Seděla jsem u notebooku s lístkem na další léčbu mámy a vedle odměnou, která byla nepříjemně blízko tomu číslu. Pak se objevil inzerát bez fotografie. Hospodyně s ubytováním. Nadstandardní…

Blažena seděla u notebooku a dívala se na číslo na obrazovce. Vedle ležel lístek s částkou za další léčbu matky. Odměna za práci byla nepříjemně blízko tomu číslu. Podívala se na papír, pak na monitor, a ještě jednou zpátky.

Jedna částka znamenala, že si nemůže dovolit přestat hledat. Druhá byla tak vysoká, že by za normálních okolností nabídku okamžitě zavřela jako omyl. nebo past. Bylo krátce před p:30 večer už měla prst na touchpadu a chtěla notebook zaklapnout.

Předtím projela desítky nabídek. Kurýrka, operátorka call centra, prodavačka. U každé se na obrazovce skvěla odměna, po které si otevřela poznámky a znovu ověřila, že léčbu z těch peněz nesloží. Potřetí za večer si otevřela poznámky a přepočítala, kolik ještě musí do konce měsíce dohromady.

Výsledek byl pokaždé stejně špatný. . Část navazující léčby, kterou si matka zvolila v soukromém zařízení mimo běžně hrazený režim, pohltila všechno, co vydělávala na dvou brigádách. A ani to nestačilo.

. Pak se objevil tenhle inzerát. Bez fotografie, bez dlouhého popisu, jen několik strohých řádků. Hledá se hospodyně s ubytováním.

Vaření, úklid, péče o domácnost. Nadstandardní finanční podmínky, volat od 10 do j tím odměna. Blažena se k částce vrátila pohledem jednou, podruhé a potřetí. Ne, tohle přece nemůže být skutečné.

Za běžný úklid nikdo takové peníze nedává. Podobnou částku by člověk čekal u chirurga nebo u práce, při které se riskuje zdraví, případně zákon. Několik vteřin jen seděla a dívala se na displej. V hlavě se jí pořád dokola skládaly dvě možnosti.

Buď někdo napsal špatné číslo, nebo je za tím něco, do čeho by rozumný člověk raději nevstupoval. Ráno přesto zavolala. Na druhém zazvonění se ozval ženský hlas. Nebyl mladý, ale ještě víc než věk v něm byla slyšet samozřejmá autorita člověka, který nepočítá s tím, že by ho někdo neposlechl.

Prosím. Dobrý den. Volám kvůli inzerátu na hospodyni. Jméno.

Blažena. Blažena Jarošová. Na druhém konci se na okamžik rozhostilo ticho. Zítra v 11.

Zapište si adresu. Adresa vedla do Středočeského kraje kousek za Prahou, a ne do obyčejné obce. Její jméno Blažena znala hlavně z článků o drahých domech, známých lidech a pozemcích, jejichž ceny se psaly v částkách, nad nimiž člověk raději nepřemýšlel. .

Nejprve jela příměstským vlakem. Z nádraží pokračovala taxíkem. Řidič cestou skoro nepromluvil, jen několikrát zvedl oči ke zpětnému zrcátku. Blažena jeho krátké pohledy zachytila pokaždé, když míjeli další vysokou zeď nebo bránu, a bylo v nich stejné nevyřčené.

Co tu s obyčejnou kabelkou hledá? Dům se objevil až za vysokou kovanou bránou vybavenou kamerami. Blažena zmáčkla tlačítko videotelefonu. Čekala.

Bez jediného slova se brána otevřela. Blažena zůstala půl kroku před prahem pozemku. Nikdo se nezeptal, kdo je. Někdo uvnitř buď přesně věděl, ho čeká, nebo měl rád systémy, které rozhodují dřív, než lidé.

Od ní vedla k hlavnímu vchodu cesta ze světlého kamene. Spáry byly rovné, povrch téměř dokonale pravidelný. Po stranách rostly keře ostříhané do přesných geometrických tvarů, tak přesných, že z dálky působily spíš jako dekorace, než jako něco živého. Blažena šla pomalu k domu a napadlo ji, kdo v takovém prostředí vlastně dokáže bydlet.

A hned na to druhá otázka. Proč někdo, kdo si může dovolit tohle všechno, hledá hospodyni přes obyčejný inzerát, a ne přes specializovanou agenturu? Na schodech před vchodem na ní čekala žena kolem 65. 12.

Stála velmi rovně. Účes měla dokonale uhlazený. Ani jediný vlas se nevymykal tvaru. Tmavě šedé sako, pohled soustředěný, hodnotící, ale nikoli nepříjemný.

Blanka Němcová, řekla místo delšího představování. Ruku nepodala. Pojďte dál. Blažena po vstupu na okamžik zpomalila.

Luxusní interiéry už viděla. Jednou zaskakovala za kamarádku u cateringu,a na firemní prezentaci roznášela mezi hosty šampaňské. Jenže tady luxus nevypadal jako snaha nikoho ohromit. Nebyl tu lustr velikosti auta.

Nebyly tu pozlacené ozdoby na každém druhém kusu nábytku. Dům působil draze jinak. Každá věc měla své přesné místo,a nic nebylo navíc. Stropy byly vysoké, stěny světlé.

Dvě stěny obývacího pokoje zabíraly knihovny od podlahy až téměř ke stropu. Knihy v nich stály podle příjmení autorů. Hřbet těsně vedle hřbetu. Ve vzduchu se míssila vůně dřeva a vosku.

Bylo tam ještě něco dalšího, neuchopitelného, co blažena nedokázala pojmenovat. Přesto se jí k tomu okamžitě přiřadilo jediné slovo:. pořádek. Posaďte se.

Usadili se v obývacím pokoji. Kávu Blanka Němcová nenabídla. Místo toho před Blaženu položila list papíru. Nebyl to dotazník ani životopis, jen vytištěný seznam.

Blažena po něm přejela očima. Denní režim. Týdenní jídelníček s poznámkami, jak má být které jídlo připravené. Pravidla úklidu, doplněná o podrobnosti, které nejdřív vypadaly jako přehnaný vtip.

Po několika řádcích bylo jasné, že vtip není ani jeden. Podlahy každý den, prach každý den, lednice ve středu, nádobí umýt hned po jídle, nic nenechávat ve dřezu. Tohle jsou požadavky mého syna, řekla Blanka Němcová. Bydlí tu on, ne.

Je mu 38, vlastní holding, pracuje hodně a vrací se pozdě. Potřebuje kolem sebe pořádek. Blažena odtrhla oči od papíru. A proč někoho najímáte vy?

Protože on se tím zabývat nebude. Agenturu už vyzkoušel. Blanka se téměř neznatelně odmlčela. Za poslední tři měsíce odtud odešlo sedm lidí.

Blažena znovu sklopila oči k seznamu. Najednou už ty řádky nevypadaly jako podrobný návod k práci. Vypadaly spíš jako seznam míst, na kterých před ní někdo selhal. Blažena zvedla oči od seznamu.

Sedm. Sedm. Blanka to číslo nijak nezjemnila. Beru to jako fér upozornění, ne jako výhrůžku.

Kdyby vám po prvním týdnu připadalo, že je ta práce za hranou toho, co chcete snášet, řeknete mi to,a skončíme korektně. Je s ním tak těžké vyjít? Je náročný. Nekřičí, to nečekejte.

Ale když je nespokojený, poznáte to velmi rychle. Někteří lidé snášejí křik lépe než jeho způsob. Blažena znovu sklopila oči k seznamu. Pak si vzpomněla na částku z inzerátu.

Uložila si ji do telefonu jen proto, aby se později mohla přesvědčit, že ji opravdu viděla správně. Ta odměna je skutečná? Ano. A po třech měsících se podle podmínek ve smlouvě zdvojnásobí.

Z dvojnásobí. Blažena se nadechla o něco pomaleji. Proč? Protože po třech měsících budeme vědět, že jste to zvládla.

Blanka otevřela tenkou složku, kterou měla vedle sebe. Ještě něco důležitého. Zaměstnavatelem bude Lubomír. Já na jeho pověření řeším nábor a administrativu.

Ještě dnes vám pošlu návrh pracovní smlouvy,a před nástupem ji projdete a podepíšete oba. Druh práce, místo výkonu, den nástupu, mzda. Tříměsíční zkušební doba. Blažena zvedla oči.

A pracovní doba, když mám bydlet tady, nechci zjistit, že jsem v práci od rána do noci. Nebudete. Práce je rozdělená do dvou bloků podle rozpisu,a máte dva dny volna. Ubytování neznamená nepřetržitou pohotovost.

Blažena si poprvé od začátku rozhovoru přestala v dlani mačkat okraj papíru. Tohle nebyl neurčitý slib o slušných podmínkách. Byl to konkrétní rozpis. Dva volné dny a jasná hranice mezi bydlením a prací.

S takovým pravidlem se dalo něco dělat. Na chvíli bylo slyšet jen ticho domu. Blažena se podívala z okna. V zahradě se opakovaly rovné linie cest a přesně zastřižených keřů.

Všechno souměrné, uhlazené,a trochu znepokojivé. Pohlednice, na které někdo opravil každou nedokonalost. Kdy mám nastoupit? Pozítří v 8:00 ráno.

Syn odjíždí v 9:00, takže se stihnete poznat. Jak se jmenuje? Lubomír. Blanka Němcová vstala.

Nebylo třeba dodávat, že pohovor tím skončil. U dveří se ještě zastavila. Ještě jedna věc, paní Jarošová. Budete bydlet tady.

Pokoj pro vás je v patře. Podmínky ubytování jsou zvlášť písemně, abyste přesně věděla, co platí, kdyby pracovní poměr skončil. Pokud vám bydlení v domě vadí, řekněte to teď. Blaženě se vybavil její malý podnájem,a bojiler, který si vybíral nejhorší možné chvíle k tomu, aby přestal fungovat.

Pak matka na klinice,a částka za další léčbu. „Nevadí,” řekla. „Podnájem si ale zatím rušit nebude,” rozhodla se cestou ke dveřím. Po sedmi předchůdkyních za tři měsíce by bylo hloupé přijít během jediného dne i o práci,i o místo, kam se vrátit.

Bude to drahá pojistka. První týdny ji ale zaplatí. Dvě bydlení současně jí ukrojí z první výplaty víc, než by chtěla. Jenže po sedmi odchodech za tři měsíce byla ztráta části peněz levnější, než zůstat ze dne na den bez práce,i bez dveří, které může odemknout vlastním klíčem.

Když ji taxík vezl zpátky na nádraží, nechala krajinu klouzat za oknem,a znovu si v duchu zopakovala číslo: „Sedm lidí za tři měsíce. To už není jen nepříjemný zaměstnavatel, to je nějaký vzorec. Jenže odměna byla skutečná,a prostor pro vybírání Blažena upřímně řečeno neměla. ”

V den nástupu dorazila Blažena přesně v 8 ráno, jak bylo domluveno.

Táhla za sebou malý kufr. Vešlo se do něj všechno, co podle ní člověk potřebuje, když má někde opravdu bydlet,a nejen přespat. Několik kusů oblečení, nabíječka,a kniha, kterou už půl roku vozila z místa na místo,a pořád se nedostala na konec. Brána se otevřela téměř okamžitě.

Někdo s jejím příjezdem zjevně počítal. Před domem ale nikdo nečekal. Ani u dveří. Když došla ke vchodu, elektronický zámek krátce cvakl.

Někdo uvnitř jí dveře na dálku odemkl. V domě, kde se měřily mezery mezi vázami, působil i ten krátký zvuk zámku jako součást pravidla, které ještě neznala. Blažena vešla dovnitř, postavila kufr ke stěně,a rozhlédla se. Včera tu byla?

Ne, předevčírem s Blankou Němcovou. Tehdy dům vnímala hlavně jako velký a drahý. O samotě v předsíni působil mnohem podivněji. Nebylo tu nic odloženého jen na chvíli.

Žádná bunda přes židli, žádný hrnek zapomenutý na parapetu. Spíš než zabydlený dům to připomínalo vzorový interiér, který někdo každé ráno vrací do výchozího stavu. Na kuchyňském stole čekal papír. Formátem i členěním připomínal seznam od Blanky Němcové, ale rukopis nepatřil jí.

Byl úzký, přesný,a strohý. Žádné ozdobné tahy, každé písmeno jako samostatná značka. Snídaně v 8:45. Míchaná vejce ze dvou vajec.

Nevysušit. Tost z kváskového chleba. Třetí police ve skříňce vlevo. Káva.

Nastavení kávovaru uložené. Použít tlačítko s jedním šálkem. Nastavení mlýnku ručně neměnit. U poslední věty se Blažena zastavila.

