Táta stál ve dveřích mé kanceláře s tím svým omluvným úsměvem, který jsem znala celý život. Řekl, že potřebuje, abych podepsala nějaké formuláře ohledně rodinného majetku, a že to musí být hned. Věčně jsem někam spěchala, a tak jsem podepsala, aniž bych si něco pořádně přečetla. Blbec.
O dva týdny později přišel dopis z banky, že z mé spořicího účtu s vysokým výnosem bylo převedeno sto osmdesát pět tisíc dolarů. To byly moje peníze. Všechny.
