Nad přehradou se stahovala bouřka a já jsem sjížděla k hrázi, když mi zavibroval služební telefon. Jáchim, místní policista, měl hlas přiškrcený větrem. „Rybová, potřebuju vás u přístaviště. Zmizel Vít.
Ten převozník. A je tam krev. “
Kolik? Zeptala jsem se.
Na druhém konci bylo slyšet jen praskání deště. „Dost na to, aby se mi to nelíbilo. A ještě něco. Našli jsme dětskou pláštěnku.
“
Víta jsem znala jen z doslechu. Vozil lidi přes vodu i mimo sezónu, opravoval cizí motory, hledal zatoulané psy a v zimě nosil starým chatařům uhlí. Takoví lidé nemizí jen tak. Když zmizí, zůstane po nich díra, do které začnou padat cizí strachy.
K přístavišti jsem dorazila krátce po deváté. Nad hrází svítila jediná stará lucerna se žlutým sklem, nakloněná nad cestou k molu. Voda páchla mokrým dřevem, bahnem a naftou. Hladina byla rozsekaná větrem na šedé hřbety.
Někde ve tmě tloukla loď o boji, pravidelně a dutě jako pomalé srdce. Kdo to oznámil? Zeptala jsem se Jáchima. „Milada z hostince.
Měla pro Víta večeři. Když nepřišel, šla dolů, našla mobil a krev. Pak uviděla tu pláštěnku a začala křičet. “
Podívala jsem se k hostinci.
Ve dveřích stála žena v zástěře, ruce přitisknuté k tělu, jako by jí byla zima zevnitř. Vedle ní postával starší muž v rybářské pláštěnce. Lidé čekali, až jim někdo řekne, že se mají bát méně. Kde je Vítova loď?
Zeptala jsem se. Jáchim ukázal na vodu. „Pryč, nebo ji nevidíme. Měla být uvázaná u vnějšího kůlu.
Lano je přeříznuté. “
To slovo mi uvízlo v hlavě. Přeříznuté, ne utržené větrem, ne povolené uzlem. Přeříznuté.
Šli jsme k molu. Prkna klouzala a každé zaskřípění se ztrácelo v dunění hromu. Nad námi lucerna zablikala. Její žluté světlo nakrátko vytrhlo z deště ostré hrany: mokrý kůl, zamotaný provaz, převrácený kýbl, rozmáčený lístek z jízdního řádu.
Pak zhasla a tma spadla najednou jako ruka přes oči. Klekla jsem si a namířila baterku na prkna. Krev déšť ředil, ale ve spáře mezi dvěma fošnami byla ještě hustá, tmavá. Vedla v krátkých šmouhách k okraji mola.
Vypadalo to, jako by se někdo zapřel rukou, sklouzl, znovu se chytil, nebo ho někdo táhl. U kovového úchytu byla tenká červená čára. V duchu jsem viděla prsty, které se zoufale sevřely kolem studeného železa. Fotky?
Zeptala jsem se. „Než se to rozplave, nafotili jsme základ. Technik jede z Prahy, ale silnice je pod vodou. “
Přikývla jsem.
Měl poctivé oči a výraz člověka, který si vyčítá i déšť, přestože ho nezpůsobil. Baterkou jsem přejela dál. Rozbitý mobil ležel u lavičky, displej prasklý do pavučiny, zadní kryt chyběl. Vedle se válela černá páska z pláštěnky.
Samotná pláštěnka visela na hřebíku u zábradlí. Žlutá, dětská, promočená a příliš veselá pro to místo. Víme, komu patří? Zeptala jsem se.
Jáchim zavrtěl hlavou. „Milada říká, že ji u Víta nikdy neviděla, ale odpoledne tu prý byla rodina z chat nad zátokou. Holčička v něčem žlutém. Možná Bára nebo Baruška.
“
Pláštěnka mohla patřit dítěti, které už dávno spalo v teple. Mohla ji tu zapomenout v poledne. Ale mohla taky znamenat, že v okamžiku, kdy Vít zmizel, nebyl u vody sám. Kdy ho někdo viděl naposledy?
„Po osmé nesl dolů termosku a volal, že se ještě jednou sveze na druhý břeh. Pro někoho, kdo nechtěl jet autem přes objížďku. “
Zvedla jsem oči k protějšímu břehu. Ve tmě tam svítila jen dvě vzdálená okna.
Přehrada nebyla široká jako moře, ale v bouřce stačila k tomu, aby člověk zmizel beze svědka. Jáchim mi podal zajištěný mobil do sáčku. Všimla jsem si, že se mu třesou prsty. „Znal jste ho dobře?
“
„Vít mi před třemi týdny vytáhl syna z vody. Blbli u mola, malý uklouzl. Víc skočil bez řečí. Od té doby jsem mu chtěl přinést láhev slivovice.
Pořád jsem to odkládal. “
Není správná odpověď, která by se na to dala říct. Jen jsem přikývla. Od hostince se k nám běhla Milada.
Hasič ji chtěl zastavit, ale mávla jsem a ji pustila. Někteří svědci mluví jen ve chvíli, kdy je strach ještě horký. Když vystydne, začnou ho uhlazovat. „Já jsem na nic nesahala, vyhrla.
Přísahám. Jen jsem zvedla tu pláštěnku, protože jsem myslela, že je pod ní dítě. “
„Bylo tam něco? “
„Nee, jen mokro a ten telefon a krev.
Panebože, Vít by nikdy nenechal dítě venku v bouřce. Nikdy. “
„Viděla jste dnes někoho cizího? “
Milada si přitiskla dlaně k ústům.
„Cizího je tu pořád plno. Ale jeden chlap se ptal na Víta. Seděl u mě asi hodinu. Nechtěl polévku, jen čaj.
