaly ve větru.
Nechtěl jsem se rozdělit. Netušili jsme, kolik ozbrojených lidí se v osadě pohybuje a nejbližší hlídka byla stále několik minut cesty od nás. Vrátili jsme se proto k přístřešku. Svazek obsahoval nové bankovky vysokých hodnot.
Páska nesla razítko pobočky v Javorové ulici a datum mimořádné dodávky. Krev mohla patřit zraněnému strážnému, ale stejně tak někomu z pachatelů. Bankovky byly mokré jen na jedné straně, jako je někdo krátce předtím vytáhl z nepromokavého obalu. „Proč je nechal tady?
„ zeptala se Jitka. „Nenechal. Přinesli je sem. „Myšlenka, že se někdo nepozorovaně dostal k mé chatě a ukryl lup přímo pod naše okno, se mi vůbec nelíbila.
Mohl se bankovek zbavovat, ale mohl nás také chtít odvést od Damianovy chaty. Páčicí nástroj navíc nesl res ani hlínu. Byl čistý, jako by ho neznámý vzal teprve před chvílí. Posily dorazily ze dvou stran.
Část policistů uzavřela cestu. Další zamířili k přehradě. U břehu našli rozvázaný člun, který patřil Radanovi. Motor byl teplý, palivová nádrž téměř prázdná a na něm ležela černá rukavice.
Na protějším břehu však nebylo žádné světlo. Kdo člun použil, mohl vystoupit v kterékoli z desítek malých zátok. S Jkou jsme se vrátili k Damianově chatě. U zadních dveří ležely tři čerstvé kapky krve.
Další vedli přes práh do chodby. Zavolal jsem dovnitř a oznámil, že vstupujeme. Nikdo neodpověděl. Vzhledem krvi, otevřeným dveřím a předchozímu zahlédnutí zbraně jsme nemohli čekat na příkaz k prohlídce.
Uvnitř mohl ležet raněný člověk. Kuchyně vypadala jinak než odpoledne. Hrnek byl rozbitý, mapa zmizela a zásuvky někdo vytáhl na podlahu. Přímotop stále hučel.
Přestože okno zůstalo otevřené, závěs vzdouval dovnitř a přinášel pach vlhké hlíny. Stopa krve pokračovala k zadní místnosti, z níž se před několika hodinami ozvala tupá rána. Dveře byly odemčené, za nimi nestálo poleno ani nářadí, ale převrácená židle s přeříznutým provazem. Na opěradle ulpěl chomáč tmavých vlasů.
U stěny ležel zkrvavený obvaz podobný tomu, který měl Damian na ruce. Okno bylo zatlučené a pokoj neměl jiné dveře. Přesto odněkud z dola táhl studený vzduch. Jitka přejela baterkou po podlaze.
Jedno prkno mělo světlejší okraj než ostatní. Klekl jsem si a zaklepal na něj. Ozval se dutý zvuk. Pod starou skříní jsme objevili železné oko zapuštěné do dřeva.
Skříň byla těžká, ale po podlaze se posouvala nezvykle snadno. Někdo pod její nohy připevnil malá kolečka. Odtáhli jsme ji a odkryli obdélníkový poklop. Zámek byl vypáčený stejným druhem nástroje, jaký po mně hodil uprchlík.
Na hraně zůstala čerstvá rýha a v ní drobný kousek modré barvy. Jitka přivolala velitele zásahu. Než dorazil, zaslechli jsme pod podlahou slabé škrábání. Zvedli jsme poklop.
Dolů vedly úzké schody, které na běžném plánu chaty neměly co dělat. Posvítil jsem do otvoru a znovu se ozval zvuk. Tentokrát jsem rozeznal pravidelné cvakání. Nebyl to člověk, nýbrž přístroj připevněný ke stěně.
Měřil čas a každou vteřinou posouval ručičku blíž k červené značce. Na několik úderů srdce jsem pomyslel na nálož. Technik, který sestoupil jako první, však brzy oznámil, že jde o obyčejný spínač připojený k čerpadlu. Kdyby ručička došla na konec, voda z nádrže by zaplavila podzemní prostor.
Pachatelé chtěli zničit stopy. Uprchlík musel poklop otevřít, spínač poškodit a potom část peněz přenést do mého přístřešku. Otázkou zůstávalo proč. Po zajištění prostoru jsme směli dolů.