Přečetla si ji ještě jednou. Nevěděla, jestli dostala pokyny od člověka,nebo servisní manuál chytré domácnosti. Kváskový chléb našla přesně tam, kde měl být. Třetí police vlevo, vejce také.

Položila pánev na plotnu,a zapnula sporák. Zatímco se na ní rozehřívalo máslo, dovolila si kuchyň prozkoumat podrobněji. Všude byl systém, jen ona zatím neznala pravidla. Koření stálo podle abecedy.

To odhalila okamžitě. Pokličky měly vlastní stojan,a byly v něm seřazené od nejmenší po největší. Prkénka byla srovnaná podle barev. Červené, žluté, zelené, bílé, zleva doprava, skoro jako semafor, kterému někdo přidal jednu barvu navíc.

Vejce i toast stihla připravit dřív, než se ozvaly kroky na schodech. Lubomír Zahradník vešel do kuchyně v 8:44. Blažena se mimoděk podívala na displej mikrovlnné trouby. Oblek měl na sobě tak samozřejmě, že nevypadal jako člověk, který se kvůli snídani oblékl formálně.

Vypadal jako člověk, který nic jiného téměř nenosí. Tmavě modrý, přesně padnoucí. Košile hladká, bez jediného zřetelného záhybu. Jen kravata chyběla,a horní knoflíček košile zůstal rozepnutý.

V tom domě to skoro působilo jako projev uvolněnosti. Jeho pohled nejprve sklouzl k talíři, potom k ní. Blažena ticho nevydržela. Blažena Jarošová, stačí Blažena.

Vím. Posadil se, vzal do ruky vidličku. Blažena zůstala u dřezu,a nevěděla, která varianta je správná. Odejít a nechat ho snídat,nebo zůstat k dispozici.

Lubomír mezitím jedl klidně, bez spěchu, tak přesně jako všechno ostatní v tom domě. Napil se kávy,a šálek položil na stejný bod stolu, odkud ho před chvílí zvedl. Pak řekl: „Je to moc propečené. ” Blažena pohlédla na talíř.

Vejce? Ano. Mně přijdou v pořádku. Tentokrát se na ni podíval přímo.

Nebyl rozlobený. To by možná bylo jednodušší. Jeho výraz spíš naznačoval, že právě slyšel výrok, který je zcela očividně chybný,a snaží se pochopit, proč to jeho autorka nevidí. Vám přijdou v pořádku,zopakoval.

Blažena už čekala další pokyn. Místo něj jen položil vidličku na talíř přesně rovnoběžně s jeho okrajem. Dobře. Nebyl to souhlas, spíš záznam, že její názor existuje,a on s ním nehodlá nic dělat.

Tím byla debata ukončená. Dojedl, vstal. Talíž nepohodil do dřezu, ale pečlivě ho do něj položil. Pak odešel.

Za čtyři minuty se ozvalo bouchnutí vstupních dveří. Teprve tehdy Blažena vydechla, umyla nádobí,a vrátila se k seznamu, který dostala od Blanky Němcové. Nejdřív úklid, prach, podlahy, potom kontrola lednice,a seznam toho, co bude potřeba dokoupit. Začala obývacím pokojem.

Místnost byla obrovská. Dvě stěny pokrývaly knihovny, v nich stovky svazků, všechny srovnané podle příjmení autorů, bez jediné zjevné odchylky. Blažena setřela prach z jedné police,pak z další. Vysavač objevila v komoře.

Byl drahý, téměř neslyšný,a měl tolik nástavců, že vypadal složitěji než některé spotřebiče v kuchyni. Za pár minut přišla na to, co kam patří,a začala kobercem. Potom se dostala k polici s vázami. Bylo jich jen několik, šest, možná sedm.

Vzdálenosti mezi nimi byly tak stejné, až Blaženu napadlo, že je někdo při prvním rozmístění opravdu měřil. Začala je zvedat po jedné,vždy oběma rukama. Setřít prach, vrátit přesně na původní místo. První, druhá, další.

Pak došla k předposlední. Byla vysoká, tmavá. Kolem hrdla měla ornament. Blažena ji zvedla.

Hadřík pod její rukou nečekaně sklouzl. Prsty sevřela reflexivně, ale o zlomek vteřiny pozdě. Váza dopadla na parkety. V jiném domě by ten zvuk možná zapadl mezi televizi, dveře,a hlasy.

Tady se rozběhl tichem do všech místností. Blažena ještě neviděla Lubomíra,a přesto měla pocit, že už o tom ví. Zvuk byl krátký a tvrdý. Blažena zůstala stát.

První vteřinu nevnímala cenu ani Lubomíra. Jen prázdné místo v rukou,a ten krátký zvuk, po kterém už nebylo co zachraňovat. Střepy se rozutekly po podlaze mnohem dál, než by od jedné vázy čekala. Několik vteřin se jen dívala dolů,pak si klekla,a bez přemýšlení natáhla ruce.

Zarazila se ještě dřív, než se dotkla prvního střepu. Ostré hrany, ne! Vstala, došla do kuchyně pro smetáček a lopatku, vrátila se,a začala úlomky opatrně shrnovat k sobě. Proto neslyšela otevření vstupních dveří,a nevšimla si ani kroků.

Když zvedla hlavu, Lubomír už stál v průchodu do obývacího pokoje. Vrátil se. Proč? Netušila.

Možná něco zapomněl. Nejdřív se podíval na podlahu,potom na Blaženu,pak znovu na střepy. Narovnala se. V ruce držela lopatku plnou tmavých úlomků,a věděla, jak absurdně musí vypadat.

Nebyl ale čas řešit vlastní důstojnost. „Byla to sběratelská váza,” řekl. Hlas nezvýšil. Právě naopak.

17. 12. století. Před osmi lety jsem ji přivezl z Prahy.

Rozumím. Blažena slyšela sama sebe,a byla ráda, že hlas zůstal pevný. Zaplatím ji. Lubomír se na ni zadíval.

Z čeho? Nebyla v tom jízlivost, jen velmi nepříjemná přesnost. On znal cenu vázy,a nejspíš také její příjem. Na tu otázku žádnou rozumnou odpověď neměla.

Mlčela. Lubomír zůstal stát ještě chvíli,potom se otočil,a odešel. Vstupní dveře se podruhé toho rána zabouchly. Blažena sklopila oči k lopatce.

Střepy byly už skoro všechny na ní. Pak se podívala na polici. V místě, kde váza stála osm let,zůstal světlejší obdélník dřeva. Přesný,a prázdný.

Takže jejich první opravdový rozhovor skončil lopatkou plnou střepů,a otázkou, na kterou neměla čím odpovědět. Na začátek práce překvapivě přesný obrázek toho domu. Večer se Lubomír vrátil krátce po 9. 12.

Když Blažena vešla do kuchyně, našla na stole další list papíru. Stejný typ papíru. Stejný disciplinovaný rukopis. Na věci na polici u okna nesahejte nikdy.

Blažena chvíli hledla na to poslední slovo,pak vzala propisku,a přímo pod jeho vzkaz dopsala: „Rozumím, mrzí mě ta váza. ” Ráno papír ze stolu zmizel. O váze nepřibyla jediná věta. Blažena nevěděla, jestli je tím věc uzavřená,nebo jen odložená.

Liz nechala tam, kde ho našla. Vyšla do patra, v pokoji si lehla na postel,a ještě dlouho sledovala strop. Tmavý, rovný, bez jediné praskliny. Sedm lidí za tři měsíce.

Poprvé jí to číslo připadalo zcela pochopitelné. Během prvního týdne spolu téměř nevedli rozhovory. Lubomír odcházel z domu kolem 9. 12.

Blažena už v té době mívávala hotovou snídani,a kuchyň po ní znovu srovnanou. Domů se vracel pozdě, někdy až po 10. 12. večer.

To už byla Blažena většinou ve svém pokoji v patře. Ráno se tedy potkávali sotva na 10, maximálně 15 minut,a ani jeden z nich nevypadal, že by mu to vadilo. Stejně nebylo co řešit. Nejvíc toho spolu nakonec namluvili přes papírky na kuchyňském stole.

Lubomír psal rukou,vždy stejným přesným písmem, bez ozdob, bez zbytečných slov. Některé vzkazy nechával ráno před odchodem. Jiné vznikaly večer, když Blažena už spala. Nacházela je po probuzení cestou do kuchyně.

Včerejší polévka byla přesolená. Košili z čistírny vyzvednout ve středu. Učtenka je na lednici. Podlahu v pracovně nemýt.

Jsou tam parkety. Vlhkost jim škodí. Jen na sucho. Prvních několik dnů nic nekomentovala.

Přečetla, zařídila, příště ubrala sůl. Ve středu vyzvedla košili. Podlahu v pracovně čistila výhradně suchým způsobem. Dokonce si pro ni pořídila samostatný hadřík,aby ho jednou omylem nevzala na koupelnu,nebo kuchyň.

Osmý den na ni však na stole čekala poznámka, která konečně překročila hranici její trpělivosti. Obrousky na stole jsou složené špatně. Roh má směřovat doprava,ne doleva. Blažena četla větu pomalu,pak znovu.

Roh u brousku doprava,ne doleva. Vzala propisku,pod jeho text napsala: „Budu na to myslet,ale když bude roh vlevo,jídlo kvůli tomu nebude chutnat hůř. ” Papír vrátila na původní místo. Ráno pod svým dodatkem našla odpověď.

Nejde o jídlo. Tři slova. Dívala se na ně nezvykle dlouho. Nakonec podně dopsala.

Tak o co? Na tohle jí neodpověděl. Místo toho večer přibyl nový papír. Okna v obývacím pokoji.

Šmouhy. Zopakovat. Blažena si povzdechla tak nahlas,jak si v prázdné kuchyni mohla dovolit,a šla okna umýt znovu. V dalším týdnu se papírků objevovalo ještě víc.

Buď Lubomír začal kontrolovat domácnost důkladněji,nebo se naučil registrovat každou drobnost. Blažena netušila,která možnost je horší. Poznámky každopádně byly podrobnější,a občas také o něco jedovatější. Koření je přemístěné.

Kurkuma byla mezi koriandrem a paprikou. Teď je mezi paprikou a kmínem. Vraťte ji na místo. Blažena našla skleničku s kurkumou,vzala ji do ruky,a postavila mezi koriander a papriku.

Potom se vrátila k papíru. Hotovo. Ale kurkuma na K je před paprikou na P. A abecední pořadí jste porušil vy,ne já.

Tentokrát následovalo delší ticho. Téměř celý den žádná reakce. Blažena už začínala předpokládat,že tu poznámku prostě přejde. Nepřešel.

Máte pravdu. Kurkuma stojí správně. Právě tahle krátká odpověď ji zneklidnila víc než další výtka. Znamenala totiž,že Lubomír umí změnit pravidlo,když proti němu stojí dost přesný argument.

Pět slov. Blažena si je přečetla dvakrát. Od Lubomíra to byla malá senzace. Dvě věty bez výhrady,v nichž byla chyba na jeho straně.

Blažena si nedovedla představit,že by podobné věty rozdával často. Podtext napsala jen:„Děkuji,” nic dalšího. List nechala na stole. V úterý třetího týdne udělala něco,co si večer sama vyčetla jako zbytečné provokování člověka,který už takhle dokázal řešit směr u brousku.

Uklízela v obývacím pokoji. U knihovny se zdržela déle než obvykle. Utírala police,vracela knihy,a najednou si všimla,že už nevnímá názvy ani autory. Viděla barvy.

V jednom oddílu stála dlouhá řada tmavých hřbetů,uprostřed bílý,za ním znovu černé,a šedé. Čím déle se na to dívala,tím víc jí ten jediný světlý blok vadil. Neměla žádný plán. Prostě vytáhla první knihu,pak druhou.

Celé knihovny se ani nedotkla,jen jednoho oddílu. Černé svazky dala k černým,bílé k bílým,šedé mezi. Během několika minut vznikl plynulý barevný přechod od tmavých hřbetů k světlým. Blažena ustoupila o krok.

Vypadalo to překvapivě dobře,a pak jí došlo,co provedla. Abecední pořadí v tom oddílu neexistovalo. Teď měla dvě možnosti. Vrátit všechno okamžitě podle autorů,nebo výsledek nechat,a později si obhájit,proč jí přišlo rozumné porušit jeden z Lubomírových systémů.

Nechala to tak. Lubomír dorazil domů kolem :30,na něj nezvykle brzy. Blažena byla nahoře,ale slyšela,jak vstoupil do obývacího pokoje. Pak nic.