Vypadal jako někdo, kdo čeká, až přestane být vidět. “
„Popište ho. “
„Střední věk. Hubený, šedá bunda s kapucí.
Levou ruku měl pořád v kapse. A měl na botách bílé bláto. Takové jílové. U nás dole je spíš tmavé.
Bílé je nahoře u starého lomu. “
Jáchim se na mě podíval. Starý lom byl uzavřený už roky, ale podobná místa bývají uzavřená jen pro slušné lidi. „Mluvil s Vítem?
“
„Chvíli venku. Já jsem slyšela jen kousek. Ten muž říkal, že čas vypršel. Vít mu na to řekl, ať do toho netahá holku.
“
Déšť jakoby na okamžik ztichl. V hlavě mi zůstala dvě slova. Holku. Čas.
Jakou holku? „Nevím. Myslela jsem, že se hádají kvůli nějaké ženské. Vít byl dobrák, ale tajnosti měl taky.
“
Každý je má. Některé tajnosti jsou jen schované hanby. Jiné jsou dveře, za kterými někdo drží nůž. Z dálky se ozval motor.
Ne od silnice, z vody. Všichni jsme ztuhli. Baterky se stočily k hladině. Zvuk se nesl trhaně, jednou sílil, pak ho pohltil vítr.
Nebyl to mohutný motor záchranářské lodi, spíš menší člun, starší, špatně seřízený. V dešti nebylo vidět skoro nic. Jen nízko nad vodou se na okamžik mihlo slabé červené světýlko a zase zmizelo. „Máme člun?
“„Hasiči připravují. Ale v tomhle počasí je to hazard. “
„Zmizel člověk a možná dítě. Hazard už začal.
“
Jáchim odběhl k hasičům. Já jsem zůstala na molu a znovu posvítila na přeříznuté lano. Řez byl čistý. Někdo použil ostrý nůž a měl dost klidu, aby netahal.
Na konci provazu se držel malý útržek tmavé látky. Pinzetou jsem ho vložila do sáčku. Důkazy bývají jako děti v cizím pokoji. Nejprve šeptají.
Pak jsem si všimla něčeho mezi prkny. Tenounký odlesk. Vytáhla jsem druhou pinzetu a opatrně ze spáry vyndala kovový přívěsek. Byl malý, ve tvaru kapky, poškrábaný.
Na jedné straně měl vyrytá dvě písmena. L a K. „Milado, říkají vám něco ta písmena? “
Přišla blíž, naklonila se a zbledla.
„To měl Vít na klíčích. Říkal, že mu to dala malá Lucka, ale to je stará věc, hodně stará. “
„Kdo je Lucka? “
Milada se rozhlédla, jako by se bála, že jí někdo uslyší i přes bouřku.
„Dcera jeho sestry. Před lety se utopila u zátoky. Tedy tak se to říkalo. Tělo se nenašlo.
“
V krku se mi usadil chlad, který neměl nic společného s deštěm. Zmizelý převozník, dětská pláštěnka, muž, který řekl, že čas vypršel, a staré dítě, které se možná nikdy nenašlo. V kapse mi zavibroval telefon. Neznámé číslo.
Přijala jsem a přitiskla si přístroj k uchu. Neozval se dospělý hlas, jen přerývané dýchání, šum vody a potom dětský šepot tak tichý, že jsem si nebyla jistá, jestli ho bouřka nevymyslela. „Paní policistko, Lucerna zhasla. “
Srdce mi udeřilo do žeber.
„Kdo volá? Kde jsi? “
Chvíli nic. Pak zapraskání, rána, jako by telefon spadl na dno lodi,a znovu ten hlas.
„Vít krvácí a ten pán říkal, že nesmíme zpátky. “
„Poslouchej mě. Jmenuju se Rybová. Najdu vás.
Vidíš kolem sebe nějaké světlo, břeh, dům, vodu? “
„Skálu. Bílou skálu. “
Spojení se přerušilo.
Zůstala jsem stát s telefonem u ucha, zatímco se přede mnou ve tmě rozblikala hladina. Ne lucernou, ale modrým světlem hasičského člunu, který se odlepil od břehu. Bílá skála. Starý lom.
Bílé bláto na botách cizího muže. „Jáchyme! “ vykřikla jsem. „Jsou na vodě.
Vít žije. Je tam dítě. Směr starý lom. “
V jeho tváři se strach změnil v pohyb.
Přesně ten okamžik mám na své práci nejraději, i když přichází uprostřed nejhorší tmy. Chvíle, kdy bezmoc přestane být bezmocí a lidé začnou dělat, co je třeba. Hasiči naskočili, motor zařval, někdo u hostince začal organizovat auta k lomu. Milada si setřela slzy a donesla deky.
Já jsem se ještě jednou ohlédla k zhaslé lucerně. Byla jen kusem železa a skla světlem u vody. Přesto mi připadalo, že její tma nám něco ukázala. Nekonec cesty, ale místo, kde začíná.
Vstoupila jsem do člunu, chytila mokrého madla a nechala déšť, aby mi stékal po obličeji. Motor zabral a slapy se kolem nás zavřely. Člun se zvedal na vlnách tak prudce, že se mi pokaždé sevřel žaludek. Modré světlo se lámalo o déšť.
Jáchim klečel vedle mě jednu ruku na madle, druhou na radiostanici,a pořád opakoval směr ke starému lomu, jako by tím mohl přimět vodu, aby nám ustoupila. Bílá skála se objevila znenadání. Nejdřív jen světlejší šmouha ve tmě, potom vysoká stěna jílu a kamene, po které stékaly provazy vody. Pod ní se něco houpalo.