Skrýš zabírala téměř celou plochu chaty a její stěny byly vystužené plechem. Ve vzduchu se mísil pach oleje, plísně a dezinfekce. Na policích stály kovové bedny, které vídal Radan. Jedna byla prázdná, ve druhé ležely zásobníky, náboje a dvě pistole.
Třetí obsahovala černé kombinézy, hladké masky a vysílačky. Na podlaze se válel rozříznutý červený přepravní vak s názvem Zemské banky. Uvnitř zůstalo několik svazků bankovek, ale většina lupu chyběla. Na lávce jsme našli bláto se světlými kamínky a rozdrcené borové jehlice.
Spojení s opuštěnou dodávkou už nebylo jen doměnkou. Nejdůležitější však leželo na pracovním stole. V koženém pouzdře bylo šest cestovních dokladů. Na čtyřech se nacházela Damianova fotografie, pokaždé s jiným jménem, datem narození a zemí původu.
Jeden doklad tvrdil, že je stavební technik, jiný z něj dělal obchodníka s náhradními součástkami. Razítka vypadala věrohodně, ale některá data se překrývala. Podle nich měl Damian pobývat ve stejný den na dvou místech vzdálených stovky kilometrů. Pátý doklad patřil menšímu muži s úzkým obličejem a světlýma očima.
Jmenoval se v něm Emil. V šestém měl stejný muž plnovous, jiné vlasy a jméno Viktor. Jitka fotografii zachytila služebním telefonem a odeslala ji k prověření. Odpověď přišla rychleji, než jsem čekal.
Viktora hledali policisté v několika zemích. Byl podezřelý z přepadení vozů převážejících peníze, obchodu se zbraněmi a nejméně dvou vražd. Při posledním zatýkání zastřelil policistu přes dveře bytu a druhého zranil. Poté zmizel.
Jeho skutečný věk ani místo narození nikdo spolehlivě neznal. Pohlédl jsem znovu na fotografii. Postavou odpovídal člověku, kterého Běla viděla vystoupit z terénního auta. Mohl to být i uprchlík z mého přístřešku.
Pokud se pohyboval po osadě, nebyl Damian jediným nebezpečím. A jestli Viktor pochopil, že jsme našli skrýš, mohl se pokusit odstranit každého, kdo ho dokázal poznat. Vedle dokladů ležel svazek fotografií. Zachycovali banku, zadní vchod, příjezd přepravního vozu a zaměstnance odcházející po směně.
Některé snímky vznikly z Damianova terénního auta. Na posledním byl vedoucí pobočky při setkání s neznámou osobou v dlouhém kabátě. Obličej zakrývala kapuce, ale ruka držící obálku měla nápadný prsten ve tvaru hada. Na rubu fotografie stálo tužkou jediné slovo klíč.
Pod ním byl zapsán čas mimořádné dodávky. Někdo uvnitř banky zřejmě předal lupičům informace. To vysvětlovalo přesné načasování i znalost poplašného zařízení, ale stále jsme nevěděli, kdo třetího pachatele varoval. V zásuvce stolu jsme našli malý přehrávač zvuku.
Paměť obsahovala několik krátkých záznamů. Většinu tvořilo šumění a útržky rozhovorů. Na nejnovějším se hádali dva muži. Damianův hlas jsem poznal okamžitě.
„Dohoda byla bez mrtvých,„ říkal. „Druhý hlas zněl tišeji, ale o to hrozivěji. „Strážný se postavil do cesty. Nemusel si ho být a ty jsi nemusel nechat sousedku dívat se z okna.
„Pak následovala rána, převrácení židle a Damianovo zasténání. Záznam končil větou, kterou pronesl neznámý muž téměř lhostejně. „Až odvezu peníze, uklidím oba svědky. „V místnosti se rozhostilo ticho.
Záznam vysvětloval obvaz, provazy i krev. Damian se s komplicem pohádal a Viktor ho zřejmě spoutal. Neznamenalo to, že Damian je nevinný. Fotografie, masky a falešné doklady dokazovaly dlouhou přípravu.
Jenže nyní jsme věděli, že mezi pachateli došlo k rozkolu a jeden z nich neváhá zabíjet. Ota mezitím prohlížel pistole. Jedna byla vyčištěná, druhá měla v hlavni čerstvé zplodiny. Na pažbě ulpěla zaschlá krev a několik světlých vlasů.
