Do odjezdu autobusu zbývalo asi dvacet minut. Vyletěla jsem po schodech do našeho třetího patra, tiše vešla do předsíně a chystala se zavolat. Sádce mi dutě narazilo do žeber. Zadrhla jsem se a přestala dýchat.
Jaroslav seděl na zemi uprostřed obýváku, zády ke dveřím. Měl roztažené nohy a mezi nimi stála otevřená krabice od bot. Kolem ní ležely fotografie, dopisy, úřední dokumenty. Oči mu zářily, široký šťastný úsměv mu rozpínal obličej.
Něco mi svíralo hrudník, ale vztek byl horký a slepý. Vrhla jsem se k němu a chytla ho za límec košile. Hlas se mi lámal do chrapotu: “Co to děláš? Proč se hrabeš v mých věcech?
”
Jaroslav se otočil, pohodil ramenem. “Klid, Andělo. Víš, co tady mám? Dopis od tety.
Od Tvé tety, ze Sovětského svazu. Píše, že hledá sestru, kterou neviděla čtyřicet let. A že k nám jede. ”
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.
Teta? Sestra? Já žádnou tetu nemám. Všichni mi vždycky říkali, že celá rodina zemřela při válce.
Ale Jaroslav mi strčil do ruky zažloutlý dopis s ruskými známkami a adresou našeho paneláku. “Nechala jsi to celé ve skříni,” řekl. “Vždyť jsem ti říkal, že se v tom domě nemáme hrabat. Teta přijede za tři dny.
Musíme ji přivítat. ”
Vztek mi vystřelil do hlavy. “Žádná teta neexistuje! ” vykřikla jsem.
“To je podvod, někdo si na ni hraje! ”
Jaroslav se zasmál a ukázal na dokumenty. Vzal jsem jednu fotografii – mladou ženu s copem, která stála vedle mého otce. “To je tvoje máma?
” zeptal se. “Ne,” řekla jsem. “Tak proč je podepsaná ‘tvoje matka’? ”
Zalapala jsem po dechu.
Ta žena na snímku měla úplně jiné rysy než moje matka. Ale podoba s mým otcem byla nepopiratelná. Tu noc jsem nespala. Ráno jsem zavolala na číslo z dopisu.
Zvedl to mužský hlas, mluvil lámanou češtinou. Řekl, že je syn tety Naděždy, že přijedou oba. Ptal se, jestli může přivézt dědečkovy dokumenty, že prý patří nám. Bylo v tom něco divného.
Věděl o nás víc, než by měl. Znal jméno mého otce, adresu, dokonce i to, že otec měl ateliér. “Počkejte,” řekla jsem. “Kdo vám tohle všechno řekl?
”
“Vaše matka,” odpověděl. “Předtím, než zemřela. Všechno napsala v dopise. Řekla, že máte vědět pravdu o svém původu.
Že vaše matka není vaše pravá matka. ”
Hluché ticho. Deska mi spadla z očí – ale ne tak, jak bych čekala. Začala jsem prohledávat matčiny věci, které jsme po její smrti uložili do sklepa.
Mezi starými šaty a kufry jsem narazila na krabici s fotografiemi a dokumenty. Našla jsem oddací list rodičů Stepana Ilarionoviče a výpis z katastru nemovitostí. V jednom rohu byla zalepená obálka s mým jménem. Otevřela jsem ji.
Uvnitř byl dopis psaný matčiným rukopisem. “Andělo, když tohle čteš, už nejsem mezi živými. Musíš vědět, že tvůj otec nebyl Stepan Ilarionovič. Tvůj skutečný otec byl ruský důstojník, který padl krátce po tvém narození.
Já jsem ti zachránila život. Ale teď je čas, abys poznala svou pravou rodinu. Oni po tobě touží. ”
Srdce mi bušilo.
Všechno, čemu jsem věřila, se mi hroutilo pod nohama. Ale ještě jsem netušila, co přijde. O dva dny později dorazila do města žena s mužem. Představili se jako Naděžda a Viktor.
Naděžda byla stará, shrbená, s vrásčitou tváří. Objala mě a plakala. “Konečně tě vidím, sestřičko. Ty jsi celá matka.
”
Mluvila o mé pravé matce, o tom, jak utekla z Ruska, když byla těhotná, a nechala mě u české rodiny. Ale něco mi nesedělo. Její příběh byl příliš hladký, příliš romantický. Navíc si příliš často sahala na mé šperky, které jsem zdědila po matce.
Večer jsem je ubytovala v hotelu. Když jsem se vrátila domů, Jaroslav seděl u stolu s vítězným úsměvem. “Tak vidíš, že jsem měl pravdu. Tvoje pravá rodina tě našla.
