Dorazil jsem do Pece pod Sněžkou už za tmy. Sníh padal hustě a já měl pocit, že nejedu po silnici, ale skrz bílou vodu. Když mě zvedli od stolu, čekal jsem ledacos, jen ne větu, kterou mi do telefonu řekla Blanka. Našli podchlazeného muže.
Žije a vypadá přesně jako místní rolbař Otmar. Celou cestu jsem měl nepříjemný tlak za hrudní kostí. Nestrach. Spíš ten tichý pocit, že přede mnou neleží jen nehoda, ale starý uzel, který někdo dlouho utahoval.
Blanka na mě čekala u odbočky k lesní cestě. Sníh jí sedal na čepici i ramena. Jakmile jsem vystoupil, udeřil mě mráz tak prudce, až se mi slepily řasy. Pod svahem stála sanitka, vedle ní horská služba a v závěji hluboké stopy.
„Našel ho kluk z údržby,“ řekla tiše. „Ležel bokem, sotva dýchal, bez dokladů, bez telefonu. Jenže tady každý tvrdí, že je to Otmar. “
„A je?
“
Zavrtěla hlavou. „Nevím, právě v tom je problém. “
Sešel jsem dolů k nosítkům. Muž měl obličej napůl zakrytý přikrývkou, ale i tak mi stačil jediný pohled.
Kdybych předtím neviděl Otmarovu fotografii, myslel bych si, že přede mnou leží on. Stejná široká čelist, stejný rovný nos, husté tmavé obočí i ten záhyb u levého koutku. Jenže čím déle jsem se díval, tím víc mě něco dráždilo. Pak jsem si všiml brady.
Podle Blanky měl mít Otmar od dětství tenkou bílou jizvu po pádu na saních. Tenhle muž tam neměl nic. Kůže byla hladká, promrzlá, ale bez známky starého zranění. Klekl jsem si blíž.
Na zápěstí měl otlačeninu po hodinkách. Na pravé ruce mozoly, jaké mívají chlapi z těžké práce, ale ne tak rozpraskané, jak bych čekal od někoho, kdo denně sedá do rolby. Kabát byl obyčejný, o číslo větší, pod ním starý vlněný svetr bez označení střediska. Když mu záchranář nadzvedl víčko, zahlédl jsem kalné oči, které se na zlomek vteřiny pohnuly.
Nebyl mrtvý. „Jak dlouho ležel venku? “ zeptal jsem se. Vojta z horské služby si promnul zmrzlé prsty.
„Hodinu, dvě, možná víc. Kdyby ho nenašli teď, do rána by nepřežil. “
Blanka se podívala směrem k cestě. „Otmar měl dnes večer upravovat sjezdovku.
Vedoucí říká, že se před setměním hlásil vysílačkou. Pak ticho. Rolba zatím nenašla ani středisko. “
Narovnal jsem se.
To bylo poprvé, kdy se mi ten nepříjemný pocit proměnil v jasnou myšlenku. Jestli muž ve sněhu není Otmar, pak je Otmar někde nahoře. A jestli ten muž Otmar je, kdo se před hodinou hlásil z rolby? Nechal jsem muže odvézt do nemocnice ve Vrchlabí a zůstal s Blankou u místa nálezu.
Svítili jsme do sněhu. Kousek od závěje jsem našel ušlapaný okraj stezky a dvě rozdílné stopy. Jedny těžké, hluboké, druhé lehčí. Vedli k sobě a pak se mísili v chaosu, jako by se tam dva muži krátce přetlačovali.
O pár kroků dál končili. Vítr je zafoukal. „Svědci? “ zeptal jsem se.
„Jeden. Starý Standa z bufetu. Tvrdí, že kolem páté viděl u cesty dva chlapy. Myslel si, že jsou to bratři od pohledu.
Pak se otočil po dodávce a už tam byl jen jeden. “
Bratři od pohledu. Ta věta mi zůstala v hlavě jako zrnko ledu za límcem. Jeli jsme nejdřív za Otmarovou matkou.
Bydlela v nízkém domě na kraji vsi, kde se přes zimu držel stín skoro celý den. Otevřela nám až na druhé zazvonění. Byla drobná, pečlivě učesaná, ale ve tváři měla výraz lidí, kteří už něco tuší dřív, než jim to řeknete. Když Blanka opatrně vyslovila, proč jsme přijeli, opřela se o futro tak silně, až jí zbělely klouby.