Dlouhé nic. Následovaly kroky na schodech,a zaklepání na její dveře. Dále Lubomír zůstal stát mezi dveřmi. Tvářil se jako člověk,kterému slova nechybějí.

Jen chce vybrat ta přesná. Přeskládala jste knihy? Ano. 12.

12. let je řadím. Podle abecedy. Ano.

Změnila jsem jeden oddíl. Podle barev hřbetů. Blažena se mu podívala do očí. Vypadá to lépe.

Lubomír zopakoval poslední slovo pomaleji. Lépe. Nechal ho chvíli mezi nimi jako výraz,který v jeho systému nemá přesnou jednotku. To je subjektivní kategorie.

Samozřejmě abecední pořadí řeší funkci. Vzhled řeší něco jiného. V ostatních oddílech se obojí klidně může dále řídit vaším systémem. Na chvíli se mezi nimi nic nepohnulo.

On stál ve dveřích. Ona seděla naproti. Z ulice pronikl dovnitř zvuk projíždějícího auta. „Zítra to vraťte,” řekl nakonec.

„Tak jak to bylo? „Dobře. ” Odešel. Blažena slyšela,jak schází po schodech.

Pak čekala. Představovala si,že za chvíli zaslechne šustění knih,a tlumené údery hřbetů o polici. Nic takového nepřišlo. Ozvalo se jen cvaknutí vypínače.

Lubomír si zřejmě sedl v obývacím pokoji,a knih se ani nedotkl. Ráno se Blažena vydala rovnou ke knihovně. Oddíl vypadal přesně jako večer. Žádná kniha se nepohnula.

Bylo to poprvé,kdy mu řekla,že něco v jeho domě může být jinak. A on to přes noc sám nevrátil. Neomluvil se,nesouhlasil nahlas,jen nechal změnu existovat. Černé zůstaly u černých,bílé u bílých,šedé mezi nimi.

Stála před policí o několik vteřin déle,než bylo nutné. Potom se otočila,a šla připravit snídani. Na kuchyňském stole už čekal další vzkaz. Včerejší polévka byla v pořádku,příště o trochu méně bobkového listu.

Blažena se přistihla při úsměvu dřív,než si ho stačila zakázat. Podtext připsala:„Budu na to myslet. ” Papír odložila,a zapnula konvici. Za okny už bylo světlo,a celý dům působil o něco méně sevřeně než první den.

Lubomír nebyl milejší ani přístupnější. Blažena jen začínala rozumět mechanismu,podle kterého fungoval. Pravidlo bylo téměř prosté. Lubomír má pravdu,dokud se neukáže,že ji nemá.

A pokud mu to člověk doloží dost přesně,dokáže to vzácně,a bez velkých slov uznat. Barevně seřazený oddíl zůstal od té doby beze změny. Ke konci třetího týdne už měla Blažena v hlavě neoficiální mapu jeho každodenních zvyků. Nevytvářela ji záměrně,jen žila ve stejném domě,a všímala si opakujících se věcí.

Domů chodil většinou mezi pů a 10. 12. V předsíni si vždy svlékl sako,a vždy ho pověsil na stejný háček,třetí zleva. Pak přešel do kuchyně,nalil si sklenici filtrované vody,a vypil ji ve stoje.

Potom zamířil buď do pracovny,nebo s notebookem do obývacího pokoje. Pořádnou večeři si dával málokdy. Častěji otevřel lednici,vytáhl nějakou krabičku,chvíli ji studoval,někdy si jídlo ohřál,a snědl,jindy ho zase vrátil. Blažena se tomu přizpůsobila.

Nechávala mu jídlo tak,aby s ním nemusel nic složitě řešit. Jedna krabička,víčko,lístek s teplotou,a časem ohřevu. Nikdy neřekl děkuji. Jenže ráno bývaly krabičky prázdné.

Blažena si toho všímala víc,než chtěla. V domě,kde se poděkování téměř nepoužívalo,byla prázdná krabička někdy jediná odpověď,kterou dostala. Ve středu čtvrtého týdne přijel domů už v 7:00. Blažena zrovna bojovala s omáčkou.

Mouku nechala na pánvi o chvíli déle,než chtěla,a ve světlé omáčce se začaly tvořit hrudky. Jednou rukou šlehala metličkou,druhou snižovala teplotu. Souboj byl natolik vážný,že vůbec neslyšela vstupní dveře. Lubomír se objevil v kuchyni.

Blažena se prudce otočila. Metlička přitom opsala oblouk. Několik kapek omáčky skončilo na klopě jeho saka. Ticho trvalo sotva vteřinu,ale stačilo.

Promiňte, vyhrkla,neslyšela jsem vás. Dám na to odstraňovač skvrn. Mělo by to jít dolů. Lubomír se podíval na sako,pak na ni.

Svlékl si ho bez jediného komentáře,a přehodil přes předloktí. Co vaříte? Kuře se smetanovou omáčkou. Málem jsem ji zničila,ale už se vrací do normálu.

Jste dnes doma brzy? Ano,zvnělo to,jako by si ten fakt uvědomil až po její poznámce. Po krátké pauze dodal:„Přesunuli poradu. ” Blažena přikývla,a obrátila se znovu ke sporáku.

Za zády cítila,že ještě neodešel. Chvíli tam prostě stál. Pak se ozvaly kroky ke schodům. Nejspíš se šel převléct.

Asi za 10. 12. minut se vrátil. Měl tmavé kalhoty,a košeli bez kravaty.

Místo jídelny si sedl přímo ke kuchyňskému stolu. Otevřel notebook. Blažena ho koutkem oka zaregistrovala,ale nic nekomentovala. Dokončila omáčku,kuře dala do trouby,začala krájet zeleninu na salát.

Dalších 20. 12. minut spolu nepromluvili. Jenže tohle ticho už nebylo stejné jako dřív.

Nebylo těžké,spíš nezvyklé. Lubomír seděl u stolu,a pracoval. Blažena se kolem něj pohybovala,krájala,otevírala zásuvky,cinkala nádobím. Pořád si nebyla jistá,jestli mu její přítomnost vadí.

„Vaříte vždycky takhle? ” Ozval se najednou. Ani nezvedl oči od obrazovky. Jak přesně?

Potichu. Blažena se nad tím musela zamyslet. Normálně si u vaření mluvím sama pro sebe. Před vámi mi to ale připadá trochu trapné.

Teprve teď k ní zvedl pohled. Přátelskost v tom ještě nebyla. Jen z jeho tváře na okamžik zmizel ten známý výraz člověka,který už dopředu čeká chybu,a chce ji zachytit dřív,než vznikne. Si povídejte,řekl,a zase se vrátil k notebooku.

Blažena si pro sebe tiše odvrkla. Tak tiše,aby si nebyla jistá ani ona sama,jestli to opravdu udělala. Kuře se povedlo. Poznala to už podle vůně,když otevřela troubu.

Omáčka byla hladká,a bez jediné hrudky. Prostřela v jídelně,kde Lubomír obvykle jedl,a zavolala na něj. Přišel,sedl si,jedl. Blažena se mezitím vrátila do kuchyně,a uklízela.

Přes průchod se na ni občas podívala. U jídla neměl telefon. Ani notebook. Všimla si,že to dělá vždycky,když jí,opravdu jen jí.

Po večeři sám přinesl talíř do kuchyně. Nenechal ho v jídelně jako v některých pozdních večerech,kdy ona už spala. „Omáčka je v pořádku,” řekl. Blažena už věděla,že v jeho slovníku je to pochvala.

„Děkuji. Odstraňovač skvrn nechte na saku. Už tam je. ” Zadíval se na ni o zlomek vteřiny déle,než bývalo běžné.

Pak odešel do pracovny. V pátek přijel v 7:00 znovu. Tentokrát svůj dřívější návrat nijak nevysvětloval. Blažena se přistihla,že čeká,zda se z toho stane nový zvyk.

Právě zvyky tu přece vždycky začínaly nenápadně,a potom se měnily v pravidla. Vešel,svlékl sako,nalil si vodu. Blažena zrovna utírala police v obývacím pokoji. Lubomír kolem ní prošel,a krátce zkontroloval knihovnu.

Barevný oddíl zůstal přesně tak,jak ho před týdny nechala. Ani slovo. Sedl si do křesla,a vzal telefon. Blažena pokračovala v práci.

Dokonce se snažila pokládat hadřík na polici tišeji než obvykle. Jarošová. Otočila se. Zítra přijede můj obchodní partner ve 12.

12. Potřebuju oběd pro dva. Pak si na něco vzpomněl. Nejí ryby.

Dobře. A co má rád? Nevím. Něco normálního.

Blažena chvíli čekala. To zadání by mohlo být o něco konkrétnější. Lubomír odlepil oči od telefonu. Něco normálního,zopakoval.

Vaříte tu tři týdny. Opravdu se nemůžete rozhodnout sama? Blažena mlčela jen chvíli. Můžu?

Jen jsem se zeptala,protože vyžadujete velmi konkrétní názor skoro na všechno. V koutku jeho tváře se cosi pohnulo. Nebyl to úsměv. Ale k úsměvu to tentokrát mělo blíž než cokoli předtím.

Uvařte,co uznáte za vhodné. Sklopil oči zpátky k telefonu. V sobotu ve 12. 12.

dorazil návštěvník přesně na čas. Muž kolem 50. 12. vešel dovnitř s jistotou někoho,kdo tu není poprvé.

Mluvil hlasitěji než Lubomír,ale ne proto,aby místnost ovládl. Prostě byl zvyklý vyplnit ticho dřív,než se stačí usadit. Ruku podal pevně,a hned zase pustil bez obřadu. Libor Hampel,představil se.

Když v předsíni spatřil blaženu,obrátil se hned k Lubomírovi. Kdo je tohle? Nová hospodyně. Libor si ji prohlédl se zvědavostí člověka,který zná pokračování nějakého staršího příběhu.

A jak dlouho už vydržela? Lubomír odpověděl věcně. Skoro měsíc. Rekord.

Libor se zasmál,a bez zlého úmyslu na blaženu mrk. Blažena připravila oběd:telecí se zeleninou. K tomu lehkou polévku. Jídelnu prostřela pro dva,a pak se stáhla do kuchyně.

Přes stěnu slyšela část jejich hovoru:projekt,rozpočet,termíny. Liborův hlas se nesl domem snadno. Byl silný,a sebejistý. Lubomír odpovídal kratšími větami,přesněji.

Po obědě Blažena uklízela kuchyň,když se Libor objevil ve dveřích. Poslyšte,to telecí bylo výborné. Řekne vám to ten člověk vůbec někdy? Občas řekne,že je to v pořádku.

Libor se rozesmál naplno. Jeho „v pořádku” znamená „vynikající”. To jste ještě nezjistila? Ne,to Blažena opravdu nezjistila.

Večer při úklidu jídelny se jí jeho věta vracela. Ještě jednou přejela dlaní po ubrusu. Takže Lubomírovo „v pořádku” mělo v překladu znamenat něco podstatně lepšího. Jen odmítal používat delší slovník.

Když ubrus srovnala podruhé,všimla si,že se usmívá. Tentokrát už si to nemohla svést na Liborův vtip. Pátý týden nezačal žádným vzkazem od Lubomíra,ale telefonátem ze soukromé kliniky. Blažena zvedla telefon krátce po 10.

12. dopoledne. Lubomír už byl pryč. Právě domývala svůj talíř,a hrnek po vlastní pozdní snídani.

U kliniky byla se souhlasem matky vedená jako kontaktní osoba pro platby,a organizační domluvu. Diagnózu ani výsledky s ní po telefonu nikdo neřešil. Na druhém konci se představila administrátorka. Měla unavený,profesionálně neutrální hlas,a mluvila tak,jako by skládala do řady položky v tabulce.

Další plánovaný léčebný cyklus začne za dva týdny. Záloha musí být uhrazena do pátku. A potom zazněla částka. Blažena si ji napsala na malý papírek.

Kdybych platbu poslala až v pondělí,termín zůstane? Zeptala se. Administrátorka se na okamžik odmlčela. Když odpověděla,hlas zůstal stejně věcný.

To vám slíbit nemůžu. Termín držíme do pátku. Bez zálohy ho může klinika uvolnit dalšímu pacientovi,a já sama tu lhůtu posunout nemám pravomoc. Nebyla v tom necitlivost,jen hranice,přes kterou ta žena nemohla přejít,i kdyby chtěla.

Blažena se znovu podívala na částku. Peníze tentokrát měla. První výplata u Lubomíra byla vyšší než všechno,co předtím přinesly obě její brigády dohromady,a něco se jí už podařilo odložit. Jenže rezerva nebyla velká.