”
Nechtělo se mi s ním hádat, ale v hlavě mi vrtalo to, jak rychle všechno odsouhlasil. A pak mi došlo, že mi od rána neřekl jedinou větu o tom, co bude s ateliérem. Najednou jsem ho viděla jasně. “Jaroslave, ty jsi s nimi domluvený?
” zeptala jsem se klidně. Zarazil se. “Co blázníš? To je tvoje rodina.
”
“Řekni mi pravdu. Oni chtějí ateliér, že? Chtějí prodat dům, nebo co? ”
Zčervenal a začal koktat.
“Chtějí jen to, co jim patří. Podle zákona má Naděžda nárok na polovinu dědictví po tvém otci. ”
“Můj otec byl Stepan Ilarionovič, který zemřel před dvaceti lety! ” vykřikla jsem.
“Podle dokumentů, které přivezli, byl tvůj skutečný otec někdo jiný. A ten měl majetek i v Česku. ”
V tu chvíli jsem pochopila, že jsem nepotkala rodinu, ale lidi, kteří si přišli pro dům. A Jaroslav jim v tom pomáhá.
Druhý den ráno jsem jim řekla, že potřebuji čas na rozmyšlenou. Naděžda se zatvařila zklamaně, ale souhlasila. Viktor mlčel a pokuřoval. “Zítra večer ti dáme odpověď,” slíbila jsem.
Odpoledne jsem odešla z domova a zamířila k přístavu. Sedla jsem si na molo a dívala se na vodu. Potřebovala jsem zjistit pravdu, ale sama na to nestačím. Vytáhla jsem mobil a vytočila číslo na starého známého, který dělal v archivu.
Nezvedal to. Když jsem se vracela, začalo pršet. Schoulila jsem se pod střechou autobusové zastávky. Vtom přijel autobus, ze kterého vystoupila babička s vnoučetem.
Babička šla kousek za nimi, nesla tašku. Zastavila se a podívala se na mě tak zvláštně, jako by mě znala. Pak pokračovala dál. Sedla jsem si na lavičku a rozbalila si sendvič.
V tu chvíli mi někdo položil ruku na rameno. Vzhlédla jsem – stál tam starší muž s hustým šedivým obočím, v plátěné bundě. Mluvil rusky, ale pomalu, aby mu bylo rozumět. “Vy jste dcera Stepana Ilarionoviče?
” zeptal se. Ztuhla jsem. “Kdo jste? ”
“Jmenuji se Grigorij.
Znal jsem vašeho otce. Kdysi jsme spolu pracovali. Slyšel jsem, že se sem přistěhovala nějaká žena, která vydává za vaši tetu. Chci vás varovat.
To není vaše rodina. Jsou to podvodníci. ”
“Jak to víte? ”
“Protože skutečná Naděžda zemřela před deseti lety.
Já jsem ji znal. Tady ta žena je podvodnice. Přišli si pro to, co nepatří jim. Ale vy jim nesmíte nic podepsat.
”
Srdce mi bušilo. “Děkuju,” vydechla jsem. “Ale jak vám můžu věřit? ”
Vytáhl z kapsy starou fotografii – stáli na ní dva mladí muži, jeden z nich byl můj otec.
“Tohle je důkaz,” řekl. “A ještě něco: váš otec mi před smrtí svěřil dokumenty. Řekl, že je mám předat jeho dceři, až bude plnoletá. Až dosud jsem nevěděl, kde tě najít.
Teď už vím. ”
Vyndal z náprsní kapsy obálku a podal mi ji. “Tady to máte. Schovejte si to.
A buďte opatrná. Ti lidé jsou nebezpeční. ”
Než jsem stačila cokoli říct, otočil se a zmizel v dešti. Večer jsem seděla v pokoji a držela v ruce obálku.
Uvnitř byly fotokopie dokumentů – potvrzení o dědictví, dopisy, zápis o tom, že otcův majetek byl převeden na mého jmenovce. Všechno, co by zničilo jejich plán. Ráno přišla Naděžda s Viktorem. Posadili se do obýváku.
Jaroslav stál opodál a nervózně si mnul ruce. “Tak, sestřičko, jak jsi se rozhodla? ” zeptala se Naděžda. “Ještě potřebuji vidět doklady, které jste přivezli,” řekla jsem klidně.
Viktor se zamračil. “My jsme ti vše ukázali. ”
“Ne, ukázali jste mi jen kopie. Chci originály.
”
Naděžda se usmála, ale v očích měla led. “Originály jsou v bance, drahá. Ale pokud nám nevěříš, nemůžeme pokračovat. ”
“Myslím, že bychom měli počkat na právníka,” řekla jsem.