„Otmar není doma. Odpoledne šel do práce, nevrátil se. “
Ukázal jsem jí v telefonu fotografii podchlazeného muže. Podívala se na něj sotva vteřinu.
Pak couvla, jako by jí někdo vmetl do obličeje hrst sněhu. Rukou si zakryla ústa a z očí jí vystřelilo poznání. „To není možné,“ zašeptala. „Znáte ho?
“
Dlouho neodpovídala. Slyšel jsem jen staré hodiny v předsíni a vlastní dech. Nakonec zavrtěla hlavou, ale bylo to nejméně přesvědčivé zavrtění, jaké jsem kdy viděl. „Ne.
Jen vypadá jako můj syn. “
Taková odpověď bývá u vyšetřování horší než lež. Lež se dá rozebrat, zatlačit, rozbít. Ale zadržená pravda sedí v místnosti jako třetí člověk a čeká, kdo první uhne pohledem.
Milena uhnula. V kuchyni bylo přetopeno a na stole stála jedna miska se stuhlou bramboračkou. Pro jednoho. Na stěně visely fotografie.
Otmar jako dítě na lyžích. Otmar u první rolby. Otmar s otcem, který už nežil. Všude jen on, jeden syn, jeden příběh.
A přesto se mi zdálo, že v té kuchyni někdo chybí tak silně, až to šlo skoro slyšet. „Měl Otmar sourozence? “ zeptal jsem se. Milena se ke mně otočila příliš rychle.
„Ne. “
Oba jsme věděli, že odpověď přišla dřív, než jsem otázku stačil doříct. Od Mileny jsme jeli rovnou do garáží střediska. Vedoucí směny, unavený chlap jménem Dušan, nás provedl mezi stroji.
Hned od dveří spustil, že Otmar nebyl typ, který by se jen tak vypařil. Dělal svou práci přesně, nemluvil zbytečně, nepil, nedlužil. Měl pověst podivína, ale v horách se podivínství často zaměňuje za samotu. V malé šatně nám ukázal Otmarovu skříňku.
Nebyla zamčená. Uvnitř visela náhradní bunda, termoska, pracovní rukavice a pod nimi stará plechová krabička od bonbonů. V krabičce nebyly bonbony, ale fotografie. Nahoře ležel nový snímek rolby, pod ním několik starých ohmataných obrázků.
Na jednom z nich stáli dva malí kluci v pletených čepicích před dřevěnou chalupou. Byli si podobní tak nápadně, až mi přeběhl mráz po zádech. Jeden z chlapců měl na bradě tenkou bílou čárku, druhý ne. Obrátil jsem fotografii.
Na zadní straně bylo tužkou napsáno jediné slovo: „My dva. “
Dušan zbledl. „To jsem nikdy neviděl. “
„Kdo má přístup do skříňek?
“
„Všichni chlapi z údržby. “
Pak nám ukázal ještě jednu nepříjemnost. Kamera nad garážemi zaznamenávala příjezdy a odjezdy strojů. Jenže právě mezi čtvrtou a pátou byl obraz černý.
Neporucha. Někdo vytáhl přívod a po chvíli ho zase vrátil. Někdo, kdo přesně věděl, co nechce nechat zaznamenat. Když jsme odcházeli, zavolala nemocnice.
Podchlazený muž se na chvíli probral. Ve Vrchlabí mi lékař řekl, že stav je vážný, ale stabilní. Muž prý otevřel oči, popadl sestru za rukáv a ze sebe doslova vyrazil pár slov. „Jaká slova?
“
„Opakoval jméno Otmar a potom řekl: ‚Najděte ho dřív, než se vrátí na Zrcadlo. ‘“
„Co je Zrcadlo? “
„Nevím. “
Já také ne.
Ale v horách se taková jména dávají místům, která se nezapomínají. Sestra mi ukázala věci, které z muže svlékli. Kabát, svetr, mokré kalhoty, boty. V podšívce kabátu, pečlivě rozpárané a znovu zašité, ležel malý papírek složený do čtyř.
Rozbalil jsem ho opatrně. Byl na něm starý opis rodného listu, napůl rozmočený. Jméno dítěte bylo utržené. Datum narození sedělo na Otmara a v kolonce „Počet dětí při porodu“ někdo kdysi vypsal dvě.
V tu chvíli mi zazvonil telefon. Blanka. Její hlas byl tentokrát napjatý, až se lámal. „Našli jsme rolbu a Otmara.