Po zaplacení by jí skoro nic nezůstalo. „Dobře,” řekla,„v pátek platbu pošlu. Jakmile dorazí,přijde vám potvrzení. ” Teprve potom hovor ukončili.

Několik okamžiků stála s rukama opřenýma o okraj dřezu,a dívala se ven na zahradu. Každý keř končil v přesné hraně,jako by i růst rostlin měl v tomhle domě vlastní pravidla. Pak papírek přeložila,zasunula ho do kapsy zástěry. Při každém předklonu papírek tiše zašustil.

Zatímco vracela pořadače na přesná místa,připomínal jí,že mimo tenhle dokonale uspořádaný dům běží lhůta,kterou žádný domácí systém neposune. A šla udělat to,co měla ten den naplánované. Důkladně uklidit pracovnu. Do pracovny směla ve čtvrtek mezi 9.

12. a 11. 12. Lubomír jí výslovně řekl,aby se během úklidu nedotýkala dokumentů na stole.

Doteď tu místnost znala jen z rychlých průchodů. Teď měla čas se rozhlédnout. Byla dlouhá,s velkým pracovním stolem,dvěma monitory,a policemi plnými označených pořadačů. Všechno stálo v jediné přesné linii.

Na parapetu však bylo něco,co do chladné kancelářské přesnosti nezapadalo. Malé modely stromů. V místnosti,kde se nesměla dotknout jediného dokumentu na stole,působily ty tři ručně dělané stromy skoro jako jediná věc,kterou Lubomír neukryl do pořadače,ani pravidla. Každý přibližně 20.

12. cm vysoký. Bylo na nich vidět,že nevznikli v továrně. Někdo je dělal rukama.

Dub,borovice,a třetí listnatý strom,který Blažena nedokázala přesně určit. Byly nádherné,ne okázalé. Právě naopak. Krásné tím,kolik práce muselo být schované v každé větvi.

Vysávala opatrně. K pracovnímu stolu se raději ani nepřibližovala víc,než bylo nutné. Police čistila jednu po druhé. Pořadač vyndat,setřít prach,vrátit přesně na původní místo.

Nakonec došla k parapetu. První model byl dub. Vzala ho oběma rukama. Zvedala ho s opatrností,kterou by člověk použil u něčeho ze skla.

Setřela prach pod ním,model vrátila,až potom si dovolila vydechnout. Zůstal stát. Nic se nestalo. Přesně v 11.

12. byla hotová. Dveře pracovny za sebou opatrně zavřela,a pomyslela si,že dnešek se zatím vyvíjí nečekaně normálně. Ve 4.

12. odpoledne zazvonila u brány Blanka Němcová. Blažena ji nečekala. Nepřišla žádná zpráva,žádný telefon.

Na displeji videotelefonu se jen objevil známý obraz:rovná záda,presný účes,a výraz,který člověka přiměl rychle zkontrolovat,zda něco nezapomněl. Blažena otevřela bránu,a vyšla ven. Blanka zahájila návštěvu bez pozdravu. Předem jsem nevolala.

Schválně. Chci vidět dům tak,jak vypadá běžně,ne 5. 12. minut před kontrolou.

Samozřejmě. Blažena jí uvolnila cestu. Blanka procházela dům stejným tempem,jakým vedla pohovor. Bez spěchu,bez zbytečných zastávek,a s pozorností k věcem,kterých si většina návštěv nevšimne.

Obývací pokoj,kuchyň,chodba. V jídelně přejela konečkem prstu po hraně stolu. Blažena ten pohyb zaregistrovala,a v duchu si poděkovala,že ráno stůl opravdu vyleštila. Pak Blanka došla ke knihovně.

Zastavila se přesně u jediného oddílu,kde už neplatila abeceda,ale barva hřbetů. Chvíli mlčela. Tohle jste udělala vy? Ano.

Syn to viděl? Viděl,a neřekl mi,ať to vrátím. Blanka se od knih přesunula pohledem k Blaženě. Několik vteřin ji zkoumala.

Ne tvrdě,spíš s novým druhem pozornosti. „Posaďte se,” řekla nakonec. Do kuchyně zamířila jako první. Blažena dala vařit vodu,pak se posadila naproti ní.

Blanka si sundala sako,a přehodila ho přes opěradlo židle. U ženy,která působila,jako by předem plánovala i způsob,jakým položí kabelku,bylo tohle obyčejné gesto téměř překvapivé. „Jak se vám tady žije? „Zvládám to.

” Blanka se ani neusmála. To vidím. Neptám se,jestli zvládáte práci. Ptám se,jak vám tady je.

Blažena si vzala vteřinu na odpověď. Není to snadné. Je náročný,ale zároveň je předvídatelný. A to je jednodušší,než to vypadá první dny.

Jakmile člověk pochopí,proč něco dělá,dá se s tím pracovat. Vy už víte,proč něco dělá? Něco ano. Blanka nepatrně přikývla.

Prstem jednou přejela po oušku hrnku,a teprve potom pokračovala. Ta odpověď jí zjevně nepřekvapila. Dřív takový nebyl,řekla tiše. Neříkám to jako omluvu,jen jako vysvětlení.

Blažena zůstala zticha. Blanka si její mlčení vyložila správně. A nečekám od vás,že ho budete omlouvat,nebo napravovat. To není vaše práce.

Tahle hranice Blaženu překvapila skoro stejně jako samotná důvěrnost rozhovoru. Kdyby chtěla Blanka pokračovat,pokračovala by sama. A pokračovala. Před třemi lety měl obchodního partnera.

Nebyl to jen člověk z práce,byli si blízcí. Firmu stavěli společně od začátku. Blanka se na chvíli zadívala do stolu. Pak měl Lubomír nehodu.

Nic tragického,ale skončil se zlomeninou na tři týdny v nemocnici. V době,kdy nemohl všechno osobně hlídat,partner využil vlastních podpisových,a rozhodovacích oprávnění,převedl svůj podíl na konkurenta,a prosadil kroky,které Lubomírovu pozici ve firmě výrazně oslabily. Nebyla to věc,kterou by šlo zrušit jedním telefonátem. Lubomír pak musel přes právníky,a nové dohody svou pozici znovu vyjednat,a část vlivu draze vykoupit zpět.

Odmlčela se. Stálo ho to hodně,nejen peníze. Konvice se vypnula,Blažena vstala,zalila čaj. Jeden hrnek postavila před Blanku.

Od té doby nesnáší chaos,pokračovala Blanka. Věci musí být na místě. Informace musí sedět. Lidé musí být čitelní.

Všechno chce mít pod kontrolou. Blažena pomalu přikývla. Proto těch sedm hospodyní. Ano,on je zkouší.

Přesně. Hledá okamžik,kdy něco nezvládnou. Hledá hranici,kde povolí. Blanka sevřela hrnek oběma rukama.

Vy jste zatím nepovolila. Zatím. To je víc,než zvládla většina před vámi. Napila se,potom se na Blaženu podívala přes okraj hrnku.

A nebojíte se ho? Blažena se krátce pousmála bez veselí. Bojím. Jen se snažím,aby to nebylo vidět.

On ten rozdíl pozná. Chvíli obě mlčely. Ze zahrady se ozvalo krátké cvaknutí,a po několika vteřinách tlumené syčení závlahy. Blažena mimoděk pohlédla k oknu.

V tomhle domě měl přesný čas očividně i trávník. Blanka položila hrnek. Vaše matka je na klinice. Bylo to konstatování.

Blažena se napěla jen nepatrně. Ano, uvedla jsem to v dotazníku. Pamatuju si. Jak se jí daří?

Drží se. Za dva týdny má další léčebný cyklus. Kdyby nastal problém s placením,řekněte mi. Odpověď z Blaženy vyletěla rychleji,než chtěla.

To nebude potřeba. Pak hlas zklidnila. Děkuju. Zvládnu to.

Blanka na ní chvíli mlčky hleděla. Dobře,nabízím pomoc,ne dluh. Když ji nechcete,tím to končí. Neurazila se,ani netlačila,jen jednou přikývla.

Když odcházela,oblékla si sako už v předsíni. U dveří se zastavila,stála k Blaženě zády. Začal jezdit domů dřív. Blažena zvedla oči.

Všimla jste si toho? Ano. Dobře. A tím to skončilo.

Blanka vyšla ven. Brána se za ní zavřela. Blažena zůstala v předsíni,a dívala se na zavřené dveře. Cestou zpátky do kuchyně se k ní vracelo jediné slovo:„Dobře.

” Blanka ho neřekla tónem člověka,který kontroloval prach na stole. Zaznělo spíš jako stručné potvrzení,že se něco vyvíjí očekávaným směrem. Blažena položila hrnek do dřezu,a poprvé si položila otázku,kterou při nástupu vůbec neměla důvod řešit. Co přesně si Blanka od její přítomnosti v tom domě slibovala?

Lubomír přijel toho večera kolem 7:30. V předsíni si sundal kabát,a zamířil do kuchyně. Blažena právě krájela chleba. Byla tu matka?

Ano. Kontrola. Co říkala? Že je všechno v pořádku.

Na okamžik se odmlčel. Mluvila s vámi ještě o něčem? Blažena odložila nůž,podívala se na něj. Ano,ale to už byl rozhovor mezi mnou a jí.

Lubomír se nezlobil,jen na okamžik znehybněl se sklenicí v ruce. Možnost,že jeho matka vedla rozhovor,jehož obsah mu nepatří,ho zjevně zastihla nepřipraveného. Rozumím. Vznikla krátká pauza.

Pak si vzal sklenici,nalil vodu,a odešel do pracovny. Blažena ho sledovala až ke dveřím. Najednou si představila,co jí Blanka vyprávěla. Tři roky po zradě si Lubomír zjevně nepostavil kolem sebe jednu velkou zeď.

Udělal něco účinnějšího. Rozložil ji do stovek malých pravidel. Kam patří koření? Jak se skládá ubrousek?

Kdy se smí do pracovny? Blažena už několik týdnů mezi těmi pravidly žila,a začínala poznávat,která chrání dům,a která jeho. V šestém týdnu si Blažena všimla změny až zpětně. Papírků na stole neubylo,ale Lubomír už některé věci nepsal.

Řekl je rovnou,a někdy řekl i něco,co s domácností nemělo společného vůbec nic. Ne,že by předtím žili v naprostém tichu,psali si vzkazy,občas v kuchyni prohodili několik vět. Bylo potřeba něco upřesnit kolem nákupu,jídla,nebo úklidu. Jenže taková komunikace měla vždy stejný účel.

Předat informaci,a skončit. Připomínalo to spojení mezi dispečerem a pilotem. Krátce,přesně,bez všeho,co nebylo nezbytné. A pak se ten způsob začal pomalu rozpadat.

První změna přišla v pondělí večer. Lubomír se vrátil kolem 8. 12. Blaženu už dřívější příjezdy nepřekvapovaly.

Poslední dva týdny se návrat před devátou stal skoro pravidlem. Našel ji v obývacím pokoji. Seděla v křesle u stojací lampy,četla,a měla nohy podtažené pod sebou. Jakmile zaslechla dveře,spustila nohy na zem,a narovnala záda.

Udělala to dřív,než si stačila říct,že sedět v křesle s knihou není porušení žádného bodu pracovní smlouvy. Lubomír si toho všiml. Klidně seďte. Přešel ke svému křeslu,posadil se,otevřel notebook.

Blažena chvíli zůstala ve stejné poloze. Pak si znovu přitáhla nohy pod sebe,a vrátila se ke knize. Asi 10. 12.

minut se ozývalo jen občasné klapnutí kláves. Pak Lubomír promluvil,aniž odtrhl pohled od obrazovky. Co čtete? Blažena zvedla oči od stránky.

Mága o údělu člověka. Poprvé,potřetí. Teď se na ni podíval. Proč by někdo četl stejnou knihu potřetí?

Blažena si palcem přidržela rozečtenou stránku. Protože ve 20. 12. čtete jednu knihu,v 25.

12. jinou,a v 29. 12. zase jinou,i když jsou na papíře pořád stejná slova.

Lubomír několik vteřin mlčel. Text se nezmění,dodala:„Člověk ano. ” Jeho pohled na ní zůstal asi 3. 12.

vteřiny. Pak se vrátil k notebooku. To dává smysl. Blažena obrátila stránku.

U Lubomíra věta bez jediné výhrady znamenala skoro totéž,co pochvala. V úterý položil další otázku. Tentokrát u jídla. Kde jste pracovala předtím?

Blažena mu odpověděla bez dlouhého příběhu. Nejdřív administrativa v zubní ordinaci,potom práce pomocné účetní v menší firmě. Firma skončila,a následovaly brigády. Lubomír poslouchal.

