Detektiv inspektor Henkin z Brightonu stanul před domem Bledchly House a věděl, že tohle není obyčejná krádež. Uvnitř totiž právě zemřel starý pan Frevin, ale jeho smrt byla téměř vedlejší. Z knihovny beze stopy zmizelo osm vzácných Englehartových miniatur, jejichž cenu odborníci odhadovali na deset tisíc liber. Celý případ začal o několik dní dříve, vlastně už mnohem dřív.
Pan Frevin byl vášnivý sběratel umění, nesmírně bohatý muž, jehož soukromá sbírka patřila k nejcennějším v Anglii. Miniatury na slonovině, každá tři až čtyři palce vysoká, byly považovány za nejdokonalejší díla svého druhu. Správci Louvru za ně nabízeli dvě stě tisíc franků, ale Frevin odmítl. Měl peněz dost a sbírka měla zůstat v rodině.
Jenže rodina nebyla tak dokonalá, jak se zdálo. Frevin měl jediného syna, pohledného mladíka jménem Lionel, který zdědil půvab po své krásné matce. Bohužel se dostal do špatné společnosti, nadělal si obrovské dluhy, dokonce se mluvilo o nesplaceném šeku jednoho důstojníka, což by znamenalo trestní řízení. Starý pán, tvrdý obchodník, který si zakládal na bezúhonném jménu, synovi nikdy neodpustil.
Vyplatil jeho nejpalčivější dluhy, poslal ho do Kanady a otevřeně mu sdělil, že už od něj nemá nic očekávat. Celý majetek i vzácnou sbírku měl zdědit synovec James Heme, muž bez poskvrny. Paní Frevinová to nesla velmi těžce. Byla to jemná umělecky založená žena, která svého jediného syna zbožňovala.
Na manžela ale neměla žádný vliv. A po těch událostech se starému pánovi zcela zhroutilo zdraví. Postihl ho záchvat mrtvice, z něhož se částečně zotavil, ale zůstal invalidou. O devět měsíců později přišel další záchvat a nakonec i ten třetí, smrtelný.
Večer čtrnáctého ledna seděly u jeho lůžka obě ošetřovatelky, komorník Kenneth a lékař. Umírající byl neklidný, oči mu těkaly po místnosti. Sestra Dostálová si všimla, že chce vidět své milované miniatury. Vytáhla velké kožené pouzdro a položila ho vedle nemocného.
Frevin se jich třesoucíma rukama chvíli dotýkal, pak vyčerpán klesl zpět na polštáře. Lékař tiše řekl, že umírá, a paní Frevinová požádala, aby s ním mohla zůstat chvíli o samotě. Sestra zůstala na doslech a zaslechla, co matka umírajícímu manželovi šeptala. „Jde o Lionela, vašeho jediného syna,“ řekla.
„Je v Brightonu. Mohu pro něj dojet automobilem, pokud souhlasíte, že ho přijmete. “
Nemocný přikývl. Paní Frevinová dala komorníkovi Chipsovi pokyn, aby přistavil automobil, políbila manžela na čelo a než odešla, poručila Kennethovi, aby předal pouzdro s miniaturami Chipsovi a ten aby je uložil do knihovny.
Chips vzal pouzdro, položil ho na stůl v knihovně, vyprovodil paní k vozu a zavřel hlavní dveře. Asi o hodinu později se paní Frevinová vrátila, ale bez syna. Lionel odmítl přijít k otcovu lůžku a smířit se s ním na poslední chvíli. Byl prý ještě tvrdší než otec.
Umírající stařeček naštěstí synovo odmítnutí nikdy nezjistil, zemřel v bezvědomí nad ránem. Až pozdě odpoledne si paní Frevinová vzpomněla, že pouzdro s miniaturami mělo být uzamčeno ve skříni. Když vešla do knihovny, o čtvrt hodiny později ji Chips našel sedět v křesle na pokraji mdlob. „Miniatury, kde jsou?
