Seděla jsem v hale hotelu a držela v ruce dopis, který mi měla předat slečna Marvelová. Vtom jsem zaslechla ten tvrdý skotský hlas: „Odcházím, vrchní, a k večeři se nevrátím.“ O chvíli později…

Baronka Orsi, muž v plášti. Slyšela jsem mnoho lidí říkat, lidi, kteří, jak podotýkám, pravidelně čtou denní noviny, že je v mezích britských ostrovů naprosto nemožné, aby někdo jen tak zmizel. Zároveň však tito moudří lidé připouštějí jednu velkou výjimku ze své jinak neotřesitelné teorie, a tou je případ pana Leonarda Marvela, který, jak jistě víte, jednoho odpoledne vyšel z hotelu Skouša v Croveload, a od té doby o něm nikdo neslyšel, ani ho koutkem oka nespatřil. První oznámení podala policii slečna Olive Marvelová, sestra pohřešovaného.

Šlo o skotku zcela obvyklého typu. Vysoká, kostnatá, se světlými pískově zbarvenými vlasy a poněkud zasmušilým výrazem v modrošedých očích. Její bratr, pravila, vyšel onoho odpoledne za dosti mlhavého počasí. Myslím, že to bylo 3.

února, právě asi před rokem. Měl v úmyslu navštívit v City advokáta, jehož adresu mu nedávno poskytl přítel kvůli jakési své soukromé záležitosti. Pan Marvel řekl sestře, že pojede vlakem ze stanice South Kensington do Morgade Street, a odtud pěšky do Finsbury Square. K večeři se měl vrátit zpět domů.

Protože však měl velmi nepravidelné zvyky a rád trávil večery v restauracích a hudebních sálech, sestra nepocítila nejmenší úzkost, když se nevrátil v určenou hodinu. Večeřela v jídelně hotelu a krátce po 10. hodině odešla na lože. Ona i její bratr obývali ve druhém patře malého soukromého hotelu dva pokoje a jeden salon.

Slečna Marvelová měla navíc stále při sobě komornou, neboť byla poněkud churavého zdraví. Ta dívka, Rosie Kembellová, hezká skotská děvečka, spávala v nejvyšším poschodí. Teprve následujícího rána, když se pan Leonard neobjevil u snídaně, začala slečna Marvelová pociťovat neklid. Podle její vlastní výpovědi poslala Rosie zjistit, není-li něco v nepořádku, a dívka se vrátila s vytřeštěnýma očima a nemalým strachem se zprávou, že pan Marvel ve svém pokoji není, a že jeho lože v noci ani nebylo použito.

V příznačné skotské zdrženlivosti slečna Olive o věci tehdy nikomu nic neřekla a policii podala zprávu teprve o dva dny později, když sama vyčerpala všechny prostředky, jež měla po ruce, aby zjistila, kde se její bratr nachází. Navštívila advokáta, do jehož kanceláře měl Leonard Marvel toho odpoledne namířeno, ale pan Stedham, jak se onen právník jmenoval, pohřešovaného nikdy neviděl. Rosie, komorná, si s velikou obratností vyžádala informace na stanicích South Kensington a Morgate Street. Na první z nich si pokladník, který pana Marvela znal od vidění, zcela zřetelně pamatoval, že mu časně odpoledne prodal jízdenku první třídy do jedné z městských stanic.

Avšak v Morgate Street, což je velmi rušná stanice, si nikdo nepamatoval, že by tam spatřil vysokého zrzavého Skota v plášti typu inverness. Tak zněl popis pohřešovaného. Tou dobou již byla mlha v City velmi hustá. Doprava byla ochromena a každý se cítil rozmrzelý, podrážděný a zahleděný sám do sebe.

To byly v podstatě údaje, které slečna Marvelová policii sdělila o podivném zmizení svého bratra. Zpočátku se nezdála příliš znepokojená. Zjevně měla velikou důvěru v bratrovu schopnost postarat se sám o sebe. Mimo to rozhodně prohlásila, že její bratr neměl u sebe onoho odpoledne ani cennosti, ani peníze.

Jak však míjel den za dnem a po zmizelém stále nebylo ani stopy, začala věc nabývat vážnějšího rázu. A pátrání, které naši lidé na jardu zahájili, se stávalo stále intenzivnějším. Popis pana Leonarda Marvela byl uveřejněn v hlavních londýnských i venkovských denicích. Bohužel neexistovala žádná dobrá fotografie a slovní popisy bývají zpravidla neurčité.

O tom muži bylo kromě jeho zmizení, které mu vyneslo jistý druh proslulosti, známo velmi málo. Se sestrou přijel do hotelu Skouša asi o měsíc dříve a později se k nim připojila komorná Kembellová. Skotové jsou příliš zdrženliví, než aby o sobě či o svých záležitostech mluvili s cizinci. Bratr a sestra v hotelu téměř s nikým nehovořili.

Jídlo jim nosila komorná do jejich soukromého salónu, zatímco sama jedla s personálem. Tváří v tvář nynější strašné pohromě však slečna Marvelová svou chladnost před policejním inspektorem odložila a podala mu veškeré údaje, které o bratrovi mohla sdělit. „Byl pro mě jako syn,“ vysvětlovala se sotva zadržovanými slzami. „Poněvadž jsme brzy ztratili rodiče a protože jsme zůstali ve velmi, velmi špatných poměrech, naši příbuzní si nás sotva všímali.

