Stáč manželovi do kufru větev suchého jeřábu, řekla tiše, skoro šeptem, a dívala se mu přímo do očí. “Jeřáb do kufru,” opakoval Igor nechápavě, ale neřekl nic víc. Jen pokrčil rameny a odšoural se do pokoje. Byl to jejich každodenní malý obřad, zažitý do automatismu.
Ráno přišla z trhu, stáčela mu do kufru suchou větvičku a on se neptal proč. Jen přikývl a odešel. To ráno ale bylo jiné. Když se vrátila z nákupu, dveře do ložnice byly pootevřené.
Vešla a uviděla ho, jak rychle schovává telefon do kapsy. Na obrazovce stačila zahlédnout jméno: Olga Mironová. “Co to děláš? ” zeptala se klidně.
“Nic,” odsekl a otočil se k oknu. “Jen jsem kontroloval zprávy. ”
Lhal. Věděla to.
Ale neřekla nic. Večer Igor znovu zmizel v pokoji. Kolem jedenácté večer nahlédla dovnitř a uviděla na nočním stolku otevřenou obálku. Uvnitř byly peníze – celá částka, kterou šetřili na novou lednici – a zlatý řetízek, který jí darovala matka před svatbou.
Vytáhla obálku a odešla s ní do kuchyně. Srdce jí bušilo, až se jí třásly ruce. Seděla tam do dvou do rána a prohlížela si obsah. Peníze, řetízek, a k tomu lístky do divadla na pátek – pro dva, ale ne pro ni.
Schovala peníze a řetízek do kapsy županu. Pak vzala suchou větvičku jeřábu, kterou ráno stáčela do jeho kufru, a vložila ji do obálky přesně tam, kde předtím ležely bankovky. Obálku vrátila na noční stolek a beze zvuku prošla do ložnice. Ráno Igor vstal, protáhl se a šel do koupelny.
Pak se vrátil do pokoje, vzal obálku a zastrčil si ji do kapsy saka. “Tak jdu,” řekl a zamířil ke dveřím. “Počkej,” řekla klidně. “Kam jdeš?
”
“Na služebku,” odpověděl, ani se neotočil. “Vrátím se večer. ”
Zavřel dveře. Za chvíli se z okna podívala, jak nastupuje do auta.
Nejel na služebku. Jel na nádraží. Sedla si ke kuchyňskému stolu a vytáhla telefon. První hovor byl do banky.
Druhý na úřad práce. Třetí k zámkaři, který přijel ještě dopoledne a vyměnil všechny zámky v bytě. Když večer Igor zazvonil, klíč se neotočil. Stál přede dveřmi a bušil pěstí do zdi.
“Co to má znamenat? ” křičel. Otevřela dveře jen na škvíru. “Věděla jsem o Olze,” řekla tiše.
“Věděla jsem o penězích. Věděla jsem o divadle. ”
Ztuhl. “To je nesmysl,” zakoktal.
“To není, co si myslíš. ”
“Větvička jeřábu,” řekla. “Víš, proč jsem ti ji dávala do kufru? ”
Zavrtěl hlavou.
“Protože jeřáb chrání před zlem. Ale ty jsi mi ho nosil domů celou dobu sám. ”
Zavřela dveře a zamkla. Slyšela, jak se opřel zády o zeď a pomalu sklouzl dolů.
Druhý den přišla poštou obálka. Uvnitř byl její zlatý řetízek, peníze – do posledního haléře – a krátký dopis: “Promiň. Vracím ti všechno. Jen jeřáb ti vrátit nemůžu, ten už jsem dávno ztratil.
”
Přívěsek si pověsila na krk, chladný a hladký, a ulehl jí do důlku mezi klíčními kostmi. Pak vytáhla ze šperkovnice zbylé šperky – naušnice, prsten s ametystem, tenký náramek – a uložila je do tašky do boční kapsy na zip. Večer se posadila do křesla s knihou a čajem a četla dlouho do noci. Poprvé po letech.
Za týden koupila nové zámky. Za měsíc novou lednici. Za dva měsíce podala žádost o rozvod. Igor se k ní nikdy nevrátil.
Ale občas, když procházela kolem starého jeřábu u domu, utrhla suchou větvičku a zastrčila si ji do kapsy kabátu. Pro štěstí. Pro klid.
Pro všechno, co už nikdy nepotřebovala schovávat.
