Po smuteční hostině navrhl Libor, že zajedou do otcova domu. Vojtěch mu až do posledních dnů nevěřil a teď stál přede dveřmi pracovny, kam Libor nikdy nesměl. Uvnitř našel otevřenou skříň, prázdné šuplíky a na stole ležela složka s nápisem „Kavárna“. Stanislava přijala hovor, ale hlas jí sklouzl do neutrálního tónu zdravotní sestry.
„Ještě dnes pojedu do nemocnice,“ řekla a položila telefon. U večeře do sebe dostala jen pár soust, protože každé sousto chutnalo jako otázka, na kterou neznala odpověď. Druhý den dorazili všichni do notářské kanceláře. Viktorie založila do spisu potvrzení o bezpečnostní schránce, Libor se na okamžik přestal dívat do podkladů.
„Do té doby je třeba majetek zajistit a udržet běžný chod společnosti,“ prohlásil s úsměvem, který mu povolil dřív, než ho stačil srovnat do starostlivého výrazu. „Jen není rozumné někomu věřit proto, že vydržel ve firmě dvacet let,“ odpověděla Stanislava a zavřela oči. Uvolnila sevřenou čelist a srovnala dech do pomalého rytmu, než vstala. „Pojedu do otcovy kanceláře.
Neznamená to, že budu do skončení řízení čekat doma. “
Kopecký tě zahrabe do čísel, Eliáš do paragrafu, pomyslela si, když vstoupila do Kavky. Roman ji zavedl do pracovny, kde na stole ležela hromada fotek. Adam rozložil fotografie do časové řady – Libor a Bronislava, 18 měsíců, 20 měsíců, 23.
Na třetí se líbali před vchodem do bytového domu. „Tak proč jste do toho šel? “ zeptala se Stanislava a položila si ruce do klína. Libor tvrdil, že musí na neodkladnou pracovní schůzku a do nemocnice nepřijede, ale ona už věděla, že to není pravda.
Příští den dorazila do Kavky ještě před osmou a v systému Zem zahlédla záznam o vstupu do otcovy pracovny. Za dvacet minut vystupovala z výtahu, ale v pracovně nikdo nebyl. Prázdné místo v zásuvce, kde ležely dokumenty, které tam předtím viděla. Rostislav začal skládat papíry do pouzdra, Viktorie odložila pero.
„Do té pracovny jsem měl přístup roky,“ vyštěkl Libor a udeřil dlaní do stolu. „A do mého manželství jste přišla na čí žádost, Stanislavo? “
V místnosti se rozhostilo ticho. Stanislava ukládala fotografie zpět do složky, když jí do očí vstoupily slzy.
Obchodní podíl Kavky do té složky nepatřil. Ale ona teď věděla, že otec věděl víc, než kdy řekl. A že Liborův vztek nebyl důkaz viny, ale začátek něčeho, co se teprve mělo otevřít.