Můj bratr byl o mnoho let mladší než já, ačkoli byl trochu lehkomyslný a měl rád zábavu, byl ke mně dobrý jako zlato a po léta nás oba živil novinářskou prací. Do Londýna jsme přišli z Glasgow asi před měsícem, protože Leonard dostal velmi dobré místo ve štábu Daily Post. “ To vše bylo samozřejmě brzy ověřeno, a ačkoli se při podobných dotazech v Glasgow o panu Leonardu Marvelovi mnoho nezjistilo, nebylo pochyb, že psal reportáže pro kurýr a že naposledy na základě inzerátu požádal o pravidelné místo v Daily Post a byl přijat. Tyto podnikové půlpencové noviny nabídly s příznačnou velkomyslností odměnu 50 liber kterémukoli svému čtenáři, který by podal zprávu vedoucí k objasnění, kde se pan Leonard Marvel nachází.

Čas však míjel a o nich 50 liber zůstalo nevyzvednutých. Lady Molly se nezdála být tímto případem tak zaujata, jak bývala obyčejně podobnými záhadami. S podivnou lehkomyslností, zcela nepodobnou, poznamenala, že jeden skotský novinář v Londýně více či méně valně nic neznamená. Tím více mě tedy pobavilo, když jednoho rána, asi tři týdny po záhadném zmizení pana Leonarda Marvela, přinesla Jane, naše malá služebná, vizitku spolu s dopisem.

Na kartičce stálo jméno slečna Olive Marvel. Dopis byl obvykle strohé sdělení od šéfa, žádající Lady Molly, aby si s dotyčnou dámou promluvila a po rozhovoru jej přišla navštívit. Moje drahá paní s potlačeným zívnutím řekla Jane, aby slečnu Marvelovou uvedla. „Jsou dvě, milady,“ pravila Jane, chystajíce se vyhovět.

„Dvě, co? “ zeptala se Lady Molly se smíchem. „Dvě dámy, myslím,“ vysvětlila Jane. „Nuže dobrá, uveďte je obě do salonu,“ řekla Lady Molly netrpělivě.

Pak, když Jane odešla splnit rozkaz, se stala věc velmi podivná. Podivná proto, že jsem za celé trvání svého důvěrného styku s mou drahou paní nikdy nepoznala, že by se tváří v tvář zjevně zajímavému případu chovala s tak zjevnou netečností. Obrátila se ke mně a pravila: „Mary, bude nejlépe, když tyto dvě ženy, ať už jsou to kdokoli, přijmeš ty. Cítím, že by mne udunděli k smrti.

Poznamenej si, co budou říkat, a pak mi to povíš. A teď se nehádej,“ dodala se smíchem, který rázně zarazil mou chystanou námitku. „Ale běž a vyslechni slečnu Marvelovou a společnost. “

Netřeba říkat, že jsem ihned učinila, jak mi bylo poručeno.

A za několik vteřin jsem již seděla v našem malém salónu a vyměňovala si zdvořilé úvodní věty se dvěma dámami naproti mně. Nemusela jsem se ptát, která z nich je slečna Marvelová. Vysoká, neobratně oděná v hluboký černý smutek se silným kreponovým závojem přes tvář a v černých bavlněných rukavičkách vypadala po všech stránkách jako neústupná Skotka. V nápadném protikladu k jejímu zkličujícímu zevnějšku seděla vedle ní přestrojená, přepudrovaná a nápadně oděná mladá žena, jejíž hezká nalíčená tvář nesla zřetelnou pečeť herecké profese.

K mému potěšení nebyla slečna Marvelová dlouho zdržována okolky a brzy přešla k věci, která ji sem přivedla. „Navštívila jsem jednoho pána na Scotland Yardu,“ vysvětlovala po krátkém úvodu. „Poněvadž slečna Lulu Fe přišla dnes ráno za mnou do hotelu s vyprávěním, které podle mého mínění mělo být sděleno policii hned, jakmile se o zmizení mého bratra vědělo, a nikoli o tři týdny později. “ Důraz, který položila na poslední slova a přísný pohled, jímž přitom přelétla zlatovlasou mladou ženu vedle mne, jasně ukazovali, s jakým odporem se tato rigidní Skotka dívala na jakýkoli bratrův vztah k dámě, jejíž samotné jméno jí bylo zřejmě odporné.

Slečna Lulu Fe se začervenela i přes vrstvu růže a obrátila ke mně pár velkých prosebných očí. „Já… já jsem nevěděla. Dostala jsem strach,“ zablekotala. „Nyní už se bát nemusíte,“ odsekla slečna Marvelová.

„A čím dříve se pokusíte vypovědět celou věc pravdivě, tím lépe to bude pro nás všechny. “ Pevné rty přísné dámy se po těchto slovech sevřely a ona se s rozhodným pootočením od slečny Fejové odvrátila, aby listovala časopisem, který ležel na stolku vedle ní. Zamumlala jsem několik slov na povzbuzení, neboť ta malá herečka vypadala, že se dá do pláče. Hovořila jsem co nejvlídněji a řekla jí, že pokud skutečně může vrhnout nějaké světlo na nynější pobyt pana Marvela, je její povinností mluvit zcela otevřeně.