“ vydechla sotva slyšitelně. Chips pohlédl kolem sebe. „Řekla jste mi, madam, abych je položil na stůl. Tak jsem také učinil.
Ale teď tu nejsou. “
Zmizení miniatur zachvátilo celý dům větším rozruchem než smrt pána. Do půl hodiny dorazil inspektor Henkin s konstáblem. Oba zkušení muži si rychle udělali představu, jak ke krádeži došlo.
Když Chips vyprovázel paní k automobilu, zůstaly hlavní dveře chvíli otevřené. Paní Frevinová se dokonce vracela pro pokyny ohledně večeře pro ošetřovatelky. Pachatel se musel vplížit dovnitř, ukrýt se a počkat na vhodný okamžik. Henkin vyslechl všechny v domě.
Služka Emily ráno našla okenice v knihovně nezajištěné a jedno okno otevřené, ale o zloději prý místnost nevypadala. Chips mezitím knihovnu zamkl zvenčí, klíč nechal v zámku. Pachatel musel dům znát. Zamířil přímo do knihovny, vzal jenom miniatury a nic jiného.
Vlámač by se zachoval jinak. Veřejnost si rychle udělala vlastní závěr. Všechny sympatie se obrátily proti Lionelovi, který odmítl smíření s otcem na smrtelné posteli. Lokaj lady Steinové dosvědčil, že slyšel, jak matce podrážděně řekl, že otec ho nechal padnout a že se nebude ponižovat a předstírat city k člověku, který stejně nemá v úmyslu změnit závěť.
Jenže krádež se mu nedala dokázat. A když se ukázalo, že Lionel měl alibi, veřejnost začala podezřívat samotnou matku ze soucitu se synem. Lady Molly se tomu jen zasmála. Proč by žena, která měla za pár hodin zdědit celý majetek, riskovala fingované vloupání kvůli věcem, které by jí stejně patřily?
Záhada byla čím dál temnější. Oběžníky s popisem miniatur putovaly do všech muzeí a ke sběratelům, ale zloděj se nikdy nepokusil je prodat. Umělecká díla nelze jen tak rozebrat a zpeněžit. Když šéf nabídl případ Lady Molly, souhlasila, ale pod dvěma podmínkami.
Žádné zbytečné otázky a nové oběžníky všem muzeím se žádostí o informace o všech uměleckých dílech zakoupených za poslední dva roky. Šéf se podivil, vždyť miniatury byly ukradeny teprve před třemi měsíci. Ale Lady Molly si stála na svém. Asi o sedm týdnů později mi ráno radostně oznámila, že umělecké muzeum v Budapešti vlastní celý soubor osmi Englehartových miniatur.
Tamní úřady si myslely, že se jich oběžníky netýkají, protože byly zakoupeny už před více než dvěma lety. „Ale před dvěma lety byly miniatury ještě tady v Bledchly House,“ namítla jsem zmateně. Lady Molly se jen usmála. Vzala mě s sebou do Brightonu, do hotelu Metropol.
Tam se chovala, jako by znala půlku města. Všude se zdravila s lidmi, usmívala se, povídala si. Nikdo netušil, že má něco společného se Scotland Yardem. Jednoho večera mě upozornila na stůl nedaleko nás.
Seděli tam sir Michael s lady Steinovou, ctihodná paní Frevinová v hlubokém smutku a její syn Lionel. Vycítila jsem, že se něco chystá. Po večeři se Lady Molly přesunula do salonu a nechala náš podnos postavit blízko stolu Steinových. Kolem nás se brzy shromáždilo několik známých, mezi nimi sir Anthony Truscott z muzea.
Rozhovor se stočil k umění. „Právě jsem se zbláznila do miniatur,“ řekla Lady Molly. „Slečna Grantová a já jsme procestovaly velkou část kontinentu, abychom získaly vzácné kusy. Našly jsme dvě Englehartovy miniatury, koupili jsme je v Budapešti.