Nevstupoval jí do řeči,nenabízel vlastní hodnocení,prostě čekal,až domluví. Proč jste nešla pracovat v oboru? Protože jsem školu nedokončila. Proč?

Máma onemocnila,když jsem byla ve třetím ročníku. Potřebovala jsem začít vydělávat. Co jste studovala? Architekturu.

Mylička se mu zastavila přibližně v polovině pohybu. Architekturu. Ano. Krátce se na ni zadíval.

Proto ty knihy podle barev. Blažena nejdřív nechápala,kam míří. Pak jí to došlo,a z nějakého důvodu jí to znejistilo. Ne proto,že by se stydila za knihovnu,spíš proto,že si ten detail spojil s něčím z jejího života.

Sám bez nápovědy. Možná,odpověděla. Lubomír dojedl,talíř odnesl,a rozhovor už dál nerozvíjel. Ve středu se stalo něco ještě podivnějšího.

Blažena ošetřovala dřevěnou podlahu na chodbě. Klečela,a kartáčem pracovala přesně tak,jak si vyložila návod na přípravek. Z pracovny vyšel Lubomír. Jakmile zaslechla kroky,posunula se blíž ke stěně,aby měl volnou cestu.

On ale neprošel,zastavil se vedle ní. Držíte ten kartáč špatně? Blažena vzhlédla. Co přesně je špatně?

Lubomír si přidřepl přímo v kalhotách od obleku. Ten obraz byl tak nečekaný,že Blažena na okamžik zapomněla,co chtěla říct. Vzal jí kartáč z ruky. Ve směru vláken.

Blažena se podívala na jeho ruce. Ne napříč. Ukázal jí několik tahů. Když to vedete přes vlákna,povrch se zdrsní.

Potom na něm zůstanou viditelné stopy. Myslela jsem,že to dělám správně. Nedělala jste. Podal jí kartáč.

Blažena ho uchopila. Takhle. Zopakovala pohyb podle něj. Lubomír chvíli sledoval směr štětin,potom téměř neznatelně přikývl,a postavil se.

Děkuju,řekla za ním. Neodpověděl,jenže ani neodešel. Zastavil se u okna na konci chodby,podíval se ven. Blažena pokračovala v práci,přitom ho sledovala koutkem oka.

Stál tam nezvykle nehybně,a díval se někam za keře. Víra v jeho obličeji neznala. Nedíval se soustředěně,ani kontrolně. Pohled měl zaostření někam za zahradu,přestože před oknem nebylo nic,co by vyžadovalo takovou pozornost.

Pane Zahradníku. Otočil hlavu. Blažena si okamžitě uvědomila,že ho vlastně neměla proč oslovit. Nic,řekla.

Jen jsem si chtěla ověřit,jestli mě vůbec slyšíte. Slyším. Nastala krátká pauza. Pak se zeptal:„Na co jste se chtěla zeptat doopravdy?

” Tentokrát byla řada na Blaženě,aby hledala správná slova. „Ty malé stromy ve vaší pracovně na parapetu. ” Lubomír čekal. „Dělal jste je vy?

” Pohled se mu na okamžik odostřil,a hned se zase vrátil k obvyklé pozornosti. Bylo to sotva postřehnutelné,ale Blažena si tím byla tentokrát jistá. Ano. A už je neděláte?

Ne. Jak dlouho? Tři roky. Ta odpověď do sebe okamžitě zapadla s tím,co jí vyprávěla Blanka.

Tři roky,obchodní partner,nehoda,tři týdny v nemocnici. Všechno se lámalo ve stejném období. „Je to škoda,” řekla Blažena. „Jsou opravdu krásné.

” Lubomír se na ni podíval. Tentokrát pohled neodvrátil hned. Blažena v něm nečetla žádné velké přiznání. Jen pár vteřin,během nichž Lubomír nepřepočítával,co smí být vidět,a co už ne.

Pak změnil téma tak prudce,až Blažena zamrkala. Obědvala jste dnes? Prosím? Viděl jsem,že jste uvařila jednu porci.

Pro mě? Ptám se,jestli jste jedla vy. Blaženu otázka zaskočila víc,než by měla. Jím obvykle později,až odjedu.

Většinou ano. Proč? Blažena na kartáč v ruce na okamžik zapomněla. Přišlo mi,že to tak má být.

Lubomír se zamračil jen nepatrně. Dokud tady pracujete,je tohle i váš domov. Řekl to stejně věcně jako před chvílí pokyn ke směru vláken. Jenže tím jednou větou zrušil pravidlo,které si Blažena vytvořila sama.

Vařte pro dva. Pak se otočil,a odešel do pracovny,dřív než stačila zjistit,jestli od ní čeká odpověď. Blažena zůstala na kolenou,kartáč držela nad podlahou,a dívala se na dveře,které se za ním zavřely. Tohle je i váš domov.

Neřekl to jako nabídku,ani jako pokus být milý. Byla to pro něj zřejmě další věcná informace,stejně samozřejmá jako směr vláken ve dřevě. Právě proto v ní zůstala. Následující den připravila dvě porce.

Lubomír dorazil kolem p:30,a na kuchyňském stole uviděl dva talíře. Od návštěvy Libora Hampla se ostatně večeře pomalu přesunuly z jídelny do kuchyně. Nikdo to nenavrhl,nikdo o tom nerozhodl. Jednoho dne prostě začali jíst tady,a už u toho zůstali.

Lubomír si sedl bez komentáře. Jedli skoro celou dobu mlčky. Skoro. V polovině večeře se zeptal:„Co jste dala do omáčky?

” Blažena mu vyjmenovala koření. Přikývl. To bylo všechno,jen několik slov. Přesto to nebyla provozní poznámka,ani oprava chyby.

Před pár týdny by se u stejného stolu ozvalo nananejvýš,co je přesolené,nebo špatně složené. Teď se Lubomír ptal,protože ho odpověď opravdu zajímala. Po jídle Blažena uklidila nádobí. Lubomír zůstal sedět u stolu s telefonem v ruce.

Nikdy předtím si neuvědomila,že neodchází. Když měla poslední talíř čistý,utřela si ruce. Půjdu nahoru. Hm.

Ani nezvedl oči. Blažena už byla skoro ve dveřích,když za sebou uslyšela. Jarošová. Otočila se.

Lubomír měl stále telefon v ruce. Dnešní kuře bylo lepší než minule. Blažena chvíli čekala,jestli ještě něco dodá. Nedodal.

Přidala jsem estragon. Dávejte ho tam pokaždé. Dobře. Vyšla z kuchyně.

Na schodech se zastavila,opřela se na okamžik zády o stěnu,a podívala se dolů ke kuchyni,odkud ještě svítilo světlo. Měla chuť vrátit se,a zeptat se,zda bylo kuře opravdu jen lepší než minule. Místo toho se sama nad tou myšlenkou zarazila. Pak pokračovala do patra.

Ráno na kuchyňském stole neležel žádný vzkaz. Blažena se u prázdného místa zastavila déle než u všech předchozích papírků. Teprve absence jí ukázala,že na jeho přesný rukopis začala čekat. Poprvé za šest týdnů.

V sedmém týdnu si Blažena přestala namlouvat,že má všechno pod kontrolou. Neprozradil jí žádný dotek,ani velká věta. Prozradil jí obyčejný hrnek. Jednoho rána ho položila na Lubomírovo místo,podívala se na něj,a ještě dřív,než si to stihla zakázat,jí hlavou proběhlo.

Dneska vypadá unaveně. Ta myšlenka přišla sama,hned za ní další. Včera zůstal dlouho v pracovně. Světlo tam svítilo skoro do jedné.

Měl by se večer pořádně najíst,místo aby před 11. 12. otevřel lednici,a hledal něco,co se dá sníst bez přemýšlení. Blažena držela ruku na opěradle židle,a najednou se zarazila.

Přemýšlí o něm,ne o zaměstnavateli,ne o člověku,jehož domácnost spravuje. O Lubomírovi. O něm samotném. A to už nešlo schovat pod pracovní povinnosti,seznam nákupů,ani rozpis úklidu.

Věděla to velmi dobře. Ještě ten den zavolala Valérii Macháčkové,kamarádce,kterou znala od školy. Mám problém. Oznámila bez úvodu.

Jaký problém? Takový ten,který si člověk ideálně vůbec nemá vyrobit. To je velmi konkrétní. Blažena zavřela oči.

Začínám na majitele domu myslet víc,než bych měla. Na druhém konci linky nastalo ticho. Pak Valérie spustila výslech. Je děsivý?

Ne. Starý. Je mu 38. 12.

Ženatý? Není. Tak kde přesně vidíš katastrofu? Valérie,já pro něj pracuju,vařím mu,uklízím,bydlím v jeho domě.

Tohle jsou přesně ty situace,kdy se věci nemají míchat. A mícháš je? Blažena chvíli mlčela. Snažím se je nemíchat.

To nebyla moje otázka. Valérie si povzdechla. Dobře,nedělej žádné hlouposti. Ta práce je pořád tak dobrá,jak jsi říkala.

Ano,hodně. A tvoje máma? Další léčebný cyklus má začít koncem týdne. Doktoři říkají,že je vidět posun.

Tak se soustřeď na tohle. Nehledej problém tam,kde ještě žádný není. Blažena jí řekla,že nic nehledá. Rozloučili se,telefon položila,a okamžitě zjistila,že příkaz nemyslet na Lubomíra funguje přibližně stejně dobře jako příkaz nemyslet na něco ve chvíli,když vám to někdo právě zakáže.

Ve středu přijal Lubomír v 7. 12. Pod paží nesl složku. Když procházel kuchyní,Blažena zahlédla vyčnívající papíry,výkresy.

Rozložil je na jídelním stole. Jeden roh zatížil hrnkem,druhý sklenicí,aby se papír nekroutil. Pak si sedl,a sklonil se nad plán. Blažena mezitím připravovala večeři.

Kolem výkresů se pohybovala opatrně. Talíře stavěla tam,kde zbylo místo. Papíry posouvala jen o několik centimetrů,aby se ničeho nedotkla zbytečně. Po chvíli zvědavost vyhrála.

Co je to? Lubomír stále sledoval výkres. Návrh parku. Prstem ukázal na střední část.

Hlavní alej. Klient trvá na symetrii,ale terén jí nedovoluje. Řešíme to tři týdny. Blažena položila na stůl další talíř.

Teď už se na výkres podívala pořádně. Dvě dlouhé rovnoběžné linie,mezi nimi schématické značky stromů. Vlevo terén klesal. Výškové kóty to ukazovaly jasně.

Blažena se naklonila blíž. A proč místo symetrie neuděláte rytmus? Lubomír zvedl hlavu. Co tím myslíte?

Symetrie nutí levou stranu kopírovat pravou,ale rytmus potřebuje něco jiného. Opakování,stejné rozestupy,stejnou logiku,ne nutně zrcadlo. Ukázala na levou stranu výkresu. Tady už terén sám vytváří rozdíl.

Kdyby byly na jedné straně vyšší stromy,a na druhé nižší,ale rozestupy zůstaly stejné,pořád to bude působit uspořádaně. Jen ne mechanicky symetricky. Lubomír ji nepřerušil. Díval se na ni zvláštním způsobem.

Vy jste studovala architekturu tři roky. Dva a půl,opravila ho. Ale krajinářskou architekturu nás učil opravdu dobrý pedagog. Lubomír se znovu podíval na plán.

Vzal tužku. Blažena ho ještě nikdy neviděla kreslit. Čekala váhání. Nepřišlo.

Ruka se pohybovala rychle,a jistě. Několik čar,krátké značky,úprava rozestupů. Sedněte si. Blažena na něj pohlédla.

Proč? Protože mi to máte ukázat přesně. Na okamžik zaváhala,pak obešla stůl. Nesedla si proti němu jako obvykle,ale vedle něj,aby oba viděli plán ze stejné strany.

Lubomír odložil tužku. Blažena ji vzala. Začala ukazovat jednotlivé body,vysvětlovala výškový rozdíl. Mluvila o tom,jak oko vnímá hmotu stromu jinak nahoře,a jinak ve svahu.

Ukázala,kde by bylo možné zachovat rytmus bez doslovného zrcadlení. Lubomír poslouchal,nevstupoval jí do řeči,jen občas položil krátkou otázku,přesnou,takovou,která jí nutila domyslet řešení o krok dál. Odpovídala. Nevšimli si,jak ubíhá čas?

Seděli nad výkresem skoro hodinu. Vedle nich mezitím chladla večeře. Lubomír,který dokázal řešit směr ubrousku,se ani jednou nepodíval na talíře. Poprvé nějaké domácí pravidlo prohrálo s něčím,co dělali společně.