Chvíli váhala a její koketní způsoby mi začínaly jít na nervy, když náhle spustila velmi rychle. „Jsem herečka v Grandu,“ vysvětlila s překotnou výmluvností. „A pana Leonarda Marvela jsem znala velmi dobře, totiž věnoval mi dost pozornosti. “ A ano, pobídla jsem ji, neboť byla očividně nervózní.

Nastala krátká pomlka. Slečna Fe se rozplakala. „A zdá se, že můj bratr odvedl tuto mladou dámu na večeři v noci 3. února, po níž už je nikdo nikdy neviděl, ani o něm neslyšel.

“ Vložila se do hovoru slečna Marvelová svým klidným hlasem. „Je to tak? “ zeptala jsem se. Lulu Fe přikývla a těžké slzy jí dopadly na sepjaté ruce.

„Ale proč jste to neoznámila policii před třemi týdny? “ zvolala jsem s veškerou přísností, jaké jsem byla schopná. „Já… já jsem se bála. “ Zakoktala.

„Bála čeho? “ „Jsem zasnoubena s lordem Mount Newtonem. A… a nepřála jste si, aby se dozvěděl, že přijímáte pozornosti pana Leonarda Marvela? Bylo to tak?

“ Nuže, dodala jsem s bezděčnou netrpělivostí. „Co se stalo poté, co jste s panem Marvelem povečeřela? “ „Doufám, doufám, že se nestalo nic,“ řekla s další záplavou slz. „Večeřeli jsme v Trokadéru a on doprovodil mne k mému kočáru.

Najednou, právě když jsem odjížděla, jsem spatřila v davu zcela blízko nás stát lorda Mountmuta. “ „Znali se ti dva muži? “ zeptala jsem se. „Ne,“ odpověděla slečna Fe.

„Alespoň jsem si to nemyslela. Ale když jsem se ohlédla okénkem kočáru, viděla jsem je stát u obrubníku a chvíli spolu mluvit, pak společně odešli směrem k Picadilly Circus. “ „To bylo naposledy, co jsem viděla jednoho i druhého,“ pokračovala malá herečka s novým přívalem slz. „Lord Mont se mnou od té doby nepromluvil a pan Marvel zmizel i s mými penězi a diamanty.

“ „S vašimi penězi a diamanty? “ vydechla jsem v úžasu. „Ano. Řekl mi, že je klenotník a že moje diamanty potřebují nové zasazení.

Vzal si je s sebou toho večera, neboť tvrdil, že londýnští klenotníci jsou nešikovní zloději a že by rád tu práci vykonal sám. Dala jsem mu také 200 liber, které prý bude potřebovat na nákup zlata a platiny pro novou úpravu. A teď zmizel i s mými diamanty, i s mými penězi. Byla jsem velmi, velmi pošetilá.

“ Hlas se jí úplně zlomil. Člověk ostatně často slýchá o hlouposti dívek, které bez nejmenšího váhání dávají peníze a šperky chytrým dobrodruhům, dovedoucím využít jejich přemrštěné marnivosti. V příběhu, který mi slečna Lulu Fe vyprávěla, tedy nebylo nic zvlášť neobvyklého, až do okamžiku, kdy krátké ticho po hereččině vyprávění přerušil klidný hlas slečny Marvelové s výrazným skotským přízvukem. „Jak jsem vysvětlila hlavnímu detektivnímu inspektorovi na Scotland Yardu,“ pravila klidně.

„Příběh, který tato mladá dáma vypráví, je pravdivý jen z části. Mohla povečeřet s panem Leonardem Marvelem v noci 3. února a on jí mohl věnovat jistou pozornost. Nikdy jí však neoklamal tvrzením, že je klenotník, ani nezískal její diamanty a peníze nepravdivými výmysly.

Můj bratr byl duše čestnosti a věrnosti. Jestliže měl z nějakého důvodu, který si slečna Lulu Fe přeje utajit, její šperky a peníze v držení onoho osudného třetího února, pak je jeho zmizení vysvětleno. Byl oloupen a možná i zavražděn. “ Jako pravá Skotka se nerozplakala, ale i jejím tvrdým hlasem přece jen zachvělo lehké pohnutí, když takto vydávala svědectví o bratrově poctivosti a vyslovovala obavy o jeho osud.

Představte si mou situaci. Sotva jsem byla schopna odpustit své drahé paní, že mě zanechala v tak nepříjemné roli, jakéhosi směřovatele mezi dvěma ženami, které se zjevně nenáviděly, a z nichž každá se všemožně snažila dát té druhé najevo, že lže. Zazvonila jsem tedy na naši věrnou Jane a poslala ji s naléhavým vzkazem k Lady Molly, aby laskavě přišla a svými bystrými prsty rozpletla nitě této zamotané nitě. Avšak Jane se vrátila s krátkým lístkem od mé drahé paní, v němž mi vzkazovala, abych si s tím pošetilým případem nedělala hlavu, obě ženy co nejrychleji vyprovodila z bytu a pak s ní šla na příjemnou procházku.