Vítova loď nebyla u břehu přivázaná, jen se bokem otírala o starý železný kruh zasazený do skály. Motor mlčel. Plachta na zádi se třepala a vypadala z dálky jako člověk, který se snaží vstát. „Pomalu.
“
Najeli jsme k ní z boku. Hasič hodil lano, Jáchim ho zachytil a přitáhl obě lodě k sobě. Přeskočila jsem první, i když mi klouzaly podrážky. Baterka přejela přes lavici, kormidlo, převrženou termosku,a potom se zastavila na krvi.
Byla na dně, na prkně u motoru i na okraji lavice. Déšť tady nesmýval tak jako na molu. Loď ji držela ve svých spárách. „Víte!
“ zavolal Jáchim. Odpověděl jen vítr. Pod plachtou nebylo tělo. Jen mokrá deka, lékárnička s vytrhaným obvazem a dětská čepice.
Červená, pletená, nasáklá deštěm. Na lavici ležel telefon. Malý a starý s prasklým krytem. Nebyl Vítův.
Na zadní straně měl nálepku s vybledlou beruškou. Když jsem ho zvedla do sáčku, displej krátce zasvítil a zase zčernal jako poslední výdech. Na přídi byla šmouha od boty. Malá.
Dítě tu stálo nebo ho někdo postavil na okraj, aby přelezlo na břeh. Vedle ní se do mokrého dřeva otiskla větší podrážka se zubatým vzorem. A v bílé hlíně, která ulpěla v zářezech, bylo něco tvrdohlavě známého. Stejné bláto, o jakém mluvila Milada.
Na skálu vedla úzká pěšina. Nebyla to stezka pro turisty, spíš jizva ve svahu, vyšlapaná těmi, kdo vědí, kam šlapat. Našli jsme na ní další krev. Ne moc, jen kapky, ale pravidelné, jako by někdo šel a přidržoval si ránu.
Pak stopy zmizely v rozježděné jílové ploše pod lomem. Tam stála před chvílí auta. Ne jedno, minimálně dvě. Déšť koleje rozmazával, ale nestačil je smazat.
„Odvezli je,“ řekl Jáchim. „Nebo šli každý jinam,“ odpověděla jsem, i když jsem tomu sama moc nevěřila. Z lesa nad námi sjel kužel světel. Auto brzdilo tvrdě.
Štěrk zapraskal pod koly. Vystoupil Votruba, starosta, v kabátě přehozeném přes košili, jako vyběhl z domu bez rozmyslu. Jenže na malých místech bývají lidé v noci oblečení náhodněji. Votruba měl na nohou vysoké boty.
Přesně takové, jaké si člověk vezme, když ví, že půjde do bláta. „Co se stalo? Jáchyme, volali mi, že je tady zásah. Je Vít naživu?
“
Nevadilo mi, že se ptá. Vadilo mi, že se ptá dřív, než se podívá na loď. Vadilo mi, že jeho oči hledaly nejdřív naše tváře, ne krev. „Kdo vám volal?
“„Lidi. Tady se nic neutají. Jsem starosta. Musím vědět, co se děje.
“
„A kde jste byl před hodinou? “
Zarazil se jen na zlomek okamžiku. Ale u lidí, kteří jsou zvyklí mluvit na schůzích, je i zlomek okamžiku dlouhý. „Objížděl jsem potoky.
Pod hrází se zvedá voda. Můžete se zeptat kohokoli. “
„Kohokoli je široké slovo. Strážník mě viděl u školy.
“
Jáchim zvedl hlavu. „U školy nikdo ze služby není. Poslal jsem je k silnici. “
Votruba si přejel rukou po mokrých vlasech.
Na dlani měl čerstvý škrábanec. Nepantrý, ale červený. Všiml si, že se dívám,a ruku schoval do kapsy. „Zachytil jsem se o plot.
“
Ještě jsem se neptala. V tu chvíli přijelo druhé auto. Černé těžké s lesklými boky, které ani bahno nedokázalo udělat obyčejnými. Vystoupila Kunešová.
Měla gumové holínky a tmavý plášť, kapuci staženou hluboko do tváře. Nepůsobila vyděšeně, spíš podrážděně, že ji někdo vytáhl na místo, kde se nedá nic řídit. „Tohle je můj pozemek. Lom patří ke kempu.
Chci vědět, kdo mi tady jezdí a proč. “
„Zmizel člověk,“ řekla jsem. Kunešová se podívala k lodi. Teprve jí obličej trochu ztuhl.
Ne dost pro smutek, dost pro výpočet. „Vít? “„Znáte ho? “„Tady ho zná každý a každý s ním měl někdy potíž.
Protože Vít pomáhal rád, ale ustoupit neuměl. “
Votruba se k ní otočil. „Teď není čas na staré řeči. “
„Na staré řeči nikdy není čas.
Dokud z nich nezačne téct krev. “
Stačilo pár vět a mezi nimi se otevřela propast. Nebyla nová, jen jí bouřka osvítila. Poslala jsem hasiče pro pásky a Jáchimovi přikázala, ať nechá oba stát stranou.
Každý zvlášť. Než přijedou lidé od stop, nesměl se lom změnit v tržiště výmluv. Ráno přišlo bez úlevy. Déšť zeslábl, ale mlha seděla na vodě tak nízko, že protější břeh vypadal jako vzpomínka.
Víc se nenašel. Dítě také ne. Rodiče z chat nad zátokou jsme probudili ještě v noci. Holčička, které patřila žlutá pláštěnka, spala v posteli, vyděšená jen tím, že jí do pokoje přišli cizí lidé.