Mohla to být zbraň použitá proti strážnému. Přesnou shodu měl potvrdit rozbor, ale i bez něj jsme získali dost podkladů k pátrání po Damianovi a Viktorovi. Pod stolem jsem si všiml zmačkaného plánku osady. U jednotlivých chat byla napsána jména majitelů a obvyklé dny jejich příjezdů.
Má chata byla označena poznámkou policista nepravidelně. U Běliny chaty někdo červeně zakroužkoval okna směřující k cestě. Vedle nich připsal dvě slova. Viděla řidiče.
Okamžitě jsem požádal hlídku u závory, aby zkontrolovala Bělu. Policista odpověděl, že ji před chvílí zahlédl na verandě. Když však došel k jejím dveřím, nikdo neotevřel. Okno do kuchyně bylo rozbité a uvnitř svítilo světlo.
Vyrazil jsem ze skrýše ještě dřív, než domluvil. Cesta mezi chatami mi připadala nekonečná. Bělina branka zůstala do kořán. Na schodech ležela její šála a jeden střevíc.
V kuchyni se z převržené konvice kouřilo, židle byla odsunutá a na podlaze se leskly mokré otisky malé boty. Běla nikde nebyla. Na stole ležel lístek zatížený jejím hrnkem. Písmo bylo úhledné a bez jediné opravy.
„Doklady jste našli. Teď zkuste najít sousedku. „Z lesa za chatou zapraskala větev. Zvedl jsem zbraň a otočil se k temnému oknu.
Odrazu jsem na zlomek vteřiny spatřil mužskou tvář, úzkou, bledou a přesně takovou, jaká byla na Viktorově falešném dokladu. Pak světlo v kuchyni zhaslo a od přehrady se ozval Bělin výkřik. Výkřik se odrazil od hladiny a v zápětí ho pohltila mlha. Vyrazil jsem zadními dveřmi, přeskočil záhon a běžel svahem k přehradě.
Za mnou se ozval Jitčin hlas, když svolávala hlídky k břehu. Nečekal jsem na ni. Běla mohla být každou vteřinou v nebezpečí a Viktor už jednou ukázal, že lidský život pro něj neznamená nic. Mezi stromy nebylo vidět dál než na několik kroků.
Větve se třásly po dešti a kapky dopadaly na spadané jehličí jako drobné údery. Běžel jsem po mokrých otiscích, které vedly od Běliny chaty. Malé podrážky se bořily hluboko do bláta. Vedle nich se místy objevovala úzká rýha, jako by únos táhl po zemi provaz nebo popruh.
„Bělo,„ zavolal jsem. Zprava se ozvalo tlumené zasténání. Zamířil jsem tam a mezi kmeny zahlédl její světlý kabát. Seděla pod borovicí s rukama přivázanýma k tělu.
Přes ústa měla kus látky. Když mě spatřila, prudce zavrtěla hlavou. Nevarovala mě před provazem ani před nerovným terénem. Dívala se někam za moje záda.
Otočil jsem se příliš pozdě. Do zápěstí mě zasáhla dřevěná tyč a pistole mi vyletěla z ruky. Viktor se vynořil z mlhy téměř neslyšně. Na fotografii působil hubeně.
Ve skutečnosti měl ramena pevná a pohyboval se rychle. Než jsem stačil ustoupit, udeřil mě loktem do obličeje. Zakolísal jsem a ucítil v ústech krev. Vrhl se po pistoli, kopl jsem jí ze svahu a chytil ho za bundu.
Látka zapraskala. Viktor se vykroutil, vrazil mi koleno do břicha a přitiskl mi předloktí ke krku. V očích neměl vztek ani strach. Pozoroval mě s chladnou soustředěností člověka, který dokončuje obyčejnou práci.
„Měl jste zůstat ve své chatě,„ řekl, sáhl pod bundu. Zahlédl jsem lesk krátké čepele a srazil mu ruku stranou. Nůž projel rukávem a rozřízl mi kůži nad loktem. Bolest mě probrala.
Narazil jsem čelem do jeho nosu, vytrhl se a odstrčil ho ke stromu. Běla se snažila uvolnit, ale provaz jí svíral ruce tak pevně, až jí modrali prsty. Z vysílačky u mého pasu zapraskal Jitčin hlas. Viktor ji jediným pohybem utrhl a hodil do kapradí.
Potom pískl. Od břehu odpověděl motor člunu. Nebyl tedy sám. Třetí pachatel na něj čekal v jedné ze zátok a únos Běly měl zřejmě jen získat čas.