Udržovala jsem tedy svůj úřední tón, jak nejlépe jsem uměla, a snažila se nedat najevo nezkušenou ruku. Rozhovor ovšem trval mnohem déle a padlo mnohem více slov, než mohu v krátkém vyprávění zachytit. Jeho podstata však byla přesně taková, jak jsem ji uvedla. Slečna Lulu Fe trvala na každém bodu svého původního příběhu.

Byla to slečna Marvelová, kdo onu mladší ženu bez váhání odvedl na Scotland Yard, aby svůj příběh opakovala policii. Nepodivovala jsem se, že je šéf okamžitě odkázal na Lady Molly. Každopádně jsem si udělala výborné stenografické poznámky o těchto vzájemně si odporujících výpovědích a s opravdovou úlevou jsem nakonec spatřila obě ženy odcházet našimi malými předními dveřmi. Slečna Lulu Fe neodvolala ani jediný bod svého původního vyprávění o tom, jak šla s Leonardem Marvelem na večeři, svěřila mu 200 liber a diamanty, které jí slíbil nechat znovu vsadit, a jak jej nakonec spatřila v důvěrném rozhovoru se svým uznaným snoubencem lordem Montem.

Slečna Marvelová naopak s chvályhodnou neústupností odmítala připustit, že by její bratr vůči dívce jednal nečestně. Jestliže měl v osudnou noc 3. února v držení její šperky a peníze, pak byl nepochybně oloupen a nebo snad zavražděn. A jestliže byl lord Mont posledním, kdo s ním té noci promluvil, pak lord Montnud musí být schopen vrhnout na tuto záhadnou událost nějaké světlo.

Naši lidé na jardu byli nezvykle čilí. Na první pohled se zdálo téměř nemožné, aby muž zdravý, silný a jak bylo dokázáno, střízlivý, mohl v Londýně zmizet mezi Picadilly Circus a Cromwell Road, aniž by po sobě zanechal sebemenší stopu a nebo po cennostech, o nichž se tvrdilo, že je měl u sebe. Lord Montnud byl samozřejmě důkladně vyslýchán. Byl to mladý gardový důstojník zcela obvyklého typu a po dlouhé řadě jalových řečí, které detektivního inspektora Sanderse nemálo drážděly, učinil nakonec toto prohlášení.

„Se slečnou Lulu Fe jsem se jistě znal. Osudného večera jsem stál před Trokadérem, když jsem spatřil onu mladou dámu u okénka jejího kočáru hovořit s vysokým mužem v plášti typu inverness. Téhož dne dříve odmítla moje pozvání k večeři s tím, že se necítí dobře a odjede z divadla rovnou domů. Cítil jsem se tedy přirozeně poněkud dotčen.

Právě jsem chtěl zavolat drožku a zamýšlel jsem odjet do klubu, když ke mně s velkým údivem přistoupil onen muž v plášti typu inverness a zeptal se mne: „Zda bych mu mohl říci, jak se nejlépe dostane zpátky do Cromwell Road. “ „A co jste udělal? “ zeptal se Sanders. „Šel jsem s ním několik kroků a ukázal mu cestu,“ odpověděl lord Montnud s největší nevzrušeností.

Sanders, abych použila jeho vlastních jadrných slov, pokládal ten příběh za podezřelý. Nedovedl si představit, že by rameno náhody bylo až tak dlouhé, aby tito dva muži, oba zřejmě zamilovaní do té dívky a setkávající se v okamžiku, kdy jeden z nich nepochybně trpěl palčivou žárlivostí, vedli spolu prostě jen zeměpisný rozhovor. Bylo však stejně těžké si představit, že by nejstarší syn a dědic markýze z Lomu zavraždil úspěšného soka a pak ho il v londýnských ulicích. A zase se vynořovaly ony věčné a nezodpověditelné otázky.

Jestliže lord Mont Leonarda Marvela zabil, kde a jak to učinil a co provedl s tělem? Možná se podivujete, proč jsem dosud neřekla nic o komorné Rosie Kemlové. Nuže, mnoho velmi chytrých lidí, mám tím na mysli ty, kdo píší dopisy do novin a dávají rady každému úřadu v království, bylo přesvědčeno, že by policie měla na tu pěknou skotskou děvečku velmi bedlivě dohlížet. Byla totiž opravdu hezká a měla jakési cudné skromné způsoby, které jí dodávaly neobyčejný půvab, ačkoli by ji většina mužů pokládala za příliš vysokou.

Sanders i Denvers na ní samozřejmě dávali pozor. O tom vás mohu ujistit. A od hotelového personálu získali nejeden údaj. Bohužel většina z nich neměla s případem nic společného.

Byla osobní sluškou slečny Marvelové, která byla slabého zdraví a vycházela ven jen zřídka. Rosie obsluhovala pána i paní nahoře, nosila jim jídlo do jejich soukromého pokoje a uklízela jejich ložnice. Zbytek dne měla poměrně volný a dole byla se zaměstnanci docela společenská. Pokud šlo o její pohyb a jednání onoho památného 3.