Pláštěnku prý zapomněla odpoledne u Mola. Červenou čepici nepoznala. Telefon s beruškou také ne. To bylo horší než jistota.
Znamenalo to, že dítě, které mi volalo, nebylo dítětem, které jsme hledali podle první stopy. Znamenalo to, že někdo jiný byl u Víta na lodi. Někdo, komu zatím nikdo nechyběl. V hostinci bylo přetopeno a přesto tam všichni seděli v bundách.
Milada vařila čaj do sklenic a každému ho stavěla před ruce, i když nikdo nepil. Votruba seděl u okna a tvářil se, že přemýšlí za celou obec. Kunešová stála u kamen, jako by se bála posadit. Mezi nimi se vznášelo něco hustšího než pára.
Začala jsem s Votrubou. V zadní místnosti, kde vonila cibule a mokré dřevo, mi zopakoval svou cestu. Potoky, škola, cesta k hrázi, telefonát od neznámého občana. Pokaždé změnil pořadí.
„Dlužil jste Kunešové peníze? “
Votruba zrudl. „To s Vítem nesouvisí. “
„O tom rozhodnu později.
“
„Byla to půjčka pro obecní slavnosti, pak pro opravu mola. Papírově se to táhlo. Kunešová tlačila, chtěla nové povolení na přístav. Já jsem slíbil, že to projednáme,a Vít byl proti.
Vít byl proti všemu, co mělo z vody udělat parkoviště pro bohaté. “
Hořce se usmál. „V tom měl někdy pravdu. Jenže pravda se špatně zapisuje do rozpočtu.
“
„Hádali jste se? “
„Ano. Kdy naposledy? “„Včera odpoledne.
“
„Večer jste mi to neřekl. Protože byste si myslela přesně to, co si myslíte teď. “
„Co jste po něm chtěl? “
Votruba sevřel hranu stolu.
„Aby vrátil složku. Staré zápisy, účtenky, nějaké dopisy. Tvrdil, že dokazují, že jsem prodal obec Kunešové. Nepoužil to slovo, ale myslel to tak.
“
„A prodal jste ji? “
„Ne. Jen jsem si myslel, že když se tady postaví nový přístav, lidi budou mít práci,a vy splatíte dluh. “
Mlčel.
Ticho bývá někdy čistší přiznání než věta. Kunešová mě přijala s bradou zvednutou, jako by výslech byl obchodní schůzka, na které jsem přišla špatně oblečená. Řekla, že byla večer v Praze. Potom řekla, že se vracela už za tmy.
Potom připustila, že se zastavila u kempu, ale prý jen kvůli zatékající střeše. Když jsem jí ukázala fotografii stopy z lodi, dívala se na ni dlouho. „Takové boty má půl okresu. Vy je máte taky.
Já mám i pozemek u lomu. Hlína na mých botách není zločin. “
„A Vít byl pro vás překážka. Byl tvrdohlavý člověk v obecním domku, který potřebuju zbourat.
Jestli mám postavit nové zázemí. “
„Překážka. Ano. Obojí.
“
„To už si nechte pro někoho, kdo má rád divadlo. “
„Nabídla jste mu peníze? “„Několikrát. “
„Vyhrožovala jste mu?
“
Poprvé se jí v očích objevilo něco živého. „Vít vyhrožoval mě. Říkal, že naše rodina už jednou vodě dlužila dítě a že další dluh nedovolí. “
Lucka.
Jméno se v místnosti rozlilo bez zvuku. „Co tím myslel? “
Kunešová si stáhla kapuci, i když už dávno nebyla venku. „Moje matka tehdy řídila člun.
Bylo mi málo. Pamatuju si jen křik. Lucka se ztratila u zátoky. Vít tvrdil, že jí naše rodina nechala ve vodě, protože jsme se báli o study.
Nikdy se nic neprokázalo. Tělo se nenašlo, ale Hadravovi nám to neodpustili. A Votruba. Ten byl tehdy mladý zapisovatel na obci.
Ztratil část hlášení nebo ji někdo ztratil za něj. Od té doby se tváří, že když bude dost pomáhat, minulost se naučí mlčet. “
Když odešla, zůstala po ní ve vzduchu vůně mokré kůže a hněvu. Votruba lhal o čase.
Kunešová lhala o cestě. Milada zamlčela, že Vít u ní měl v kuchyni zamčenou zásuvku, dokud ji Jáchy nenašel. Rybář u okna zapřel, že slyšel motor před devátou, protože v tu dobu pytlačil u bojí. Každý něco schovával.
Dluh, strach, nelegální úlovek, starou hanbu. Jenže vražda má jinou chuť. Ne vždycky ostřejší, spíš prázdnější. U těch lidí jsem cítila slabost, nechlad.
Odpoledne přinesli z Vítovi lodi nůž. Ležel zaklíněný za bednou s nářadím. Čepel byla čistá, jako by jí někdo opláchl, ale v rukojeti zůstala krev. Nebyla to zbraň schovaná pachatelem, spíš nástroj, který někdo použil ve spěchu a potom ztratil.
Vítův rozbitý telefon se podařilo krátce probudit. Nedost na hovory, jen na poslední uloženou zprávu. Technik mi ji pustil v tiché místnosti za výčepem. Vítův hlas byl slabý, přerušovaný šumem, ale rozuměla jsem každému slovu.
„Jestli se nevrátím, nevěřte tomu, kdo bude křičet nejvíc. Hledejte dítě. A pod lucernou nehledejte světlo, ale stín. “
Nahrávka skončila.
Za zdí někdo posunul židli,a v hostinci utichly hlasy, jakoby i dřevo poslouchalo. Vyšla jsem ven. Nad přístavištěm stála zhaslá lucerna, šedá a mokrá v odpoledním šeru. Pod ní se shromažďovali lidé, kteří chtěli vědět, koho mají nenávidět, aby se jim lépe dýchalo.
