To ráno jsem poznala podle výrazu tváře své drahé paní, že se chystá něco důležitého. Nesla v náručí balík – ošuntělý kabát, sukni a klobouk ozdobený lacinými růžemi. „Oblékni si to, Mary,“ řekla stručně. „Půjdeš se ucházet o místo kuchařky.
“ „Ale kde, proboha? “ vydechla jsem. „V domě pana Nicolase Jonese v Eton Terace,“ odpověděla suše. „Paní Jonesová hledá kuchařku.
A ty to místo musíš získat. “
Věděla jsem, že se konečně pustila do případu Danstových, který mátl celou naši kancelář víc než cokoli předtím. Paní Danstenová byla samolibá, domýšlivá žena ze středních vrstev, která držela svou neteř Violet Frostwickovou pod přísnou kontrolou. Violet byla půvabná dívka se slabostí pro krásné šaty, ale neměla ani haléř, a tak snášela tetiny nálady s andělskou trpělivostí.
V domácnosti dál žila tichá, nenápadná slečna Krušenková, která zastávala roli sekretářky, hospodyně i služky zároveň—pravá popelka. Služby držely tři služky a každé ráno brzy přicházela žena na výpomoc, aby zatopila, vyčistila boty a umyla schody. . 22.
listopadu 1907 poslala výpomocná žena vzkaz, že už nemůže docházet. Doporučila svou známou, paní Thomasovou, která bydlí blízko a může přicházet v šest třicet ráno. Slečna Krušenková ji přijala a žena se osvědčila jako tichá, spolehlivá pracovnice. V té době byla Violet zasnoubena s Davidem Edhoulem, pohledným hercem bez peněz i vyhlídek, kterého teta nenáviděla.
. Na Silvestra šla paní Danstenová večeřet k bratrovi. Violet využila příležitosti a pozvala pana Edhoule, aby s ní strávil večer. Služebnictvo mladé lidi podporovalo.
Jenže paní Danstenové po večeři nebylo dobře a bratr ji doprovodil domů krátce po desáté. Pokojská Jane otevřela dveře a zkoprněla—pan Edhou byl stále v jídelně se slečnou Violet. Paní Danstenová se na okamžik zastavila a pak klidně řekla bratrovi: „Zítra ráno zatelefonujte panu Blenkinsopovi. Budu v jeho kanceláři v deset hodin.
“ Jane věděla, co to znamená—změna závěti. Paní Danstenová vešla do jídelny. Přes zavřené dveře bylo slyšet prudký hněv, pak Violet vyběhla v slzách a spěchala nahoru. A pak zazněla slova, která otřásla celým domem: „Tohle jsi provedla!
Okamžitě vypadni z tohoto domu. A co se jí týče—neuvidí už ani vindru z mých peněz. Ať klidně chcípne hlady! “ Hádka ještě chvíli pokračovala.
Když paní Danstenová asi o hodinu později vystupovala do ložnice, slyšeli služebníci, jak říká: „Pryč z domu půjde, a hned zítra ráno. “ Slečna Krušenková byla otřesena: „Pro Violet je to strašlivá rána,“ řekla kuchařce. „Zanesu jí nahoru sklenku šampaňského. Pomůže jí usnout.
“ Odešla nahoru a požádala kuchařku, aby vyprovodila pana Edhoule. Mladík byl rozrušený, nechtěl odejít, doufal, že Violet ještě sejde dolů. Dobrosrdečná kuchařka mu dovolila počkat a sama si sedla v knihovně k ohni, kde tvrdě usnula. .
Probudilo ji zavolání. Posadila se zmatená—byly tři hodiny po půlnoci. Vyšla do haly, kde spatřila Violet, oblečenou v klobouku i kabátu, právě když odcházela vchodovými dveřmi. Než stačila promluvit, dívka zabouchla dveře a zmizela v mlhavé noci.
Kuchařka se rozběhla za ní, ale marně. Vrátila se, pan Edhou byl pryč. Vystoupila k pokoji paní Danstenové—klíčovou dírkou prosvítalo světlo. Zaklepala.
„Co je? “ „Slečna Violet odešla. “ „To je to nejlepší, co mohla udělat. Jděte spát a nedělejte si starosti.