února, Sanders, ač pracoval velmi pilně, zjistil jen málo užitečného. V hotelu toho druhu, kde současně pobývá 30 až 40 hostů, je nesmírně těžké s jistotou říci, co ten či onen člověk v určitý den dělal nebo nedělal. Většina lidí ve Skouši si poměrně dobře pamatovala, že slečna Marvelová večeřela onoho 3. února v hotelové jídelně.

Dělávala to asi jednou za 14 dní, když měla její komorná večer volno. Personál si také dost zřetelně vybavoval, že slečna Rosie Kembellová toho večera při večeři nebyla v jídelně pro personál. Nikdo si však nedokázal s jistotou vzpomenout, kdy vlastně přišla domů. Jedna komorná, která obývala pokoj vedle jejího, tvrdila, že ji slyšela pohybovat se po pokoji krátce po půlnoci.

Halový vrátný zase prohlašoval, že ji viděl přijít těsně před půl jednou, když na noc zamykal dveře. Avšak jeden z komorníků v přízemí vypověděl, že ráno 4. února spatřil služku slečny Marvelové v klobouku a kabátě, jak se krátce po otevření hlavních dveří, asi kolem 7, rychle a tiše vkradla do domu a spěchala po schodech nahoru. Byl to tedy přímý rozpor mezi výpovědí komorné a halového vrátného na jedné straně a komorníka na straně druhé, zatímco slečna Marvelová tvrdila, že Kembellová vstupovala každého rána i 4.

února do jejího pokoje dlouho před sedmou a připravovala jí čaj. Ujišťuji vás, že naši lidé z jardu byli hotoví rvát si vlasy z hlavy samým rozhorčením nad tímto labyrintem rozporů, který na ně číhal při každém kroku. Všechno se zdálo tak jednoduché, jako by na celé věci nic nebylo. Takřka žádný skutečný náznak zločinu.

A přece pan Leonard Marvel zmizel a nebylo po něm ani stopy. Nyní už každý mluvil otevřeně o vraždě. Londýn je veliké město a nebylo by to poprvé, co byl cizinec za mlhavé noci vylákán do opuštěné části města, tam zavražděn a oloupen a tělo pak ukryto v nějakém odlehlém sklepě, kde by nebylo po celé měsíce nalezeno. Avšak veřejnost živící se novinami je pověstně vrtkavá.

A tak se na pana Leonarda Marvela brzy zapomnělo, s výjimkou šéfa a hrstky našich kolegů, kteří měli případ na starosti. A tak jsem se jednoho dne od Denverse doslechla, že Rosie Kembellová opustila službu slečny Marvelové a bydlí v podnájmu ve Finchley Road poblíž Waltham Green. Byla jsem tedy sama v našem bytě v Marylebone, neboť má drahá paní odjela strávit víkend k vdově Lady Louové, své dávné přítelkyni, a ani po návratu se nezdálo, že by pohyb Rosie Kembelové v ní vzbuzoval větší zájem než doposud. Uplynul ještě další měsíc a já jsem na muže v plášti typu inverness, jenž tak záhadně a dokonale zmizel uprostřed rušného Londýna, téměř zapomněla.

Když se jednou brzy zrána v lednu Lady Molly objevila v mém pokoji, podobnější hospodské z pochybných heren než čemukoli jinému, co si lze představit. „Co to proboha? “ začala jsem. „Ano, myslím, že se na tu roli hodím,“ odpověděla a s očividnou spokojeností si v zrcadle prohlížela pozoruhodný zjev, který se na ně díval zpět.

Má drahá paní měla na sobě purpurový kabát a sukni z látky tak křiklavého odstínu a tak podivného střihu, že její bezvadná postava vypadala jako pytel brambor. Jemné hnědé vlasy jí zcela zakrývala paruka onoho žluto-červeného zbarvení, s nímž šel zas setkat jen u nejlacinějších barev. A její klobouk… Hm. Nechci se ani pokoušet jej popisovat.

Tyčil se vysoko nad jejím obličejem a kolem něj, zatímco její tvář byla hojně pokryta cihlově rudou barvou a pudrem, který působí, že tváře získají tmavě nahnědlý odstín. Má drahá paní vypadala skutečně jako dokonalý obraz děsivé vulgárnosti. „Kam se v tomto elegantním oděvu chystáte? “ zeptala jsem se v úžasu.

„Najala jsem si pokoje ve Waltham Green,“ odpověděla lehce. „Cítím, že vzduch Waltham Green nám oběma prospěje. Naše laskavá, byť poněkud nepořádná bytná nás očekává k obědu. Ty se budeš po celou dobu držet přísně v pozadí, Mary.

Řekla jsem, že s sebou přivážím churavou neteř, a pro začátek by sis mohla ovázat obličej dvěma nebo raději třemi hustými závoji. Myslím, že ti mohu bezpečně slíbit, že se nudit nebudeš. “

A my jsme se během našeho krátkého pobytu v domě číslo 34 ve Finchley Road, Waltham Green, skutečně nenudili. Řádně vybaveny a přistrojeny do těchto podivných kostýmů jsme tam dorazily z rozrzaném čtyřkoláku, na jehož střeše byly usazeny dvě ošuntělé bedny.