Večeře mezitím vystydla. Blažena to zaregistrovala,ale nic neřekla. Když skončila,ležel před nimi úplně stejný plán,a přitom vypadal jinak. Na několika místech její poznámky.

Vedle nich Lubomírovi. Čáry se křížily,některé byly přeškrtnuté,jiné doplněné. Lubomír si celý návrh ještě jednou prohlédl. Tohle funguje.

Neřekl to přímo jí,spíš přemýšlel nahlas. Blažena se opřela o židli. Tak aspoň k něčemu byly ty dva a půl roku. Lubomír se k ní otočil.

Vy jste tu školu opravdu nedokončila? Ne. Škoda. Blažena pokrčila rameny.

Život někdy změní plán dřív,než ho stačíte dokončit. Můžete se vrátit? Můžu. Tentokrát to neodmítla,jen připustila možnost.

Pak si uvědomila,jak blízko vedle sebe sedí. Ne přes celý stůl,vedle sebe. Rameno téměř u ramene. Blažena vstala rychleji,než bylo nutné.

Vzala jeho talíř. Ohřeju vám to. Není třeba. Lubomír se podíval na jídlo.

Studené se dá sníst. To od vás zní skoro dobrodružně? Neodpověděl,ale na okamžik se v jeho tváři objevil ten známý pohyb před úsměvem. Nakonec jedli tak,jak jídlo zůstalo.

Mlčky. Jenže jejich ticho se znovu změnilo. Nebyla v něm tvrdost prvních dnů,ani prázdnota lidí,kteří spolu nemají nic společného. Bylo to ticho dvou lidí,kteří už něco sdíleli,a nemuseli to hned pojmenovat.

V pátek měla podle rozpisu volno,a jela na kliniku za matkou. Viktorka Krejčí seděla v křesle u okna. Bylo jí 61. 12.

,ale nemocná její přímosti nic nezměnila. Blažena teprve odložila tašku. A matka si ji několik vteřin prohlížela. Ty ses změnila?

Blažena si automaticky sáhla k vlasům. Vypadám úplně normálně. Nemluvím o tom,jak vypadáš. Mami,já pořád nad něčím přemýšlím.

Viktorka se opřela do křesla. Nad něčím. Blažena neodpověděla. „To je rozdíl,” dodala matka.

Chvíli ji ještě sledovala. Pak se podívala na tašku z jablky,kterou dcera přinesla. A ten majitel domů? Blažena vzala jedno jablko.

Co s ním? Jaký je? Začala jablko loupat. Viktorka slupku neměla ráda.

Složitý. Odřízla další proužek. Ale není špatný. Viktorka si ta slova zopakovala pomaleji.

Není špatný. Je uzavřený. Něco se mu stalo,a od té doby kolem sebe všechno zamyká. Blažena podala matce oloupané jablko.

Viktorka si ho vzala. To se nikdy dá léčit. Já nejsem jeho terapeutka. Taky jsem nemluvila o terapii.

Blažena odložila nůž. Na to už odpověď neměla. Cestou zpátky seděla ve vlaku u okna. Za sklem ubíhaly domy,ploty,nádraží,zahrady.

A Blažena si v duchu vydala jasný příkaz. Stop. Je to práce. Ona je hospodyně.

Lubomír je zaměstnavatel. Nic víc. Všechno ostatní musí vzít,uklidit někam dozadu,a zavřít. Stejně jako věci v tom domě.

Uklidit,zamknout. Přesně tak. Do domu dorazila kolem 8. 12.

večer. Lubomír už byl doma. Pod dveřmi pracovny prosvítalo světlo. Blažena vešla do kuchyně.

Na stole čekal papírek. Vzala ho. Klient souhlasil s rytmem místo symetrie. Blažena si tu větu přečetla ještě jednou.

Nebyl pod ní podpis,ani velké poděkování. Přesto poprvé po letech držela v ruce konkrétní důkaz,že její nedokončené studium pořád k něčemu je. Váš nápad? Dvě krátké věty.

Bez dovědku,bez pochvaly,bez zbytečného slova. Blažena držela papírek,a připomínala si vlastní příkaz. Uklidit,zamknout. Uklidit,zamknout.

Jenže se přitom usmívala,a ten úsměv odmítal spolupracovat. V neděli odpoledne se ukázalo,jak křehké to pevné místo ve skutečnosti bylo. Žádné předchozí varování,žádný dlouhý konflikt. Stačilo několik vět z obývacího pokoje,které Blažena vůbec neměla slyšet,a všechno,co si za osm týdnů v domě vybudovala,dostalo jiný význam.

Od nástupu uplynulo osm týdnů,téměř dva měsíce. Za tu dobu si zvykla na dům,stejně jako na rutinu,kterou v něm měli. Na ranní vůni kávy,na světlo stojací lampy u Lubomírova křesla,na jeho kroky,na ticho,které už dávno nebylo tak cizí jako první den. V neděli přijela Blanka Němcová,znovu bez ohlášení,stejně vzpřímená,stejně dokonale upravená.

Jen situace byla jiná. Lubomír tentokrát nikam neodjel,byl doma. Blažena slyšela z kuchyně,že spolu mluví v obývacím pokoji. Zpočátku tiše,vyrovnaně.

Soustředila se na práci,a nesnažila se jejich rozhovor poslouchat. Pak se ale tón změnil. Hlasy zesílily. Pořád to ještě nebyla hádka,spíš tlak,který už nešlo udržet v běžné hlasitosti.

Blažena se při krájení zastavila. Jen jsem se tě zeptala,jak se poslední dobou cítíš,říkala Blanka. Lubomír odpověděl okamžitě. Neptala ses jen tak.

V jeho hlase byla tvrdost,kterou si doma obvykle držel pod kontrolou. Měla jsi její profil s fotografií ještě před pohovorem. Viděl jsem ho u tebe v telefonu. Blažena pomalu položila nůž na prkénko.

Lubomíre,tři dny předtím,než zavolala kvůli inzerátu,si mi ukázala její veřejný profil z pracovního portálu,a řekla:„Podívej,zajímavá žena. ” Chceš mi říct,že to byla náhoda? V obývacím pokoji nastalo ticho. Lubomír pokračoval.

Teď mluvil tišeji,a tím působila každá věta ostřeji. Našla ji. Poslala si jí ten inzerát. Jak to bylo?

Blanka odpověděla opatrněji. Našla jsem její veřejný profil,když jsem procházela lidi,kteří hledali práci. Nepsala jsem ji. Inzerát jsem pak zveřejnila na stejném portálu,i jinde.

Blažena se ozvala sama. Ale věděla jsi o ní předtím. Ano. A z těch profilů si právě její ukázala mě.

Další ticho. Blažena stála u kuchyňské linky. Prsty,kterými se opírala o hranu linky,jí stuhly chladem. Z obývacího pokoje se znovu ozvala Blanka.

Myslela jsem,že by pro vás oba mohlo být dobré se poznat. Je chytrá,samostatná,a osm týdnů zvládá něco,od čeho všechny před ní odešli. Já jsem jen… Lubomír jí skočil do řeči.

Snažila ses mi ji dohodit. Tentokrát v jeho hlase nebylo pochyb. V mém vlastním domě. Nevybrala si ji do té práce jen proto,že jsem potřeboval hospodyni.

Hospodyni potřebuješ. Ten dům je velký,a jsi v něm sám. Je mi 38. 12.

Právě. Následovala dlouhá pauza. Blažena se ani nepohnula. Pak Lubomír řekl:„Prosím,odejdi.

” Lubomíre,prosím tě,odejdi. V předsíni se ozvaly kroky,otevřely se dveře. Pak se celý dům ponořil do ticha. Blažena zůstala stát u linky.

Čekala. Po chvíli zaslechla další kroky. Ty už poznala. Lubomír vešel do kuchyně.

Blažena se k němu otočila. Jeho tvář vypadala stejně uzavřeně jako první den po rozbité váze. Jenže tehdy znala jen tuto podobu,teď už znala i jinou. Muže,který seděl nad výkresem,a opravdu poslouchal.

Člověka,který jí dovolil změnit knihovnu. Muže,který se zastavil u okna,a na pár vteřin zapomněl hlídat vlastní výraz. V jeho tváři po těch předchozích týdnech nezůstalo nic,čeho by se mohla zachytit. Slyšela jste to?

Nebyla to otázka. Blažena nelhala. Část. Lubomír se na ni díval.

Věděla jste o tom? Ne. Jeho pohled na ní zůstal déle,než jí bylo příjemné. Nepřejížděl jí po tváři.

Držel se očí,soustředěně,a nepříjemně přesně. Blažena neuhnula. Nevěděla jsem,že vám před pohovorem ukázala moji fotografii. Viděla jsem inzerát.

Zavolala jsem sama. To je pravda. Lubomír udělal krátkou pauzu. Ale vybrala právě vás.

Za to,koho vaše matka vybere,nemůžu. Mohla jste mi to říct. Blažena se nadechla. Jak když jsem o tom nic nevěděla?

Udělala k němu jeden krok. Pane Zahradníku,ten inzerát jsem našla kolem p:30 večer. Seděla jsem u notebooku,a počítala,z čeho zaplatím další léčbu mámy. Druhý den ráno jsem zavolala.

Tu práci jsem potřebovala. To je všechno. Lubomír mlčel. Blažena pokračovala.

Jestli mi nevěříte,nemá smysl tady zůstávat. Na okamžik se mu v obličeji něco pohnulo. Příliš rychle,aby si byla jistá,co to bylo. Lubomír sevřel čelist.

Pracovní poměr ve zkušební době dnes ukončím písemně,řekl. Pokoj máte podle dohody k dispozici do zítřejšího poledne. Tím se spor změnil v něco,co už nešlo odvolat pouhou omluvou u kuchyňského stolu. Za chvíli bude mít datum,podpis,a dva výtisky.

Blažena se na něj dívala jednu jedinou vteřinu,ani déle. Pak přikývla. Ne,stejně odejdu dnes. Odešla do svého pokoje.

Kufr stále ležel pod postelí,ten stejný,se kterým přijela před osmi týdny. Vytáhla ho,otevřela,a začala skládat věci. Bez chaosu,bez spěchu. Nebyl důvod někam utíkat,a vlastně ani nebylo kam.

Oblečení,nabíječka,několik drobností,nakonec kniha. Záložku měla na straně 243. 12. ,takže se za osm týdnů přece jen posunula o pořádný kus dál.

Zavřela knihu,polozila ji do kufru,pak si uvědomila něco dalšího. Ruce se jí netřásly ani trochu. Všimla si toho skoro s překvapením. Po hodině sešla do přízemí,kufr táhla vedle sebe.

Tašku měla přes rameno. Dveře obývacího pokoje byly otevřené. Lubomír seděl v křesle. Notebook měl zavřený,díval se z okna.

Blažena se zastavila ve dveřích kuchyně. Na stole ležela obálka se dvěma výtisky písemného zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Datum souhlasilo. Jeden výtisk si vzala,na druhém jen potvrdila převzetí.

Když svůj výtisk zasunula do tašky,zašustil stejně obyčejně jako každý jiný dokument. Jenže od té chvíle už nebyla žena,která z domu odchází pohádce. Byla bývalá zaměstnankyně,která má v ruce konec pracovního vztahu. Klíč mám nechat na stole?

Ano. Lubomír se neotočil. Blažena položila klíč doprostřed kuchyňského stolu,na stejné místo,kde po celých osm týdnů ležely jejich papírky. Pak vzala čistý lístek,napsala několik řádků rychle,bez oprav,bez přemýšlení nad stylem.

Kuře estragon vždycky. Dřevěná podlaha v pracovně na sucho,po směru vláken. Koření abecedně,kurkuma mezi koriandrem a paprikou. Hodně štěstí.

Lístek položila vedle klíče. Pak vyšla hlavními dveřmi. Brána se otevřela. Sama.

Možná. Možná Lubomír stiskl tlačítko někde uvnitř. Blažena to nevěděla. Šla po světlé kamenné cestě stejným směrem,kterým před osmi týdny přicházela.

Tentokrát se neohlédla ani jednou. Taxík čekal před branou. Objednala ho ještě během balení. Řidič se zeptal na adresu.

Blažena mu nadiktovala svůj starý podnájem. Pokoj,který si navzdory nákladům nechala jako pojistku. Přesně pro případ,že práce skončí dřív,než slibovala vysoká odměna. Sedla si dozadu.

Po celou cestu hleděla před sebe. Za oknem nejprve ubíhaly velké domy. Pak začaly běžné ulice předměstí,nižší domy,zastávky,parkující auta. Telefon zůstal v kabelce,a zůstal tichý.