Dívali se na Votrubu, dívali se na Kunešovou. Oba měli důvod lhát, oba měli důvod se Víta bát, oba měli minulost až po kotníky v bílé hlíně. Ale když jsem se zadívala na kaluž pod Lucernou, uviděla jsem v ní jen převrácené tváře živých. Vrah mezi nimi možná stál.
Možná se na nás díval z okna. Možná už dávno odjel. Jen jsem si byla jistá jedním. Ten, kdo v noci odvezl z lomu zraněného Víta a neznámé dítě, nelhal proto, aby si zachránil pověst.
Ten lhal proto, aby někdo jiný přestal existovat. A takový člověk zatím mlčel. Vítova poslední věta mě nepustila ani potom, co se hostinec znovu naplnil hlasy. Pod lucernou nehledejte světlo, ale stín.
Lidé se dívali nahoru ke zhaslému sklu, jako by se v něm měla objevit odpověď. Já jsem se podívala dolů na mokrá prkna, na mezery mezi nimi, na černou vodu pod molem. Stín tam nebyl jen nedostatkem světla. Byl to prostor, kam nikdo nelezl, když pršelo.
Protože to bylo nepohodlné, špinavé a nebezpečné. Právě proto tam Vít mohl něco schovat. Jáchim mě zastihl u přístaviště. „Technici už molo prošli.
Našli krev, provaz, přívěsek. Dole je jen bahno a trámy. “
„Prošli ho z chora? “
„Zevnitř ano.
Víc říkal pod lucernou. Ne. U lucerny. “
Neodporoval.
Byl unavený. Oči měl zarudlé od noci beze spánku, ale rozuměl mi dřív, než jsem dopověděla. Přinesl hák, lano a druhou baterku. Mlha se válela nízko nad hladinou.
Déšť už jen drobně syčel a voda pod molem narážela do kůlů měkce. Skoro opatrně. Slezla jsem po kamenitém svahu pod přístaviště. Hlína mi ujížděla podrážkami a ruce jsem měla během chvíle obalené pískem a schnilým listím.
Nad hlavou duněla prkna, jak po nich někdo přecházel. Pod nimi bylo jiné slapy. Tmavé břicho mola, plné pavučin, řasých hřebíků. Nejdřív jsem našla jen věci, které voda nosí a lidé ztrácejí.
Rezavý otvírák, kus rybářského vlasce, plastovou lžičku, dětskou sponku bez kamínku. Pak se kužel baterky zastavil na novém oděru na příčném trámu. Čerstvé dřevo bylo světlé jako rána v kůře. Vedle něj se v bahně otiskla podrážka.
Malá a úzká. Dětská. Nebyla stará. Okraji ještě držely tvar, i když je voda olizovala.
„Jáchyme,“ zavolala jsem tiše. Sklonil se nad okrajem mola. „Vidíte něco? “„Stopu a něco za trámem.
“
Natáhla jsem ruku, ale nedosáhla. Musela jsem se položit na bok do studené vody a zachytit se jedním kolenem o kámen. Hák zaskřípal o dřevo. Něco měkce povolilo.
Z temnoty za trámem se vysunul popruh, potom roh černého batohu omotaného plachtovinou a rybářským vlascem. Byl přivázaný pečlivě, ne ve spěchu. Vít měl dost času schovat ho tak, aby ho našel jen někdo, kdo pochopí jeho vzkaz. Nahoře jsme batoh otevřeli až v prázdném skladu za hostincem.
Milada stála ve dveřích a mnula si ruce do zástěry, ale dovnitř nešla. Votruba i Kunešová čekali ve výčepu pod dohledem hasiče. Tentokrát jsem nechtěla obecenstvo. Z batohu se vyvalil pach vlhké látky, nafty a něčeho sladce schnilého.
Uvnitř byly sklenice s vodou. Každá zabalená do ponožky a popsaná Vítovým hranatým písmem. Pobouřce u lomu, noc u kempu, výpuť pod starým molem. V jedné se na dně držela šedá sedlina.
V další plavaly mastné duhové skvrny, které se nechtěly spojit s vodou. Pod sklenicemi byla složka v několika sáčcích. Fotografie. Nákladní vůz u starého lomu.
Cisternová nádrž bez označení. Hadice položená mezi kameny a zasunutá do starého odvodňovacího potrubí, které vedlo pod pozemkem kempu k přehradě. Na jedné fotografii stál hubený muž v šedé bundě. Levou ruku strčenou v kapse.
Na botách měl bílé bláto. Stejný muž, kterého viděla Milada. Na jiné fotografii bylo zachyceno hejno mrtvých ryb v zátoce pod Rákosím. Vít k nim připsal: „Nehne horko, ne synice kal dílny.
“
Jáchim pomalu vydechl. „Takže nešlo jen o přístav. “
„Šlo o vodu. A o to, kdo ji potají otravoval.
“
V sešitu byly časy, popisy aut, jména řidičů a směry, odkud přijížděli. Žádné velké řeči, jen tvrdohlavá práce člověka, který něco viděl tolikrát, až přestal věřit výmluvám. Byla tam i malá paměťová karta zabalená do papírku a u ní věta. „Matěj viděl hadici.
Má záznam v telefonu s beruškou. Nesmí domů, dokud nebude bezpečno. “
Jméno udeřilo do ticha jako kámen do prázdného kbelíku. „Matěj?
“ zopakoval Jáchim. „Znáš nějakého Matěje? “
Milada ve dveřích zbledla tak rychle, že se musela opřít o rám. „Sylvie.