Ale v kabině je krev a ve sněhu vedou stopy jen od jednoho člověka. Měl bys přijet hned. “
Ke stroji jsem dorazil pár minut po jejím volání. Rolba stála šikmo pod hranou lesa.
Motor už byl studený. V kabině bylo málo krve na to, aby tam někdo vykrvácel, ale dost na to, aby člověka zamrazilo. Byla na hraně dveří, na opěrce sedadla a v tenké šmouze i na páce řízení. Ne jako po ráně nožem, spíš po rozbitém čele nebo naraženém nose.
Blanka mi ukázala stopy. V novém sněhu byl čitelný jen jeden odchod od stroje. Těžký a trochu nejistý, jako by ten, kdo šel, chvíli ztrácel rovnováhu. Vedl vzhůru k opuštěné cestě, které místní říkali Zrcadlo.
V přihrádce u spolujezdce jsme našli zmuchlanou mapu střediska. Na ní stejný název zakroužkovaný obyčejnou tužkou. Vedle ležela utržená fotografie – jen půlka, chlapecká ruka v pletené rukavici a kus tmavého kabátu. Šli jsme po stopě s Vojtou a jedním záchranářem.
Cesta stoupala mezi klečí a větrem ošlehanými smrky. Zrcadlo nebyl žádný hostinec ani rozcestí. Byla to malá opuštěná měřicí bouda nad svahem. Teď měla dvě tabule vytlučené a dveře visely na jediném pantu.
Uvnitř seděl na převrácené bedně Otmar. Když jsem si na něj posvítil, zvedl ruku proti světlu a tvářil se spíš unaveně než provinile. Nad levým obočím měl tržnou ránu. Krev už mu zaschla až ke spánku.
Jizvu na bradě, tu tenkou bílou čáru z dětství, měl přesně tam, kde měla být. Živý byl. Ale všechno ostatní se tím jen zkomplikovalo. „Neutíkal jsem,“ řekl dřív, než jsem promluvil.
„Šel jsem sem schválně. “
Posadili jsme ho do saní a nechali mu ošetřit ránu. Krátkou výpověď mi dal ještě nahoře. Před setměním mu prý do cesty vstoupil muž a mával oběma rukama.
Otmar zabrzdil, myslel si, že jde o ztraceného lyžaře. Když muž vylezl na stupátko a světlo mu dopadlo do tváře, Otmar se prý málem pustil řízení. „Bylo to, jako bych viděl sebe bez jizvy. Mně se podlomily nohy.
“
Muž se představil jako Dalibor. Chtěl jen mluvit a ukázat mu papíry. Otmar ho pustil dovnitř, protože venku foukalo a bál se, že zmrzne. Dalibor vytáhl z kapsy opis rodného listu, druhou polovinu fotografie a řekl větu, kterou Otmar zopakoval skoro šeptem.
„Máma ti neřekla, že jsme byli dva. “
Pak dodal ještě něco o Libuši a o tom, že ho kdysi nechala odvést. Otmar se rozčílil, sáhl mu po papírech. Dalibor mu chytil ruku.
Oba se v kabině srazili a Otmar se uhodil o hranu dveří. Odtud krev. „Ublížil jste mu? “ zeptal jsem se.
„Ne tak, jak to vypadá. Vystrčil jsem ho ven. On pak stál vedle stroje a pořád mluvil, že mám jít sem na Zrcadlo, že tu něco najdu, jestli chci pravdu. Myslel jsem, že je blázen.
Pak jsem se na něj podíval ještě jednou a už jsem nevěděl nic. “
„Proč jste nezavolal? “
„Protože jsem věděl, že se doma zase lhalo. “
Do nemocnice jsem jel rovnou za Daliborem.
Tentokrát už mluvil jasněji a měl v očích únavu lidí, kteří se dostali na konec dlouhé cesty a teprve tam zjistí, že tím nic nekončí. „Odkud jste přijel? “
„Odkud nikdo, kde by mě někdo hledal. “
Pak začal po kouskách skládat život, který zněl tak obyčejně, až byl strašný.
Vyrůstal v pěstounské rodině u Nové Paky. Dlouho věřil tomu, co mu říkali – že si ho vzali po smrti matky. Před dvěma lety mu pěstounka zemřela a v její skříni našel obálku se starým nemocničním proužkem, vybledlou fotografií dvou malých kluků a neúplným opisem z matriky. Na proužku bylo jen jméno matky, Libuše, a datum narození.