Viktor se rozběhl dolů. Nemohl jsem ho nechat dojít k vodě. Rozvázat Bělu trvalo déle, než jsme měli a hlídky už musely být blízko. Řekl jsem jí, že se pro ni vrátím a pustil se za ním.
Její vyděšené oči mi připomínaly, jak snadno se správné rozhodnutí může změnit v chybu. Svah končil u staré lodní boudy. Viktor proběhl otevřenými vraty a uvnitř převrhl stojan s vesly. Uskočil jsem před padajícími tyčemi.
Za budovou se táhlo úzké molo, jehož prkna byla zelená mechem. Na konci se v mlze pohupoval člun. Seděla v něm postava s kapucí, ale jakmile spatřila světla baterek mezi stromy, přidala plyn a odrazila od mola. Viktor zaklel a vystřelil po člunu.
Kulka udeřila do vody těsně za zádí. Postava se ani neohlédla. Člun zmizel v šedé cloně a zvuk motoru se vzdaloval k protějšímu břehu. Jeho komplic ho opustil.
Přitiskl jsem se k boudě. Viktor vystřelil znovu a dřevo vedle mé hlavy se rozštíplo. Nemohl vědět, že jsem přišel o zbraň. Přesto se nepřibližoval.
Ustupoval po molu a hledal jinou cestu. Z lesa zazněla policejní výzva. Byl obklíčený, ale právě proto se stával ještě nebezpečnějším. „Vzdejte se,„ zavolal jsem.
„Nemáte kam utéct. „ „Vždycky je kam utéct. „ Z kapsy vytáhl kovový předmět a hodil ho do boudy. Instinktivně jsem se skrčil.
Nebyla to výbušnina, nýbrž zapálená světlice. Dopadla mezi staré nádoby s palivem a oslnivě zasyčela. Plamen se rozběhl po mastné podlaze. Kouř během okamžiku zaplnil vnitřek a odřízl policistům nejkratší cestu k molu.
Viktor využil mého zaváhání, přeskočil zábradlí, zachytil mě za kabát a strhl na prkna. Pistole mu při pádu sklouzla pod okraj mola. Slyšel jsem šplouchnutí, ale úleva trvala krátce. Sevřel mi krk řemenem utrženým z dlouhé tašky.
Převalil se za mě a zatáhl. Prsty jsem se snažil dostat pod řemen. Nedokázal jsem se nadechnout. Molo se mi před očima naklánělo.
Světla baterek se rozmazávala a hlasy zněly vzdáleně. Viktor mě táhl k okraji. Chtěl mě shodit do hluboké vody a držet pod hladinou, dokud nepřestanu klást odpor. Loktem jsem ho zasáhl do žeber.
Sevření na okamžik povolilo, ale pak mě udeřil do spánku. Polovina těla mi sklouzla přes okraj. Studená voda se zavřela kolem ramen a řemen se znovu napjal. Nad sebou jsem viděl jen Viktorovu tvář a za ní oranžovou záři hořící boudy.
Ozvala se rána. Viktor sebou trhl. Řemen povolil a jeho ruka bezvládně klesla. Na rukávu se mu objevila tmavá skvrna.
Otočil se k lesu, avšak další úder ho zasáhl do boku. Tentokrát nešlo o výstřel. Damian do něj narazil celou vahou a oba se svalili na molo. Damian kulhal a obvaz na jeho ruce byl nasáklý krví.
Přesto se zvedl dřív, odkopl Viktorův nůž a přitlačil mu koleno mezi lopatky. Viktor se pokusil sáhnout k botě, kde měl ukrytou druhou čepel. Damian ho udeřil pažbou pistole do zápěstí. „Ani se nehni,„ procedil.
Zachytil mě za límec a vytáhl z vody. Chvíli jsem ležel na zádech, kašlal a lapal po vzduchu. Hořící palivo praskalo a žár se šířil po molu. Damian mě zvedl, přehodil si mou paži přes rameno a odvlekl mě na břeh.
Teprve tam položil pistoli na zem a odsunul ji daleko od sebe. Jitka vyběhla z mlhy se dvěma policisty. Jeden spoutal Viktora, druhý začal hasit oheň. Viktor měl průstřel ramene, ale byl při vědomí.
Když ho zvedali, podíval se na Damiana s takovou nenávistí, že nebylo třeba slov. Damian jeho pohled vydržel. „Běla je nahoře pod borovicí. „ Vypravil jsem ze sebe.