Jaroslav vybuchl: “Proč to komplikuješ? Podepiš to a hotovo! ”
Podívala jsem se na něj. “Ty jim pomáháš, že?
Ty jsi jim o tom ateliéru řekl. ”
“Nech toho, Andělo! Jsi paranoidní! ”
Vstala jsem.
“Já vím, o kom je řeč. Grigorij mi řekl pravdu. ”
V místnosti se rozhostilo ticho. Viktor pomalu položil cigaretu.
Pak se zasmál. “Takže jsi mluvila s tím starým bláznem. Ten je úplně mimo. Neví, o čem mluví.
”
“Vím dost,” řekla jsem. “A mám důkazy. Ta žena není Naděžda. Skutečná Naděžda je mrtvá.
”
Naděžda zbledla. “To je pomluva! ” vykřikla. “Uklidněte se,” řekla jsem.
“Nebudu podepisovat nic, dokud to neprošetřím. A jestli se mě pokusíte podvést, půjdu na policii. ”
Viktor vstal a udělal krok ke mně. “Ty malá…
”
Jaroslav se postavil mezi nás. “Dost! Nech ji být. ”
Viktor se na něj podíval a pak beze slova odešel.
Naděžda za ním, ještě otočila hlavu a vrátila mi pohled plný jedu. Když byli pryč, Jaroslav se ke mně otočil s výčitkou. “To bylo zbytečné. Měls jim to nechat.
”
“Mně ne, ale spoluviníka nepotřebuju,” řekla jsem a odešla do ložnice. Zamkla jsem se. Ten večer přišla SMS od neznámého čísla: “Dnes v noci. Starý přístav.
Máme informace o tvém otci. Přijď sama, jinak druhý pokus. ”
Stála jsem u okna a třásla se. Věděla jsem, že je to past.
Ale nemohla jsem to nechat být. Oblékla jsem se a vykradla se z domu. V přístavu byla mlha. Tma.
Podlaha kluzká od rybích šupin. U posledního mola stála dodávka. Jak jsem se blížila, otevřely se dveře. Vystoupil Viktor.
Měl v ruce kus železa. “Ty jsi ale tvrdohlavá,” řekl. “Měla sis vzít ty peníze a jít dál. Teď to bude horší.
”
Ustoupila jsem. “Nepřiblížíš se ke mně. Mám důkazy. ”
“Jaké důkazy?
Ty jsi je nechala doma. ”
V tu chvíli se za mnou ozval krok. Otočila jsem se a uviděla Jaroslava. Stál s baterkou.
“Promiň, Andělo,” řekl. “Ale nechci přijít o všechno. Tohle je větší než ty. ”
Viktor se zasmál.
“Tak vidíš, i tvůj muž je s námi. Teď nám dáš ty dokumenty, a pak zmizíš. ”
Srdce mi bušilo. Náhle se proti nim ozval hlas z tmy: “Pusť ji!
”
Byl to Grigorij. V ruce držel revolver, mířil na Viktora. “Nehodí se sem. Odejděte, nebo zavolám policii.
”
Viktor se otočil. “Ty starý troud! Tohle je mi jedno. ” Udělal krok a Grigorij vystřelil do vzduchu.
Výstřel se rozlehl přístavem. Viktor zaváhal. Jaroslav couval a pak začal utíkat. Viktor sprostě zaklel a nasedl do dodávky.
Grigorij ke mně přistoupil. “Jsi v pořádku? ”
Kývla jsem. Třásla jsem se tak, že jsem neudržela krok.
“Musíš jít na policii,” řekl. “Já jsem svědek. ”
Druhý den jsem podala trestní oznámení. Díky Grigorijovým svědectvím a dokumentům, které jsem schovala, se policii podařilo zatknout Viktora a Naděždu.
Ukázalo se, že jsou to dávní podvodníci, kteří se specializovali na vymáhání majetku po emigrantech. Bylo proti nim vedeno už několik řízení. Jaroslav přišel o práci po aféře v jeho firmě, ale to už byla jiná záležitost. Po všem, co se stalo, jsem se s ním rozvedla.
Dům jsem si nechala – koneckonců byl celou dobu můj. Několik týdnů po zatčení ke mně přišel dopis bez zpáteční adresy. Uvnitř byla jediná fotografie: mladá žena s dítětem v náručí, pod ní rukou psaný vzkaz. “Moje sestra, moje krev.
Odpust mi. ”
Rozbrečela jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli je to pravda, nebo další podvod. Ale držela jsem snímek v ruce a myslela na to, že ať je moje historie jakákoli, můj život patří mně.
Až do té doby jsem nevěděla, že pravda bolí míň než lži.