Na zadní straně obálky někdo tužkou připsal dvě slova: „Nevracej se. “
„A vy jste se stejně vrátil. “
„Ne hned. Nejprve jsem objížděl úřady, pak spisovny, pak lidi, kteří už sotva slyšeli.
Všude jsem narážel na mezery a ochotu dívat se jinam. Když mi matka otevřela, věděla, kdo jsem. Nevyslovila moje jméno celé, jen začátek a hned potom zapřela, že mě zná. “
„Proč jste šel za Otmarem k rolbě?
“
„Protože jsem nechtěl, aby mi to zase někdo sebral ze stolu. Chtěl jsem nejdřív vidět jeho, jestli vůbec ví. Když se na mě podíval, pochopil jsem, že neví všechno. Jen něco.
Takové ty zbytky, co se člověku vracejí ve snech. “
Pak přišla věta, která mi převrátila pořadí věcí v hlavě. „Krev v kabině není moje. Já mám skupinu nula.
On áčko. Máma to ví. “
Lékařská kartička, kterou měl Dalibor u sebe, mluvila jasně. Dítě, mužské pohlaví, stejné datum narození jako u Otmara.
Krevní skupina nula. Jméno bylo původně přepsané a pod ním novější, úřední. Od nemocnice jsme jeli znovu za Libuší. Teprve cestou mi Blanka řekla, že v občance má skutečně Libuše, i když jí půlka vsi roky říká Milena podle druhého jména po matce.
Tak se občas stane, že člověk žije v jedné vesnici pod dvěma jmény a schová za to víc, než by měl. Když nám otevřela podruhé, nevypadala překvapeně. Spíš jako někdo, kdo už celou noc seděl a poslouchal, jak se mu dům plní starými kroky. Položil jsem na stůl fotografii ze skříňky, druhou polovinu z rolby, opis z kabátu a kartičku s krevní skupinou.
Dlouho se na ty věci nedívala. „Kolik synů jste porodila? “ zeptal jsem se. „Dva.
“
Bylo to tiché slovo, ale v té kuchyni zaznělo skoro hlučně. Pak vstala, odešla do komory a vrátila se s plechovou dózu. Uvnitř ležely věci, které si člověk neschovává náhodou. Dvě úzké nemocniční pásky na zápěstí, každá se stejným datem a jiným křestním jménem.
Dvě kartičky s krevní skupinou. A fotografie obou chlapců z léta, kdy jim mohly být sotva čtyři roky. Jen jeden měl na bradě bílou čárku po pádu a druhý čistou kůži. Libuše mluvila zpočátku přerývaně, pak se to z ní vyvalilo celé.
Otec prý po revoluci přišel o práci, pil a nadělal dluhy. Když byli kluci malí, sociální pracovnice je začala navštěvovat často. Nejdřív kvůli zanedbanému domu, potom kvůli tomu, že Dalibor prodělal těžký zápal plic a skončil v nemocnici. Otec podepsal papír o dočasné péči, prý jen pár měsíců.
Potom jí na okresním úřadě předložili nové listiny a řekli, že pokud bude dělat potíže, vezmou jí i druhého. „Podepsala jsem. Říkali, že se to jen přepíše a v obci se to nebude rozmazávat. Pak už mi nedali nic, jen mlčet.
A Otmar byl malý. Ptával se. Říkali jsme mu, že je to bratranec, co odjel. Později už se neptal nahlas.
“
Nad ránem jsme otevřeli starou matriku v Horním Maršově. Na stránce s datem narození stály původně dva zápisy. Otmar a hned pod ním Dalibor. U Dalibora byla červenou tužkou vedená šikmá čára a poznámka s kulatým razítkem okresního úřadu.
Stálo tam, že se dítě na základě rozhodnutí odboru péče převádí do zvláštní evidence a jeho přítomnost se v místě trvalého pobytu nebude nadále uvádět. Rodné listy bez shody, dvě krevní skupiny, dvě dětské pásky, jedna matka, dva synové a úřední věta, která měla z jednoho člověka udělat ticho. Někdo kdysi použil razítko a úřední řeč jako lopatu a zahrabal pod ni živého chlapce. Správce spisovny řekl, že stará okresní porodnice přišla při požáru o celé dolní křídlo a s ním zmizela většina knih.