Její kluk. Červená čepice. Telefon s beruškou. “
Vyšla jsem k ní.
„Kde je Sylvie? “
„V kempu. Pere tam prádlo a uklízí chatky. Bydlí v zadní prádelně, dokud začne sezóna.
Nikomu moc nevěří. Kunešová jí dala práci, ale taky jí pořád připomíná, že bez ní nemá kam jít. “
„Proč neohlásila, že se jí ztratil syn? “
Milada sklopila oči.
„Protože se bojí. Ona se bojí i vlastního stínu. “
Kemp po dešti vypadal opuštěněji než uzavřený hřbitov. Houpačky skřípaly ve větru.
U sprch se držely kaluže a mezi chatkami ležel popadaný štyrk z cesty. Prádelna byla nízká budova za kuchyní. Z komína se nekouřilo. Sylvie otevřela až po třetím zaklepání.
Byla drobná, v obličeji šedá. Oči měla suché, jako by už vyplakala všechno, co měla. „Je mrtvý? “ zeptala se bez pozdravu, když jsem řekla Matějovo jméno.
„Nevíme. Hledáme ho a hledáme Víta. “
Pustila nás dovnitř. V rohu stála neustlaná úzká postel.
Vedle ní dětské gumáky a sešit s kresbami lodí. Na židli visela červená náhradní šála. Všude byl pach mýdla, vlhké zdi a strachu. „Matěj se vrátil předevčírem večer celý bílý,“ začala Sylvie.
„Říkal, že úěl muže, jak pouštějí špinavou vodu do roury. Chtěl si natočit žábu, proto měl telefon. Pak ho jeden uviděl. Matěj utekl Rákosím až k Vítovi.
Vít mi řekl, ať dělám, že je malý u tety. Že má důkazy a ráno pojede za někým, komu se dá věřit. “
„Proč jste nešla na policii? “
Podívala se na Jáchyma.
Ne zle, spíš zoufale. „Protože ten muž v šedé bundě mi v noci klepal na okno. Řekl, že děti u vody mizí snadno. Řekl jméno Lucka.
Já tu pověst znám. Všichni ji znají. Když vám někdo připomene utopené dítě a vy máte jen jedno, zdychnete. “
Jáchimovi se sevřel čelist, ale nic neřekl.
V tu chvíli jsem viděla, jak ho ta věta bolí. Být policistou v místě, kde se lidé bojí přijít pro pomoc, je jiný druh selhání, i když ho člověk nezpůsobil sám. „Víc se neukryl, aby zachránil sebe. Ukryl se, aby schoval Matěje.
“
Sylvie přikývla. „Říkal, že když půjdou po něm, ještě to vydrží, ale kluk nesmí promluvit před nimi. “
Vrátili jsme se k batohu. Na dně pod mokrou košilí byl ještě přeložený kus mapy.
Neturistická mapa. Spíš Vítův vlastní náčrt břehů. Zátoky pojmenoval po lidech, kteří tam kotvili. Skály podle toho, jak vypadaly za mlhy.
U jedné malé zátoky pod třemi borovicemi bylo nakreslené kolečko a slovo brloch. Milada, která nad mapou stála s námi, se rozplakala úplně tiše. „Brloch. Tak Vít říkal starému skladu bojí.
Je pod opuštěným molem u hájovny. Jako kluci tam lezli, když se chtěli schovat před bouřkou. “
Cesta tam nevedla po silnici. Museli jsme podél břehu mezi mokrými olšemi a přes kořeny kluzké jako namydlené provazy.
Hasiče jsem nechala dál, než se mi líbilo. Jestli měla Sylvie pravdu, někdo mohl hlídat cesty a poslouchat vysílačky. Jáchim šel za mnou, zbraň skrytou pod bundou,a poprvé od noci nemluvil vůbec. Opuštěné molo bylo nižší, než to u hostince,a napůl schnilé.
Prkna porostlá mechem se prohýbala pod vlastní tíhou. Pod ním se černala mezera mezi kameny zakrytá starými bojemi a větvemi. Na bahně před ní byla další dětská stopa. Vedle ní otisk kolena a šmouha zaschlé krve.
Ten pohled mi sevřel hrdlo víc než všechno křičení u přístaviště. Klekla jsem si k otvoru. „Matěji, jmenuju se Rybová. Mluvili jsme spolu po telefonu.
Jsem od policie. “
Dlouho se nic nestalo. Pak se ze tmy ozvalo šustnutí a dětský dech. Rychlý a přerývaný.
„Nemáte tu šedou bundu? “ zašeptal hlas. „Nemám. Jsem mokrá až na kost a hodně protivná, ale šedou bundu nemám.
“
Jáchim se na mě krátce podíval. Možná poprvé za celý den se mu v očích mihlo něco jako úleva. Z otvoru se vynořila malá tvář. Špinavá s rozbitým rtem a očima příliš velkýma pro tak malého kluka.
Za ním se pohnul stín. Vít ležel opřený o kámen. Bledý, kabát rozříznutý a obvazy prosáklé tmavou krví. V ruce držel starý lodní hák připravený udeřit i v polovědomí.
„Klid. Našli jsme batoh. “
Vít zamrkal. „Pod lucernou.
Pod molem. “
Koutek úst se mu nepatrně pohnul, jako by se chtěl usmát, ale neměl na to sílu. „Dobře. Matěj nic neudělal, jen viděl pravdu.
“
„Kdo vám tohle udělal? “
Víc nadechl a tvář se mu stáhla bolestí. „Muž v šedé bundě mě řízl, když jsem odvazoval loď. Chtěl kluka, ne mě.