Jitka vyslala policistu za ní a klekla si ke mně. Prohlédla mi krk a rozříznutý rukáv. Tvrdil jsem, že jsem v pořádku, ale hlas se mi lámal a ruce se třásly. Kdyby Damian přišel o několik vteřin později, ležel bych na dně přehrady.
„Mohl jste utéct,„ řekl jsem mu. „Mohl. Proč jste se vrátil? „Damian se podíval k Viktorovi.
„Protože už kvůli mně zemřelo dost lidí. „Z lesa přivedli Bělu. Byla bledá, ale dokázala jít. Jakmile spatřila Damiana, zastavila se a sevřela policistovi paži.
Damian sklopil oči. Běla ho několik vteřin pozorovala, potom přistoupila ke mně a bez jediného slova mě objala. Teprve pak se rozplakala. Záchranáři ošetřili mě, Bělu i oba pachatele.
Damian odmítl nosítka. Seděl na pařezu, ruce položené na kolenou a hlídku vedle sebe. Když jsem se před něj postavil, sám natáhl zápěstí k poutům. „Byl jsem v té bance,„ řekl.
„Pomáhal jsem ji připravit a řídil jsem únikové auto. Peníze jsou schované nedaleko. Vydám vám je. „Jitka zapnula záznam a poučila ho, že nemusí vypovídat bez obhájce.
Damian přikývl, prohlásil, že rozumí, ale nechce čekat. Viktorův třetí komplic stále prchal a mohl se k penězům vrátit dřív než my. Damian vyprávěl bez výmluv. Před lety se s Viktorem účastnil dvou přepadení v zahraničí.
Nikdo tehdy nebyl zraněn a Damian si namlouval, že krade jen pojištěné peníze. Po druhé loupeži od skupiny odešel, změnil si jméno a několik let se skrýval. Viktor ho na jaře našel. Měl fotografie, falešné doklady a dost důkazů, aby ho poslal do vězení.
Nabídl mu jedinou možnost, poslední práci. Damian koupil chatu kvůli podzemní skrýši a starému odvodňovacímu tunelu. Sledoval banku, zakreslil cesty a upravil poplašné zařízení podle údajů od člověka uvnitř. Tvrdil, že trval na prázdných zbraních a zákazu násilí.
Viktor však do zásobníků tajně vložil ostré náboje. Když se strážný postavil na odpor, udeřil ho pistolí. „Měl jsem zastavit auto a vzdát se už tehdy,„ řekl Damian. „Místo toho jsem jel dál.
Bál jsem se Viktora víc než toho, co jsme udělali. „Po návratu do osady se pohádali. Damian chtěl odvézt zraněného strážného do nemocnice a peníze nechat v dodávce. Viktor ho odzbrojil, svázal v zadním pokoji a připravil zaplavení skrýše.
Damian se osvobodil o hranu převrácené židle. Než se dostal ven, Viktor už odnášel část lupu k vodě. „Kdo přinesl bankovky do mého přístřešku? „ zeptal jsem se.
„Ten třetí muž z banky. „Damian jeho jméno neznal. Viktor mu říkal jen, poznával ho podle prstenu. Právě Had měl hlídat vchod i únikovou cestu přes služební chodbu.
Po loupeži se převlékl, ukryl se v osadě a čekal na svůj podíl. Když zjistil, že jsme našli chatu, chtěl část peněz podstrčit mě a vyvolat dojem, že jsem s lupiči spolupracoval. Potom uprchl Radanovým člunem. „Ten člun, který odjel teď, řídil také on,„ zeptala se Jitka.
Damian přikývl. „Viktor mu nevěřil. Měl pravdu. „Zavedl nás ke staré čerpací stanici nad přehradou.
Budova byla opuštěná od doby, kdy se opravovala hráz. Pod rezavou mříží se nacházela šachta napojená na odvodňovací tunel. Damian nadiktoval číselnou řadu k vissacímu zámku a ukázal uvolněnou cihlu. Za ní byla páka, která odsunula část betonové stěny.
Ve výklenku stálo sedm nepromokavých vaků. Technik každý otevřel a postupně vyndal svazky bankovek označené páskami Zemské banky. Byla tam většina odcizené hotovosti, včetně balíčků, jejichž čísla banka předala policii. Chyběla jen část, kterou si odvezl Had a několik svazků nalezených v Damianově skrýši.
