Když jsem vystoupil z auta, vzduch byl studený a těžký, jako by se do něj nasákla voda z rybníků. Měl jsem být jen obyčejný návštěvník prohlídky zámku, ale osud si se mnou ten den pohrál jinak. Skupina se pohybovala historickými sály a já si všiml Anety, průvodkyně, která měla v pohybu něco opatrného. Jako by brala do ruky horký hrnek pokaždé, když se dotkla dveří nebo klíče.
V chodbě vedoucí k věži se náhle zarazila a já viděl, jak automaticky sáhla do kapsy. Tam se dá schovat před očima skupiny a také tam člověk může někomu něco strčit do kapsy. Najednou se ozval ostrý hlas: „Můžu se podívat do vašich kapes? “ Patřil Radovanovi, staršímu muži ze skupiny, který pomalu sáhl do vnitřní kapsy kabátu.
Vytáhl mobil, pár mincí, kapesník, pak sáhl do druhé kapsy. Vytáhl sáček a jeho tvář se změnila. Díval se na něj, jako by mu ho někdo položil do ruky ve spánku. „To není moje,“ zašeptal.
„Někdo mi to tam dal. “ Ale já jsem si všiml, že se dívá na mě. Jako by mi chtěl říct, že jsem to byl já, kdo mu ten sáček strčil do kapsy. Místo abych reagoval, uložil jsem si ten detail do hlavy.
V ruce jsem svíral klíč tak pevně, až mě tlačil do dlaně. Zastavil jsem se těsně před dveřmi do věže a přiblížil obličej ke kovu. Ucítil jsem ostrý nový pach oleje, který patří do dílny a ne do historie. Někdo do toho šel násilím, ale chytře.
Proto se zamyká do trezoru a proto se o něm nemluví mimo zámek. Zasunul jsem klíč do zámku, šel tuhý pohyb, jako by mu otvor byl těsný. A pak mi to došlo. Kdyby někdo chtěl do věže, proč krást klíč a pak ho vracet do kapsy nevinnému?
V místnosti s knihami jsem objevil zápis. Bylo tam napsáno „věž“ a zatím, které nepatřilo do dneška. Kdo do té knihy běžně zapisuje? Kdo jde do míst, kam se nechodí s průvodkyní?
Seděl jsem u knihy, u inkoustu a papíru a měl jsem pocit, že právě tady je skutečný vchod do věže. Později jsem viděl, jak se Aneta rychle pohybuje tmavou chodbou. Nešlo jí vidět do tváře, jen tmavá kapuce, rychlý krok, ramena přitažená k tělu. Druhá postava se o Radovana lehce otřela, skoro přátelsky, a něco mu vrazila do vnitřní kapsy.
Radovan sáhl do kapsy jen letmo, jako by si ověřoval, že tam něco je. Jeho tvář byla bledá, ale ne z chladu. Spíš paniky člověka, který právě zjistil, že ho někdo chytil do pasti. Člověk se musel automaticky sklonit, jako by vstupoval do cizího soukromí.
Starý způsob, jak poznat, že vám do toho někdo lezl. Vzal jsem do rukou tubus ze staré sbírky. Nerozpitý reliéf, nenáhodný důlek, ale jasné rýhy kůže, které do vosku zalezly teprve nedávno. Někdo sem přidal něco, co se mělo schovat mezi staré věci.
Písmo mě praštilo do očí dřív než slova. Byl to dopis, který neměl nikdy spatřit světlo světa. Barbora, správkyně archivu, se na mě podívala tak, jako by se jí to slovo nelíbilo. Naklonil jsem se ke štěrbině za regálem a opatrně do ní strčil ruku.
Vsunul jsem se do průchodu první. Vzduch se zúžil do jediné vůně, do směsi prachu a vody, která se drží v kameni jako tajemství. A pak jsem to pochopil. Radovan mi ten sáček nevrazil do kapsy, aby mě ochránil.
Vrazil mi ho tam, aby to spadlo na mě, aby mě zavřeli a on měl klid a aby se nikdo nedíval do věže. Stál proti mně, oči plné strachu. „Řeknete pravdu,“ odpověděl jsem pevně. „Celou, teď hned.
Ne mně do tmy, ale policii nahoře. “ Radovan se zastavil a konečně doopravdy se mi podíval do očí. Tubus jsem nechal zapečetit a přenést do zabezpečené místnosti. Telč se probouzela do dne, ve kterém bude všechno vypadat zase jako pohlednice.
Odvaha říct pravdu včas je lepší než schovávat lež, i když je zabalená do dobrého úmyslu. Protože dobrý úmysl bez pravdy je jen další zámek. A každý zámek si jednou najde někoho, kdo do něj strčí cizí klíč.