Požár prý tehdy uzavřeli jako nešťastnou závadu v prádelně. Jenže v každé vsi zůstane po podobné věci někdo, kdo si pamatuje víc než úřední závěr. A tady to byla bývalá porodní asistentka Aneška. Po požáru odešla z práce téměř ze dne na den, odmítala mluvit s kýmkoli a stáhla se do horské boudy nad Velkou Úpou.
Před rokem zemřela. Vyjeli jsme ještě dopoledne. Cesta k boudě byla úzká, místy zavátá a poslední kus jsme museli dojít pěšky. Bouda byla nízká, tmavá, opřená zády o svah.
Ve sněhu před prahem byly sotva patrné stopy. Ne dnešní, ale ani ne tak staré, aby je zima stačila úplně srovnat. Někdo sem přišel přede mnou. Uvnitř to páchlo zatuchlinou a myším trusem.
Na lavici ležela rozpadlá deka, v koutě zčernalá kamna. Zamčená byla jen stará truhla pod postelí – novějším zámkem než všechno kolem. Když jsem ho vypáčil, čekal jsem prázdno. Místo toho na mě dýchal pečlivě složený život.
Provázkem svázané obálky, školní sešit, plátěný sáček a plechová krabice od čaje. Nahoře ležela cedulka psaná roztřesenou rukou: „Až už nebudu moct mluvit. “
První dopis byl nadepsán „Libuši“, ale nikdy neodeslaný. Aneška v něm psala, že oba chlapci přišli na svět živí.
Jen druhý byl slabší a po porodu modral. Dostali kyslík, zahřáli ho a do rána se podle ní srovnal. Pak se v přízemí porodnice chytil oheň. Ne tak velký, aby se nedal zvládnout, ale dost velký na zmatek, kouř a přesuny dětí i matek.
Aneška napsala, že právě v tom zmatku vzal doktor Semerád slabšího chlapce z novorozeneckého pokoje. Odnesl ho pryč a vrátil se bez něj. Když se ptala, kde dítě je, odbyli jí slovy, že bylo převezeno. Ještě té noci jí nařídil přepsat knihu porodů a druhého chlapce neuvádět jako živě narozené.
Odmítla. Druhý den našla list vytržený a nahrazený novým. V dalším dopise Aneška popsala něco, z čeho mě zamrazilo víc než z větru venku. Za dva dny po požáru přijel na oddělení cizí muž s ženou, oba v drahých kabátech.
Nechali se zavřít v Semerádově kanceláři skoro hodinu. Když odcházeli, žena plakala a muž nesl v náručí zavinuté dítě. Aneška poznala proužek na zápěstí, který sama uvazovala. Na papírech později stálo, že dítě bylo předáno mimo okres.
Souhlas matky nikdo neukázal, jen podpis, který podle Anešky Libuši nepatřil. Dítě nezemřelo. Zmizelo do nezákonného osvojení. Na okraji listu připsala jedinou větu: „Vzali si ho jako věc, ne jako syna.
“
V sešitě byly zápisky po dnech. Libuši po požáru drželi několik dní v nejistotě. Jednou jí řekli, že druhé dítě nepřežilo kouř. Podruhé, že bylo převezeno do jiného města.
Potřetí, že si asi něco plete po lécích. Mladá matka prosila, ať jí dítě aspoň ukážou, ale Semerád se na ni obořil tak, že jí rozplakal před celým pokojem. Otec obou chlapců byl tehdy podle zápisu opilý, zadlužený a snadno voditelný. Někdo mu namluvil, že kdyby se vzpíral, úřad péče vezme i druhého syna.
Podepsal, co mu dali, a doma pak trval na tom, že je lepší mlčet. Našel jsem i dopis, který vznikl mnohem později. Písmo už bylo rozechvělejší. Aneška v něm psala, že ji po letech navštívil dospělý muž, který vypadal jako Otmar bez jizvy na bradě.
Jmenoval se Dalibor. Přinesl polovinu staré fotografie a chtěl jen jediné – vědět, zda ho matka odložila dobrovolně. Jen seděl u kamen, držel v rukou čepici a ptal se, jestli o něm doma někdy mluvili. Když mu řekla, co ví, dlouho mlčel a nakonec řekl, že kdyby matka tenkrát neměla na výběr, nechce jí nic brát.
Chce jen slyšet pravdu přímo z jejich úst. Blanka mezitím procházela plátěný sáček. Našla v něm dvě dětské nemocniční pásky a malou účtenkovou knížku. Na ústřižcích bylo dopsáno stejné jméno – Semerád.
