Déšť bubnoval do střechy auta, když jsme zastavili u kaple. Pod přístřeškem stál oddávající sevřený do sebe, jako by už předem věděl, že tenhle den nebude mít happy end. Kolem postávala rodina, která si jen na pár hodin převlékla výčitky do slavnostního. Žádné drama, žádná hrozba, jen kus pravdy, který se nevešel do cizího života.
Slyšel jsem jen útržky: „To nemůžeš řešit takhle,” a „Dítě do toho tahat nebudu. ”
Cesta ke staré sádkovně vedla mezi rybníky, kde déšť padal na hladinu tak jemně, až to vypadalo, jako by se voda vařila. Když jsme sjeli z hlavní silnice, asfalt se změnil v rozbředlou pásku a kola se bořila do bahna. Dveře do skladu byly pootevřené.
Chvíli jsem držel telefon v dlani a poslouchal, jak z okapu kape voda do sudu. Lidé někdy odcházejí dobrovolně do věcí, které dobrovolné nejsou. Svatba byla jen kulisa, do níž někdo zasadil starý dluh, starý vztek a dítě jako nejsilnější kartu. Vrátili jsme se ke kapli, kde déšť slábl do jemné clony.
Lidé se stáhli pod stromy, jako by se tím dali zachránit před ostudou. Pak sáhla do zásuvky a vytáhla kartičku s klíčem na mosazném štítku. Třeboňské ulice se po dešti leskly. Když vstoupila do pokoje, ani jeden z nich se k druhému nerozběhl.
Míla vyslechla všechno až do konce. Pak přišla zpráva, že Jaroslav se nezastaví, dokud někdo neřekne pravdu dřív než on, a že večer půjde za Darinou do domu na Hrázi, kde měla být hostina. Dům na hrázi svítil do mokré tmy jako kulisa, která se zapomněla uklidit. Ve velkém sále byla prostřená svatební hostina, ale talíře zůstaly čisté a maso na mísách oschlo do matné kůže.
Napsal i ten lístek do kytice. Ve skutečnosti jsem jí jen nakazila něčím, co se rozlezlo do dalších let. Jedna kresba v autě, jeden lístek do kytice a váš slavný ženich se rozuteče sám. V tu chvíli vešla do sálu i Sára.
Když jsem potom odjížděl z lipové aleje, slunce se konečně opřelo do mokré silnice a svatební stuhy na autech se leskly, jako by přes noc zestárly a zároveň zmoudřely.