Já skočil do vody, vytáhl ho zpátky, pak jsme ujeli k lomu, jenže tam čekali další. Mysleli si, že krvácím moc na útěk. Nešli po mně ze vzteku. Šli po svědkovi.
“
Matěj se přitiskl k jeho rameni. „Vít mě strčil do rákosí. Řekl, ať nedýchám nahlas. Ten pán nadával, že bez telefonu je záznam k ničemu.
“
„Telefon máme. A batoh taky. “
Víc zavřel oči. „Pak ještě nejste mrtví.
“
Ta věta mi projela páteří jako studený drát. Venku zapraskala větev. Jáchim se otočil tak rychle, až mu pod botou sklouzlo bahno. Mezi stromy se na okamžik mihlo světlo.
Úzké a bílé. Ne jako bloudící paprsek od vody. Ale jako baterka v ruce člověka, který přesně ví, kam jde. Ze břehu nad námi se ozvalo tiché cvaknutí.
Kov o kov. A potom hlas, který se snažil znít přátelsky. „Vylezte ven. Vždyť už je po všem.
“
Matěj se rozklepal. „To je on. Ten pán, co říkal, že voda umí mlčet. “
Na takové věty se nesmí odpovědět strachem.
Strach je slyšet i přes prkna. Šustí v dechu a láká útočníka blíž. Přitiskla jsem Matěje za sebe a rukou nahmatala v kapse malou svítilnu. Jáchim stál stranou otvoru ve stínu starých bojí.
Vít ležel v místě, kde bývala podlaha opuštěné chaty. Sklad lan a plováků. Teprve teď jsem pochopila, proč mu říkal brloch. Nebyla to jen díra pod molem.
Z úzkého prostoru vedly strouchnivilé schůdky nahoru do prázdné hájovny chaty, na kterou už obec dávno zapomněla. „Slyšíte,“ zavolal muž v šedé bundě. „Já vám nechci ublížit. Chci jen telefon.
“
Matěj se mi rozklepal pod rukou. „Telefon je u policie. A vy jste pozdě. “
Venku bylo chvíli ticho.
Pak se ozval smích. Nízký a unavený. „To říkal Vít taky. Lidi, kteří vědí málo, si často myslí, že už vědí dost.
“
„Položte nůž a vyjděte na světlo. “„Světlo tady zhaslo včera večer, paní policistko. “
Bylo v tom víc jistoty, než se mi líbilo. Ten člověk nebloudil.
Šel na jisto. Znal starou chatu, znal Vítovy zákrty a věděl, že zraněný muž daleko nedojde. Jen nevěděl, že Jáchym měl vysílačku otevřenou od chvíle, kdy jsme našli dětskou stopu. Nemohli jsme mluvit nahlas, ale voda, prkna i naše kroky nesly dost.
Hasiči museli být blízko. „Matěji, až řeknu teď, vlezeš po schůdkách nahoru. Vlevo je rozbité okno. Neutíkej k vodě, ale za kamna.
Rozumíš? “
Kluk přikývl tak slabě, že jsem to spíš ucítila, než viděla. Muž sestoupil k otvoru. Nejdřív se objevilo světlo baterky.
Potom špička boty obalená bílým jílem. V druhé ruce držel nůž. Na čepeli nebylo skoro nic. Déšť umyl.
Ale u rukojeti se držel tmavý proužek. „Ven. Půjde první. “„Teď,“ vydechla jsem.
Matěj se protáhl za mými zády jako vyděšené zvíře. Muž po něm trhl světlem,a v tom okamžiku jsem mu posvítila přímo do očí. Zasyčel, zakryl se rukou,a udělal krok do prázdna. Jáchim se na něj vrhnul.
Oba narazili do starých bójí. Dřevo prasklo,a nůž zazvonil o kámen. Muž kopal, nadával,a sáhl do kapsy. Ale já už mu klečela na zápěstí.
Jáchym mu podrazil nohy,a přitlačil ho tváří do mokré hlíny. „Březino! “ zavrčel Jáchym, když mu strhával kapuci. „Přece ty.
“
Jméno mi nic neříkalo, ale Jáchym ho znal. Později mi řekl, že Březina dřív jezdil s nákladními vozy pro stavební dvory. Pak zmizel a vracel se jen v noci. Vždycky s kapsami plnějšími, než by odpovídalo poctivé práci.
„Oni vás sežrou,“ sýpal Březina do bahna. „Myslíte, že kvůli jednomu klukovi padne celý kšeft? “
„Kvůli jednomu klukovi už padlo víc království. “
Z lesa se ozvaly hlasy a mezi stromy probleskla světla.
Hasiči doběhli k chatě s nosítky. Matěje našli schouleného za starými kamny. Přesně tam, kam jsem ho poslala. Když uviděl, že Březina leží spoutaný na zemi, nerozplakal se.
Jen si sedl a položil si ruce na uši, jako by teprve teď směl neslyšet. Víta vynášeli pomalu. Byl při vědomí, ale každé nadechnutí ho stálo sílu. Když ho pokládali na nosítka, chytil mě za rukáv.
„Matěj. Žije. A mluvil. “
Víc zavřel oči.
Po tváři mu stekla voda. Možná déšť, možná slza. „To je dobře. Mně už se mluvilo těžko.
“
„Ještě budete mluvit hodně. Milada by mi neodpustila, kdybych vás nechala odejít dřív, než zaplatíte večeři. “
Koutek úst se mu nepatrně zvedl. „Řekněte jí, že mám hlad.
“
To byla první věta té noci, u které jsem uvěřila, že se ráno opravdu dožijeme. Když jsme se vrátili k hostinci, nebe na východě šedlo. Sylvie stála před dveřmi v kabátě přehozeném přes noční košili. Jakmile spatřila Matěje, rozběhla se tak prudce, že uklouzla v blátě a málem spadla.