Damian vysvětlil, že peníze přemístil ještě před hádkou. Pochopil, že Viktor plánuje zabít jeho i Bělu a uprchnout s celým lupem. Chtěl získat čas a přinutit ho vyjednávat. Místo toho tím ohrozil všechny v osadě.
Nepokoušel se svou vinu zmenšit. Každou větu pronášel klidně, ale když mluvil o strážném, hlas se mu zachvěl. Při odvádění se zastavil vedle mě. „Nezachránil jsem vás, abych dostal mírnější trest.
To nerozhoduji já. „ „Já vím. Jen jsem nechtěl, aby Viktor zabil dalšího člověka, zatímco já zase uteču. „Odvedli ho k vozu.
Běla stála opodál zabalená v přikrývce. Když Damian procházel kolem, Tiše mu poděkovala. Neodpověděl, pouze sklonil hlavu. Pak nastoupil a dveře se za ním zavřely.
Myslel jsem, že nejtěžší část noci skončila. V tom Ota zavolal od otevřených vaků. V jednom balíčku chyběly bankovky. Místo nich obsahoval tenkou obálku a fotografii vedoucího pobočky.
Na snímku podával muži s hadím prstenem kartu od zabezpečených dveří. Na zadní straně bylo napsáno místo a čas dalšího setkání. Setkání se mělo uskutečnit následujícího rána. Do úsvitu zbývaly necelé tři hodiny a Had měl stále zbraň, člun i část ukradených peněz.
Fotografii jsme ještě v šachtě poslali na krajské pracoviště a požádali o prověření všech zaměstnanců banky. Místo schůzky bylo uvedeno na zadní straně snímku – opuštěná vodárna za severním nádražím. Čas byl stanoven na 6:30 ráno. Jestli Had objevil obálku před útěkem, mohl schůzku odvolat.
Jestli o ní nevěděl, představovala naši jedinou možnost, jak ho dopadnout dřív, než zmizí s penězi. Odpověď přišla během jízdy do města. Muž s prstenem se jmenoval Pavel a v bance pracoval jako správce zabezpečení. Měl přístup k záznamům o opravách, znal rozmístění čidel a věděl, ve kterých ulicích nefungují kamery.
V den loupeže nahlásil nemoc. Jeho byt byl prázdný a skříň zůstala otevřená. Sousedka ho naposledy viděla odcházet s dlouhou taškou večer před přepadením. Vedoucí pobočky Karel bydlel nedaleko nemocnice.
Mohli jsme ho okamžitě zadržet, ale tím bychom Pavla varovali. Dům jsme proto nechali sledovat. Karel vyšel krátce po šesté. Na sobě měl dlouhý kabát a v ruce nesl malý kufřík.
Rozhlížel se tak často, až bylo zřejmé, že se nebojí ranního chladu, nýbrž člověka, s nímž se má setkat. Jitka jela za ním v neoznačeném voze. Já se dvěma kolegy zamířil k vodárně oklikou. Řezná rána na paži pálila a kolem krku se mi tvořily podlitiny po Viktorově řemenu.
Ale na odpočinek nebyl čas. Vybavoval jsem si člun mizející v mlze. Pavel mohl být unavený, promrzlý a zoufalý. Právě takový ozbrojený člověk bývá nejméně předvídatelný.
Vodárna stála mezi zarostlými kolejemi a řekou. Vysoká okna byla vytlučená, omítka opadávala a uvnitř kapala voda z děravé střechy. Policisté obsadili oba východy i břeh. Karel dorazil pěšky, položil kufřík na betonový podstavec a čekal.
Netušil, že jeho kabát sledujeme několika dalekohledy. Pavel se objevil přesně v 6:30. Vyšel z odvodňovací rourry u řeky mokrý až po pás. Prsten ve tvaru hada se zaleskl, když si stáhl kapuci.
Přes rameno měl nepromokavý vak. Chvíli Karla pozoroval a pak mu nařídil, aby kufřík otevřel. Uvnitř byly suché šaty, doklady a klíče od auta. Karel se třásl, žádal svůj podíl a ujišťoval Pavla, že policie nic neví.
Pavel se mu vysmál, řekl, že Viktor je zadržený, Damian vypovídá a fotografie z banky zmizela. Potřeboval už jen vůz a cestu přes hranice. „Dohodli jsme se, že nikomu neublížíte,„ namítl Karel. „Dohodli jsme se, že otevřete dveře,„ odpověděl Pavel.