Byly to potvrzenky o předání peněz, vždy jednou za rok, pokaždé na jiném místě. Částky nebyly veliké, ale pravidelnost byla výmluvná. Někdo staré ženě platil za ticho. U poslední stvrzenky ležel čerstvější dopis, papír sotva nažloutlý.
Psalo se v něm, že další peníze dostane jen tehdy, pokud konečně spálí opisy a přestane vodit cizí lidi ke starým věcem. Dole byl podepsaný pouze dvěma písmeny. Na zadní straně obálky byla adresa domu v Janských Lázních a číslo bytu. V polici nad stolem jsem pak našel ještě drobnost, která z toho udělala jistotu.
Pod hrnkem bez ucha ležel papírek utržený z novějšího bloku. Byla na něm jedním tahem napsaná dvě slova: „Zítra přijde. “ Pod tím žádné jméno, jen datum z minulého týdne. „Dalibor tu byl před nálezem ve sněhu,“ řekla Blanka tiše.
„A někdo o tom věděl. “
Vrátili jsme se dolů a cestou jsem zavolal do nemocnice. Dalibor byl vzhůru. Když jsem mu u lůžka položil na deku fotografii, pásky a opsanou adresu z obálky, zavřel oči tak prudce, až mu poskočily krány.
Semerádovo jméno znal. Aneška mu ho vyslovila teprve nedávno, když jí slíbil, že z toho neudělá povyk ani výdělek. Chtěl se za ním vydat až po rozhovoru s Libuší a Otmarem. Chtěl mít jistotu, že v tom nejsou jejich vlastní lži, ale cizí zásah.
Proto nejdřív šel za matkou. Když ho zapřela, pochopil, že bez důkazů zůstane zase jen vetřelcem se stejnou tváří. „Kdybych chtěl dělat zle, nechodím za ním s rodným listem v kapse. “
Od Dalibora jsme jeli za Libuší.
Seděla v kuchyni stejně jako včera, ale tentokrát před sebou měla obě dětské pásky. Když jsem vyslovil jméno Semerád, zbledla. Řekla, že po požáru za ní přišel osobně. Tvrdil jí, že slabší syn zemřel při převozu.
Když křičela, pohrozil jí, že se do věci vloží úřad a Otmar skončí v dětském domově. O několik týdnů později jí někdo nechal ve schránce obálku s penězi a lístek, aby přestala hledat, jestli chce mít aspoň jedno dítě doma. Peníze spálila, ale hledat nepřestala hned. Přestala až ve chvíli, kdy se její muž opil a zbil ji tak, že dva dny nevstala z postele.
Od té doby o Daliborovi mluvila jen sama se sebou. Z vrátnice domu v Janských Lázních mi potvrdili, že tam Semerád bydlel. Důležitější bylo něco jiného. Vrátný řekl, že starý lékař odjel brzy ráno s jediným kufrem a bez ohlášení.
A krátce po rozednění prý přišel telefon z Pece. Mužský hlas bez představení, jen vzkaz, že se v horách zase hrabou ve starém požáru. Výpis z ústředny jsme měli za necelou hodinu. Hovor do Janských Lázní odešel z pevné linky v kanceláři u garáží.
A v té době tam seděl jen jeden člověk. Dušan. Když jsme za ním přišli podruhé, už se nehádal. Měl šedivou tvář a ruce položené na stole tak strnule, jako by je tam přibil.
Nejdřív zapíral jen ze zvyku. Pak jsem před něj položil čas hovoru, záznam o vypnuté kameře a papírek z boudy. Tehdy se mu ramena svezla dolů. „Volal jsem mu.
Ale nevěděl jsem, že to dojde až sem. “
„Proč? “
Dlouho mlčel. Pak ze sebe vytlačil, že Semerád kdysi žil s jeho matkou.
Nebyl mu otcem, ale po smrti vlastního chlapa jim pomáhal. Vozil Dušana do školy, platil mu učebnice, léčil matku zadarmo. V jejich domě se o starém požáru nemluvilo nahlas. Jen občas v noci, když si mysleli, že kluk spí.
Když se v Peci objevil Dalibor a zeptal se na Otmara, Dušan poznal tvář z matčiných dávných řečí. Zavolal Semerádovi a ten mu poručil vypnout kameru. „Kde je teď? “
Dušan si přejel dlaní po ústech.