“ Pak bylo světlo zhasnuto. Kuchařka poslechla, obešla dům, zhasla plyn a zajistila vchodové dveře. Asi ve tři ráno sestupovala pokojská Mary po schodech a spatřila paní Thomasovou o dvě podlaží níž, jak nese něco těžkého. Žena, která neměla co pohledávat v horních patrech, nesla pytel s pískem.
Mary ji pozdravila, ale žena se jen zastavila pod světlem plynového hořáku a pak zmizela. Mary o tom tehdy mnoho nepřemýšlela. Ráno bylo všechno jako obvykle—práce hotová, písek rozsypán na schodech. Ale ve tři čtvrtě na osm se celým domem rozlehl výkřik.
Mary a Jane vyběhly nahoru k pokoji paní Danstenové. Udělal se jim zle—pach plynu. Slečna Krušenková stála jako zkamenělá nad postelí. Paní Danstenová ležela s gumovou hadicí v ústech, hadice vedla k plynovému hořáku.
Okna byla zavřená, záclony zatažené. Stará paní byla mrtvá. . Uplynul rok.
Případ mátl policii—samé rozpory. Především zmizela Violet. Kuchařka ji viděla v noci odcházet. Čtyři ženy v domě se ale dohodly, že o tom před policií ani lékařem nepromluví—spojit Violet s vraždou se zdálo nemožné.
Lékař zprvu myslel na sebevraždu, ale pokoj prozrazoval, že někdo prohledával zásuvky. Trezor byl otevřený, kazety vyprázdněné, šperky zbavené drahokamů. Loupež za bílého dne—a tím pádem vražda. .
Brzy vyšlo najevo vše—zasnoubení, hádka, zmizení obou mladých. Svědectví se vršila. Jenže kuchařka vše rozmetala: paní Danstenová byla naživu, když Violet odcházela z domu. Promluvila s ní přes dveře.
A pan Edhou měl spolehlivé alibi—drožkář i domácí dosvědčili, kde byl. Ale byla tu paní Thomasová. Mary ji viděla s pytlem písku, kterým byla oběť zřejmě omráčena. Paní Thomasová zmizela.
Adresa byla falešná, žena, která ji doporučila, o ní nikdy neslyšela. . . O den později svět obletěla zpráva—mladá žena, která se vrhla z Waterlow Bridge do Temže, byla identifikována jako Violet Frostwicková.
U ní nenašli ani peníze, ani diamanty. Veřejnost ji litovala. Paní Thomasová ale zůstávala nenalezena. Já jsem se do domu v Eton Terace přihlásila na inzerát jako kuchařka.
Byla jsem přijata pod jménem paní Carvenová. Krátce nato se stalo něco podivného—žena na výpomoc jednoho dne nepřišla a já musela drhnout kamenné schody. Zlostně jsem se oháněla kartáčem, když se za mnou ozval šourravý krok. Otočila jsem se—stála tam ošuntělá žena se širokým kloboukem.
„Viděla jsem vás, jak drhnete schody,“ řekla chraplavě. „Můj muž nemá práci a děti dnes neměly snídani. Udělala bych to za vás, kdybyste mi dala pár drobných. “ Souhlasila jsem a nechala ji pracovat.
V hale jsem potkala slečnu Krušenkovou. Vtom žena vzhlédla a řekla: „Vzpomínáte si na mě, slečno? Dřív jsem tu pracovala pro paní Danstenovou. Jmenuji se paní Thomasová.
“ Slečna Krušenková potlačila výkřik. „Ta žena není při smyslech,“ řekla klidně. „Není to paní Thomasová. Možná bychom měli zavolat policii.
“ „Ano, slečno. Možná byste měla,“ odvětila žena. „To tajemství mě už tíží. “ Slečna Krušenková se snažila být vlídná, ale žena trvala na svém.
Pamatovala si dokonce rozhovor z rána vraždy. Slečna Krušenková ji poslala pryč. Byla jsem zmatená—má drahá paní mě sem poslala právě kvůli tomuto případu. Napsala jsem jí lístek a čekala na pokyny.
Odpověď přišla—nedělat nic bez jejího svolení. Slečna Krušenková mezitím mluvila s inspektorem, který radil, aby ženu nechali pracovat, ať je pod dohledem. . .
A pak začalo podivné období. Vstávaly jsme o hodinu později. Práce byla vždy hotová, uklízečka pryč. Byla jsem zžírána zvědavostí.
