Řekla jí na rovinu, že chudá mladá žena bez vlastní rodiny by do jejich světa nikdy nebyla přijata a že nejlaskavější věc, kterou pro všechny včetně něj může udělat, je tiše zmizet, než zničí jeho budoucnost. Odešla jsem tu samou noc s ničím, bez peněz a bez telefonu, protože jsem nemohla snést myšlenku, že bych si protlačovala cestu do života, kde jsem nebyla vítaná. Na okamžik stojící tam na přeplněné ulici se Minčun ponořil do vzpomínky, kterou pohřbil na jedenáct let. Když se asistentčin hlas znovu ozval a oznámil, že za pár minut dorazí na místo konání, Minčun se konečně plně otočil ke konvoji a řekl slova, která do večera skončí na všech zpravodajských kanálech v zemi.
Ke všeobecnému překvapení žena čekající u oltáře přistoupila klidně, ne se slzami v očích, ale s něčím, co se blížilo úlevě, a přiznala, že si toto manželství také nikdy nepřála, že jí do něj její vlastní rodina donutila a že už naplno miluje někoho jiného. Ale Minčunovy oči už hledaly Elenu, a když konečně vstoupila do síně s chlapci těsně za sebou, okolní hluk se vytratil do pozadí. Zatímco ohromení hosté byli od obřadní síně přesunuti do sousedního sálu na hostinu, stále šeptající a sahající po telefonech, Elenu a chlapce tiše odvedli do zákulisí, kde na ně už čekala stylistka, kterou Minčun povolal s malým týmem. O půl hodiny později, když se otevřely dveře do sálu pro hostinu, místnost podruhé ten den ztichla.
Nejprve do zvědavosti, pak do obyčejného ticha, které se již posunulo k něčemu jinému, a uvnitř tichých zdí panství. Minčun se s Elenou a chlapci přestěhoval do klidného panství za městem. Nešel do školy žádat o omluvu, ačkoli ho k tomu vedl každý instinkt. Jednoho večera, kdy si chlapci hráli uvnitř a obloha se nad zahradou zbarvila do měkkého zlata, ji našel sedět samotnou a zeptal se, na co myslí.
Ten večer kufr nevybalila, ale ani neodešla, a do rána stál prázdný ve skříni a ani jeden z nich o tom už nemluvil. Na mimořádné schůzi představenstva o několik dní později stál v čele dlouhého leštěného stolu a jasně řekl přítomným, že svatba je trvale zrušena a jeho priority se změnily. Jeho matka se v devatenácti provdala do rodiny, do domácnosti, kde láska vždycky přišla na druhé místo za reputací, a tři desetiletí věřila, že ochrana jejího syna znamená kontrolu všech proměnných v jeho životě, než by ho mohla zahanbit nebo ohrozit. Toto pochopení neospravedlňovalo to, co udělala, ale dalo Minčunovi něco, co potřeboval, než se vrátí do té místnosti, a to schopnost se na ni zlobit, aniž by ztratil schopnost jí odpustit.
Než se jí do očí nahrnuly slzy a prostě přiznala, že se mýlila. Liam si zvykl následovat ho večer do pracovny a klást ostřejší otázky o tom, jak společnost funguje. No zaplnil celou polici malými vynálezy, které už nepotřeboval nikomu ukazovat pro schválení. Babička Mira navštěvovala každých pár týdnů bez výjimky, odmítala každou nabídku k přestěhování do hlavní budovy a trvala na tom, že zůstane tam, kde je, až do zimy.
Stejná světla města se táhla do stejné dálky jako vždycky a konečně a zcela pochopil, že prázdnota, kterou nosil jedenáct let, nebyla nikdy o ambicích nebo úspěchu.