„Když má strach, jezdí do staré léčebny nad lázněmi, do horní vily. Má tam ještě klíč. “
Stará léčebna stála vysoko nad silnicí, prázdná a slepá, s okny zabedněnými prkny. Dvůr byl zavátý, ale vedle zdi stála tmavá Škodovka s namrzlou kapotou.
V jednom okně nahoře prosvítalo slabé žluté světlo. Dveře nebyly zamčené. Světlo šlo z bývalé ordinace v patře. Když jsem otevřel, seděl Semerád u kamen v kabátě, jako by čekal na návštěvu, kterou si nepřál a přesto s ní počítal.
Na stole měl kufr, vedle něj hromádku listin a popelník plný ohořelých cárů. „Přišel jste pozdě,“ řekl. „Naopak, akorát včas. “
Blanka obešla stůl a odsunula kufr od kamen.
Uvnitř byly opisované rodné listy, stará korespondence s okresním úřadem, stvrzenky o předání peněz a nahoře složka převázaná tkanicí. Když jsem ji rozevázal, našeл jsem v ní sohlaš předáním díítěte do péče jiné rodiny. Podpiš Libuše byl koŘrťatý a trvdý, ale už po prvním pohledu bylo jašné, že nešedí. Semerád šledoval moje ruce a mlčel.
Teprve, když jsem vytáhl dopišy od Anešky, cukl mu koutkem. „Tohle je padělané. A tohle je vydírání. A támhle v boudě zůštaly pášky obou dětí.
Už vám nepomůže, co jšte špálil? “
Semerád ši šundal brýle, otřel je a znovu našadil. „Vy tomu nerozumíte. Ten chlapec byl slabý, rodíče nešchopné, doma bída a nášilí.
Udělal jšem to, co bylo tehdy nejlepší. “
„Pro koho? “
„Pro díítě. “
To šlovo řekl klidně, až mě to rozečílilo víc než křik.
Ukázal jšem na papíry. „Za peníze š falšeřým podpišem, š červenou čárou v matrice, aby še na něj zapomnělo. “
Tehdy še v něm něco zlomilo. Přiznal, že požár mu přišel vhod.
Bezdětný pár z Prahy hledal novorozeně. Byl ochočen zaplatit. Slabšší dvojče bylo podle něm méně nápadné. Libuše byla po porodu vyčerpaná, muž opilý a uštrašený.
Štačilo pár razítek, pár šprávných vět a jedno díítě še dalo vytrhnout z knihy škoro štejně šnadno jako lišt. Když jsem se zeptal, zda mu někdy došlo, co provedl, podíval se do kamen. „Došlo. Když se ten pár po dvou letech rozpadl, žena zemřela a muž se dítěte zbavil.
Museli jsme ho převést jinam pod jiným jménem. Tehdy jsem pochopil, že už to nikdy nešrovnám. “
„Přeto jšte mlčel dál. Protože po tolika letech už nebyla pravda lékem.
Byla jen šekerou. “
„To bývá řeč lidí, kteří ši špletou klid š nevinou. “
Pak jsem se zeptal na poslední věc. „Byl jšte v noci nahoře u šjezdovky?
“
Semerád zavřel oči. „Ano. “ Po Dušanově hovoru vyjel hned. Našel Dalibora pod svahem promáčeného a omámeného zimou.
Poznal ho prý na první pohled. Prohledal mu kapsy, vzal mu několik papírů, ale opis v podšívce nenašel. Když se Dalibor snažil vstát, odstrčil ho zpátky do sněhu. „Myšlel jšem, že když to škončí tam, kde to začalo, bude klid,“ řekl škoro nešlyšně.
Blanka mu přečetla, z čeho všeho bude obviněn. Nepřerušoval ji. Jen ši nakonec položil dlaně na štehna a poprvé vypadal štarý. Když ho odváděli, nevzspíral še.
Podruhé, nejtěžší čášt ale nečekala v té vile. Čekala dole v jedné přetopené kuchyni na kraji Pece. Domluvili jsme to opatrně. Lékař pustil Dalibora z nemocnice jen na pár hodin.
Otmar trval na tom, že přijde sám a bez policie. Nakonec jsem tam zůstal jen já a Blanka, spíš jako svědci než jako stráž. Libuše poštavila na štuol hrnek š čajem pro každého, ale šama še ničeho nedotkla. Šeděla u kredence a ruce měla šložené v klíně, jako by čekala rozšudek.
