Lenka mi ráno položila na stůl složku a řekla jen: „Vysočina. “ Věděl jsem, že si domů zase nějaký čas nepřinesu nic než ticho a pach mokrého kabátu. Už jsem se nenaučil ptát se hned. Některé věci potřebují doznít v hlavě, než se do nich člověk pustí.
Na obálce stálo jméno Radek a pod tím poznámka „Nezvěstný“. Makléř. Poslední prohlídka domu. Křik v noci.
Světla v oknech, i když tam nikdo nebydlí. Vysočina umí být krásná, ale ten den vypadala jako unavená tvář bez úsměvu. Silnice se kroutila mezi poli, kde zůstávaly cáry mlhy, a stromům zbývaly jen mokré větve škrábající do šedého nebe. Topil jsem v autě naplno, přesto mi byla zima.
Ne ta venkovní – ta vnitřní, která se ozve pokaždé, když má člověk před sebou stopu strachu. A strach živený záměrně bývá nejnebezpečnější. Radek zmizel před třemi dny. Podle spisu měl na ten večer domluvenou prohlídku starého domu na samotě u malé obce.
Dům, kterému místní říkali „Temný“, jako by to bylo jeho příjmení. Po prohlídce se už nikomu neozval. Telefon nejdřív zvonil, pak byl nedostupný. Auto se našlo zaparkované u polní cesty, zamčené, bez známek zápasu.
Uvnitř ležel leták s nabídkou domu, zmačkaný tak, jako by ho někdo svíral v pěsti. Sevřel jsem ho do sáčku a přitom si představil tu ženskou v černém kabátě, o které se v řečech mluvilo jen šeptem. Podíval jsem se na Štěpána a věděl, že se nám právě otevřely dveře do něčeho, co nebude jen o zmizelém makléři. Štěpán se mnou jel zpátky do obce mlčky.
Hana si otřela ruce do zástěry, i když byly čisté. Zeptala se, jestli jsme našli něco nového. Řekl jsem, že zatím jen otázky. Večer jsme procházeli záznamy.
Hana vzpomněla, že před týdnem viděla ve sklepě Temného domu světlo, i když věděla, že tam nikdo nebydlí. Řekla to tak, jako by si nebyla jistá, jestli to má vůbec říkat. Štěpán dodal, že tam minulý týden tahal nový kabel do přízemí, protože starý byl shnilý, a jednu větev nahoru, kdyby chtěli časem měnit zásuvky. „Nenarazil jsi na nic divného?
“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny. „Jen jsem se praštil do dveří od auta. “
Druhý den ráno jsme vyrazili k Temnému domu.
Uvnitř to bylo studené a zatuchlé, jako by se vzduch nepohnul celé měsíce. Prošli jsme přízemí, Hana držela baterku a já jsem si všímal, že prach na podlaze není rovnoměrný. Někdo tudy šel nedávno. V obýváku byl starý krb a vedle něj volná lišta u podlahy.
Ne do zásuvky – do místa, kde by nemělo být nic. Zasunul jsem do škvíry konec nože a opatrně páčil. Dřevo povolilo a objevila se skrytá přihrádka. Posvítil jsem baterkou do tmy.
Uvnitř ležela složka. „Ne,“ řekl jsem a couvl zpátky do obýváku. Tady je někdo připravený, a jestli dole je elektrika, kabely a další dveře, tak chci vědět, co přesně bereme do ruky. Hana začala něco namítat, ale já jsem zavrtěl hlavou.
Zavedl jsem ji do obýváku a řekl, že si musíme sednout a přečíst to společně. V další složce byly krátké záznamy označené jmény – spíš přezdívkami – a mezi nimi soubor, který mě bodl do žaludku dřív, než jsem ho otevřel. Byl pojmenovaný jen jedním slovem: „Makléř“. Otevřel jsem ho.
Uvnitř byla jediná věta: „Když bude nejhůř, do lesa. “ Hana zbledla. Štěpán se sesunul do židle jako člověk, který najednou nemá za koho se schovat. V autě seděla Hana vedle mě, ruce pevně v klíně, a z okna hleděla do tmy, jako by v ní chtěla najít odvahu, kterou dlužila vlastní obci.
Věděl jsem, že příběh Radka není jen o zmizení. Byl o tom, že někdo v té obci ví víc, než říká, a že slova „do lesa“ jsou klíčem k něčemu, co jsme ještě neviděli. Nevěděl jsem, komu můžu věřit.
Ale věděl jsem, že tuhle stopu musím sledovat sám.
