Krev na ručníku. Tak zněla zpráva, kterou mi Fialová přečetla do telefonu, a já jsem okamžitě věděl, že tahle cesta nebude o obyčejném zmizení. Do Jánských Lázní jsem dorazil za vytrvalého deště, který se zakusoval do silnice a stíral obrysy hor. Pacient zmizel z vany.
To byla první věta, která nedávala smysl, a já jsem jel rovnou do léčebného domu, kde mě na recepci už čekala zástupkyně místního oddělení se svým klidným, ostře řezaným hlasem. Podle rozpisu přišel Sládek, šedesátiosmiletý pacient po operaci kyčle, ráno v sedm čtyřicet na uhličitou koupel. V sedm padesát sedm už ve vaně nebyl. Vrchní sestra Šubertová mi s přísnou tváří, za kterou se třásla únava, vysvětlila, že kabina byla sice zavřená, ale nezamčená.
Chodba byla celou dobu pod dohledem. Řekla to příliš rychle, a já jsem věděl, že lidé v takových chvílích lžou ne ze zlé vůle, ale ze strachu, že pravda bude vypadat jako jejich vina. V kabině číslo čtyři byla vana napůl vypuštěná. Na háčku visel prázdný župan, na stoličce ležel pečlivě složený ručník.
Uprostřed se rozpíjela tmavá skvrna. Nebylo toho mnoho, ale stačilo to, aby člověku ztěžkla ústa. Na dně vany se válel gumový špunt, vedle něj pár šedivých vlasů. Chyběly pantofle, chybělo prádlo a osobní věci.
Pod skleněnou miskou na mýdlo byl zasunutý lístek z koupelového rozpisu. Písmo bylo tiskací, nerovné. Stálo tam: „Voda si pamatuje jména. Hledejte pod zvonem, než se ozve potřetí.
“
Ta věta nebyla náhodná. Někdo počítal s tím, že jí budeme věnovat čas. Šubertová mi řekla, že v okolí jsou tři možnosti: zvon v kapli, starý poplašný zvon u horní stanice a zvonkový pramen v parku. Mezitím jsem si všiml, že krev na ručníku nevytvořila žádný otisk dlaně.
Spíš to vypadalo, jako by někdo chtěl, abychom ji našli, ale nepoznali z ní nic. Balneářka Milena seděla v odpočívárně s červenýma rukama a očima zalitýma slzami. Přivedla ho včas, pověsil si župan, vlezl do vany. Řekla mu, ať zazvoní, kdyby se mu zatočila hlava, a na pár minut odešla pomoct paní ve vedlejší kabině.
Pak slyšela zvuk, ne výkřik, spíš klepnutí. Zavolala na něj, neodpověděl. Když vešla, vana byla prázdná, voda ještě teplá a na ručníku krev. Slyšela také mužský hlas, tichý, který řekl jen: „Pojďte.
“ Myslela, že je to personál. Dodala ještě, že Sládek se včera ptal, jestli se dá z domu odejít zadním schodištěm. Řekla mu, že ne, že zadní dveře jsou na čip. On se tomu zasmál a řekl, že staré zámky bývaly poctivější.
V jeho pokoji bylo uklizeno tak pečlivě, až to působilo nepřirozeně. V zásuvce ležela obálka bez adresy. Uvnitř byl starý černobílý snímek čtyř mladých mužů v montérkách před dílnou. Na zadní straně stálo: „Zvon nezvoní sám.
“ Písmo bylo kulatější, starší, než to z koupelny. Recepční Růžena s fialovými brýlemi tvrdila, že ráno nikdo podezřelý neprošel hlavním vchodem. Záznam ze zadního vchodu byl zrnitý. V sedm padesát šest se obraz na okamžik rozpadl do pruhů.
Růžena vysvětlila, že se to stává, když se spouští starý výtah do suterénu. Jenže nikdo nepřiznal, že by ho spouštěl. Údržbář Kadeřábek se objevil ve dveřích kanceláře sám. Muž s širokými rameny, který celý život opravuje věci, jež ostatní považují za samozřejmost.
Tvrdil, že výtah nepouštěl. Mluvil sice se Sládkem, ale jen jednou. Pacient se ho ptal na starou kotelnu pod východním křídlem. Prý tam kdysi pracoval známý jeho otce.