Bytná byla bezzubá stařena, která zřejmě považovala mytí za zcela zbytečný přepich. V tom se ostatně očividně shodovala se všemi svými sousedy. Finchley Road způsobila nevýslovně ubohým dojmem. Skupinky špinavých dětí se zhlukovaly v kanálech a vydávaly pronikavý křik, když náš kočár zastavil.

Skrze své husté závoje jsem měla dojem, že kousek dále po ulici jsem zahlédla jakéhosi muže s koňským výrazem v nepadnoucích rajtkách a kamaších, který mi neurčitě připomínal Denverse. Během půl hodiny po našem zabydlení, zatímco jsme jedly tuhé maso na podezřele vyhlížejícím ubrusu, mi má drahá paní sdělila, že čekala celý měsíc, než se právě v tomto domě uvolnily pokoje. Obyvatelstvo ve Finchley Road se totiž neustále střídá a Lady Molly měla dům číslo 34 pečlivě na očích, neboť v patře nad námi bydlela slečna Rosie Kemblová. Jakmile poslední nájemníci opustili přízemní pokoje, byli jsme připraveni nastěhovat se na jejich místo.

Způsoby a chování mé drahé paní, zatímco jsme bydleli na této vznešené adrese, dokonale odpovídali jejímu zevnějšku. Její pronikavý, drsný hlas se rozléhal od sklepa až po půdu. Jednoho dne jsem jí slyšela, jak bytné naznačuje, že její manžel, pan Markus Stein, měl jakési potíže s policií kvůli malému hotelu, který prý provozoval někde poblíž Fitzroy Square, kde mladí pánové chodívali po večerech hrát karty. Bytná měla také pochopit, že ctihodný pan Stein nyní pobývá dočasně na útraty jeho veličenstva, zatímco paní Steinová musí žít poněkud stranou, daleko od svých společenských známostí.

Tyto neblahé okolnosti nijak neumenšily přívětivost paní Tredwenové, naší bytné. Obyvatelé Finchley Road se příliš nestarají o minulost svých nájemníků, pokud platí nájem předem a bez reptání hradí i příplatky. To má paní činila s velkorysostí sobě vlastní. Nikdy si nestěžovala na množství marmelády a džemů, které jsme prý týdně spotřebovali a jež nabývalo závratných rozměrů.

Trpěla kočku paní Tredwenové, štědře obdarovávala Ermintrúdu, neupravenou služku, a půjčovala nájemnici z horního patra svůj lihový vařič i kleště na vlasy, kdykoli se ty její porouchaly. Po této výměně vzniklo mezi oběma ženami jakési důvěrnější porozumění. Slečna Kembellová, jinak zdrženlivá a tichá, pociťovala zjevnou sympatii k ženě, která nebyla zrovna v nejlepším vztahu s policií. Já jsem se po celou dobu držela v pozadí.

Dámy se nenavštěvovaly ve svých pokojích, ale vedly dlouhé a důvěrné rozhovory na schodišti. A já jsem brzy pochopila, že se pseudo paní Steinové podařilo přesvědčit Rosie Kembellovou, že pokud policie sleduje dům číslo 34, pak to činí kvůli ní, kvůli nešťastné manželce pana Steina. Přiznávám, že jsem jen stěží chápala úmysly Lady Molly. Byli jsme v domě již přes tři týdny a nic se nestalo.

Jednou jsem se odvážila opatrně zeptat, zda snad očekáváme náhlý návrat pana Leonarda Marvela. „Protože jestli jde jen o to,“ nam, „pak by přece naši lidé z jardu mohli dům sledovat bez všech těch nepříjemností a převleků. “ Na tuto poznámku mi však má drahá paní neodpověděla. Ona i její nová známá se v té době živě zajímali o případ známý jako West End Shop Robberies, na který si jistě vzpomínáte.

Dámy nakupující ve velkých obchodních domech během výprodejů přicházely o kabelky, peněženky i balíčky, aniž by byl pachatel, kdy dopaden. Obchodníci při výprodejích obvykle zaměstnávají tajné detektivy, aby střežili jejich zboží. Avšak tentokrát byli okrádáni zákazníci a detektivové soustředění na krádeže zboží přehlédli rafinovanějšího zloděje. Už dříve jsem si všimla, jak se v očích slečny Kembellové zablesklo vzrušením pokaždé, když pseudo paní Steinová o těchto případech promluvila.

Nebyla jsem tedy překvapená, když se jednoho odpoledne kolem čaje má drahá paní vrátila z obvyklé procházky a hlasitě na mě zavolala. „Mary, Mary, chytili toho zloděje z obchodu. Tentokrát jim sice zase utekl, ale už vědí, kdo to je, a brzy ho dostanou. Není to nikdo, koho bych znala,“ dodala se svým drsným smíchem.

Vyšla jsem z pokoje a stála ve dveřích. Paní Tredvenová se přiblížila po schodech, následovaná Ermintrúdou. Na mezipatře nad námi stála Rosie Kembellová. Bledá, roztřesená a s vytřeštěnýma očima, jako by se měla každou chvíli zhroutit.