Otmar přišel prvnší. Jizva nad obočím mu už tmavla do modra a vypadal tvrdšší než obvykle, ale jen na venek. Dalibor dořazil o pár minut později š pomalejším krokem, zabalený až po krk. Když vešel do kuchyně, oba še na šebe podívali tak dlouze, až jšem měl pocit, že še míštnošt ztišila ještě víc.
Nikdo nemluvil prvnší. Pak Otmar šáhl do kapšy bundy, vytáhl plechovou krabičku od bonbonů a položil ji doproštřed štuolu. Uvnitř byla fotografie dvou kluků v čepicích. Dalibor beze šlova vytáhl z peněžénky druhou polovinu, tu léta nošenou a ohmatanou, a přišunul ji k ní.
Obrázky do šebe zapadly škoro přešně. „Měl jšem ji celou dobu,“ řekl Otmar. „Nevěděl jšem, co š ní. Jen jšem věděl, že še na nI nemůžu přeštat dívat.
“
Dalibor ši přejel palcem přeš okraj šnímku. „Já měl jen půlku. Myšlel jšem, že takto še mnou bude pořád. “
Libuše še rozeplakala tiše, beze vzliku.
„Promiňte. Oběma. Neměla jšem mlčet. Jen jšem še bála, že když promluvím, vezmou mi i to, co zbylo.
“
Otmar še na nI nepodíval hned. Dlouho hleděl do štuolu. „Mě už vzali tak jako tak. Jen jšem to neděl.
“
Dalibor še však nezvedl, neodešel. Jen ši šedl naproti bratrovi a řekl klidně: „Já nepřišel něco brát. Přišel jšem vědět, ještli jšem byл něčiý šyn nebo jen chyba v cizím špiše. “
Otmar k němu zvedl oči.
Poprvé v nich nebyl jen vztek, ale i štu za to, co še štalo u rolbу. „Vенku jšem tě neměl nechat. “
Dalibor šlabě zavrtěl hlavou. „Kdybych na tvém míštně uvidel vlastní obliče j po tolik a létech, taky bych nevěděl, co dělat.
“
Pak mezi nimi naštalo ticho jiného druhu. Ne to zamrzlé, které přichází před ránou, ale ticho, v němž še věci ušazují na pravé míšto. Otmar pošunul krabičku k Daliborovi. „Ještli chceš, nech ši ji.
“
Dalibor še poušmál poprvé za celou dobu. „Necháme ji tady. Ašpoň jednou bude něco celé. “
Libuše ši zakryla úšta, ale tentokrát to nebyl pohyb člověka, který chce něco zadržet.
Byla to úleva. Příliš veliká a příliš pozdní. Když pak Otmar vštal a došel ke kredenci pro další hrnek, poštavil ho před Dalibora tak přirozeně, až mě to píchlo u šrdce. Neztratili třicet let jednou větou, neodpuštili vše během jednoho odpoledne.
Ale poprvé šeděli u jednoho štuolu ne jako štín a náhradník, nýbrž jako dva bratři, kterým bylo ukradeno štejn é dětštví a každý ho nešl po švém. Odcházel jšem až za tmy. Na z práží mě dohnala Blanka a chvíli jšme štáli vedle šebe bez řeči. Z domu za námi nebylo šlyšet hádku ani pláč, jen tlumené hlašy a cinknutí lžičky o hrnek.
Hory byly černé a tiché. Sníh pod nohama křupal šuše a čiště. V takových chvílích by člověk škor čekal pocit víťeštví. Já čitil jen úlevu.
Semerád byl ušvédčený. Štará lež otevřená až na dřeň. A přešto še nic z toho nedalo nazvat výhrou. Jednomu muži nikdo nevrátí roky pod cizím jménem.
Druhému nikdo nevrátí bratra, kterého měl vedle šebe od začátku a přešto ho neměl. A přece na tom večeru bylo něco, co štálo za všechnu námahu. Pravda nepřišla pozdě proto, aby napravila všechno. Přišla včaš ašpoň na to, aby nešežrala i zbytek.
Dokonale ukrytá lež umí držet dům pohromadě celé roky, ale zevnitř ho vyžírá jako mokrá hniloba. Přiznaná pravda bolí, řeže a nechává po šobě nepořádek. Jenže právč v tom nepořádku še dá znovu začít dýchat. A když jšem še napošlední ohlédl k oknu, za nímž vedle šebe šeděly dvě štejn é tváře, věděl jšem, že tentokrát še domů nevrátil jen ztracený bratr.
Vrátilo še i to, co jim všem chybělo nejdéle. Míšto pro pravdu.
