V úterý 17. dubna 1951 odcházela pětadvacetiletá Herta Černínová se svým manželem ráno společně do práce. Byli svoji necelý rok, neměli děti a lidé z jejich okolí je popisovali jako šťastný pár. Herta pracovala jako účetní v národním podniku a zaměstnavatel jí svěřoval velké částky.
Kolem půl dvanácté oznámila kolegům, že jde vyzvednout peníze na platy, a slíbila, že se okamžitě vrátí. Z banky si odnesla 67 000 korun. Do zaměstnání se však už nikdy nevrátila. Protože zmizela spolu s podnikovými penězi, začala být sama podezřívána ze zpronevěry.
Vyšetřovatelé dokonce pracovali s možností, že uprchla za hranice. Herta byla několik dní neprávem považována za pachatelku, zatímco ve skutečnosti už byla mrtvá. Šest dní po jejím zmizení, v pondělí 23. dubna, vytáhli zaměstnanci jezu v Klecánkách z Vltavy rozměrný balík.
Uvnitř papírové krabice, převázané provazem a ovinuté dvěma vínově červenými přikrývkami, ležel trup ženy bez hlavy a dolních končetin. Na těle zůstala modrá podprsenka, béžové kalhotky a podvazkový pás, u něhož chyběla jedna přezka. Na přikrývkách byly zvířecí chlupy, jejichž význam se ukázal až později. Nejvýraznějším identifikačním znakem byla dlouhá operační jizva na pravé straně zad a hrudníku – následek torakoplastiky, tehdy používané léčby plicní tuberkulózy.
Pitva prokázala pět bodných ran v levé části hrudníku. Jejich profil odpovídal úzkému nástroji podobnému nůžkám. Rány pronikly hrudní stěnou a srdcem, smrt nastala vykrvácením do hrudní dutiny. Hlava a nohy v té chvíli chyběly.
Už 24. dubna vyšetřovatelé zjistili, že nalezená žena odpovídá popisu pohřešované Herty Černínové. Její manžel ji poznal především podle operačních jizev. Jméno oběti tak bylo známo do čtyřiadvaceti hodin od nálezu.
Prvním prověřovaným byl pochopitelně manžel. Uvedl, že Hertu naposledy viděl 17. dubna ráno, když společně odcházeli do práce. Jeho pohyb byl ověřen, v bytě se nenašlo nic podezřelého a výslechy známých popsaly manželství jako šťastné.
Manžel tak ustoupil do pozadí. Místo, čas a způsob zmizení ukazovaly jiným směrem. Herta odešla v poledne z živého centra Prahy, násilný únos z ulice by byl riskantní. Kriminalisté usuzovali, že dobrovolně doprovodila člověka, kterého znala natolik, aby přijala svezení nebo krátkou odbočku.
Pachatel pravděpodobně věděl o hotovosti, měl automobil a zavedl ji do soukromého prostoru bez svědků. V okruhu Hertiných známých se objevil třiatřicetiletý Miroslav Šmít, ženatý účetní a otec dvou dětí. Navenek působil sebejistě, klidně a spořádaně. Při prvním výslechu 25.
dubna tvrdil, že se 17. dubna dopoledne pohyboval v centru Prahy a kolem jedné se vrátil do podniku. Prověřování ukázalo, že dorazil až kolem čtvrté a byl převlečený. Aby vysvětlil rozpor, vymyslel příběh o tom, že porazil motocyklistu, vyplatil mu bez zjištění totožnosti dva tisíce korun a domů se dopravil drožkou.
Verze obsahovala mnoho detailů, ale žádný nešlo ověřit. Šmít se při dalších výsleších začal zaplétat do polopravd. Když mu bylo oznámeno, že nalezený trup patří Hertě, snažil se ještě otevřít možnost, že žena uprchla přes hranice. Poté ho kriminalisté odvezli do ústavu soudního lékařství a vystavili přímému pohledu na ostatky.
Šmít zachoval klid, pronesl pár vět údivu, ale nepřiznal se. Dne 26. dubna vyšetřovatelé zachytili telefonát ženy, která se po Šmídovi sháněla v zaměstnání. Zjistili, že jde o Věru Holánkovou žijící ve Vršovicích se svou matkou Aurelií Křížovou.
Věra uvedla, že Šmída znala od jara 1948 a udržovala s ním milostný vztah, protože jí sliboval, že se rozvede a vezme si ji. Šmít tak vedl dvě souběžné domácnosti – jednu s manželkou a dětmi, druhou s Věrou a její matkou. Trojice utrácela částky, které nemohly pocházet z jeho platu. Šmít jim zdroj peněz vysvětloval vymyšleným dědictvím.