Lady Molly k ní vyběhla a uchopila ji za ruku. „Schop se, děvče,“ řekla. „Ta stará Tredvenová poslouchá. Pojď dovnitř.

“ Zavedla ji do našeho pokoje. „Tam dole je nějaký muž,“ šeptala. „Ale není to policie. Vsadila bych se, že je to tvůj člověk a že je v pěkné bryndě.

“ „Neměl jsem chodit,“ vyhrla Rosie vyděšeně. „Dostane mě do potíží a sobě tím nepomůže, hloupák. Teď budeme muset zase zmizet, jestli je ještě čas. “ „Mohu vám nějak pomoci?

“ zeptala se pseudo paní Steinová. „Víte přece, že jsem tím vším prošla sama, když šli po panu Steinovi. Nebo by třeba mohla něco udělat Mary. “ „Ano,“ řekla dívka po krátké odmlce, během níž se zřejmě snažila sebrat všechny své myšlenky.

„Napíšu lístek a vy jej, budete-li chtít, donesete jedné mé známé dámě, která bydlí v Cromwell Road. Ale jestli uvidíte muže, jak se stále motá na rohu ulice, řekněte mu, až půjdete kolem, slovo Kemble. A odpoví-li: „Rosie,“ předejte mu ten lístek. Uděláte to?

“ „Ovšem že udělám, drahoušku, jen to nechte na mě. “ A pseudo paní Steinová přinesla inkoust a papír a položila je na stůl. Rosie Kembellová napsala krátký vzkaz, zapečetila jej kapkou pečetního vosku a podala jej Lady Molly. Byl adresován slečně Marvelové, hotel Skouša, Cromwell Road.

„Rozumíte? “ řekla úzkostlivě. „Nedávejte mu ten lístek, neodpoví-li na slovo Kemble, slovo Rosie. “ „Dobře, dobře,“ odvětila Lady Molly a zastrčila dopis do kabelky.

„A vy běžte do svého pokoje nahoru, slečno Kembellová. Není třeba dávat té staré husopasce Tredvenové příliš mnoho podnětu ke klepům. “ Rosie Kembellová odešla nahoru a za chvíli jsme my dvě rychle kráčeli špatně osvětlenou ulicí. „Kde je ten muž?

“ zašeptala jsem dychtivě. Sotva jsme byli mimo doslech čísla 34. „Žádný muž tam není,“ odpověděla Lady Molly rychle. „A ten westendský zloděj?

“ „Toho dosud nechytili a nechytí ani teď, protože je příliš chytrý darebák, než aby vlezl do obyčejné pasti. “ Nedala by čas na další otázky, neboť jsme došli k Reporton Square. Podala mi lístek, který Kembellová napsala, a řekla: „Jděte rovnou do hotelu Skouša a žádejte slečnu Marvelovou. Pošlete jí ten lístek nahoru, ale nedejte se jí spatřit, protože vás od vidění zná.

Já musím nejprve k šéfovi a přijdu za vámi co nejdříve. Jakmile dopis doručíte, zdržujte se venku, jak dlouho budete moci. Ukažte důvtip. Nesmí hotel opustit dřív, než ji uvidím.

“

V této vznešené čtvrti nebylo možno sehnat drožku, a tak jsem se po rozloučení s mou paní vydala k nejbližší stanici podzemní dráhy a dojela do South Kensington. Bylo tedy skoro 7 hodin, než jsem dorazila ke Skouši. Na můj dotaz po slečně Marvelové mi bylo řečeno, že je nemocná, leží v posteli a nikoho nepřijímá. Odpověděla jsem, že nesu pouze vzkaz a počkám na odpověď.

Řídila jsem se pokyny Lady Molly a pohybovala jsem se co nejpomaleji. Trvalo mi dlouho, než jsem dopis našla a podala jej číšníkovi, který s ním odešel nahoru. Za chvíli se vrátil se vzkazem. Slečna Marvelová praví, že není žádné odpovědi.

Požádala jsem tedy v kanceláři o pero a papír a na vlastní odpovědnost, užívajíc důvtipu, jak mi má drahá paní přikázala, jsem napsala tento krátký vzkaz: „Prosím, paní, mohla byste poslat alespoň řádku slečně Rosie Kembellové? Zdá se býti velmi rozrušená a polekaná nějakou zprávou. “ Číšník znovu vyběhl nahoru a vrátil se zalepenou obálkou, kterou jsem si uschovala do kabelky. Čas ubíhal velmi pomalu.

Netušila jsem, jak dlouho budu muset stát v tom chladu, když jsem ke své hrůze zaslechla tvrdý hlas s výrazným skotským přízvukem. „Odcházím, vrchní, a k večeři se nevrátím. Řekněte, ať mi nahoře do pokoje nachystají malou studenou večeři. “ V příštím okamžiku slečna Marvelová v kabátě, klobouku a závoji sestupovala po schodech.

Má situace byla choulostivá. Rozhodně jsem nepokládala za bezpečné ukázat se dámě na očích. Nepochybně by si můj obličej vybavila. Přitom jsem však měla rozkaz zdržet jí, dokud se neobjeví Lady Molly.