Když taxík zastavil,Blažena vytáhla kufr,a odnesla ho dovnitř. Pokoj přivítal starou známou směsí vůně tapet,a zvuků lidí za stěnou. Posadila se na postel. Teprve teď jí došlo,kolik věcí za těch osm týdnů přestala vnímat jako cizí.

Vysoké stropy v Lubomírově domě,ticho,které nepropouštělo sousední televizi,dobrá káva v kuchyni,ranní zvuk spuštěné závlahy v zahradě,papírky na stole,jeho kroky na schodech. Blažena zasunula telefon do kapsy. Za stěnou právě sousedka zapnula televizi. Zvuk prošel tenkou příčkou okamžitě.

Blažena si lehla přes peřiny. Nad ní byl nízký strop. V rohu vedla prasklina. Úplně jiný strop,úplně jiný dům.

Tři dny se Lubomír neozval. Blažena si opakovala,že je to naprosto logické. Proč by měl volat? Už pro něj nepracovala.

Neměli spolu co řešit. Tu větu používala jako pravidlo,které je potřeba zopakovat dostkrát,aby začalo fungovat. Ráno,když si v malé společné kuchyni podnájmu vařila kávu,čtyři plotýnky,každý nájemník vlastní police v lednici. Všechno obyčejné,a známé.

Přes den při procházení pracovních nabídek. A večer,když za tenkou stěnou sousedka pustila televizi,a do pokoje pronikl zvuk cizí domácnosti. Nemá důvod volat. Druhý den narazila na nabídku práce,která nevypadala špatně.

Menší architektonický ateliér hledal administrativní pracovnici. Zkrácený úvazek,plat spíš průměrný. Blažena se na inzerát dívala chvíli déle než na ostatní. Pak otevřela email,přiložila životopis,napsala krátkou zprávu,odeslala.

Za dvě hodiny přišla odpověď:„Přijďte ve čtvrtek na pohovor. ” Dobře,tak tedy dál. Ve čtvrtek ráno jí zavolala Viktorka. Jak se máš?

Blažena držela telefon mezi ramenem a uchem,a hledala v tašce klíče. Normálně. Hledám práci. Na druhém konci nastalo krátké ticho.

Ty už tam nejsi? Ne. Pracovní poměr skončil ve zkušební době. Co se stalo?

Blažena zavřela tašku. Je to složité. Něco se stalo mezi ním a jeho matkou. Já jsem se ocitla uprostřed věci,o které jsem nic nevěděla.

Nebyla to moje vina,ale teď už je to vlastně jedno. Blaženo. V tom jediném slově bylo všechno,co matka potřebovala říct. Mami,opravdu to zvládnu.

Dnes mám pohovor. Vypadá to jako normální místo. Peníze ještě mám,takže kvůli léčbě se teď nemusíš bát. Já se neptám na peníze.

Já vím. Blažena se podívala do zrcadla. Všechno je v pořádku. Viktorka mlčela dost dlouho na to,aby ta věta začala znít falešně i Blaženě.

Pak řekla:„Ty se slyšíš? ” Slyším. Tak já taky. A dál na netlačila.

Pohovor byl klidný. Ateliér sídlil ve starším domě,a zabíral dvě místnosti. Vysoké stropy,mírně křivá okna. Na stěnách vytištěné výkresy,a několik vzorků materiálů.

Ve vzduchu byla cítit směs papíru,a barvy. Vedoucí byla žena kolem 45. 12. Krátké vlasy,rychlá mluva.

Ptala se na předchozí práci,na nedokončené studium,na důvod,proč si Blažena kdysi vybrala architekturu. Blažena odpovídala poctivě. Nic si nevylepšovala,nic neskrývala. Vedoucí si udělala poslední poznámku,a zavřela desky.

Na administrativní práci máte zkušeností dost,” řekla. „Jen vám raději řeknu rovnou,že tahle pozice není zadní vchod k projektování. Bez dokončené školy,a odpovídající praxe vám to slíbit nemůžu. ” Blažena přikývla.

Rozumím. Trochu jí to zabolelo,ale právě proto té ženě věřila víc než někomu,kdo by jí po 20. 12. minutách sliboval novou kariéru.

Ozveme se nejpozději v pátek,uzavřela vedoucí. Blažena poděkovala,a vstala. Do pátku teď měla čekat na odpověď z místa,které by jí mohlo vrátit běžný život. Překvapilo jí,že právě to ji neuklidnilo.

Vyšla z budovy,a teprve venku si uvědomila,že téměř celou dobu přemýšlela o něčem jiném. O Lubomírovi v křesle,o jeho zavřeném notebooku,o tom,jak se při jejím odchodu díval z okna,a neotočil se. Blažena sama sebe v duchu zarazila. Dost.

Došla ke vstupu do metra,sešla po schodech,nastoupila do plné soupravy,držela se tyče,a v tmavém skle proti sobě viděla vlastní odraz. Bledší tvář,než by chtěla. Kruhy pod očima,které ráno korektor zakryl jen částečně. Večer zavolala Valérie.

Tak co? Nedělej to. Povídej. Blažena se opřela o čelo postele.

Jeho matka to celé předem trochu naaranžovala. Našla můj veřejný profil dřív,než jsem zavolala. Ukázala ho Lubomírovi,a pak dala inzerát i na stejný pracovní portál. Já jsem se ozvala sama,ale ona už věděla,koho by chtěla dostat k pohovoru.

Lubomír na to přišel,a usoudil,že jsem o tom věděla. Věděla? Ne. Takže ti nevěřil?

Nevěřil. Řekla jsi mu,jak to bylo? Řekla. A co udělal?

Blažena na chvíli zavřela oči. Ukončil se mnou pracovní poměr ve zkušební době,písemně,a já odešla ještě ten večer. Valérie se několik vteřin neozvala,pak rozhodla. Je to idiot.

Blažena automaticky odporovala. Je to člověk,kterého už jednou někdo podrazil. V podobných věcech reaguje dřív,než začne přemýšlet. Posloucháš se,co?

Obhajuješ ho? Neobhajuju. Jen vím,odkud ta reakce přišla. Valérie ji nenechala schovat se za vysvětlení.

Rozumět důvodu není totéž jako přijmout následek. Blaženo. Poslal pryč tebe,ne svou minulost. Ta věta zůstala chvíli mezi nimi.

V tomhle případě je mezi vysvětlením a obhajobou rozdíl skoro nulový. Blažena zůstala zticha. Valérie si povzdechla. Ty ses do něj zamilovala.

Pracovala jsem u něj osm týdnů. To je časový údaj,ne odpověď. Blažena se zadívala na protější stěnu. Drobný květinový vzor tapety.

Znala ho několik let,a stejně jí nikdy nepřestal připadat cizí. Nevím,řekla nakonec. Možná. A teď už na tom nezáleží.

Samozřejmě,že záleží. Zavolej mu. Ne. Proč ne?

Blažena odpověděla bez přemýšlení. Protože mi řekl,ať odejdu,tak jsem odešla. To je všechno. Blaženo.

Valérie. Dost. Zvládnu to. Díky,že ses ozvala.

Hovor ukončila. Zvládnu to. Ta dvě slova byla v jejím životě skoro univerzální odpověď. Když onemocnila máma,zvládnu to.

Když musela opustit školu,zvládnu to. Když střídala jednu práci za druhou,a každý měsíc počítala peníze téměř na korunu,zvládnu to. A pokaždé opravdu nějak zvládla pokračovat,takže zvládne i tohle. Jen musí přestat dělat drobnosti automaticky.

Ráno nevyndávat druhý hrnek. Večer se nedívat na telefon ve chvíli,kdy by Lubomír obvykle přijížděl. A při vaření nečekat,že někdo z vedlejší místnosti řekne,co je na omáčce špatně. Není to člověk,přesvědčovala se.

Je to zvyk. Osm týdnů stačí na to,aby si člověk zvykl na místo. Na určitý rytmus dne,na vůni kávy,na kroky na schodech,na papírek na stole. To všechno.

Ale ne na člověka. Určitě ne na člověka. Do neděle se jí skoro podařilo vlastní verzi přijmout. Je to jen zvyk.

Nic víc. Přesně týden po odchodu,v neděli ráno,jí zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Blanky Němcové. Blažena na něj několik vteřin hleděla,pak hovor přijala.

Ehm,prosím,Blaženo. Už první slovo znělo jinak,než si Blanku pamatovala. Méně jistě,méně ostře. Potřebuji vám něco říct.

Poslouchám. Na druhém konci se Blanka krátce nadechla. To,co jsem udělala vůči vám,nebylo fér. Neměla jsem vás použít jako prostředek k tomu,abych něco změnila v synově životě.

A už vůbec ne bez toho,abyste o tom věděla. Nepřidala žádné „ale”. Právě to Blaženo přimělo poslouchat dál. Blažena nic neřekla.

Blanka pokračovala sama. Chtěla jsem mu pomoct. Vím,že tím se to neomlouvá. Nejdřív jsem našla váš veřejný profil na pracovním portálu.

Neoslovila jsem vás přímo,ale inzerát jsem dala i tam,a doufala,že si ho všimnete. Vy jste zavolala sama. Jenže já už předem věděla,koho bych chtěla dostat k pohovoru. To vůči vám nebylo poctivé.

Krátce se odmlčela. Pak jsem vás poznala osobně,a připadala jste mi jako člověk,který se jen tak nezlomí. Jako někdo,komu není všechno jedno. Její hlas na okamžik zeslábl.

Lubomír je tři roky v tom domě sám. Všechno tam funguje. Všechno je čisté,přesné,a na svém místě. Jenže z domu se mezitím stalo něco jako hrobka.

Pořádek tam zůstal. Život ne. Blažena zavřela oči. Paní Němcová,počkejte.

Ne,potřebuju to doříct. Následovala pauza. Nespí. Blažena otevřela oči.

Mluvila jsem s ním včera. Nevolávám,protože neumí požádat o odpuštění. Nikdy to neuměl. Je to jeho chyba.

Klidně tomu říkejte vada. Já o ní vím. Ale je tam teď zase sám,a ten dům je znovu mrtvý. Blažena stála u okna svého pokoje.

Dole byl úplně obyčejný dvůr. Lavička,houpačka,několik holubů,kteří se motali po dlažbě. Proč mi to říkáte? Blanka odpověděla tiše.

Protože on vám sám nezavolá. Tou větou Blanka předala další krok někomu,koho už jednou bez dovolení postrčila správným směrem,podle vlastních představ. Tentokrát Blažena věděla,že rozhodnutí musí zůstat jen na ní. A co ode mě čekáte?

Že budu vědět,co s tím mám dělat? Tentokát mlčela Blanka,pak řekla:„Nemusíte dělat vůbec nic. Je to vaše rozhodnutí. Jen nechci,abyste odcházela s pocitem,že jste něco způsobila vy.

Způsobila jsem to já. ” Lubomír už to ví,jen neumí udělat další krok. Hovor skončil. Blažena nechala ruku s telefonem pomalu klesnout.

Zůstala u okna. Na lavičce se dva holubi odstrkovaly od drobků. Prázdná houpačka se ve větru pohybovala dopředu,a zpátky. Hrobka.

To slovo se jí nelíbilo,a přesto mu rozuměla. Představila si Lubomíra v domě před svým příchodem. Dokonalé linie,čisté povrchy,knihy přesně tam,kam patří. Žádný hrnek navíc,žádný špatně otočený ubrousek,a žádný člověk,který by večer v kuchyni mluvil sám se sebou při vaření.

Blažena ten dům znala jinak. Znala vůni jídla,která se držela na chodbě. Znala teplé světlo stojací lampy,papírky na stole,dva talíře v kuchyni. Znala jeho kroky,a také věděla,jak málo stačilo,aby ten obrovský prostor přestal působit prázdně.

Vzala telefon,otevřela aplikaci na taxi. Prst jí zůstal nad obrazovkou. Aplikaci zase zavřela. Sedla si na postel.

V rohu stál kufr. Teprve teď jí došlo,proč jí od návratu tolik vadí,že ho má pořád na očích. Stále nebyl vybalený. Kufr byl první věc v pokoji,která jí odpověděla dřív,než ona sama.

Kdyby byla přesvědčená,že se sem vrátila natrvalo,už by v něm nic nezůstalo. Ne úplně. Polovina věcí zůstala uvnitř. Každé ráno si z kufru něco vzala,a večer to klidně vrátila zpátky,místo aby otevřela skříň.

