Stála jsem u otevřených dveří do vysloužilé tramvaje, když mě technická Klára v rukavicích a s fotoaparátem na krku zastavila pohledem. Na madle u zadních dveří byla zaschlá červená šmouha, sotva pár centimetrů, ale zařízla se do mě víc než všechny realistické detaily kolem. Někdo vypnul kameru chvilku předtím, než do ní vlezl. „Jak víme, kdy do ní vlezl?
“ zeptala jsem se a Klára jen pokrčila rameny. To jméno, které zaznělo o chvíli později, ve mně rozpohybovalo starou vzpomínku, jež se mi snažila protlačit do vědomí. Chtěla jsem si uvařit čaj, ale hlas se mi zlomil a prsty se mi sevřely do deky. Když sanitka odjížděla, Marek stál vedle mě a kopal špičkou boty do štěrku.
Vzal jsem sáček do ruky a jen jsem ještě nevěděl, kdo všechno do téhle noční jízdy nastoupí. Tramvaj se pomalu sunula do obratiště a já uviděl siluetu muže v dlouhé bundě, s kapucí staženou do čela a něčím světlým na rameni. To slovo mě píchlo do ucha. Zavedla nás do místnosti s kovovými palandami, kde byl nad matrací do zdi vyrytý nápis – pár škrábanců, kterým nešlo rozumět.
Někde se ozval kovový rachot, jako když někdo kopne do sudu. Šárka chvíli mlčela a zírala do stropu. „Dvacet minut, někdy čtvrt hodiny, podle dne,“ řekla pak tiše. On mi zašeptal do ucha: „Máme deset minut, než přijede další spoj.
“ Občas se mi smějou, že bez hrnku do linky nelezu, a on to věděl. Odpoledne jsem se vrátil do kanceláře bezpečnosti. Ale ještě víc než ten muž mě začínal zajímat někdo, kdo ho tak ochotně stavěl do světla reflektorů, zatímco sám zůstával v příjemném stínu dopravního podniku. „Zítra ráno jdeme znovu do vozovny,“ řekl jsem a potřeboval jsem lidi se skutečnými průkazy, přístupovým systémem, záznamy služebních karet za poslední měsíc, vchody do vozovny, přístup do depa a do hal, kde se stojí s tramvají.
Marek se zatvářil, jako bych po něm chtěl vlastní ledvinu, ale pak sáhl po telefonu a něco krátce zamumlal do sluchátka. Sedli jsme si do prázdné zasedačky a začali procházet řádky. Karta s označením „řidič“ vzbudila podezření, ale přesto byl zaznamenán průchod do vozovny před třemi nocemi po půlnoci. Podívala se do počítače a přikývla.
„Pak mi ten důvod vysvětlí sám,“ řekl jsem a zamířil zpátky do prosklené kanceláře. „Od chvíle, kdy vám někdo mlátí do kabin vašich řidiček, to nejsou jen interní záležitosti,“ skočil jsem mu do řeči. Podíval jsem se mu do očí a snažil se v nich najít aspoň stopu poctivého strachu. Kamera byla daleko, ale při zvětšení bylo vidět, jak si vyměňují něco do ruky – stejný pohyb, jaký Šárku doprovázel do smyčky, kde jí někdo čekal.
„Tentokrát nenechám město, aby si svou vinu uklidilo do sklepa s nápisem Skandál. “ Než jsem se do toho nechal vtáhnout znovu, jel jsem za Šárkou. „Nic jinýho do protokolu psát nechci,“ řekla a posadila se na betonový kvádr, ponožkami v děravých botách kreslila do štěrku koleje. Podíval jsem se jí do očí a cestou zpět do kanceláře se ve mně začal rýsovat plán, který by se mi ještě před pár lety zdál jako zbytečné divadlo: sednout si znovu do kabiny na té samé smyčce.
„Nezapomeňte, že cílem je, aby se do kabiny dostal,“ připomněl jsem jim do vysílačky, než jsme vyjeli. Nezapíral dál, jen se pomalu sesypal do sebe jako domeček z karet. Řekl jsem, že to není jen kvůli těm ženám, ale i kvůli těm stovkám řidičů, kteří se každou noc dívají do tmy a spoléhají na to, že se za nimi někdo postaví. Tenhle příběh neskončil tím, že jsme dali do klece jednoho násilníka a jednoho vedoucího.
Stačí, aby aspoň někdo odmítl pohodlné ticho a byl ochotný poslouchat až do konce.