Slečna Marvelová nevypadala, že vyspěchala. Za chůze si navlékala rukavice. V hale dala ještě několik pokynů vrátnému, zatímco já v tmavém koutě neurčitě plánovala, že vyvolám poplach, nebo snad předstíraný požár. Náhle jsem u hotelového vchodu, kde vrátný právě s úslužnou zdvořilostí držel dveře otevřené, aby slečna Marvelová mohla projít, spatřila, jak její postava strnula.

Ustoupila o krok, jakoby bezděčně, a pak se stejně rychle pokusila proklouznout přes práh, na němž se náhle objevila skupinka: moje drahá paní, Sanders a ještě dva či tři lidé, všeru za nimi sotva rozeznatelní. Slečna Marvelová byla nucena ustoupit zpět do haly. Už jsem zaslechla Sandersova rychle šeptaná slova. „Jen tady, teď prosím nedělejte žádný povyk.

Všechno může proběhnout klidně. “ Víte, Denverse a Cattona, které jsem dobře znala, už stáli každý z jedné strany slečny Marvelové, a náhle jsem ve skupině poznala i Denversovu ženu, která na jardu působí jako jedna z ženských prohledávaček. „Půjdeme nahoru do vašeho pokoje,“ navrhl Sanders. „Myslím, že to není nutné,“ vložila se dohovoru Lady Molly.

„Jsem přesvědčena, že pan Leonard Marvel se nevyhnutelnému podvolí klidně a půjde s vámi bez obtíží. “ Marvel se však přece jen o útěk skutečně pokusil. Jak Lady Molly již dříve řekla, byl příliš chytrý na to, aby se dal dopadnout snadno. Má drahá paní však byla chytřejší.

Jak mi později vysvětlila, od samého počátku pojala podezření, že trojice, která bydlela v hotelu Skouša, je ve skutečnosti pouze dvojicí, totiž Leonardem Marvelem a jeho ženou. Ta po většinu času vystupovala jako služebná. Mezi těmito dvěma však byly všechny tři postavy vzájemně zaměnitelné. Žádná slečna Marvelová ve skutečnosti neexistovala.

Leonard se střídavě převlékal za muže či ženu podle potřeby svých podvodů. „Jakmile jsem slyšela, že slečna Marvelová je velmi vysoká a kostnatá,“ řekla mi Lady Molly. „Napadlo mě, že by mohlo jít o muže v přestrojení. Pak tu byla další okolnost.

Policie i veřejnost jí věnovali jen málo pozornosti, totiž, že nikdo nikdy neviděl bratra a sestru spolu a že ani celá trojice nebyla nikdy spatřena najednou. 3. února Leonard Marvel vyšel z hotelu. Nepochybně se převlékl v dámské čekárně některé železniční stanice.

Poté se vrátil do hotelu už v převleku za slečnu Marvelovou a povečeřel v hotelové jídelně, aby si vytvořil docela věrohodné alibi. Nakonec to však byla jeho žena, kdo zůstal onoho večera uvnitř, zatímco on, Leonard Marvel, když po večeři odcházel, hrál roli služebné, dokud nebyl bezpečně venku z hotelu. Poté si znovu oblékl mužský oděv, pravděpodobně opět v opuštěné čekárně některé železniční stanice, šel povečeřet se slečnou Lulu Fe,a potom se vrátil do hotelu znovu v podobě služebné. Vidíte tu křížovou hru, že?

Toto střídání rolí muselo každého zmást. Mnozí chytří ničemové už používali převleky, někdy i za opačné pohlaví, ale dosud jsem nepoznala, že by dvě osoby hrály roli tří. Odtud plynuly ony nekonečné rozpory o tom, kdy služebná Kembellová vyšla a kdy se vrátila, protože jednou byla skutečně viděna ona sama a jindy to byl Leonard Marvel v jejich šatech. Byl také dost prohnaný, aby oslovil lorda Mount Newta přímo na ulici a tím do případu vnesl další zmatek.

Po úspěšné krádeži diamantů slečny Fe se Leonard Marvel se svou ženou na čas rozdělili. Čekali na vhodnou příležitost, jak se dostat přes kanál a proměnit svůj lup v hotovost. Zatímco paní Marvelová, vystupující jako Rosie Kemblová, žila nenápadně ve Finchley Road, Leonard si krátil čas krádežemi ve West Endu. Pak do hry vstoupila Lady Molly.

Jako obvykle byl její plán odvážný a nebezpečný. Spolehla se na svou intuici a jednala podle ní. Když rozšířila falešnou zprávu, že pachatel obchodních krádeží byl policií odhalen, vyděšení Rosie Kembellové její podezření potvrdilo. Dopis, který Rosie napsala domělé slečně Marvelové, neobsahoval sice nic usvědčujícího, ale byl posledním důkazem, že má drahá paní měla ve všech svých doměnkách opět pravdu.

A tak nyní pan Leonard Marvel stráví několik let na útraty daňových poplatníků. Dočasně tedy skutečně zmizel z očí veřejnosti. A Rosie Kemblová, totiž paní Marvelová, odešla zpět do Glasgow,a já jsem si téměř jistá, že za dva roky o tom pozoruhodném páru ještě znovu uslyšíme.