“
„Englehart v Budapešti? “ podivil se sir Anthony. „Byly zakoupeny před dvěma lety,“ pokračovala Lady Molly klidně. „Původně jich bylo osm.
Muzeum je na ně hrdé, ale stály příliš mnoho peněz, tak prodalo dvě z nich. “
Všimla jsem si, jak se paní Frevinová u vedlejšího stolu napjala a upírá na Lady Molly planoucí oči. Lady Molly se ke mně obrátila a požádala mě, abych z jejího pokoje přinesla malý zapečetěný balíček z toaletního kufříku. Pochopila jsem, že mám sehrát určitou roli.
Když jsem balíček vyzvedla a chystala se sejít dolů, objevila se přede mnou paní Frevinová. Byla rozrušená, hlas se jí třásl. Snažila se mi vnutit dvě stě liber, jen abych jí dovolila balíček otevřít, prý na tom závisí její život. V tom vedle nás zazněl klidný hlas.
„Můžete si ty peníze vzít, Mary, jestli chcete. Máte mé svolení předat balíček této dámě. “
Stála tam Lady Molly s inspektorem Henkinem. Vzala mi balíček a podala ho paní Frevinové.
„Chcete jej otevřít sama? “ zeptala se. „Nebo to mám udělat já? “
Paní Frevinová stála jako zkamenělá.
Lady Molly rozlomila pečeť a vyněla z balíčku několik listů bílého kartonu a tenký kousek prkénka. „Podívejte,“ řekla klidně. „Dvě stě liber je vysoká cena za pouhý pohled na tyto bezcenné věci. “
Paní Frevinová se pokusila zachovat důstojnost.
„Takže to byla jen lest. “
„Lest, jistě,“ přikývla Lady Molly s úsměvem. „Pro nás všechny velmi příjemná, zvláště když jste do ní tak ochotně vstoupila. “
A pak jí Lady Molly vyložila celou pravdu.
Před dvěma lety byl Lionel ve vážných finančních potížích, byla v tom záležitost, kterou se neodvážil svěřit otci. Paní Frevinová neměla vlastní kapitál, a tak vymyslela plán. Je sama výborná malířka. Pečlivě zhotovila kopie vzácných miniatur a originály poslala se synem do Budapešti, kde je prodal muzeu.
Angličané se tam zdržují sotva jednu noc a nikdo by je tam nepoznal. Copie byly samy o sobě uměleckými díly a v manželově tehdejším stavu nebylo těžké ho oklamat. Když ale ležel na smrtelné posteli, uvědomila si, že závěť bude brzy projednávána a miniatury budou muset být oceněny. Obávala se, že záměna vyjde najevo.
A tak zinscenovala komedii s vloupáním. Ona sama odnesla falešné miniatury z knihovny v noci manželovy smrti a ukryla je. Paní Frevinová vydala zděšený výkřik a chtěla utéct, ale Lady Molly jí zastoupila cestu a jemně ji uchopila za zápěstí. „Dovolte mi jednu radu,“ řekla tiše.
„Na yardu budeme spokojeni s vaším přiznáním. Potom se zkuste dohodnout s dědicem svého manžela, panem Jamesem Hemem. Řekněte mu celou pravdu a nabídněte plnou finanční náhradu. Kvůli rodině to určitě přijme.
Nebyl by žádný prospěch z toho, kdyby celou věc rozšiřoval na veřejnosti. “
Paní Frevinová dlouho váhala. Vzdor z její tváře pomalu mizel. Nakonec se zadívala do vlídných očí Lady Molly, uchopila její ruku do obou svých a zašeptala: „Poslechnu vaši radu.
Bůh vám žehnej. “ A odešla. Lady Molly přivolala inspektora Henkina. „Dokud nebudeme mít přiznání, ani slovo.
“
„Ano, madam. A ani potom,“ odpověděl Henkin vážně. Dnes je paní Frevinová s Jamesem Hemem v dobrých vztazích. Zachoval se prý velmi velkoryse.
A veřejnost už na záhadu Frevinových miniatur dávno zapomněla.