Ve skutečnosti si svůj život financoval rozsáhlým hospodářským podvodem. Během dvou let údajně zpronevěřil přes tři miliony korun, zatímco jeho plat činil nejprve čtyři a půl tisíce a později šest tisíc korun měsíčně. V polovině října 1950 musel z místa odejít, ale ještě několik měsíců vybíral prostředky uložené pod smyšlenými jmény. V únoru 1951 se tento zdroj uzavřel.
Prodal psací stroj i automobil, který vlastnil společně s bratrem, a peníze si ponechal. V první polovině dubna už mu docházely a začal připravovat loupežnou vraždu. Šmít věděl, že Herta v úterý vybírá pro podnik hotovost. Věděl také o psacím stroji, který chtěla prodat.
Dne 13. dubna si od známého číšníka půjčil malý modrý automobil s červenými koly. Ve dnech 14. a 16.
dubna požádal Věru a Aurelii, aby 17. dubna opustily byt a nevracely se před večerem. Tvrdil jim, že tam má schůzku. Z domova si ráno přinesl kilogramové závaží a v podniku vzal dlouhé kancelářské nůžky.
V úterý dopoledne si vyžádal volno a mezi jedenáctou a dvanáctou čekal v davu před bankou. Viděl Hertu vejít, ale oslovil ji teprve poté, co vyšla ven s penězi. Předstíral náhodné setkání a nabídl jí svezení do bytu své údajné tety ve Vršovicích, která prý koupí psací stroj za deset tisíc korun. Slíbil, že ji ihned odveze zpět.
Herta znala Šmída povrchně, nabídka navazovala na skutečný prodej a nevzbuzovala podezření. Do vozu nastoupila dobrovolně. V bytě, kde nikdo nebyl, ji posadil na pohovku, nalil jí sklenku likéru a pustil gramofon. Potom ji zezadu napadl připraveným závažím.
Následoval dlouhý zápas, při němž jí způsobil sedmnáct poranění hlavy. Když upadla do bezvědomí, odnesl ji do koupelny a ve vaně jí dlouhými kancelářskými nůžkami zasadil pět bodných ran do levé části hrudníku. Právě tyto rány byly smrtelné. Údery do hlavy smrt nezpůsobily.
Poté jí svlékl svrchní oděv, stáhl hodinky a odstranil snubní prsten i další prsten. Vzal podnikovou hotovost, asi dvě stě korun jejich osobních peněz a drobné předměty. Zakrvácený koberec svinul, tělo překryl a pokusil se uklidit pokoj. Krevní stopy však neodstranil.
Na lístek napsal Věře a Aurelii, aby nevstupovaly do pokoje ani koupelny. Oba pokoje zamkl, ale klíče nechal ve dveřích. Převlékl se a kolem čtvrté se vrátil do zaměstnání, nůžky uložil zpět na místo. Večer ženám telefonoval a odvezl je do bytu.
Po příjezdu jim oznámil, že zabil člověka, a snažil se je přimět k odstranění krve. Věra ani Aurelie u vraždy nebyly, ale viděly krev, mrtvou ženu i části těla. Pomáhaly uklízet, balit a odvážet věci. V koupelně Šmít pilkovým nožem oddělil hlavu a dolní končetiny, aby tělo mohl odvézt.
Tyto části uložil do cestovního kufru, trup do papírové krabice od rádia. Aurelie mu pomáhala krabici balit do dvou přikrývek, které jinak sloužily jako podložka pro psa, Věra podávala zavírací špendlíky. Kolem jedenácté hodiny Šmít před oběma ženami vysypal obsah Hertiny aktovky na stůl a každé dal pět tisíc korun. Všechny tři osoby se pak podílely na naložení auta.
Kufr s hlavou a nohama uložili za zadní sedadlo, krabici s trupem na pravé zadní sedadlo a menší balíky na podlahu. Věra seděla vpředu se psem na klíně, Aurelie vzadu. Šmít řídil přes Prahu směrem k Roztokům. U opuštěného železničního přejezdu sjel k prudkému břehu a nejprve svrhl do Vltavy krabici s trupem a potom kufr.
Kufr klesl ke dnu, krabice zůstala na hladině. Dalších balíčků se zbavoval na různých místech, část hodil do řeky a část odvezl zpět. Domů dorazil kolem páté ráno a manželce oznámil, že o údajné služební cestě nesmí mluvit. Později se objevila historka, že Šmít Věře namluvil, že zavražděná byla tajná agentka a její odstranění bylo úkolem státní policie.
V dostupných ověřených materiálech se pro tuto verzi nepodařilo najít dostatek důkazů. Podrobný policejní text z roku 1952 o žádném příkazu ani službě tajné policii nemluví. Popisuje finanční motiv, předem připravenou loupež a vědomou pomoc žen. Nejbezpečnější závěr zní, že historka o tajné agentce je později uváděné tvrzení, nikoli ověřené vysvětlení.