Blažena si to poprvé přiznala. Do pokoje se vrátila,ale návrat pořád nedokončila. Proč ho vlastně nevybalila? Vstala,vzala telefon,znovu otevřela aplikaci.

Tentokrát adresu zadala. Blažena požádala řidiče,aby zastavil asi blok před domem. Seděla na zadním sedadle,a dívala se na známou odbočku. Řidič nic neříkal,tak sametr dál počítal jízdu.

Blažena přitom seděla bez pohybu. V hlavě si zkoušela možné věty. Přijede,zazvoní,Lubomír otevře,nebo neotevře. Možná ji vyslechne,a řekne jen několik strohých slov.

Možná jí připomene,že pracovní vztah skončil. Ona se pak otočí,sedne do taxíku,a pojede zpátky s pocitem,že udělala něco zoufalého,a zbytečného. Proč vystupovat? Řidič se po chvíli ozval.

Jedeme dál. Blažena se nadechla. Ano,jedeme. Za minutu už před sebou viděla kovanou bránu.

Vystoupila,stiskla tlačítko videotelefonu,čekala. Nic. Pak se zevnitř ozvalo cvaknutí. Brána se začala otevírat.

Stejný pohyb jako při první návštěvě. Jen tehdy nevěděla,co je za branou. Teď přesně věděla,co může ztratit. Podruhé,bez pozdravu,bez otázky,stejně jako poprvé.

Blažena nevěděla,jestli ji Lubomír viděl na kameře,a pustil ji dovnitř,nebo jestli systém otevřel automaticky. Za chvíli to zjistí. Vykročila po světlé kamenné cestě. Tentokrát ji ty dokonale ostříhané keře nepřekvapily.

Znala je. Znala i každý metr cesty mezi bránou a domem. Ještě než došla ke schodům,otevřely se vstupní dveře. Lubomír stál v nich.

Neměl sako. Rukávy košile měl vyhrnuté k loktům. Blažena ho tak vídala málokdy. Díval se přímo na ni.

Zastavila se na spodním schodu. Ani jeden se chvíli nepohnul. Mohly to být tři vteřiny,možná méně. Působily delší.

Blažena promluvila první. O té fotografii jsem opravdu nevěděla. Lubomír nic neřekl. Nevěřil jste mi.

Chápu,že jste měl důvod být podezřívavý,ale potřebuju,abyste věděli jednu věc. Když jsem řekla,že jsem ten inzerát našla sama,byla to pravda. Přihlásila jsem se sama. Potřebovala jsem peníze na léčbu mámy.

Nebylo zatím žádný plán. Lubomír ji pořád sledoval. Blažena se nadechla. To je všechno.

Mohla jsem vám to napsat,ale připadalo mi správnější říct to osobně,a omlouvám se,že jsem přijela bez ohlášení. Otočila se. Za zády zaznělo ostře:„Jarošová. ” Zastavila se.

Několik vteřin zůstala otočená zády. Teprve pak se pomalu obrátila. Lubomír už scházel po schodech. Zastavil se tak blízko,že mezi nimi zůstalo sotva půl kroku.

Blažena musela zvednout hlavu,aby mu viděla do očí. Já jsem věděl,že jste mluvila pravdu. Všechna předchozí obvinění na okamžik ustoupila jedné horší otázce. Jestli jí věřil.

Proč ji přesto nechal odejít? Blažena se ani nepohnula. Ta věta byla horší než další obvinění. Viděl jsem to už v kuchyni,pokračoval Lubomír.

Zeptal jsem se,a vy jste odpověděla okamžitě,bez vymýšlení,bez nervózního hledání slov. Umím lidi číst. Bohužel je to součást mé práce. Blažena na něj hleděla.

Proč jste mě poslal pryč? Lubomír neodpověděl hned. Jeho mlčení tentokrát nebylo způsob,jak rozhovor ukončit. Bylo vidět,že hledá větu,kterou sám nechce říct špatně.

Protože jsem se lekl. Blažena čekala vysvětlení o důvěře,kontrole,nebo své matce,jen ne tohle. Čeho? Lubomír se poprvé od jejího příchodu krátce podíval stranou.

Toho,že to není jen práce. Jeho pohled neuhnul. Matka kolem toho vytvořila celé divadlo. To mě naštvalo.

Jenže pod tím byl problém,který s ní neměl skoro nic společného. Odmlčel se. Došlo mi,že mi záleží na tom,jestli jste tady. A bylo jednodušší rozlobit se na celý způsob,jakým jste sem přišla,než řešit tohle.

Blažena mlčela. Lubomír se krátce podíval stranou,a znovu na ni. Poslat vás pryč bylo jednoduché. Myslel jsem,že tím zavřu celou věc.

A zavřel jste ji? Ne. Jedno jediné slovo. Blažena pomalu vydechla,a snažila se,aby to nebylo příliš vidět.

Lubomír pokračoval. Neumím prosit o odpuštění. Matka vám to nejspíš řekla. Řekla.

Je to pravda. Udělala se mezi nimi další pauza. Třikrát jsem se vám tento týden pokusil zavolat. Blažena si představila svůj tichý telefon v kabelce během cesty z domu.

Netušila,které tři chvíle to byly. Jen věděla,že pokaždé mezi nimi zůstalo několik nevyřčených slov. Blažena zamrkala. Třikrát.

Ano. A pokaždé jste si to rozmyslel? Pokaždé. Lubomír nepatrně sklonil hlavu.

Nebyla v tom póza lítosti,jen přiznání nepříjemného faktu. Nevěděl jsem,co říct. To se mi dlouho nestalo. Blažena si ho prohlížela.

Před devíti týdny viděla muže,který kontroloval směr ubrousků,a dokázal několika tichými větami vytvořit větší tlak,než někdo jiný křikem. Teď před ní stál tentýž člověk,jen bez části ochranné vrstvy. Tři roky si budoval svět,v němž musí být všechno čitelné,správné,a pod kontrolou,protože jednou stačila krátká ztráta kontroly,a člověk,kterému věřil,proti němu obrátil vlastní firmu. A teď během jediného týdne třikrát otevřel její kontakt,třikrát začal,třikrát nedokázal pokračovat.

Blažena se na něj ještě chvíli dívala,pak se zeptala:„Přivezl jste dort? ” Lubomír na okamžik úplně ztratil nit. „Cože? ” „Nic.

” Blažena sklopila oči. Jen mi to proletělo hlavou. Lubomír lehce stáhl obočí. Ten výraz už znala.

Objevoval se,když něčemu nerozuměl,a rozhodl se,že další otázka by nic nevylepšila. „Půjdete dovnitř? ” zeptal se. Blažena se však nepohnula.

To záleží. Na čem? Na podmínkách. Lubomír čekal.

Blažena si srovnalala popruh kabelky na rameni. Jestli se mám vrátit,nechci se vrátit proto,že nutně potřebuju střechu nad hlavou,nebo proto,že nemám jinou možnost. Dívala se na něj klidně. Chci se vrátit jen tehdy,když se proto rozhodnu.

To není totéž. Lubomír jednou přikývl. Rozumím. A ještě jedna věc.

Poslouchám. Jestli se vrátím do práce,bude to na novou pracovní smlouvu. Nechci,aby se minulý týden tvářil,že se nestal. Tentokrát nešlo jen o city,ani omluvu.

Nový začátek měl mít i nový papír,nové podmínky,a jasnou stopu po tom,co se mezi nimi stalo. Lubomír přikývl. Souhlasím. Návrh vám pošlu zítra.

Dnes po vás nechci žádnou práci. Blažena chvíli počkala,jestli k tomu něco přidá. Nepřidal. A potom budu dál vařit,a uklízet.

Je to práce,a dostávám za ni zaplaceno. Ale nejsem další položka v tom vašem seznamu,vedle podlahy,lednice,a kávovaru. Lubomír ani nemrkl. Nejsem součást vybavení domu,dodala Blažena.

Jestli se vrátím,tohle musí platit. Teprve potom pokračovala. Když řeknu,že knihy vypadají lépe podle barev,můžete se mnou nesouhlasit,ale je to můj názor,a nemusím ho odvolat jen proto,že ten dům patří vám. Lubomír na okamžik stiskl rty,jako by chtěl odpovědět obvyklou námitkou.

Pak je zase uvolnil. Poprvé v tom rozhovoru nic neopravoval. Oddíl D jsem nechal být. Vím.

Chvíli oba mlčeli. Pak Blažena řekla:„Blanka mi taky řekla,že nespíte. ” Lubomírova tvář se okamžitě změnila. To vám říkat neměla?

Možná ne. Blažena pokrčila rameny,ale řekla:„Asi vám chtěla pomoct. ” Vteřinu se nic nedělo. „Je to pravda,” přiznal.

„Nespím. ” Blažena přikývla. Neřekla mu,že jí to mrzí. Neřekla nic,co by znělo jako lítost.

Jen tu informaci přijala. Lubomír znovu kývl směrem ke dveřím. Půjdete dovnitř? Blažena se podívala přes jeho rameno na známý světlý kámen kolem vchodu,na rovnou cestu,na keře sestříhané do přesných tvarů.

Za osm týdnů se jí ten dům uložil do paměti po jednotlivých detailech. Věděla,který schod zavrzá. Která dvířka kuchyňské skříňky se musí při zavírání lehce nadzvednout? Ve kterém místě obývacího pokoje působí světlo lampy večer nejtepleji?

A kde na stole obvykle leží papírek? Půjdu. Vešli dovnitř. V předsíni Lubomír beze slova natáhl ruku po její bundě.

Blažena mu ji podala. Pověsil ji na volný háček vedle svého saka. Blažena se na háček podívala ještě jednou. Poprvé od návratu uviděla svou bundu tam,kde předtím vysívala každý den.

Tentokrát jí tam ale nepověsila zaměstnankyně,která se vrací na směnu. Podala mu ji dobrovolně,a on pro ni bez přemýšlení udělal místo. V kuchyni si všimla bílé krabice na stole. Byla převázaná provázkem.

Blažena se zastavila. Co je v tom? Lubomír odpověděl tónem,který by použil i na otázku,zda je ve spíži káva. Dort.

Blažena k němu otočila hlavu. Dort. Před třemi týdny jste řekla,že máte ráda višňový. To jsem zmínila úplně mimochodem.

Ano. A vy jste si to zapamatoval? Ano. Blažena se znovu podívala na krabici.

Před chvílí jste tvrdil,že neumíte prosit o odpuštění. Lubomír se na ni podíval téměř vážněji než předtím. Řekl jsem,že to neumím. Ne,že se to nemůžu naučit.

Blažena si ho chvíli prohlížela. Pořád ještě mu neuměla z tváře přečíst všechno. Možná se to nikdy nenaučí úplně. Rukávy měl vyhrnututé.

Pod očima měl stopy po několika špatných nocích. Stál rovně,bez nervózních pohybů. Tentokrát nic nevysvětloval navíc,a nesnažil se její rozhodnutí řídit. Jen čekal,co udělá ona.

Blažena se obrátila ke kuchyňské lince. Dám vařit vodu na čaj. Dobře. Napustila konvici,zapnula ji.

Za zády se ozvala židle. Lubomír si sedl na své obvyklé místo u stolu. Potom začal rozvazovat provázek kolem krabice. Dům byl tichý.

Blažena však tentokrát slyšela drobné zvuky,které před týdnem chyběly. Provázek klouzal po kartonu,a židle jednou zavrzala o podlahu. Nemuseli mluvit. Tohle ticho nebylo prázdné.

Někdo v něm seděl u stolu,a čekal,až se uvaří čaj. Konvice začala tiše šumět. Blažena koutkem oka zachytila bílý papírek,který částečně zakrývala krabice s dortem. Rukopis poznala okamžitě.

Přesné tahy,žádné ozdoby. Stejný člověk,který kdysi napsal,že roh u brousku musí směřovat doprava. Blažena papírek vytáhla. Byla na něm tři slova.

Vítejte doma. Blažena ta tři slova přečetla jednou,a palcem přejela po spodním okraji papírku. Lubomír ho musel napsat ještě před jejím příjezdem. Dřív,než zazvonila u brány,dřív,než mohl vědět,zda se vůbec objeví.

Nechal ho na stole pod krabicí s dortem,a čekal,i když sám nedokázal zavolat. Blažena zvedla oči. Pane Zahradníku. Lubomír vzhlédl od provázku.

Ano. Blažena držela lístek v ruce. Prostě Lubomír. Krátká pauza.

Pak přikývl. Dobře. A po malé chvíli zopakoval. Prostě Lubomír.

Konvice se vypnula. Někdy nestačí omluva,ani návrat. Důvěra se vrací teprve tam,kde druhý člověk přijme hranice,které dřív překročil.

.