Objala ho,a držela, jako by ho vlastníma rukama musela znovu přivázat ke světu. Matěj jí něco šeptal do ramene a ona jen přikivovala. V té chvíli nebyla důležitá žádná výpověď, žádné razítko, žádný protokol. Důležité bylo, že dítě, které se mělo stát tichem ve vodě, stálo na břehu a dýchalo.
Březina dlouho mlčel. Mlčel tvrdohlavě s výrazem člověka, který věří, že peníze jsou pevnější než pouta. Jenže důkazy se začaly skládat rychleji, než čekal. V Matějově telefonu s Beruškou zůstala paměťová karta.
Na záznamu bylo vidět hadici vedenou z cisterny do staré roury pod lomem. Bylo slyšet Březinův hlas, jak nadává řidiči, aby pospíšil, než se objeví převozník. A na kraji obrazu stála černá auta. Jedno Kunešové a druhé obecní.
Vítův batoh udělal z podezření pevnou cestu. Sklenice s vodou, fotografie, časy nočních přejezdů, zápisy o pěně na hladině a mrtvých rybách. Nebyla to práce odborníka. Ale byla to práce poctivého člověka, který se díval dlouho a nezavřel oči.
Kriminalisté později potvrdili, že do přehrady tekly zbytky barev, olejů a čisticích látek z dílen, které měly být dávno odvezené k bezpečné likvidaci. Kunešová za ni papírově platila. Ve skutečnosti platila Březinovi za tmu, za noc a za starou rouru pod lomem. Votruba se zlomil dřív než ona.
Seděl v hostinci u stejného stolu jako včera, jen vypadal o mnoho let starší. Přiznal, že podepisoval kontroly, které nikdo neprovedl. Přiznal, že věděl o nočních jízdách. Říkal, že chtěl zachránit obecní pokladnu, opravit molo, přilákat lidi a splatit dluh.
Říkal mnoho věcí, v nichž se vina snažila převléknout za starost. Nakonec ale zůstala nahá. „Vít mě varoval,“ řekl. „Řekl mi, že voda není kanál a obec není moje kapsa.
Měl pravdu. A já se bál přiznat, že jsem to věděl. “
Kunešová se držela déle. Když jsme pro ni přijeli, pálila v kamnech účty a smlouvy.
Tvrdila, že jde o starý nepořádek. Jenže v popelu zůstaly kovové sponky. V počítači uložené kopie. A v Březinově telefonu zprávy, které se nedaly vysvětlit jako obchodní nedorozumění.
„Najděte kluka. Vít nesmí ráno mluvit. Když bude třeba, voda si poradí. “
Takové věty se nepíší kvůli nepořádku v účtech.
A pak tu byla Lucka. Staré jméno, kterým strašili Silvii. Jako mrtvé dítě patřilo těm, kdo umějí vyhrožovat. Znovu jsme otevřeli dávné spisy.
Ukázalo se, že tehdy zmizelo víc než jen hlášení. Zmizela svědectví, zmizela odpovědnost a zmizela odvaha dospělých říct, co se na vodě stalo. Ne všechno šlo po letech napravit. Některé pravdy přijdou pozdě a přinesou už jen bolest.
Ale i pozdní pravda je lepší než lež, která se vydává za klid. Vít přežil. V nemocnici mu sešili ránu a lékař řekl, že měl štěstí. Tvrdou hlavu a srdce, které se nechovalo podle rozumu.
Milada mu druhý den poslala vývar v termosce a vzkaz, že hladový hrdina je pořád jen chlap, který potřebuje polévku. Matěj za ním přišel s kresbou lodi. Nakreslil ji žlutou s velkou lucernou na přídi. Víc se na ni díval dlouho a potom ji položil vedle postele tak opatrně, jako by to byl důkaz ze všech nejcennější.
Poslední lucernu nad molem opravil elektrikář až odpoledne. Když se její sklo znovu rozsvítilo, už to nebylo tak slavné, jak si lidé představovali. Nezazněla hudba. Nikdo netleskal.
Jen pár chatařů se zastavilo. Milada si otřela oči do zástěry a Jáchim stál vedle mě s rukama v kapsách. „Myslel jsem, že až se rozsvítí, bude po všem,“ řekl. Podívala jsem se na hladinu.
Byla klidnější než v noci, ale nevinná. „Není po všem. Ale už není tma. Voda nenese vinu za to, co do ní lidé hodí.
Jen si to pamatuje po svém. “
Dlouho jsem pak přemýšlela o odvaze. Dřív jsem ji hledala v lidech, kteří nekřičí, když jim jde o život. Nebo v těch, kteří skočí do studené vody pro cizí dítě.
Jenže na slapech jsem pochopila, že odvaha má víc podob a často vypadá docela obyčejně. Je to kluk, který se bojí,a přesto ukáže telefon. Je to matka, která po letech strachu konečně promluví. Je to policista, který si přizná, že lidé se báli přijít za ním,a rozhodne se to změnit.
Je to i starý převozník, který schová pravdu pod molo, protože ví, že světlo může zhasnout. Ale že někdo snad pochopí stín. Odvaha není nebát se. To jsem si odvezla ze Slap jako větu těžší než všechny spisy.
Odvaha je říct pravdu dřív, než zhasne i poslední světlo. Protože když člověk mlčí moc dlouho, tma si zvykne, že jí patří celý břeh. A když se pak rozední, nezmizí jen tak. Musí se jí pomoci.
Slovem, svědectvím, rukou podanou dítěti. A někdy i obyčejnou lucernou, která svítí nad mokrým molem pro každého, kdo se vrací domů.