„O zbytek jste se neměl starat. „Tahle dvě slova stačila, aby bylo jasné, že Karel nepředal kartu pod nátlakem. Věděl o loupeži a čekal za svou pomoc peníze. Možná si nepřál krev, ale vědomě pustil ozbrojené muže mezi své zaměstnance.
Jeho pozdější lítost nemohla změnit to, co udělal. Velitel zásahu dal znamení. Z obou stran se ozvala výzva, aby muži zvedli ruce. Karel uposlechl okamžitě.
Pavel však převrhl kufřík, vytáhl pistoli a chytil vedoucího kolem krku. Přitiskl mu hlaveň pod bradu a táhl ho k řece. Neměli jsme čistý výhled. Karel zakrýval většinu jeho těla a za nimi se leskla voda.
Pavel ustupoval k rourám, kterými mohl prolézt do soustavy starých stok. Kdyby se dostal dovnitř, čekaly by nás kilometry chodeb a desítky východů. Přesunul jsem se za zrezivělou nádrž. Pavel si mě všiml a namířil mým směrem.
Rána zaduněla prázdnou budovou. Kulka se odrazila od kovu a nad hlavou mi zasvištěly úlomky rzy. Policisté palbu neopětovali. Stačilo jediné zaváhání a Karel by zaplatil za své rozhodnutí životem.
„Pavle, vak vám překáží,„ zavolal jsem. „S rukojmým se do roury nevejdete. „ „Tak ho tam nechám. Pak už nemáte čím vyjednávat.
„Na okamžik se podíval k otvoru. Karel toho využil, zvedl nohu a pruce mu došlápl na nárt. Pavel škubl rukou, hlaveň se odchýlila a Karel klesl na zem. Jitka vyrazila z úkrytu a odkopla pistoli.
Pavel se rozběhl k řece, ale dva policisté ho srazili ještě před břehem. Bránil se, dokud mu nezacvakla pouta na obou zápěstích. Potom náhle ochabl. Jeho vak obsahoval několik svazků bankovek, náhradní značky k autu a pistoli, kterou v bance udeřil strážného.
Krev na pažbě se později shodovala se vzorkem z podlahy bankovní haly. V kapse měl také červené vlákno z přepravního vaku, klíč od Radanova člunu. Zbytek peněz ukryl pod uvolněnými kameny v odvodňovací rouře. Našli jsme je podle mokrých otisků a utrženého popruhu.
Několik bankovek voda zničila, ale skoro celá chybějící částka se vrátila. Když Ota se četl zajištěné svazky, poprvé od začátku případů jsem měl pocit, že se smyčka skutečně uzavřela. Karel se po zadržení přiznal. Dlužil peníze a Pavel mu slíbil takovou odměnu, že by mohl začít znovu.
Předal mu čas dodávky, kartu od služebních dveří i údaje o poplašném zařízení. Přesvědčoval sám sebe, že banka je pojištěná a zaměstnancům se nic nestane. Byla to pohodlná lež. Poištění může nahradit bankovky, ale nevrátí člověku zdraví ani klidný spánek.
Pokladní se probrala následujícího dne. Strážný přežil složitý zákrok. Čekaly ho však dlouhé měsíce léčení. Když jsem ho navštívil, pamatoval si jen masku a prudký pohyb pistole.
O peníze se nezajímal. Zeptal se, zda byly pachatelé dopadeni. Když jsem přikývl, zavřel oči a řekl, že to prozatím stačí. Vyšetřování pokračovalo několik měsíců.
Damian při každém výslechu odpovídal na otázky a ukázal místa, kde skupina připravovala auta, tanek, zbraně i falešné doklady. Pomohl také objasnit starší loupeže za hranicemi. Nic nezamlčoval, ani když věděl, že si tím přidává další vinu. Jeho výpověď potvrdily otisky, záznamy i stopy nalezené pod chatou.
Viktor se naproti tomu snažil svalit všechno na ostatní. Tvrdil, že v bance nebyl, bě neunesl a u mola jednal v sebeobraně. Důkazy však mluvily jasně. Na jeho oblečení byla krev strážného, na provazu Běliny vlasy a na zapálené světlici jeho otisky.
Soud mu uložil výjimečně dlouhý trest. Pavel a Karel dostali mnohaleté tresty za loupeš, ohrožení lidí a účast na přípravě přepadení. Karel u soudu plakal a opakoval, že nečekal násilí. Soud mu připomněl, že kdo otevře dveře ozbrojenému zločinu, nemůže si vybírat, co jimi vstoupí.
