Na trhu se k Irině a její kamarádce Varvaře přitočila stará věštkyně Lejla Karpovna. Vzala Irinu za ruku a pronesla varování, které tehdy znělo jako nesmysl: „Až přijde čas, nesedej do višňového auta, ať tě budou zvát jakkoli. Když si sedneš, budeš se dlouho zvedat. “
Irina si ta slova nebrala k srdci.
Byla to přece jen stará pověrčivá žena, která všem říká stejné věci. Rodiče to odbili jako hloupost a Irina na předpověď zapomněla. O dva roky později, po prvním ročníku pedagogické fakulty, ji Varvara přemluvila, aby šla na večírek do luxusního klubu Eden. Irina nechtěla, ale nakonec souhlasila, aby kamarádku nenechala na holičkách.
Na večírku se seznámila s Benjaminem Jurčenkem, pohledným synem bohatého podnikatele. Večer byl příjemný, ale kolem půlnoci začal být Benjamin opilý. Když se Irina chystala odjet taxíkem, nabídl jí, že ji sveze svým novým autem. Bylo to BMW v barvě třešňové.
Irina váhala, ale Varvara ji přemluvila a do auta nakonec usedla. Spolu s nimi jel i Stěpan, tichý kluk z Benjaminovy party. Cestou si Irina vzpomněla na varování věštkyně, ale bylo už pozdě. Benjamin jel příliš rychle, dostal smyk a auto se převrátilo.
Irina letěla čelním sklem do prázdna. Probrala se v nemocnici. Měla otřes mozku, zlomenou klíční kost a poranění páteře. Nejhorší bylo, že necítila nohy.
Lékaři mluvili o paréze a o tom, že všechno závisí na rehabilitaci. Irina propadala zoufalství. Vinila Varvaru, Benjamina, celý svět. Ale postupně pochopila, že za to, co se stalo, si může sama.
Varvara se za ní přišla omluvit a Irina jí odpustila. Měsíce rehabilitace byly nekonečné. Irina se učila znovu žít. Začala psát básně a později blog o svém životě na vozíku.
Její texty si získávaly čtenáře. Rodiče se rozhodli prodat byt a přestěhovat se do starého domu po babičce, který upravili pro Irinu. Otec se pustil do zahrady, matka vytvořila knihovnu. Dům se stal jejich útočištěm.
Jednoho dne se Irina rozhodla najít Lejlu Karpovnu. Chtěla se jí zeptat, jestli předpověď znamená, že bude zase chodit. Na trhu ale věštkyni nenašli. Prodavači si protiřečili – někteří říkali, že zemřela, jiní, že se přestěhovala.
Při hledání potkali doktora Merzajana, ředitele rehabilitačního centra Fénix. Všiml si Irinina potenciálu a dal jí vizitku. Nakonec Lejlu Karpovnu našli. Řekla Irině, aby šla k doktorovi s „červenou střechou“ a že se všechno vrátí.
Irina se rozhodla podstoupit operaci. Teta Rita, se kterou se rodina léta nestýkala, se po těžké nemoci vrátila a nabídla, že zaplatí léčbu. Usmířila se s rodinou a předala Irině starou rodinnou brož, která se našla na půdě. Operace proběhla úspěšně.
Následovala dlouhá rehabilitace. Doktor Merzajan se stal jejím průvodcem a přítelem. Vyprávěl jí příběh své sestry, která se po úrazu rozhodla žít na vozíku a byla šťastná. Irina pochopila, že ať dopadne cokoli, zůstane sama sebou.
Po šesti měsících udělala první krok. Byl to malý, nejistý pohyb, ale pro ni znamenal víc než cokoli. Postupně se učila chodit s holí. Na oslavě výročí operace se sešli všichni blízcí.
Irina došla ke stolu sama, bez opory. Připila na nový život a na ty, kteří jí pomohli. Její blog se stal bestsellerem, založila nadační fond pro lidi s poraněním páteře. Varvara se rozvedla s Vadimem, který propadl drogám, a začala nový život.
Stěpan se stal lékařem a mezi ním a Irinou se zrodilo něco víc. Lejla Karpovna zmizela, ale Irina věřila, že je stále nablízku. Stříbrný amulet, který jí věštkyně darovala, jí připomínal, že osud není rozsudek, ale cesta.
A že i po nejtěžším pádu lze znovu vstát.