Jednoho rána jsem se tiše vykradla dolů a vešla do kuchyně krátce po šesté. Našla jsem tam domělou paní Thomasovou u vydatné snídaně. Měla na sobě jiné, stejně ošuntělé šaty. Vedle talíře ležely zlaté sovereigny, přes něž měla položenou špinavou ruku.
A na kolenou vedle ní drhla podlahu slečna Krušenková. Když mě spatřila, vyskočila a zmateně zamumlala něco o tom, že nerada zahálí. Téhož dne mi oznámila, že paní Jonesové nevyhovuji a mám na konci měsíce odejít. Odpoledne mi přišel lístek od mé drahé paní—mám být příští ráno v šest dole.
. Přesně v šest jsem vstoupila do kuchyně. U stolu seděla ta žena zády ke mně, před sebou hromádku zlata. „Kdybyste mi dala ještě těch padesát liber, nechala bych vám zbytek.
Pořád by vám zůstaly diamanty i peníze. “ Mluvila ke slečně Krušenkové, která stála čelem ke mně a zbledla jako smrt. Rychle se vzpamatovala a postavila se mezi mě a tu ženu. „Co to má znamenat, že mě špehujete?
Jděte si sbalit věci a okamžitě opusťte dům! “ Než jsem stačila odpovědět, žena vstala a položila svou špinavou ruku na její rameno. „Nebojte se, slečno. Támhle v koutě je pytel s pískem.
Srazíme ji k zemi, jako jsme to udělali s paní Danstenovou. Co říkáte? “ „Mlčte, vy prolhaná huso! “ vykřikla dívka.
„Dejte mi těch padesát liber a budu mlčet,“ odsekla žena. „Ta žena je pomatená,“ řekla slečna Krušenková, snažíc se znovu nabýt klidu. „Trpí bludem, že je paní Thomasová. “ „Ne, ne,“ přerušila ji žena.
„Já jsem se toho rána vrátila jen proto, že jste nechala pytel s pískem nahoře. Poté, co jste tak chytře zabila paní Danstenovou, okradla ji o peníze i šperky a dokonce napodobila její hlas, když vás kuchařka vyrušila. “ „To je lež! Vy nejste paní Thomasová!
“ „Teď se převlékněte, slečno Krušenková,“ ozval se náhle hlas, který mi zněl povědomě. „A uvidíme, zda by vás ty dvě služky nepoznaly. Mary, pomozte mi z těchto špinavých hadrů. Možná by si slečna Krušenková ráda znovu vyzkoušela roli paní Thomasové.
“ „Jste lhářky a podvodnice obě! “ vykřikla dívka. „Pošlu pro policii! “ „To nebude třeba,“ odpověděla Lady Molly klidně.
„Inspektor Denvers čeká hned za těmito dveřmi. “ Dívka se vrhla ke druhým dveřím, ale byla jsem rychlejší a zadržela ji. Lady Molly krátce zavolala a Denvers se dvěma muži vstoupil. Slečna Krušenková kladla odpor, ale zatkli ji na základě zatykače vydaného na osobu známou jako paní Thomasová.
Šaty uklízečky, které záhadně zmizela, našla Lady Molly vzadu v uhelném sklepě—měla je na sobě. Není divu, že jsem ji nepoznala. Vysvětlila mi později, že první podezření pojala, když slyšela o krutých slovech, která paní Danstenová pronesla poté, co Violet utekla z domu. „Nemohla by ji nechat vyhladovět,“ řekla.
„Taková krutost byla neúměrná provinění. A když jsem si vzpomněla, že hněv staré paní nesměřoval proti neteři, nýbrž proti slečně Krušenkové a muži, který přenesl své city z Violet na ni—došla jsem k závěru. “ Slečna Krušenková nevěděla, že závěť, která jí odkázala tisíc liber, nebyla podepsána. Ona i pan Edhou zločin naplánovali společně.
Uklízečka byla jen pytel s pískem hozený policii do očí. . Namítla jsem, jak se tak chladnokrevná osoba nechala zastrašit. „Někdy je třeba počítat i se svědomím,“ odpověděla Lady Molly.
„Můj výstup v roli paní Thomasové ji neurčitě vyděsil. Když jsem našla ty šaty a objevila se v nich, ztratila hlavu. Dala mi peníze. Od té chvíle byla ztracená.
“ Slečna Krušenková vše doznala. Byla doporučena milosti, ale do svého vyprávění nezatáhla Davida Edhoule—ten mezitím emigroval do západní Kanady. .