Damian svou vinu přijal hned na začátku jednání. Nežádal sproštění a nesnažil se ze záchrany mého života udělat zásluhu, která by vymazala loupež. Jeho spolupráce, vrácení peněz a pomoc u mola byly při rozhodování zohledněny. Přesto odešel do vězení na řadu let.
Když se ho soudce zeptal, zda rozsudku rozumí, Damian vstal. „Rozumím,„ řekl. „Bál jsem se trestu a proto jsem dovolil horší věci. Teď ho přijímám.
To, že jsem nakonec někomu pomohl, neznamená, že jsem předtím nikomu neublížil. „Proti rozsudku se neodvolal. Později poslal Běle krátký dopis. Omluvil se, že jí vystavil nebezpečí a poděkoval jí za slova u policejního vozu.
Běla mu odpověděla. Co napsala, mi neukázala. Řekla jen, že odpuštění není totéž co zapomenutí a že člověk může odsoudit skutek, aniž by navždy zavrhl jeho pachatele. Peníze se po skončení potřebných rozborů vrátily bance.
Část poškozených bankovek musela být nahrazena, ale podniky dostaly prostředky na výplaty a žádný zaměstnanec o svou mzdu nepřišel. Pravda tentokrát skutečně vrátila ukradené peníze. Nevrátila však strážnému ztracené měsíce ani Bělenoc, kdy se bála o život. Spravedlnost dokáže napravit mnoho, nikdy však úplně všechno.
Na jaře jsem znovu přijel do Borového koutu. Zelená chata byla zajištěná a čekala na prodej. Podzemní skrýš úřady zasypaly. Na místě ohniště rostla čerstvá tráva a u přehrady opravili ohořelé molo.
Osada se pomalu vracela k obvyklému životu. Jen rozhovory u plotů zněly opatrněji než dřív. Někteří sousedé tvrdili, že od začátku věděli, co je Damian zač. Když jsem se ptal proč, mluvili o jeho přízvuku, samotářství a letech strávených v cizině.
Nikdo nezmínil mapy banky, přepravní vakni falešné doklady. Zaměňovali své předsudky za úsudek a náhodou došli ke správnému podezření ze špatných důvodů. Běla je pokaždé zarazila. Připomínala jim, že Viktor měl českou řeč bez přízvuku.
Karel vedl místní banku a Pavel znal ve městě každou ulici. Přesto zradili lidi kolem sebe. Damian přišel ze zahraničí a spáchal vážný zločin, ale ve chvíli, kdy mohl utéct, se vrátil a zachránil mi život. Ani jedno nemaže druhé.
Dlouho jsem si kladl otázku, zda jsem Damiana podezíral kvůli skutečným stopám, nebo zda na mě přece jen působily řeči sousedů. Odpověď nebyla příjemně jednoduchá. Důkazy proti němu byly oprávněné a nakonec se potvrdily. Zároveň jsem si musel přiznat, že jeho cizí původ dodával každé podivnosti temnější význam, než by možná měla u člověka narozeného vedle nás.
Od té doby si tu noc připomínám při každém vyšetřování. Člověka neomlouvá místo narození, chudoba ani strach. Stejně tak ho přízvuk, jiné zvyky nebo mlčenlivost nedělají viným. Rozhodují činy, následky a ochota nést za ně odpovědnost.
Damian nebyl nevinný soused, kterého osada neprávem pomluvila. Byl bankovní lupič a přijal trest, který mu náležel. Nebyl však ani nestvůrou jen proto, že přišel odjinud. V rozhodující chvíli se postavil člověku, jehož se dlouho bál, vrátil ukradené peníze a přestal utíkat před pravdou.
Když jsem toho jara odcházel od přehrady, Běla stála u branky a mávala mi. Za její chatou šuměly borovice a po hladině se táhl pruh slunečního světla. Borový kout už pro mě nebyl místem podezřelého cizince.
Stal se připomínkou, že spravedlivý soud nezačíná otázkou, odkud člověk přišel, ale tím, co udělal, koho tím zasáhl a zda dokázal přijmout následky.
:max_bytes(150000):strip_icc():focal(742x460:744x462):format(webp)/Kaylee-Gonclaves-Steve-Gonclaves-Kristi-Gonclaves-080326-tout-b2f81be1c11842c78d7b40273a9f2fe8.jpg)