Kadeřábek mu řekl, že je zazděná. V parku u zvonkového pramene jsme našli na trnu keře kousek bílého froté. Ve chvíli, kdy jsem ho bral do sáčku, se zvonek nad pramenem sám lehce zhoupnul a jednou cinkl. Zpoza kolonády se ozval výkřik.
Fyzioterapeutka ukazovala k zemi. Na mokrých dlaždicích ležela Sládkova hůl s mosaznou rukojetí. Vedle ní se táhla tenká vodní stopa k zamčeným dveřím s nápisem „vstup pouze pro zaměstnance“. Vedly do staré části, do chodby u bývalé kotelny.
Zevnitř se ozvalo vzdálené klepnutí kovu o kov. Jednou, pak podruhé. Vzkaz říkal: než se ozve potřetí. Schody končily u slepé místnosti.
Na podlaze byl zasazený železný poklop. Mokrý, s čerstvým otiskem prstů. Pod ním byla slyšet voda. Kadeřábek řekl, že starý odvod pramenné vody měl být zasypaný.
Měl být. To spojení slov začínalo být v tom domě nejnebezpečnější. Než jsme poklop otevřeli, vrátil jsem se do koupelen. Tajné cesty zřídka začínají tam, kde je najdeme.
Začínají u ruky, která otevře dveře. Ve vozíku s použitým prádlem ležel mokrý ručník, položený příliš pečlivě, stejně jako ten zakrvácený v kabině. Pod ním byl starý železný klíč s mosazným štítkem bez nápisu. Na kroužku se držela nitka bílého froté.
Ve dveřích se objevila sestra Běla. Malá, kulatá v ramenou, s tváří unavenou noční službou. Když uviděla klíč, dívala se na něj příliš dlouho, jako by se s ním loučila. Přiznala, že klíč našla včera večer pod Sládkovým polštářem.
Bál se, mluvil ze spaní. Pořád opakoval, že zvon už jednou mlčel a že tentokrát nesmí. Klíč vzala, protože se bála o místo. Její nadřízený, správce Drtina, jí před měsícem vyhrožoval, když nechala pacienta projít zadním vchodem.
Běla nehrála o nevinu. Hrála o střechu nad hlavou. Sládek klíč nevzal. Dostal ho.
Předchozí odpoledne se hádal s Drtinou u výtahu. Slyšela jsem jen konec. Sládek řekl: „Váš otec se podepsal tam, kde neměl. “ Drtina odpověděl: „Nechte mrtvé na pokoji.
“
Drtina stál v kanceláři u otevřeného trezoru. V jednom místě na svazku klíčů byl prázdný háček. Přiznal, že klíč byl ztracený. Pak vytáhl zažloutlou obálku.
Sládek za ním přišel první den s fotografií. Tvrdil, že Drtinův otec pracoval u přestavby kotelny, že se tam stala nehoda a někdo ji zametl pod koberec. Drtina se zachvěl. Ve staré kotelně bývalo poplašné zvonění.
Když stoupla voda v odvodní šachtě, zvon se rozezněl. Před mnoha lety nezazvonil. Jeden dělník zmizel, tělo se nikdy nenašlo. Drtinův otec podepsal zápis, že šachta byla prázdná.
Podepsal se tam, kde neměl. Krátce před polednem se poklop podařilo nadzvednout. Nebylo tam tělo. Byla tam úzká šachta s proudící vodou a železným žebříkem do tmy.
Na horní příčce visel kus látky z lázeňského pyžama. Na mokrém kameni bylo prstem čerstvě napsané slovo: „Nezvonil. “
Venku mezitím začal padat sníh. Těžké mokré vločky zakrývaly stopy.
U kamenného mostku pod parkem jsme našli mříž vyvrácenou dovnitř. Vedle ní kapku krve a otisky pantoflí. Levý kratší, pravý se stáčel ven. Člověk, který je zanechal, kulhal.
O kus dál stály otisky pevných bot. Čelem k parku, pak se vracely zpět k domu. Někdo pacienta vedl nebo honil, a pak se vrátil mezi ostatní, kde se nejlépe mizí. Šel jsem po stopách do lesa.
Končily u starého altánu, který měl být uzavřený, protože podlaha trouchniví. U schodů byla krvavá čára. Zavolal jsem policii. Za převrácenou lavicí se zvedla tvář.
Šedá zimou, s vousy přilepenými k bradě. Oči živé, nedůvěřivé. Ctibor seděl v mokrém pyžamu a svíral ulomenou lať. Proč jste utekl?