Vyšetřovatelé mezitím skládali jednotlivé rozpory. Šmít tajil Věřinu existenci, ačkoli její telefonát prokázal opak. Věra potvrdila, že si 15. dubna vypůjčil modrý vůz.
Automobil byl nalezen opuštěný v Libni na dohled od jeho pracoviště. Věřina matka chovala foxteriéra a odebrané chlupy byly poslány ke srovnání s chlupy z přikrývek. Samotná zvířecí stopa ale pachatele neodhalila – policie nejprve získala Šmídovo jméno z okruhu známých, zjistila jeho časovou lež, vypátrala automobil a telefonátem odhalila milenku. Teprve potom chlupy propojily přikrývku s konkrétním psem a domácností.
Dne 28. dubna proběhla domovní prohlídka u Věry a Aurelie. V pokoji i koupelně se našly četné krevní skvrny a stopy po čištění. Vyšetřovatelé Šmídovi předložili přikrývky a další věci z balíku a naznačili, že vražda mohla být spáchána právě v tomto bytě.
Přestal zapírat a přiznal, že Hertu 17. dubna v koupelně zavraždil. Věra poté podrobně popsala svou i matčinu účast. Následujícího dne provedli vyšetřovatelé dvě rekonstrukční jízdy.
Šmít i Věra označili trasu a místo, odkud byly do vody shozeny krabice a kufr. V řece se našly boty, punčochy a kožený řemínek od hodinek. V pondělí 30. dubna našel potápěč kufr osm metrů od břehu v hloubce přibližně dva a půl metru.
Uvnitř byla hlava a dolní končetiny. Hertin manžel poznal náušnice a další osobní věci. V kufru se našla také chybějící přezka z podvazkového pásu. Soudní lékaři potvrdili, že všechny části náležejí témuž tělu.
Druhá část pitvy objasnila význam poranění hlavy. Z sedmnácti úderů nebyl žádný smrtelný. Bezprostřední příčinou smrti zůstalo pět ran do levé části hrudníku. Kriminalistická zkoumání spojila chlupy na přikrývkách s foxteriérem z vršovického bytu.
Krev nalezená v bytě měla stejně jako Hertina krev skupinu A. V jejím těle bylo zjištěno 1,265 promile alkoholu, což odpovídá výpovědi, že jí Šmít po příchodu nalil likér. Šmít si nechal šaty vyčistit už následující den, takže jejich pozdější zkoumání nemohlo přinést srovnatelný výsledek. Síla důkazů spočívala ve vzájemné shodě – balicí materiál vedl do bytu, chlupy k tamnímu psovi, krev k oběti, automobil k noční trase.
Případ bývá označován za zločin vyřešený za tři nebo čtyři dny. Krabice byla nalezena 23. dubna, Herta identifikovaná 24. dubna a Šmít se dostal do hlavního podezření 25.
dubna. Přiznal se 28. dubna, tedy pátý den po nálezu, a kufr s chybějícími částmi těla byl vyzvednut 30. dubna.
Sám dobový článek shrnuje, že vyšetřování trvalo sedm dní. Soudní dohra je v dostupných pramenech popsána méně podrobně. Miroslav Šmít dostal trest smrti, Věra Holánková deset let odnětí svobody a Aurelie Křížová osm let. Officiální soupis uvádí, že Šmít byl odsouzen za vraždu podle paragrafu 216 odstavec 2 trestního zákona číslo 86 z roku 1950 a popraven 18.
prosince 1952 v Praze na Pankráci. Od vraždy uplynulo dvacet měsíců a jeden den. Za Šmídem zůstala manželka a dvě děti. Za Hertou zůstal manžel, který během jediného týdne nejprve čekal na její návrat, poté ji musel poznávat podle operačních jizev, náušnic a osobních věcí.
O jeho pozdějším životě dostupná literatura mlčí. Stejně málo víme o Hertiných příbuzných a o tom, jak rodina nesla skutečnost, že byla nejprve hledána jako podezřelá a poté připomínána hlavně prostřednictvím rozřezaného těla. Případ v paměti české kriminalistiky přežil také díky televizi. V roce 1976 vyrobila Československá televize patnáctý díl seriálu 30 případů majora Zemana s názvem Kvadratura ženy.
Seriál přesunul děj z roku 1951 do roku 1958, změnil jména a rodinné okolnosti. Zachoval však snadno rozpoznatelnou konstrukci případu – trup ve Vltavě, výjimečnou jizvu, pátrání v lékařských záznamech, podezřelého účetního, chybějící nůžky, tajenou milenku, psa a krevní stopy v bytě. Není to rekonstrukční dokument, ale zřetelná dramatická adaptace vyšetřování.