Protože ve vaně bych umřel. Nejdřív ne od nich. Ukázal mi roztrženou kůži mezi prsty a promáčený kapesník svázaný na uzel. Uvnitř byly dvě tablety a proužek papíru s jeho jménem.
Pod ním prosvítal jiný nápis, jako když někdo strhne nálepku a přelepí ji novou. Tyhle mi dali před koupelí. Jednu jsem měl spolknout, ale schoval jsem ji pod jazyk. Když mě nechali samotného, slyšel jsem za dveřmi kroky.
Vzkaz jsem napsal já. Potřeboval jsem čas. Dveře do staré části byly pootevřené. Čekal u schodů muž v tmavém plášti.
Řekl jen „pojďte“. Recepce patří domu, chodby patří domu. A já už nevěděl, komu patří moje léky. Fialová přišla s tím, že ranní vozík s léky zmizel ze sesterny.
Přikázala zastavit vydávání všech léků. Lékař potvrdil, že kdyby Ctibor spolkl cizí prášek a zůstal v horké vodě, mohl se sesunout pod hladinu. Stačilo by pár minut. Karásek, muž, se kterým se Sládek pohádal, mezitím omdlel.
Do jeho léků se také někdo podepsal. Vozík jsme našli v postranním skladu, přikrytý prostěradlem. Dva proužky papíru byly odlepené a přitisknuté znovu křivě. Šubertová přiznala, že vozík schovala.
Běla vysvětlila, co se stalo. Při přípravě léků jí praskla nádoba s vodou, jména se odlepila. Vzala to na sebe, spletla se. Když jí Ctibor řekl o cizím prášku, myslela si, že je to jen výčitka starého pána.
Pak viděla Karáska s cizím jménem a pochopila. Šla za Šubertovou. A Šubertová ji nechala mlčet, aby zachránila pověst lázní. Drtina přišel sám.
Přiznal, že večer Ctibora zastrašil hloupou větou o prášcích a koupeli, aby přestal hrabat v minulosti. Netušil, že se léky opravdu spletou. Když Sládek zmizel, mlčel, protože se bál, že z jeho věty vznikne úmysl. Kadeřábek konečně řekl pravdu.
Viděl Ctibora vycházet z koupelny, otevřel mu dveře do staré chodby, protože měl klíč od Drtiny. Chtěl ho odvést do bezpečí, ale pacient se vytrhl a utekl. Kadeřábek mlčel, protože doufal, že když ho najdou sami, nikdo se nedozví, kudy šel. Čím déle čekal, tím víc vypadal jako viník.
Sanitka odvezla Ctibora i Karáska do nemocnice. Karásek si stěžoval, že vedle Ctibora nechce ležet, protože mu zkazil lázně. Ctibor mu se slabým úsměvem odpověděl, že mu naopak prodloužil život. Odpoledne jsme pacientům oznámili, co se stalo.
Chyba při přípravě léků, záměny jmen. Šubertová se omluvila sama, hlas se jí třásl, ale neutekla. Drtina odevzdal klíče. Kadeřábek ukázal všechna místa, kde se dům tvářil pevně, ačkoli držel jen silou zvyku.
Večer jsem odcházel. Sníh přestal, park byl bílý a tichý. Zvonkový pramen šeptal pod dřevěným rámem. Sáhl jsem na malý mosazný zvonek, ale nezazvonil jsem.
Toho dne už zvonů bylo dost. Milena mě dohonila u přepážky. Řekla, že si myslela, že Slátka ztratila. Řekl jsem jí, že se jen lekla.
To není totéž. V autě jsem ještě chvíli seděl a myslel na vanu s teplou vodou, na studenou šachtu a na všechny ty lidi, kteří nechtěli nikomu ublížit, jen se báli přiznat, že ublížit mohli. Kdyby Ctibor neměl tvrdou hlavu a neuměl svůj strach proměnit ve stopu, mluvilo by se ráno o nešťastné náhodě, o věku, o slabém srdci. Krásná slova na ošklivou zbabělost.
Nastartoval jsem a pomalu sjel dolů k silnici. Za mnou zůstala světla, unavení lidé a práce, která teprve začne. Ale jeden muž dýchal v teple, druhý dostal správné léky a v domě, kde se voda tolik let učila mlčet, se konečně začalo mluvit.
